iLeGaLiT MaG

Poviedka: Dora Čechova

Dora Čechova, autor fotografie: Tomáš Nosil
Dora Čechova, autor fotografie: Tomáš Nosil

Dora Čechova (*1971) je česká spisovateľka s ruskými koreňmi. Na konzervatóriu Jaroslava Ježka študovala tvorbu textu a scenáru. V roku 2012 debutovala v nakladateľstve Labyrint kritikmi oceňovanou knihou poviedok Nechtěl jsem být Leninem. O dva roky neskôr vydala zväzok rozhovorov Život a sochy Olbrama Zoubka (2014). Jej druhá poviedková kniha nesie názov Padaná letní jablka (Labyrint, 2016). Dora v súčasnosti vyučuje literárno-dramatický odbor a so svojou rodinou žije neďaleko Prahy.


Padaná letní jablka

I
„Mein lieber“ — přečetl František nahlas začátek dopisu. Když si s Ulrikou začali psát, němčinu si pamatoval ještě ze školy. Až později, kdy zapomínal, musel některá slova dohledávat. Většina obratů, které při dopisování používala, se mu už ale usadila ve vědomí tak hluboko, že i když se vytratil jejich skutečný význam, smysl slov chápal a překlad nepotřeboval.
Přesto se mu nechtělo číst dál. Tušil, co bude následovat. Další slova jako by znamenala jeho smrt. Před očima se mu promítl celý předchozí život…

II
Před čtyřiceti lety odjela Ulrika vlakem s ostatními vysídlovanými Němci. Sedmnáctiletou dívku, která tady vyrůstala od dětství, na nádraží před odjezdem poplivali rozlícení sousedé i pováleční přistěhovalci. František ji navzdory všem objal a políbil. Chytil ji pevně do náruče a přitom se mu vybavily vzpomínky od těch nejzazších, v nichž si hráli na schovávanou v zadní části zahrady u kamenné zídky a prali se o letní jablka popadaná do trávy. Vybavily se mu i špatné doby, kdy jeho otec odešel do války a on se sourozenci a matkou museli odjet do vnitrozemí za příbuznými. A také setkání po pěti letech, kdy mu rašily vousy, u nichž si nebyl jistý, jestli je má holit a zapírat, nebo naopak pěstovat. Ulriku našel rozvitou do krásy. Její tělo se protáhlo a zpevnilo. Znovuobjevená náklonnost je zavedla do seníku za tratí. Zpočátku horký šepot a potom vzájemné přimknutí.
Tyhle všechny vzpomínky se mu vrátily, když se do ní na nádraží vpíjel dotyky. Než je odtrhli.
Poslední, co viděl, byly její bílé neopálené nohy, jak naskočila do rozjíždějícího se vlaku. Dveře vagonu se přibouchly. Přes zamlžené okno ještě zahlédl její zrudlý obličej a nedokázal odhadnout, zda pláče, nebo je jen rozrušená před cestou. Zůstal stát na náspu a díval se, jak vlak odjíždí… Sousedé, co tu s nimi léta žili, hrozí pěstmi, pak odcházejí a malé nádraží pustne.
„Velký lidský netvor odtáhl,“ prohlásil lakonicky mladý výpravčí. Použil při tom slova prezidenta Beneše z květnového projevu v Brně.
Jak nepatřičná byla pro Ulriku. Výpravčí tady nežil od dětství jako on. Neběhal po zablácených cestách, nechodil tady do školy, ani se do jeho řeči neproplétala němčina. Výpravčí sem přijel na umístěnku před několika dny. Patřil sem už mnohem víc než Ulrika a její rodina. František zesmutněl. Měl pocit, že z kraje cosi bytostného mizí, je násilně odříznuto. Zůstalo, co zůstalo — pomyslel si, když se podíval do očí výpravčího a našel v nich vítězoslavné uspokojení.

III
Doma mu matka přikazovala, ať se netoulá venku, protože se všude rabuje.
„Právě proto musím jít,“ neměl stání.
„Nechoď,“ prosila ho.
„Kdo nám hlídal dům, když my jsme byli pryč?“
„Teď je ale jiná doba, Františku.“
„Nikdy není jiná doba. Vždycky je potřeba dělat stejné věci, když má člověk svědomí.“ Ze skříně vytáhl pušku po otci a vyšel před dům. Nad hlavou mu svítilo slunce a vesnice se zdála nepřirozeně pustá a tichá. Přešel cestu, zahnul nahoru k lesu a došel k hrázděnému domu usazenému ve velké zahradě.
