Básne: Andrij Ljubka

Andrij Ljubka

Andrij Ljubka

Andrij Ljubka (*1987, Riga) je autorom kníh Visim misjaciv šyzofreniji (Osm měsíců schizofrenie, 2007), Terroryzm (Terorizmus, 2008), Kiler. Zbirka istorij (Killer. Sbírka příběhů, 2012) a Notaufname (nemecky, Rakúsko, 2012). Jeho básne boli preložené do viac než desiatich jazykov. V roku 2010 navštívil Prahu, kam ho pozvalo občianske združenie Skutečnost, vystúpil tu so svojimi básňami v rámci tvorivého večera. Publikované básne pochádzajú zo zbierky Sorok baksiv pljus čajovi (Čtyřicet dolarů plus spropitné, 2012).


Nikdy jsem si nemyslel, že se vyspím s Brazilkou.
(Ano, máte pravdu, já vůbec nikdy nemyslím).
Takže, nikdy jsem si nemyslel, že se vyspím s Brazilkou, –
A nikdy jsem se s žádnou nevyspal.
A taky s žádnou Peruánkou.
A taky s žádnou Kolumbijkou.
A s žádnou Argentinkou taky ne.
Ostatně jako se všemi ženami
Latinské Ameriky.
Stejně jako s žádnou Japonkou.
Nebo, řekněme, s Afričankou.
Výjimku tvoří asi jen Švédka,
Myslel jsem, že se s ní vyspím –
Ale ani s tou jsem se nevyspal.
Stejně jako s žádnou Slovinkou.
Stejně jako s žádnou Řekyní.
Zkrátka, mám hodně důvodů,
abych pokračoval v tomhle songu,
Dlouhém jako život.


Žena, která si holí nohy ve tvé koupelně,
               zítra oslaví 24. narozeniny.
Ačkoliv “oslaví” je asi příliš silné slovo,
               prostě jen zavolá domů rodičům
               a večer se bude modlit.
Ty nerozumíš jejím modlitbám, jejím záhadným pohledům,
               jazyku menu v jejím telefonu.
Vaším osudem není být spolu, je to tak lepší,
               říkáš si, je to tak lepší.
Ve chvílích zvláštní něhy říkáš,
               že věříš, že nemají jaderné zbraně,
               žádné jaderné zbraně a cítíš se jako blbec.
Pak se ti zdává, že její tělo
               voní jadernými zbraněmi, pouští a cikánskými písněmi.
Proč cikánskými? – ptáš se ráno,
               ale na to neexistuje odpověď, nevíš,
               jak míjelo její dětství a kde se naučila anglicky,
               proč si vybrala zrovna tebe.
Jste spolu tři týdny. Občas si prohlížíš mapu světa,
               měříš pohledem polohu Íránu, jeho sousedů,
               přírodní a lidské zdroje.
Zdá se ti, že jí rozumíš stále líp.
Občas se jí vyptáváš na Írán, slibuješ, že tam s ní pojedeš,
               a ona stále voní cikánským létem a jadernými zbraněmi,
               a její poušť leží mezi vámi, a blíží se večer,
               a ona si holí nohy ve tvé koupelně.


Já: s velkou coca-colou, koupenou v mekdonaldu,
               a s cigaretou.
Ty: v tmavých brýlích a z balíkem v ruce.
Já: stvořený pro lásku.
Ty: právě po vášnivé lásce.
Já: vím o lásce všechno. Všechno.
Ty: nevíš, kam jsi dala klíče od bytu.
Já: v modrém triku a slunečních brýlích.
Ty: ve slunečních brýlích a lehkých šatech.
Já: s náušnici v uchu.
Ty: s náušnici v každém uchu.
Já: stvořený pro lásku.
Ty: přeplněná láskou.
Já: vycházím z metra.
Ty: vcházíš do metra.
Zase se míjíme.


