iLeGaLiT MaG

Jorge Zúñiga Pavlov: Babylon

Jorge Zúñiga Pavlov
Jorge Zúñiga Pavlov

Jorge Zúñiga Pavlov je príkladom prelínania európskych kultúr na juhoamerickom kontinente. Jedna otcova babička má korene v Nemecku a materský dedko bol Chorvát s pravdepodobnými koreňmi siahajúcimi ešte ďalej. Jorge pochádza z Čile, no už viac než polovicu svojho života pôsobí v Prahe, kam ho zavial osud, náhoda, letmý pohľad na nástenku na chodbe jednej univerzitnej fakulty v Santiagu, kde visel inzerát o možnostiach štipendia vo vtedajšom Československu. V tej dobe, kedy sa už piatym rokom aktívne zapájal do študentských hnutí, bol členom zakázanej organizácie študentského senátu Universidad de Chile a čerstvo vylúčený zo štúdií, prišla na žiadosť o štipendium kladná odpoveď. Písal sa rok 1988, odchod z krajiny zmietanej represiami Pinochetovej vlády sa zdal ako skvelé riešenie situácie, v ktorej sa nachádzal, a tak sa v novembri roku 1988 ocitol v Československu, kde nastúpil na FF UK, ktorú začiatkom 90. rokov opustil. Živil sa ako pouličný predavač a neskôr podnikal v textilnom priemysle. V roku 1996 založil spolu s kubánskym exilovým priateľom Pepem dnes už legendárny podnik La Casa Blů na Josefově a ten vedie dodnes. V roku 2000 sa vrátil do školy a v roku 2007 dokončil magisterské štúdium na FF UK. V Čile písal básne, o ktoré prišiel útekom, respektíve ich nenájdením po prvom návrate v 1994. Od deväťdesiatych rokov mu sporadicky vychádzali poviedky v Mexiku, Miami a Čile, od roku 2000 tiež v českých prekladoch, napríklad v časopise Labyrint, Babylon alebo Haluze. V roku 2005 mu česky vyšla prvá kniha poviedok Stěhování a jiné po(c)hyby a v roku 2006 druhá pod názvom La Casa Blů, historky z latinskoamerického podsvětí. Potom sa rozhodol, že knižne už nevydá nič, pokým nedopíše aspoň jeden z niekoľkých rozpísaných románov. V roku 2010 a 2011 písal pravidelne fejtóny pre týždenník Respekt. V roku 2014 založil Litera Krumlov – komornú literárnu domácu kaviareň v Českém Krumlově, kam jedenkrát do mesiaca chodia spisovatelia na čítania. V roku 2015, po troch rokoch písania nového rukopisu, sa už zdalo, že konečne dokončí náročnejší román o bláznivosti, ale vplyvom migrantskej krízy dopísal svoju tretiu knihu Babylon (doposiaľ nevydaná), ktorá sa venuje cudzincom a jazykom. Kniha sa rodí vplyvom literárnej mystifikácie okolo jeho „zlej“ básne Spisovatel na útěku. Hlavná postava, okrem rozprávača, je Asýrčan. Jorge v súčastnosti žije striedavo na juhu Čiech a v Prahe a cíti sa byť miestnym spisovateľom, ktorý píše cudzím jazykom. To prežíva, ako s češtinou, tak aj so španielčinou.


Praha Kaput Regni

(úryvok z 5. kapitoly, preklad: Anežka Charvátová)

Nidala Musalema jsem pak spoustu let neviděl. Dokonce se dalo předpokládat, že už se neuvidíme nikdy. Nidal – jak jsem se dozvěděl – se dostal na techniku. Pepeña na matfyz. A já na to svoje.

Myslím, že znovu jsme se potkali teprve začátkem roku 1995. Takže asi o šest let později. Ale nejdřív musím povědět, jak jsem se k tomu dostal.

Tehdy jsem už pár let pracoval (pracovali jsme, W. a já) jako pouliční prodavač. Z mých starých časů vysokoškolského studenta nezbývalo nic. Ovšem ke stesku po posluchárnách jsem neměl žádný důvod.