Právě odtud vycházeli dva trhani, v náručí táhli obrazy a kožichy. Když na ně namířil pušku, lup upustili a chvatně utekli. Posbíral pohozené věci, odnesl je za dveře do haly a vyšel na zápraží připravený všem příchozím prostřednictvím tátovy flinty vysvětlit, že tenhle dům hlídá on. Kolem zahrady se ochomýtaly podivné existence, které tu nikdy předtím neviděl. Přes plot nahlíželi sousedé. Ti, o kterých předpokládal, že by si mohli přijít přilepšit, ale i ti, co měli sami dost a mluvili o sobě jako o honoraci. I oni obhlíželi opuštěné domy. Zvažovali, zda si nemají ze zanechaného majetku něco urvat také pro sebe.
Ještě před měsícem byl dům plný života. Ženy se radovaly z konce války a truchlily po otci rodiny, který zahynul při bombardování Drážďan. Fridrich nebyl duší voják, byl lékař a do války šel pomáhat. Doma nechal ženu, dceru Ulriku a svoji postiženou sestru Lotte, jíž se ujal po smrti rodičů. Bez něho teď tři ženy — osamocené a opuštěné ochráncem a živitelem rodiny — musely platit za německá válečná provinění.
Matka proměnila přidělených padesát kilo na osobu, které si mohl každý Němec odvézt, za vozík s invalidní sestrou jejího muže. Ulrika do svého zavazadla nacpala pár kousků oblečení pro všechny tři. Víc si s sebou nevzaly.
Zahrada, kde si u kamenné zídky František s Ulrikou jako malé děti hráli, byla tichá. Stará jabloň se pyšnila růžovobílými květy, příslibem letošní úrody, a houpačka zavěšená na jedné větvi se ve větru pohupovala jako by lákala k posezení náhodného kolemjdoucího.

IV
František se do domu nastěhoval a tři dny a tři noci u něj s puškou hlídkoval. Čtvrtý den odpoledne vešla do zahrady malá podsaditá holka. Nevšímala si Františka, který vyšel před dveře, ani toho, že na ni míří. Došla až k zápraží, kde se zastavila. Měla na sobě velký kabát, který v pase stahoval provaz. Boty sešmajdané a vlasy neupravené. Rozhlédla se, a když přehlédla dům se zahradou, její obličej se rozzářil.
„Tady se mi líbí. Tady chci žít,“ řekla
„Vypadni,“ štěkl po ní.
Holka zavrtěla hlavou.
„Nemáš tu co pohledávat.“
Odhadl, že jí může být tolik co jemu. S puškou se ovšem cítil mnohem starší. „Ještě se k něčemu připleteš.“
Nestačil říct nic dalšího. Zaslechl rychle se blížící zvuk motoru. K bráně do zahrady přijel džíp. Muži, kteří seděli na jeho korbě, měli na sobě pískově žlutá saka a na rukávech pásky s písmeny RG. Revoluční gardy — v kraji se jim říkalo rabovací. Předcházela je pověst samozvanců nastolujících vlastní pořádek a pravidla, ať už jakákoliv.
Jeden z chlapů na korbě si stoupl. Byl dobré dva metry vysoký. „Vysedat!“ zavelel a chlapi začali přelézat korbu a seskakovat na příjezdovou cestu. Byli ozbrojení, zamračení. František své možnosti uhájit tohle místo tváří v tvář ozbrojencům odhadl jako mizivé a v duchu spílal Ulričinu otci za to, že dům vystavěl na místní poměry tak okázalý.
Ani si nevšiml, kdy se holka otočila a vykročila směrem k chlapům. Ozval se v něm pud muže chránícího ženu a seběhl schody. Než ji ale stihl zarazit, začala sama na chlapy ječet: „Táhněte! Nemáte tu co dělat. Nevidíte, že je to tady už zabraný?“ Doběhl ji, chytil za ramena, ale holka vřeštěla dál. Čekal, že se na ni vrhnou nebo někdo vystřelí. Nic z toho se však nestalo.
