Petr Čichoň: Slezský román

Petr Čichoň, autorka fotografie: Jitka Taussik

Petr Čichoň (*1969) po vysokoškolských štúdiách pracoval v roku 1991 až 1998 ako redaktor literárnych časopisov a nakladateľstiev Votobia, Host, Vetus Via. Od roku 1998 pôsobí vo vlastnom architektonickom ateliéri. Vydal zbierky Chilia (1995, Host), Villa diabolica (1988, Host) a Pruské balady / Preussische Balladen (2006, Host). Za túto dvojjazyčnú knihu poézie bol nominovaný na Drážďanskú cenu lyriky. Nami publikovaná ukážka pochádza z prozaickej knihy nazvanej Slezský román, ktorá vyšla v roku 2011 zhodne v nakladateľstve Host. Táto bola nominovaná na Cenu Josefa Škvoreckého 2012. Autor žije v Brne.


1/
Kolem roku 1934 překvapí Hitler mladého architekta Alberta Speera první velkou zakázkou: na Zeppelinské pláni v Norimberku má být provizorní dřevěná tribuna nahrazena kamennou stavbou. Speer se s projektem trápí, práce se mu nedaří tak, jak by si přál. Až v jedné osvícené hodině dostává spásný nápad: dlouhé a široké schodiště, uzavřené sloupovou halou ukončenou dvěma kamennými křídly! Je v tom bezpochyby vliv pergamonského oltáře, jen čestnou tribunu je nutné umístit dominantně do schodiště. Mladý architekt tak jde za meze udělené zakázky. Jeho stavba má měřit – na tehdejší dobu neuvěřitelných – tři sta devadesát metrů, a přesahovat tak i délku Caracalských lázní v Římě téměř dvojnásobně!
Hitler si v klidu prohlíží model. Mlčí. Nedává na sobě znát emoce. Mladého Speera téměř nezná. Obchází návrh z každé strany, odborně ustupuje na správnou vzdálenost pohledu, pak beze slova studuje výkresy. Speer zažívá ten nepříjemný pocit každého architekta, když si investor prohlíží jeho model. Připomíná mu to prohlídku intimních míst u lékaře. Velmi mu na zakázce záleží. Ví, že Vůdce první návrhy architektům pravidelně odmítá a i během stavby vyžaduje detailní změny.
Einverstanden.
Hitler se rychle loučí a odchází. A s neuvěřitelnou rychlostí se i staví. Zeppelinské pláni ustupuje norimberské depo: je odstřeleno, demolici řídí samotný Speer. Speer, který je nyní šťasten, cítí se být inspirovaný a jeho duše má sílu, kterou dlouho hledala a nenalézala. Zbavuje se závislosti na svém otci, architektovi a majiteli tradičního maloměstského ateliéru. Odstřelem starého depa se natrvalo osvobozuje od rodinných pout.
Mladý architekt se prochází kolem změti železobetonové konstrukce. Železné tahy visí ven a po několika dnech již začínají rezivět. Tváří v tvář tomuto bezútěšnému výjevu nelze nepřemýšlet o rozpadu a zániku. Albert Speer při pohledu na zničenou stavbu depa vymýšlí něco, co nemá v dějinách architektury obdobu: „teorii hodnoty ruiny“. Werttheorie Ruinen. Vybírá si vhodné materiály a seskupuje je tak, aby jeho stavby byly v době svého rozpadu působivé a krásné jako jejich antické vzory. Ve svém ateliéru vyhotovuje romantickou kresbu toho, jak bude Zeppelinská pláň vypadat poté, co ji příští generace již opustí.
Za šedesát let se vše beze zbytku naplňuje. Němci se za rozpadající se slavnostní stadion stydí. Je potřeba jej opravit – úkol je svěřen zavedené mnichovské firmě. Jako zednický polír v ní pracuje i český Němec, ludgeřovický rodák Bernard Bunček. Dobrý pracovník: tichý, mlčenlivý, pokorný. Německy se trochu mluví, za války se jako dítě něco naučil. Rád pije, ale německé pivo mu samotnému nechutná, k pití potřebuje svou společnost. A tak zařídil svým dvěma kamarádům práci u stejné firmy: těší se, jak spolu budou chodit na bavorské pivo do příjemných mnichovských hospod.
Co se da robiť!