Až pak jednoho dne jsme usoudili, já a W. – bílá dívka, ale s cikánskými předky z Transylvánie a se změněným příjmením, dcera bývalého funkcionáře z komunistické nomenklatury, teď zchudlého, s níž jsem oficiálně chodil (byla to snoubenka, ne manželka, podle terminologie mého syrského kamaráda) –, že nadešel čas opustit ulici.

To jsme takhle jednou večer dali s W. hlavy dohromady a narýsovali si slibnější ekonomickou budoucnost, pokud se budeme věnovat výhradně distribuci. Takže jsme si jednoho krásného dne zřídili skromnou firmu s oděvními doplňky, které jsme sami vyráběli z odstřižků, co jsme odebírali z Velvety, varnsdorfské textilky specializované na samet. Varnsdorf bylo městečko na severu těsně u hranic s Německem.

Brzy jsme si pronajali skladové místnosti a kancelář v jedné uličce kousek od Staroměstského náměstí. Odtamtud jsme vyráželi do okolí za kořistí, což znamenalo, že jsme svými výrobky zásobovali novou generaci pouličních prodavačů.

Tu tvořili převážně imigranti, kteří právě přišli z Balkánu. Uprchlíci. Mezi zákazníky jsme měli tři Bulhary (jménem Plamen, Tzvetan a Rumen) a několik obtloustlých dívek, o nichž se nevědělo, jestli jsou to sestry, sestřenice nebo co vlastně.

Někteří Bulhaři byli zřejmě zaháčkovaní – nebo se tím možná jen čas od času holedbali – v některé z mnoha mafií zlodějů aut a pašeráků cigaret. Zároveň si však pěstovali počestnou touhu stát se podnikateli v jakémkoli oboru. Za tím účelem se nesměle připojili k činnosti, která v těch letech frčela: pouličnímu prodeji.

Ve skutečnosti to nebyli ani mafiáni, ani kriminálníci. Jen se snažili přežít v džungli grázlů, která je vychovala. A v džungli se počítá s tím, že občas se někomu šlápne na hlavu. Ostatně v těch dnech se sice všichni bavili, ale v pozadí už někteří (oni určitě) větřili, že zemí pomalu prorůstá džungle jiných hajzlů.

Nedalo by se tvrdit, že to byli ničemové. Nanejvýš pragmatici, a navíc se obvykle chovali velmi štědře ke kmeni žebráků, kteří se právě vynořili na pražských ulicích jako zvláštní urbanistická inovace rodícího se kapitalismu.

Trávit občas večery s Bulhary bylo zábavné. Udivovalo mě, že na jedné straně měli téměř nulové povědomí o všeobecné kultuře, ale na druhé straně si považovali každého, kdo něco znal. A já jsem povědomí o kultuře měl, aspoň v některých oblastech.

Mou vášní byla literatura. Když jsme se někdy sešli ve stejnou dobu na ulici a zbýval i čas na zábavu, naše rozdíly bily do očí. Já jsem četl. Nebo se snažil číst. Oni hráli karty nebo hru se třemi kalíšky a kuličkou. Posunovali kalíšky na dečce. Předstírali, že jsou zmatení, až se jim podařilo zmást diváky. Potom jeden z nich vsadil tučnou částku, schválně jestli někdo uhodne, pod kterým kalíškem se skrývá kulička. A čekali, až se chytí nějaký domýšlivý čumil. A někdo se chytil. Vždycky se někdo chytil.

Tohle člověka naučí socialismus. Socialismus plodí rybičky, které se vždycky chytí na návnadu. Socialismus plodí lidi-návnady, které slouží k tomu, aby se pak chytili další. Socialismus plodí závistivé rybičky dychtící po snadném zisku.

Čas od času Bulhaři přitvrdili. Postavili si tam jednoho svého člověka jako volavku. Nechávali ho sázet a vyhrávat. A někdo z kolemjdoucích hned padl do pasti a svoje peníze prohrál.

Když se někdy jejich hry už nedaly s mojí četbou skloubit, debatovali jsme o fotbalu. Tématem oněch dnů byl Christo Stoičkov. Všichni ho měli za cosi jako poloboha.