Chlap stojící na korbě auta strnul. Výraz jeho tváře vyjadřoval silnou nevoli. Chvíli se na ně díval, pak si dal prsty levé ruky do úst a hvízdl. „Nasedat!“ Chlapi s brbláním nalezli zpátky. Když řev motoru utichl, holka se k němu otočila. Zblízka byla nehezká, obličej měla posetý uhry a oči malé a vpadlé. „Dáme to dohromady, ne?!“ nabídla rázně a při tom mu hleděla přímo do očí. Naplnil ho údiv nad sebevědomím, s jakým to řekla. Ale vliv, který měla na oddíl rabujících, a způsob, jakým se postavila tlupě vetřelců, byly hodnoty, s nimiž mohla v téhle době leccos pořídit. Pochopil, že si toho je vědoma. „Člověku samotnému není dobře,“ vyzývavě se na něj podívala.
Prohlížel si ji a myslel přitom na dům, ve kterém se narodila Ulrika a na jehož půdě se scházeli. Na zahradu, kde si od dětství hráli. Napadlo ho, že přece nemůže tak brzy vyměnit Ulriku za jinou dívku. Zároveň si tu malou cizí holku prohlížel a hodnotil, že je mnohem silnější než Ulrika. Co se týkalo křivek těla, neměl na ženy přesné nároky, ale usoudil, že by mohla být štíhlejší. Díval se na ni očima muže, který by s ní mohl sdílet dům i postel, chodit si k ní pro dobré slovo, pro radu, nechat ji uklízet a vařit, zatímco on by zastal práci kolem domu. Mohla by ho ošetřovat, když bude nemocný. Po válce zbývalo víc žen než mužů. Jako zdravý chlap si mohl vybírat. Ona, protože to věděla, vystavila se mu jako klisna, jež chce dobrého pána. Vypnula hruď, pokrčila jednu nohu, aby nechala vyniknout plnou linii boků. Do výrazu obličeje vložila co nejvíc smyslnosti. Zašklebila se u toho tak nepřirozeně, že nebylo jasné, jestli je jí za obchodování s vlastním tělem trapně, nebo zda se tím baví. Kdyby jí mohl nahlédnout do duše, viděl by, že pro sebe hledá jen trochu štěstí a myslí si, že tady ho najde. Nic z toho nevěděl, ale potřeboval spojence.

V
„Na tomhle domě mi záleží a taky na jeho vybavení,“ řekl po chvíli. „Nechci, aby se tu cokoliv měnilo. Němci odjeli, ale je to pořád jejich dům. Když se vrátí, všechno, co tu nechali, dostanou zpátky. To je moje podmínka. Jinak tady se mnou nemůžeš zůstat.“ Podívala se na něj štěrbinami přivřených víček. Napadlo ji, že by stačilo, aby přivolala chlapy z náklaďáku zpět a dostala by dům i bez tohohle malýho hubenýho kluka. Nebyl její typ, raději by muže jako hora. Byl ale k domu svým způsobem připoutaný a to se jí líbilo. Přikývla.
Pokynul jí, ať jde dál, a ona spokojeně vyběhla po schodech nahoru.
Až do večera spolu nosili do sklepa věci po německé rodině. Zpočátku překotně, protože v okolí se stále rabovalo. Uložili dolů obrazy, které sundali ze stěn. Lustry a secesní lampičky s křehkými skleněnými širmy — ze zdí po nich zůstaly trčet holé dráty. Blaženka, jak se mu představila, balila do starých papírů porcelán. „Necháme v domě jenom to, co se nedá jen tak odnést nebo co sami nerozbijeme. Zbytek dáme do sklepa,“ rozhodla. Její praktičnost ho překvapila. „Přinesu od mámy petrolejku,“ nabídl se, když se dům začal propadat do soumraku a jim se nedostávalo světla. „A řeknu jí, že tu už zůstanu,“ dodal. Blaženka se na něj usmála. Večer, když se vrátil, uvařila brambory a přidala k nim špek, co vylovila z vojenské brašny. A v noci v posteli — v níž dosud spávali jiní lidé a kterou si vybrala s argumentem, že se bojí spát sama, a proto si musejí lehnout do té největší — přitiskla svoje tělo k jeho.