2/
Kurt a Walter se převlékají v potem páchnoucí šatně. Je stejná jako ty, na které si zvykli na stavbách doma, jen skříňky tady nemají barvu šedou, ale modrou. Na vnitřní straně svých šatnových dvířek objevuje Walter nalepený ženský akt: obrázek z loňského kalendáře 1994, na němž si nahá blondýnka tenisovou raketou zakrývá klín.
Do šatny vchází hlučná skupinka německých dělníků. Svlékají špinavá trička a společně nadávají na těžkou práci. Dva mladí zedníci, jejichž šatní skříňky sousedí se skříňkou Waltrovou, obestupují malého a starého Slezana. Ten se tak ocitá mezi nimi, ale zedníci se na něj ani nepodívají, jako by jejich hovoru nikterak nepřekážel.
„Das war heute eine schwere Arbeit!“1
„Schwere Arbeit! Scheiße!“2
„Scheiße!“3
„Wir müssen schnell auf ein Bier gehen.“4
Jeden z nich je mohutný, svalnatý, hustě potetovaný muž, postavou připomínající trénovaného kulturistu. Když se otočí zády, spatří Walter na jeho šíji obraz nahé ženy podobající se té ze dveří jeho šatní skříňky. Walter si jej prohlédne a potom pomalu sklouzne zrakem dolů až na bílé kulturistovy hýždě. Ty jsou prosty jakéhokoli vyobrazení a Slezan si potichu úlevou vydechne. Kulturista zatím oponuje svému kamarádovi.
„Ich möchte lieber zum Fitneßraum gehen.“5
„Bist du verrückt?! Bier! Sicher Bier!“6
Nakonec rezignovaně souhlasí:
„Ja. Bier!“7
Otáčí se zpátky a teprve až teď si na okamžik povšimne divného malého muže. Ale nevzrušeně pokračuje v započatém hovoru – je to pro něj jen nějaký ruský či polský gastarbeiter, kterých je tady kolem plno. Walter si zatím udiveně prohlíží kulturistův penis. Ten je ozdoben kovovým piercingem vycházejícím ven močovou trubicí. Vyděšeně se zadívá na Kurta, a zjistí tak, že i jeho přítel je přitahován tímtéž předmětem. S ručníky v rukou mizí oba Němci ve sprchách.
„Kurta, viděls?! Co tu su za věci…“
„Puděm na ubytovnu, umyjem se rači až tam. Je to přeci kusek. Za chvilu možna přidě Bunček. Popovědame se.“
„A vypijeme teho ferneta, co sme se přivezli! Dněska to byla fakt češka robota.“
„Ja, ja, Walter.“
Rychle balí věci do tašek a ve špinavých montérkách vycházejí do ulic. Na chvíli si připadají jako doma. Ale Waltrovi nejde z mysli ona kovová ozdoba mladého německého kulturisty. Zato Kurtovi se honí hlavou, proč je stavba stadionu zděna z pískovce, který přece brzy zvětrává, a je mu divné, že mezi jednotlivými pískovcovými kvádry jsou tak nezvykle široké spáry, z nichž bujně rostou různé traviny a keře. Jak je možné, že je tenhle stadion tak neudržovaný?
„Walter, ti vychodni Němci, to je stejna komuna jak my.“
„Kurta! Norimberk – to je Německo zapadni!“
„Ale, Walter, přece enem – tak se něstarať o stadion či keho ďabla to je, to se tak hned něvidi.“
„Asi něpotřebovali mět taky stadion. Zda se to velke, ale možna, že ho postavili maly. Mysliš, že by se tu něvliz travnik na fotbal?“
„To ni. Dyť přes stadion vede cesta a parkoviště tu maju…. Na ja, na fotbal male tribuny se zrobili.“
„Čemu to stavjali tak male, ti Němci?“
„Možna to je stare. A fotbal se kdysi něhral. V Markvartovicach byl Ajax založeny hned, jak sem vyšel ze školy. A hned se zrobil travnik. Ne jak u vas, v Ludgeřovicach, škvara.“
„Ty, Kurta, viděls teho synka v šatni, jak měl v chujovi naušnicu?
„To musi byt cyp jak lampa.“
„Nebo buzerant.“
„Oboji.“
„Musime se davať pozor, je to tu možna samy chachar.“
„Ale chovaju se k nam dobře, ni?“
„To ja, bo umime robiť.“
„Ale oni tež robja.“
„Dyť su to Němci.“
„Jako my.“


1 To byla dnes těžká práce!
2 Těžká práce! Na hovno!
3 Na hovno!
4 Musíme rychle na pivo!
5 Já bych šel raději do posilovny.
6 Blbneš?! Na pivo! Určitě na pivo!
7 Jo. Pivo!

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s