Na Bulharech mě zaráželo, že se vyskytovali vždycky v partě a bez holek, pokud nepočítáme tlusťošky, co vypadaly jako příbuzné. Samí mladí samotáři, oblékali se do nevýrazných barev a nabízeli pohanské, vzájemně ohleduplné přátelství. Dalo by se říct, že jsme si vyměňovali zkušenosti, moudra a vědomosti. Ovšem občas jsem si z nich rád tropíval šprýmy.

Jednou večer jsem na Tzvetana (Bulhar, 22 let, původem ze Sofie) z legrace zavolal příjmením jeho slavného jmenovce. Nijak nezareagoval, jen se na mě udiveně podíval. Neměl ani ponětí, kdo je to Todorov. Jindy jsem se zase vyptával Plamena (Bulhar, 25 let, původem ze Sofie) na knížky Gea Mileva. Vykládal jsem jim o tragické smrti toho velkého expresionistického spisovatele a o poémě Září, kterou do španělštiny přeložil jiný básník, Chilan Pablo Neruda. Všichni tři Bulhaři na mě zírali, jako bych právě vystoupil z létajícího talíře. Dodnes mi zní v uších Plamenův hlas, slyším, jak se bystře ptá.

„Copak Neruda mluvil bulharsky?“ vyzvídal přátelsky.

Nevěděl jsem, co sakra odpovědět. Samozřejmě jsem pochyboval, že by chilský Neruda znal nějaký slovanský jazyk. To je fakt, pomyslel jsem si, jak k čertu mohl Neruda přeložit Mileva. Po téhle otázce jsem si radši přestal hrát na inteligenta.

Taky jsem se od nich naučil spoustu věcí.

Třeba Plamen, hubený a málomluvný kluk, mě jednou večer naučil, jak se dostat do mého fiata pomocí tenisáku. Zabouchl jsem si klíčky uvnitř, Plamen se jen výmluvně usmál, vytáhl z kufříku starý tenisák a za necelé tři vteřiny jsem měl dveře otevřené. Ohromil mě. Co proboha dělal starý tenisák v Plamenově kufříku? uvažoval jsem později.

Plamen měl ještě další kouzlo, měl talent na svádění. Šukal úřednice z radnice. Jednou zkusil úřednici vypočítavě pozvat na kafé a pak už to jelo. Tedy abychom nepřeháněli. Brousil jenom jednu. Zrovna tu, která měla na starosti vydávat povolení k pouličnímu prodeji.

Jednou odpoledne mě tlouštík Tzvetan Popov naučil, jak nastartovat auto bez klíčku; tahle dovednost se mi nejednou vyplatila, uplatňoval jsem ji často na svém ojetém fiatu, prvním autě, které jsme si s W. pořídili a které pár let fungovalo skvěle, ale pak se proměnilo v hotovou noční můru.

Má schopnost nastartovat cizí auto prošla zkouškou ohněm jedné chladné noci, kdy jsme s třemi Bulhary a ještě s kýmsi – pořádně přiopilí – uspořádali takový zvláštní závod.

Možná nás strhla všeobecná atmosféra veselí a beztrestnosti, která halila Prahu devadesátých let, a rozhodli jsme se dotáhnout do konce jistou sázku, kterou jsme vymysleli už před několika dny. Sázka spočívala v tom, že jsme si měli na Proseku vypůjčit nějaké auto, přejet v něm celou Prahu a dorazit do virtuálního cíle v Hájích. Přesně na opačné straně města, kde jsme pak měli nepoškozené auto nechat stát.

Proč právě na Proseku? To je sice dobrá otázka, ale nemá odpověď.

V Hájích nás měla v ošklivém šedivém komunistickém paneláku čekat porota, v jejímž čele stál Rumen (Bulhar, 24 let, původem ze Sofie). Tenhle nejstarší z bulharských kamarádů pak měl vyhlásit a odměnit vítěze bláznivého rallye. Jako cenu měl připravený veliký koš exotických pochutin, v němž nechyběla ani pořádná dávka cigaret (ještě si pamatuju značku: bétéčka). Tyhle cigarety někdo – možná Rumenova teta – pravidelně pašoval ze Sofie.