Následující den hlídkoval František v zahradě. Blaženka uklízela dům a prohlížela skříně, zda z nich ještě není potřeba něco odnést a schovat. V jedné z nich našla spousty dívčích šatů. Ohromily ji střihy a látky, z nichž byly ušity. Do té doby byla vděčná, když měla boty, ve kterých se dalo chodit, a v zimě kabát, aby ji netrápila zima. Něco tak krásného a zbytečného ještě nikdy v životě neviděla. Vzpomněla si na Františkova slova, že všechno v domě patří Němcům. Přesto se neudržela a jedny šaty ze skříně vytáhla. Alespoň si je přiložila na hruď. Otočila se s nimi směrem k zrcadlu. Její boky přesahovaly šaty do šířky, zato okraj sukně se krabatil na zemi. Dívka, co tu žila, musela být mnohem vyšší a štíhlejší. Vrátila šaty do skříně a smutně vzdychla nad tím bohatstvím, aniž tušila, že to, co našla, jsou jen chudé zbytky výbavy, kterou kdysi nosila jejich majitelka.
Po večeři si František s Blaženkou povídali u rozsvícené petrolejky. Vyprávěl jí o dospívání přerušeném nuceným odjezdem za příbuznými do vnitrozemí na podzim 1938. O Fridrichovi Gerhardovi, který za jejich nepřítomnosti ubytoval v jejich domě svou nemocnou sestru a zachránil tak jejich domov v době, kdy Sudety ovládli henleinovci. O matce, jež po odchodu muže do války zůstala sama na čtyři děti. Blaženka zase Františkovi vyprávěla o nevzdělaném otci. Nejdříve pracoval jako dělník v továrně, a když ho zranil stroj, zaměstnali ho jako hlídače, jímž zůstal i poté, co z továrny odešli židovští majitelé a nastoupil německý správce. Její maminka zemřela na zápal plic v zimě třiačtyřicátého. O rok později zavřeli gymnázium, kam Blaženka chodila. Studenty poslali na práci do rajchu a ji do města do továrny. Když na konci války oblast bombardovali Spojenci, schovali se s otcem do krytu. Mezi troskami pak našli místo, kde se soustřeďovaly revoluční gardy. Oba se navlékli do uniformy a rozhodli se, že si urvou z hroutícího se světa také kus pro sebe.
„Nechtěla ses vrátit do školy?“ zeptal se František.
„Máma si přála, abych studovala,“ pokrčila rameny. „Táta tvrdí, že vzdělání je na nic, že důležitý jsou peníze. Já nevím. Myslím, že nejdůležitější je přežít.“ O dva dny později přinesla dekret, jenž stvrzoval, že dům je jejich. Dostala ho od otce, který ovládl správní komisi vesnice rozdělující majetek po Němcích a sám pro sebe si zabral byt na náměstí.
František s Blaženkou se zabydleli v rekvizitách života Ulriky a jejích rodičů. Dům byl prostorný, nábytek bytelný a křesla čalouněná. Františka zaměstnali na pile, kde před válkou pracoval jeho otec. Blaženka nastoupila do nedaleké továrny.

VI
První dopis od Ulriky přišel po půl roce. Pošťačka ho Františkovi doručila mimo pravidelnou obchůzku na návsi s nevyřčenou otázkou v očích: Máš to Františku zapotřebí? A poradila mu, aby o dopise pomlčel, tak jako ona o něm nebude nikomu říkat. Vždyť jich tu zbylo jen pár místních, kdo tady bydleli dřív. Musí držet při sobě.
František strčil dopis do kapsy a odnesl si ho domů. Navečer se s ním zavřel do pokoje, dříve pracovny Ulričina otce. Za psacím stolem hltal vzkaz od dívky, na niž nemohl zapomenout. Ulrika psala z Mnichova.
Ujali se nás vzdálení příbuzní mojí matky. Budujeme si tady život z pár kousků světa, které jsme sem přivezli. Ptám se sama sebe, jestli najdu sílu žít nový život v zemi, kde se mluví jazykem, kterému rozumím, ale hovoří jím lidé, co mi jsou cizí. Bude mi osmnáct, matce o třicet víc. Jak musí asi být jí, když mně je tak těžko?
Předčítal si dopis nahlas, aby nechal zaznít němčinu. Slyšel v ní Ulriku. Na chvíli mu bylo stejně dobře jako před pár měsíci, které mu v současné době připadaly tak beznadějně daleko.
Rozuměl tomu, co Ulrika psala. I jemu se před očima hroutil svět, který znal. Kolem stály stejné domy, klikatily se stejné cesty, ale v kulisách, v nichž vyrůstal, teď žili docela jiní lidé.
Otevřel šuplík psacího stolu a Ulrice odpověděl na dopisním papíře jejího otce. Snažil se jí vypsat všechno, o čem byl přesvědčený, že by měla vědět.