Klasická situace:
               ve čtyři ráno přicházím k sobě
               ve striptýzovém klubu, přede mnou visky s ledem,
               cigarety (to už zase kouřím?) a Agnieszka.
Divný, nepamatuju si, jak jsem se tu ocitl
               (poslední vzpomínky: mexický bar, je nás tu šest,
               zpíváme píseň o dubu), ale pamatuju si, jak se jmenuje.
Klasická situace: bavíme se konverzací.
Já, ku příkladu, říkám, že jsem nikdy nebyl ve striptýzovém klubu
               s dívkou, mohlo by to být zajímavé. Ona
               odpovídá: často k nám sem přichází takové páry, ale
               nic zvláštního, pak chce, abych jí přečetl nějakou svou báseň
               (odkud ví o básních?), říká, že se ji líbí ukrajinština.
Dlouho přemýšlím, na co bych se jí měl zeptat, aby to nevyznělo banálně,
               nakonec se ptám:
               jaký to je být striptérkou? Agnieszka říká,
               že se ji na to ptají všichni.
Víš,
               říkám jí,
               můj vydavatel, když jsem mu poslal rukopis sbírky,
               mi odepsal: “poslyš, je to tam všechno o ženách a alkoholu,
               má to tak být?” Vím já? Nevím, jak to má být, prostě to tak je.
Asi se jí zdám nudný.
Jak se bude jmenovat tvoje příští kniha? – ptá se mě
               a já konečně odtrhávám pohled od jejích ňader.
               Čtyřicet dolarů plus spropitné
               odpovídám.
A kdybych tě políbila, nazval bys knihu Agnieszka?
               Mlasknu a
               souhlasím.
Agnieszka se směje a povídá:
               všichni jste stejní, ty bys nazval svou knihu Agnieszka,
               ale ve skutečnosti se tak nejmenuju.
Vtipkuju, že na obálce by byla první stránka její
               občanky. Vtip není až tak vtipný –
               a navíc, když jsem opilý, špatně mluvím cizími jazyky.
Klasická situace: vypráví
               o Kubě, o strážném, který si do práce nosí polívku
               v bandasce, o manikúře, kterou musí dělat dvakrát do týdne,
               ještě o něčem,
               o své dovolené v Čechách, ještě o něčem a
               o něčem dalším.
Přikyvuju a prohlížím si
               její ňadra.
Ona vypráví ještě o něčem a o něčem
               dalším, prostě klasika.
Vycházím do studeného jarního rána:
               už jezdí autobusy, otvírají se obchody, odhazuju
               krabičku cigaret do popelnice, protože už zase nekouřím,
               prostě klasika: chce se mi spát, ale ještě víc se mi chce jíst,
               na rohu si koupím párek v rohlíku, nastoupím do taxíku,
               v rádiu běží
               reklama na prácí prášek.


Poslední literární večer
               skončil smutnými básněmi, přiblblou diskotékou, na které
               se opilá společnost ocitla celkem nečekaně, a tvou
               přítomností v mé posteli.
Tu poslední skutečnost jsem zaznamenal až ráno.
Probudil jsem se a uviděl jsem tě vedle sebe, spala jsi s rukama
               pod hlavou, až jsem zalitoval, že neumím malovat,
               chtělo se mi několika tahy štětce nahodit prameny tvých
               vlasů,
               semknuté oči a sevřené rty, malý nosík.
Usmál jsem se a přikryl tě.
               Víš, mám-li být upřímný, tak
               tvoje vlasy jsou nejhezčí z těch, které jsem viděl, a vrásky
               kolem tvých očí vypadají neskutečně mile, když se směješ.
Za chvíli se probudíš a oba se budeme cítit trapně, ale teď
               na celém světě není nic důležitějšího, než rytmus tvého dechu,
               než tvoje lžičkovitě prohnuta záda, než tvé vlasy, co
               mě lechtají na bradě.
Spi, usínej, zdá se, že se zamilovávám.
Taky začínám znovu usínat, když se na tebe tak dívám a myslím, že
               literární večery je třeba pořádat častěji.


Dívka si rozpustí vlasy před zrcadlem,
               a odchází od něj navždy.
To je vše.
Vše, co po ní zůstalo:
               chlamydie, ureaplasma.
On sedí na baru, chlastá pivo,
               ona jede vlakem, aby se už nikdy nevrátila.
Zůstaly po ní jen: vlasy na jeho hřebeni,
               a chlamydie, ureaplasma.
Ureaplasma, chlamydie
plavou před jeho očima,
               zatímco ona usíná na horní palandě.
Nebude je zabíjet, nechá si je na památku
               bude o ně pečovat, opatrovat je.
Zatímco ona se ráno probudí v jiném městě,
               ve kterém začne nový život,
               on vyjde z baru a odvleče se domů,
               do své studené postele, pusté jako poušť.
Zabalí se do deky, zavře oči,
               o samotě se zbytky své lásky,
               o samotě se svými posledními přáteli.
ve společnosti zbytků své lásky:
chlamydii, ureaplasmy.


Preklad: Alexej Sevruk

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s