Jak bych na to mohl zapomenout? Nejexkluzivnější součástí ceny byla lahev archivní rakije, kterou nelegálně vypálil Rumenův otec (jak vyprávěl mladý Bulhar, do lahve ji stočil přesně v den, kdy nečekaně zemřel obdivovaný car Boris III.; asi jako poctu polemickému lidumilnému vládci, jemuž sice nezbylo nic jiného než uzavřít dohodu s Hitlerem, ale odmítl dát deportovat z Bulharska Židy). Rumenův otec láhev zakopal na dvorku jejich chalupy nedaleko Trojanu, města v centrální části Bulharska. Údajně odtamtud pocházel některý z předků rodiny.

Podle místní tradice, velmi slovanské, se tou rakijí mělo zapít narození prvního vnoučete. Ale Rumenův otec se toho nedožil, aby o tom mohl vyprávět. Před necelým rokem zemřel, aniž se dočkal vnoučat, která ostatně měla ještě dlouho zůstat na houbách. Vzhledem k těmto okolnostem se Rumen se svými čtyřmi bratry rozhodli kořalku vykopat, aby připili tátovi na rozloučenou, a ke svému radostnému překvapení za garáží nenašli lahev jednu, ale celý tucet.

Samozřejmě se téhle historce dá těžko věřit, stejně jako tomu pomatenému delikventnímu nočnímu závodu. Už jsem to říkal, vzpomínky jsou někdy fikce.

Zkrátka byl jsem poslední, komu se podařilo konečně nastartovat starou škodovku stodvacítku krémové barvy, kterou si někdo – možná nějaký důchodce – zaparkoval v odlehlé ulici nedaleko budovy, která na mě působila jako škola. Potom jsem v zajetí hrůzy projel napříč Prahou a necelá půlhodina mi připadala jako hotová věčnost.

Zaparkoval jsem auto nedaleko stanice metra, podělaný strachy. Ještě než jsem vystoupil, otřel jsem – jako ve filmu – papírovým kapesníčkem volant a řadicí páku; a všechna další místa, kterých jsem se asi dotkl, přestože jsem měl celou dobu navlečené rukavice. Srdce mi bušilo, jako bych právě nastražil balíček s výbušninou do bankomatu nebo krabici s výkaly na práh policajtova domu. Znovu jsem si vybavil roky v Chile; všechny ty nespočetné akce za diktatury. Cítil jsem podobný strach, i tam – přestože na nich nebylo nic zločinného – znamenaly vězení; to je však taky jiný příběh.

Nikdy jsem nebyl s to přesně určit, u které stanice metra jsem škodovku zaparkoval. Předpokládám, že u Opatova. Ať tak či tak, té noci jsem bloudil po Jižním Městě a pozoroval české chruščjovky, paneláky importované z Ruska, kterým se v Moskvě tak říkalo podle Nikity Chruščova. Dle toho, jak jsem se dozvěděl o pár let později.

Vypráví se, že počátkem roku 1950, ještě ve Stalinově stínu, se v Moskvě pořádala tajná konference. Na ní se pod křídly Nikity Sergejeviče sešel – o tom není pochyb – výkvět sovětského inženýrství. V těch dnech už Nikita v Moskvě šéfoval. V situaci, kdy se vážně nedostávalo bytů, padl na konferenci neodkladný příkaz: rychle stavět a renovovat. A samozřejmě taky levně. Na setkání – nečekaně – zazáří jistý Vitalij Lagutěnko. Od té chvíle dostane na starost stavební projekt a od roku 1956 se stane hlavním plánovačem ruského hlavního města.

O pět let později – sovětské pojetí rychlosti zjevně odpovídá pětiletkám – běloruský inženýr konečně přivede na svět svůj hvězdný model. Jmenuje se K-7 a má mít pět podlaží. Nikdo neví, proč se tedy nejmenovaly K-5. Možná kouzelné číslo v leninské kosmologii.

Čas jsou peníze. A původní nápad roste a paneláky se z pěti pater zvyšují na devět a pak na dvanáct. Životnost se jim paradoxně stanoví na pětadvacet let. Což v praxi – bez zbytečného přehánění a vzhledem ke skutečné rychlosti výstavby v některých oblastech – znamená, že když se ve čtvrti dokončují poslední domy, první už jsou na odpis.