Žiju ve vašem domě se vším nábytkem a věcmi, které jste si nemohli vzít s sebou… Schovávám pro vás všechno, co jste tu nechali. Tak jako váš otec hlídal náš dům. Jednou se sem vrátíš. Musíme věřit a vydržet.
Dopis se pokusil zakončit povzbudivě:
Jabloň u kamenné zídky bude mít letos hodně jablek. Vzpomínáš, jak jsme se o ně prali? Brzy se tu sejdeme a budeme je sbírat spolu, padaná letní jablka.
Podepsal se Tvůj Franz. O Blažence raději pomlčel.
Hned následující den sousedka, která se nastěhovala do vedlejšího domu a nestyděla se nosit šaty po předchozí majitelce, Blažence snaživě donesla, že Františkovi přišel dopis z Německa. „Jistě od Němky! Měl s ní poměr. Líbali se na nádraží, než odjela. Všichni je viděli!“ dodala vítězoslavně.
Blaženka ji ale odbyla: „Ať bylo mezi Františkem a Němkou cokoliv, zůstala jsem tu s ním já.“ Byla přesvědčená, že dívka odsunutá několik stovek kilometrů za hranice, nemůže jejich život tady a teď ohrozit, a že i ty nejpalčivější vzpomínky se časem zmírní, stanou se průsvitnými stíny z minulosti. Čas od času člověka sice přepadnou, ale se skutečným životem mají pramálo společného. Od smrti matky si tím byla jistá.
Doma se ani slovem nedotkla dopisu, který František dostal. Jako každý den uvařila a uklidila. O to pevněji ho v noci objímala.
Další dopis od Ulriky přišel Františkovi opět asi za půl roku.
Nepřežiju tady, když se nepřiřadím k těm, kteří tu žijí,a neodpoutám se od těch, co sem jen přitáhli. Musíme žít, ne se ohlížet. Požádal mě o ruku řezníkův syn, je z místních.I ty si najdi ženu, která na tebe bude hodná. Snaž se být v soukromí šťastný. Jedině tak přežijeme tyhle divné dny.
I když její situaci úplně nerozuměl, chápal, že i ona jen hledá způsob, jak přežít.
Jednej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, Bůh ti pomáhej — napsal.
V noci se ale v posteli převaloval, máchal rukama ze spaní a tloukl jimi o pelest. Zdál se mu sen, v němž běží za Ulrikou a křičí na ni, že ona si přece nemůže vzít žádného Němce, protože on pro ni hlídá dům, v němž jednou budou bydlet.
Když se ráno trochu potlučený a celý zpocený probudil a uviděl vedle sebe Blaženku spící klidným, spokojeným spánkem, uvědomil si, kde je a jak žije. Byl přesvědčený, že všichni udělali to jediné, co mohli.
Blaženka byla Františkovi vděčná za všechno, co jí dal. Ochotně chodila k výslechům, k nimž ji předvolávali, a bránila jeho korespondenci s Němkou. „Jistě má milenecký vztah,“ tvrdil jí mladý příslušník. „Píše dopisy holce, se kterou se zná z dětství. Co je na tom špatného? Alespoň evysedává po hospodách, pane poručíku,“ vysmívala se otázkám a nikdy při tom neopomenula poukázat na hodnost toho, kdo ji vyslýchal. Těmhle znalostem ji naučil otec, tvrdil, že se jí budou hodit. „Zajděte si na národní výbor a zeptejte se mýho táty,“ obvykle končila hovor. Byla vděčná otci, že jí kryje záda, i když svůj život odevzdal do náruče vdovy po bývalém majiteli pily a nesoulad mezi vlastními představami a skutečností rozpouští v kořalce.
Dopisy od Ulriky přicházely Františkovi dál. Některé věty v nich byly občas začerněné, ale jemu to nevadilo. Měl pocit, že vždy rozpoznal, jak se Ulrika, vytržená tak daleko ze svého domova, cítí.
Franzi, žijeme, jak se dá. Zařizujeme vlastní byt. Maminka je nemocná. Leží v nemocnici, pouštějí nás za ní jen jednou týdně. Nebudeme dělat problémy, nechceme na sebe upozorňovat. Beztoho se tu na nás dívají různě. Pracuju v účtárně, práce mě baví, ale i mí kolegové dávají najevo, že jsem přistěhovalec. Vzpomínám na náš dům, velké pokoje, v nichž se dalo tančit jako na parketu. Tady žijeme v bytě v pátém patře s okny do rušné ulice, o zahradě si můžu nechat jen zdát. Hans nechce ani slyšet o tom, že bychom se odstěhovali z města.