Bloudil jsem a prohlížel si obrovské šedivé budovy komunistických sídlišť. Stejná okna jedno vedle druhého zakrývající obzor, odpadky, žádné zahrádky, až jsem narazil na odpudivý panelák, ve kterém už Bulhaři určitě oslavovali vítěze rallye. Někdy na to myslím nebo si na to vzpomínám; dneska už je těžké takhle se ztratit.

Když jsem tedy dorazil před ten dlouhý, obrovitý šedivý betonový barák, ve kterém bydlel Rumen, přepadlo mě tušení, že dřív nebo později něco špatně skončí. Už jsem měl nakročeno, že radši půjdu pryč. Ale něco mě donutilo zůstat. Možná nejhanebnější stránka mé sebelásky.

Té noci jsem byl co možná nejupřímnější. Mezi chlastáním – které doprovázely kousky banici (jakéhosi pleteného slaného koláče, pečeného s hodně slaným sýrem) a spousta (až příliš) burků (podobných chilské empanádě), kromě jiných typických bulharských jídel, která stále stejně připravovaly ženy – jsem prohlásil, že takových akcí už se propříště nikdy nechci zúčastnit.

Mladí Bulhaři se usmáli. To hihňání bylo jedinou odpovědí. Zmlkl jsem. Připíjeli a kouřili, předpokládám, že mé odhodlání schvalovali, ale ve skutečnosti mě moc neposlouchali.

Chvílemi se mluvilo jenom bulharsky; chvílemi jsem měl pocit, že ani nejsem v Praze, ale že jsem uvízl někde na předměstí Sofie, kterou jsem procestoval předešlého léta.

Sofie, 42°42’severní šířky, 23°20’východní délky
1 437 857 obyv., Balkán, Bulharsko
Obyvatelské jméno: Sofijec
Jazyk: bulharština, jazyk básníka Peja Javorova

Možná jsem se ocitl na stalinistickém sídlišti Mladost 1, kde bydleli Plamenovi příbuzní. Nebo na obskurním sídlišti Mladost 3, kde – jak jsem zjistil předešlého roku – bydleli nacpaní v panelákovém bytě andští domorodci v počtu sedmi lidí (tři Bolivijci, jeden Ekvádořan, dva Peruánci a jeden Chilan z Tocopilly jménem Sandoval). Během mé návštěvy Sofie všech sedm členů skupiny vyráželo každý den do ulic a od rána do večera hráli před obchodním domem, kterému tehdy říkali CUM (Centralen universalen magazin). Dnes je to jako všude jinde mall. Jednoho z nich jsem znal z dřívějška, Ekvádorce Luise Otárolu.

Operace El Cóndor pasa

Většina obyvatel zeměkoule si asi slavnou melodii, kterou hrají všechny andské hudební skupiny na všech ulicích světa, spojuje s dvojicí Paul Simon a Art Garfunkel. Tihle dva Amíci melodii definitivně poslali na výsluní slávy v listopadu roku 1969. Simon k ní dokonce napsal slova. Kdežto na skutečného skladatele, Peruánce Daniela Alomíu Roblese, si vzpomene nanejvýš pár příbuzných. I když ani tím si nemůžeme být jisti.

Než se Otárola přidal k pouličním muzikantům, prodával indiánské rukodělné výrobky a tretky na jednom nároží Celetné, slavné Zeltnergasse z Borgesovy povídky.

Jednoho dne pražská městská policie definitivně vyhnala pouliční prodavače bez povolení a Luis zůstal bez práce. Naštěstí nádherně hrál na charango a hned ho vzali do skupiny Los Chaxcha. Tahle banda indiánů se právě objevila v pražských ulicích v modrém mikrobusu s německou poznávací značkou. Obvykle parkovali vedle mého fiata před železárnou U Rotta, kde je dnes Hard Rock Café. Přijeli z Bavorska. Když se na ně člověk díval, jak zpívají ve svých pončech s tradičními folklorními doplňky, nejspíš si myslel, že jsou to nadšenci, co si muzikou vydělávají na živobytí a rozhodli se zkusit štěstí ve východní Evropě. Jenže skutečný příběh těch pouličních muzikantů byl mnohem méně romantický. To tajemství mi po pár pivech svěřil Chilan Sandoval. Takových skupin existovalo sedm, vyprávěl, a všem velel jeden limský podnikatel. Jistý Armando Patiño. Ve svých nejlepších dobách, líčil Sandoval, měl ten hajzl Patiño pod palcem až dvanáct skupin. Patiñův kšeft se podobal podnikání italských mafií s českými a slovenskými a ukrajinskými a ruskými a běloruskými a srbskými dívenkami…