Z toho, co psala, měl František dojem, že Ulrika žije podobný život jako oni, bez iluzí a plný kompromisů.
Po třech letech Ulrika napsala, že se jí narodil syn. V dopise poslala fotografii. František si ji dal do rámečku a postavil na pracovní stůl v pokoji, kam Blaženka nikdy nechodila. Sami mít děti nemohli a dohodli se, že cizí přijmout nechtějí. Někdy si představoval, že malý Markus je jeho.
Dopisy od Ulriky přicházely dvakrát třikrát do roka. František je četl a vzápětí na ně odpovídal. Nikdy v nich neopomněl udržovat naději, že časy se změní a Ulrika se bude moci vrátit. Když psal dopisy, nikdy u toho nemyslel na Blaženku.
Blaženka ta opakující se odcizení cítila. Chodívala v těch chvílích na terasu nad zahradou. Při čekání, až se František vrátí, kouřila. Zapálila si cigaretu — jednu, nikdy víc — a z nikotinu čerpala klid. Poté, co se její táta upil ke smrti, zbyl jí v životě už jen František. Dokouřila, zhasla cigaretu a byla ochotná jít životem dál.
Jednoho dne jí sousedka řekla, že František s ní nikdy nebude mít děti, protože je chce mít s Němkou. Jejich těla to poznají, a proto ona nikdy neotěhotní. Blaženku mrzelo, co jí řekla, i když tomu nevěřila.
Ulričin syn Markus na fotografiích rostl. Život ubíhal a všichni stárli.

VII
Blaženka se pádu komunismu a otevření hranic nedožila.
Když odcházela ze života, na jaře devětaosmdesátého, byl František s ní a držel ji za ruku. „Vím, že jsem byla náhradnice,“ řekla mu, „ale nevadí mi to, protože jsem nikdy nebyla hezká, a tak jsem si nemohla vybírat. Ale žili jsme spolu a já jsem ti za to vděčná a miluju tě.“
Mluvila ztěžka, ale až do poslední chvíle se usmívala. Jeho drahá Blaženka, žena-náhradnice z „domu na výpůjčku“, jak svému bydlišti důvěrně přezdívali. František pochopil, že spolu prožili celý život. Po Blaženčině smrti procházel domem jako tělo bez duše, překvapený, jak moc si na svoji ženu zvykl.
Chodil na hřbitov, sedával u jejího hrobu a truchlil. Nevšiml si revoluce, která přišla. Jednoho dne potkal při odchodu ze hřbitova pošťačku.
„Prasklo to, Františku,“ hlásila mu.
„Co?“
„Všechno, na co jsme tolik let čekali, všechno.“
Po příchodu domů zašel do pokoje, jemuž nikdy nepřestal přezdívat Fridrichův. Sedl si za stůl a napsal Ulrice:
Doba se změnila. Je načase, abys přijela.
Pošta v těchto dnech chodila rychleji než jindy, nebo se jenom jemu zdálo, že se čas zrychlil. Netrvalo ani dva týdny a držel v ruce vzkaz od Ulriky, který napsala na pohlednici s obrázkem mnichovského olympijského stadionu:
Přijedu příští pátek dopoledním vlakem.
Pátek, který měla na mysli, byl za tři dny. Do jejího příjezdu nezbývalo příliš mnoho času. Ze šuplíku psacího stolu vytáhl klíč a spěchal do sklepa. V jeho zadní místnosti našel naskládané bedny tak, jak je sem kdysi s Blaženkou uložili. Za roky, co tu ležely, ztěžkly, ale možná mu jen ubývaly síly. Vytahal je ze sklepa a začal z nich vybírat věci, o nichž dávno neměl ponětí, že tu jsou.
Lampičky, obrazy, porcelán, na některé z předmětů se rozpomínal. Nacházel v nich nejen vzpomínky na svoje a Ulričino dětství, nýbrž i upřímnou snahu Blaženky vyhovět jeho bláznivému nápadu, že všechno, co v domě zůstalo, zachovají pro Němce. Ale Blaženka tu už nebyla. Měla přijet Ulrika a on měl v úmyslu dát dům do takového stavu, ve jakém si přál, aby ho ona viděla — takový, jakým byl před pětačtyřiceti lety.

VIII
V pátek čekal na nádraží učesaný, oholený a navoněný vodou po holení. Oblečený do naškrobené a vyžehlené košile, v černém saku, které si naposledy oblékl na Blaženčin pohřeb.
Cítil se nesvůj. Vlaky neměl rád. Když ho propustili z práce na pile, dojížděl jimi do továrny ve městě. Vždycky když nastoupil do vagonu a sedl si, zmocnil se ho zvláštní třas. Vzpomněl si, jak vlakem odjížděla Ulrika a její rodina. I když věděl, že vlak jede do vnitrozemí, a ne směrem do Německa, křečovitě se chytal sedadla. Po odchodu do důchodu byl rád, že se cestování vlakem zbavil. Vše, co k životu potřeboval, si dokázal zařídit pěšky nebo na kole. Když bylo nejhůř, poprosil souseda s autem.
Zatímco přemítal o strachu, který dávno neměl s realitou nic společného, zpoza zatáčky se vynořil motorák. Nové vozy byly tak tiché, že místní, schovaní před sychravým počasím ve staré nádražní budově a zabraní do družného rozhovoru, nezřídka propásli přijíždějící vlak. Ani Vladimír by si ho teď ve svém zamyšlení nevšiml, kdyby dva muži, co stáli před nádražím s ním, nevykročili směrem k nástupišti.
Z jediného vagonu vlaku vystoupily dvě místní ženy a dáma v šedomodrém kostýmku s koženou brašnou přes ruku. Sestoupala tři schůdky, seskočila na peron. Rozhlédla se. V jejích očích se zobrazila rozpadající se budova nádraží a starý muž. Oči se jí zamlžily, nádražní budova se v nich rozpila, obnovila svoji barvu a někdejší velkolepost a ze starce se stal štíhlý chlapec. Zamrkala, aby rozehnala slzy, nádraží znovu zvetšelo, chlapec se nahrbil a proměnil ve starce. Její tvář se rozzářila, protože ho poznala. Vykročila k němu.
František ji uviděl a snažil se najít ve starší upravené dámě v kostýmku, s černými přesně střiženými vlasy svoji sedmnáctiletou přítelkyni, první lásku. Stárnoucí žena už sice neměla Ulričino tělo, ale poznal ji podle očí. I po tolika letech byly blankytné a jiskřivé.
Když se přiblížili na dotek, zmizela slova, která by si dokázali říct. František proto jen vzal Ulrice tašku a nabídl jí rámě. Zavěsila se do něho. Klopýtali přes nástupiště, nenavyklí chodit spolu.
Šli vesnicí kolem domů, z jejichž oken vyhlíželi sousedé. Prohlíželi si tu Němku kráčející vesnicí a padl na ně stín minulosti. Připomněl jim, že žijí na cizím. Znejistěli. Znovu přišla divná doba, v níž se mění pravidla. Věděli, že když se kácí les, létají třísky. A oni opravdu velmi nechtěli být těmi třískami.
František s Ulrikou zahnuli nahoru k lesu. Za zatáčkou se jim otevřel pohled na hrázděný dům ve velké zahradě. Došli až k němu a Ulrika se znovu ocitla na prahu vily, v níž vyrostla. Mezi dveřmi se podívala na Františka jako by potřebovala jeho pobídku. Pokynul jí, ať vstoupí.
Vešla a on ji s ostychem vedl domem. Teprve když jí teď všechno ukazoval, uvědomil si, jak vybavení domu zchátralo. Staré křeslo, jehož čalounění se začalo rozpadat, bylo překryté dekou, psacímu stolu kdysi sám zabrousil oprýskanou dýhu, přesto zelo poškození v nábytku jako velká rána.
„Zimmer“, zalykal se léty nepoužívanou němčinou. „Küche“, upomínal se na melodii slov. Jenže Ulrika komentář nepotřebovala. Fascinovaně procházela domem. Bříšky prstů se dotýkala zárubní, nábytku, lampiček i rámů obrazů — připomínek tehdejšího života. Viděla v nich samu sebe, svoje dětství, rozzářila se.