Tyhle dívenky překupníci nejdřív obalamutili, že budou dělat go-go tanečnice v nočních klubech a diskotékách. Potom jim sebrali pasy. A vzápětí si z nich udělali otrokyně v ilegálních nevěstincích. Otrokář Patiño svoje indiány balamutil jinak. Peruánský podnikatel pravidelně cestoval do Limy a vyvážel odtamtud muzikanty. Lépe řečeno stačilo mu sehnat někoho, kdo obstojně hrál na nějaký typický andský nástroj. Většinou byli muzikanti chudáci, co žili z ruky do huby někde na předměstí Limy. Nebo v nějakém zapadákově. Patiño jim zaplatil letenku a slíbil jim život umělce v Evropě. Jakmile přiletěli do Německa, sestavil z nich skupinu a nějak atraktivně ji pojmenoval, aby to znělo exoticky. V mnichovském studiu nahráli pár melodií. A ty dal podnikatel vylisovat na tisíce cédéček, co potom pouliční muzikanti prodávali nadšeným kolemjdoucím, kteří se nechali okouzlit písničkou El cóndor pasa a nakupovali jako diví.

Obchodní strategii měl Patiño prostou: pronajal jim mikrobus a dal jim cédéčka do komise. Mládenci cestovali a hráli v evropských ulicích a na náměstích, jako by byli na turné. Potom se pravidelně vraceli do Mnichova pro nové zásoby, ale taky naplnit Patiñovy truhly. Podle Luisova vyprávění muzikanti živořili, jako jediný na kšeftu opravdu vydělával Armando Patiño.

V Sofii mi Luis vyprávěl, že česká policie nakonec vyhnala i různé skupiny andských muzikantů, kterými se země jednu dobu jen hemžila. Proto jim nezbylo nic jiného než hledat štěstí na dalších cestách, vždy dál a dál na východ.

Tu noc jsem u nich bydlel v malinkém bytečku v bulharském hlavním městě; v bytě na mini sídlišti Mladost 3 přecpaném indiány. Skoro všichni chrápali, což mi připomnělo Loaizu, třebaže Loaiza určitě patřil spíš do Patiñova kmene. Nejeden indián té noci něco ze spánku drmolil. Občas zcela nesrozumitelně. Předpokládám, že se jim sny zdály v kečujštině.

Než jsme se poskládali k spánku, pustil Rumen kazeťák. Tehdy jsem poprvé uslyšel jedno úžasné elpíčko, které mě pak doprovázelo o rok později na mé druhé cestě do Bulharska. Konžský muzikant Ray Lema na něm s profesorem Kirilem Stefanovem hrál folklórní melodie, které doprovázel zpěvem ženský sbor.

Noc už se přehoupla do druhé poloviny. Poslouchal jsem hudbu a rozhlížel se po obýváku. Na komodě – vedle plačtivé ortodoxní ikony s Ježíšovou tváří, kterou nevyhnutelně zdobil přesmutný pohled; vyjímala by se na jatkách – jsem napočítal desítky kartonů cigaret. Zřejmě jeden z mnoha Rumenových nebo Plamenových kšeftů.

Kolem třetí ráno konečně mejdan skončil. Všichni šli spát. Já spal na matraci na koberci, ale ve skutečnosti jsem se spíš zhroutil do kouta a přikryl se svým kabátem a čímsi, co jsem odhadl na starou vojenskou deku.