Díval se na ni zbožně, až mu z koutku pootevřených úst vyklouzla slina a stekla na bradu. Provinile vytáhl kapesník a utřel ji. Připadal si jako starý slintající pes. Ohleduplně počkala, až se upraví, a obrátila se na něj: „Moc ti za to všechno děkuju.“
„Nikdy jsem nepopřel, že tenhle dům je tvůj,“ vyhrkl, ale najednou nevěděl, jak pokračovat. Chtěl jí popsat všechna ta léta, která čekal. Říct jí, jak věřil, že přijde doba, kdy se sem znovu nastěhuje a její tehdejší odjezd a dnešní návrat se spojí jako dílky stavebnice do jednoho celku.
Svět se překlopí zpátky do obrazu, jaký znali. Myšlenky se mu pletly, hlava se zatočila, zapotácel se. Ulrika ho chvatně podepřela a starostlivě dovedla na terasu nad zahradou.
Když se nadýchal čerstvého vzduchu a spánky se rozbolely, jak se do hlavy vrátil kyslík, vstal a donesl z kuchyně čaj a na talířku sušenky. Napila se čaje, podívala se na něj a povzdechla si: „Pro mne je to už jen muzeum, Franzi.“
Nemohl uvěřit tomu, co řekla. Neměla právo smést jedinou větou všechno, v co léta doufali, a co dávalo jeho životu smysl. Zmateně se usmál a přitom ho napadla spásná myšlenka. Pomalu se zvedl a došel do kuchyně. Tam vzal lahev, kterou před několika dny vyzvedl ze sklepa s ostatními věcmi, a donesl ji na terasu.
„Víno mého otce,“ usmála se Ulrika vděčně.
Zabodl otvírák do korkové zátky a začal šroubovat. Když se dostal vrut dostatečně hluboko do korku, zatáhl, zátka mlaskla, víno se nadechlo. Ucítili octový závan.
„Nevydrželo. Zkazilo se i skrze lahev,“ řekl smutně.
S kyselým vínem jako by vyprchala i jeho víra, že všechno lze napravit. Ramena mu povisla, jeho odhodlání vyprchalo. Zbytek setkání prožil jako ve snách. Mluvili, ale kdyby si měl vybavit o čem, nevzpomněl by si. Možná o jabloni v rohu zahrady, která to léto rodila tak prudce, že její kmen zasypala hromada přezrálých plodů.
Pochopil, když prohlásila, že odjede domů nejbližším vlakem. Doprovodil ji na nádraží. Rozloučil se s ní podáním ruky, protože políbit ji se po tolika letech ostýchal.
Ona se k němu naklonila, vzala jeho hlavu do dlaní a přitiskla svoje rty k těm jeho. Nejdříve lehce, jakoby náznakem, pak se ale její rty vpily hluboce a silně, jako by chtěly připomenout vzájemný dotek před čtyřiceti pěti lety. Potom nastoupila do vlaku. Její tvář byla za oknem vagonu stejně uzardělá jako tehdy. Pak odjela.
Znovu osaměl. „Muzeum, už je to pro mne jenom muzeum,“ zněla mu v hlavě její slova. Dopotácel se do prázdného domu, který se mu za ta léta stal novým domovem, usedl ve Fridrichově pokoji do křesla za psacím stolem, otevřel šuplík a vytáhl balíček dopisů. Chvíli se jimi probíral a pak je začal bezmyšlenkovitě rozhazovat kolem sebe. Dopisy padaly na desku stolu, na parkety podlahy. Všechny dopisy od Ulriky, dohromady jich mohla být tak stovka. Víc než čtyřicet let života. Co teď bude dělat? Napadlo ho, že jí musí dál psát, i kdyby mu neodpovídala. Nic jiného mu nezbývá.
Odhodlával se celý týden. Ulrika však byla rychlejší, napsala první. Dopis začínal slovy Mein lieber, nemohl číst dál. Věděl, co si přečte. Pár slov poděkování a rozloučení.
Odložil dopis a vydal se dělat všechny nutné věci, na které po smrti Blaženky neměl čas. Ostříhal živý plot, srovnal dříví za domem, umyl nádobí, které se povalovalo v kuchyni. Večer, když se na kraj přihnala bouře a on už nemohl pracovat venku, unavený z celodenní práce nalil si víno, které zbylo po návštěvě. Jedním douškem vypil celou sklenku a otřásl se. Přiotrávený zkaženým vínem se zklidnil, jeho tělo zaplavila odevzdanost.
Vrátil se do Fridrichovy pracovny a Ulričin dopis znovu otevřel. Na papíře, za oslovením, stálo jejím písmem:
Přijeď sem za mnou, prosím.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s