Najednou se mi začalo stýskat po W. Ten víkend byla moje dívka na návštěvě doma u rodičů. O mém bulharském dobrodružství tak W. logicky nic nevěděla. Pokusil jsem se na ni myslet a vyhonit si ho, ale nešlo to. Doléhalo ke mně nejrůznější brumlání a prdění. Taky jsem zaslechl tlumený zvuk televize. Možná z vedlejšího bytu. Nějaký soused trpící nespavostí, usoudil jsem. Podařilo se mi zdřímnout, ale přes tu chvíli mě vytrhovalo mechanické hučení výtahu na chodbě. Pořádně usnout mi nešlo a nešlo. Za skleněnými pískovanými dveřmi, kde podle mých odhadů spali Bulhaři, jsem viděl nebo zdánlivě viděl odraz tiše se pohybujících stínů. Za svítání se mi konečně podařilo trochu zabrat. Na hodinku dvě jsem usnul. Probudil jsem se za bílého dne. Obývákem se táhl smrad výkalů a zvětralého alkoholu. Lahve zůstaly otevřené. Vedle nich se válely zbytky jídla a smrděla cigára ze tří improvizovaných popelníků, talířků plných nedopalků. Měl jsem pocit, že tam páchnou hypotetické zvratky kohokoli z nás, kdo jsme tam té noci byli. Ale pokud jsem si vzpomínal, nikdo nezvracel. Vstal jsem a pokusil se pootevřít okno, ale bylo zaseklé. Chvíli jsem se zadíval přes sklo ven. Z výšky obrovské budovy byla vidět rozlehlá pláň, zplanělá pastvina, která vypadala jako veliké bojiště. Bylo mi jasné, že tady končí Praha. Zaslechl jsem, jak někdo vychází z vedlejšího pokoje, a uviděl jsem, jak jde ve slipech na záchod. Byl to Plamen, nebo jsem myslel, že je to Plamen. Uslyšel jsem, jak proud moči crčí do mísy. Taky se mi chtělo močit. Obul jsem se, šel do kuchyně a vychcal se do dřezu. Zapomněl jsem si doma kartáček na zuby, tak jsem si vykloktal, jak to šlo, zbytkem kořalky, co jsem našel na dně lahve rakije, opláchl jsem si obličej a rozhodl se, že je čas odejít.

Vchodové dveře byly zamčené a zajištěné řetízkem. Vedle jsem uviděl věšáček, který byl špatnou napodobeninou koňské hlavy, a na něm svazek klíčů. Jeden klíč jsem vyzkoušel a hned napoprvé se trefil. Přivolal jsem výtah. Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl deváté pryč. Sjel jsem do přízemí za doprovodu rytmického hučení výtahové kabiny bez dveří, která páchla po chcankách (psích?). Pokaždé když výtah přejížděl další podlaží, jako by do něčeho narážel. Takové výtahy určitě bývaly v továrnách, pomyslel jsem si. Je možné, že jsem si předešlého večera nevšiml, že kabina nemá dveře? Ani toho smradu?

Prohlédl jsem si čmáranice. Vzkazy vytetované na šedě vymalovaných stěnách kabiny. Prozkoumal jsem odrbané samolepky soutěžící o to, aby každé ráno a každý večer zaujaly pohledy pasažérů. Zdálky jsem zaslechl psí štěkot. Najednou se mi začalo strašně chtít na velkou a nadával jsem si, že jsem nevyužil Rumenův záchod. Na chvíli jsem měl chuť výtah zastavit a vykadit se rovnou tam. V přízemí jsem si rychle zapálil a potlačil jsem nápad, že bych se vyprázdnil někde nedaleko v parku. Vyšel jsem na ulici. Vzpomněl jsem si na škodovku stodvacítku a polohlasně jsem si zanadával. Zaparkoval jsem ji večer pár bloků odtud. Na vteřinu mě napadlo, jestli by nebylo dobré se na ni jít mrknout. Pak jsem to vzdal, za denního světla už jsem si nebyl jistý, jestli bych přesně našel místo, kde jsem auto nechal. Šel jsem po chodníku na metro, třebaže jsem vůbec netušil, kde je nejbližší stanice. Nechal jsem se vést lidmi. Předpokládal jsem, že jdou stejným směrem. Život námi cloumá sem a tam, pomyslel jsem si. Když jsem procházel kolem cihlové zídky zakrývající odpadkové kontejnery, koutkem oka jsem napravo od sebe zahlédl siluetu chlápka vyhazujícího igelitové pytle s odpadky. Byl to Nidal Musalem.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s