iLeGaLiT MaG

Poviedka: Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová
Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová študuje psychológiu na UK v Prahe. Publikovala časopisecky (Host, Psí víno, Souvislosti, iLeGaLiT a inde). V roku 2013 sa stala laureátkou Literární soutěže Františka Halase, o rok neskôr debutovala básnickou zbierkou Naživo (nakladateľstvo Šimon Ryšavý, 2014).

Prečítajte si aj: Básne: Klára Šmejkalová


Bublina

Žiju v grafickém románu. Z hlavy mi trčí obrovská bublina. Pořád něco přežvykuju.

Třeba tohle. Stala se jedna událost, která, jak se ukázalo, nebyla pravdivá. Prostě nepravda, která se stala. Takovou logiku já ráda.

Chtěla jsem moc věcí najednou. Chtěla jsem prosvištět životem jako raketa. Prosvištět a být nesmrtelná. Chtěla jsem se pomstít a pak tu nebýt.

Dělo se moc věcí najednou. Létala jsem kolem planety jako hořící kometa. Létala jsem a myslela si, že tento konec světa nikdy neskončí. Černý pařát-temný mrak mi vyrazil ze spánku vesmír. Trpěla jsem. Jaký život, takový život po něm, prý.

Odvážné tvrzení. Než mě stačilo ochromit, tak jsem ho zmanipulovala. Využila jsem černý mrak ve svůj prospěch. Využila jsem jeho tělo, abych měla z čeho platit nájem. Využila jsem jeho hlas (prostě proto). Využila jsem jeho inteligenci, aby bylo z čeho růst. Každý den jsem rozepla jeho páteř a vklouzla do něj. Ve skafandru jsem pozorovala ryby: oči, prsty u nohou, zuby.

V tu dobu jsem hodně zvracela. Prý je to normální. Seděli jsme naproti sobě, se sklopenou hlavou, s životem v hlavě. V tu dobu jsem říkala hodně věcí. Prý to tak dělají ženský. Nechtěla jsem se vrátit do svého těla. Nikdo v mém těle nebyl. A on prý: „A dívala ses?“ Ovšem. Dívala jsem se do čočky fotoaparátu. Skrčená v křoví jsem číhala na divokou zvěř. Vědomí byla ta clona.

Také jsem hodně přemýšlela. Vytvářela zákony. Třeba něco jako: Je rozdíl mezi ZOO a volnou přírodou. Zvíře občas uteče z klece. Kosti se lámou. „Dokážu žít i bez těla,“ říkala jsem, „stačí házet jídlo přes mříže.“

A samozřejmě jsem měla svá přání. Třeba něco jako: Zahrála bych si s ním plážový volejbal, ale to bylo tajné. Zatím to byl takový ping-pong. Vzato všechno tohle dohromady, měla jsem svoje plány. Respektive jeden velký plán. A on prý: „Co když tvůj plán selže?“ Vyvalila jsem oči. „To nebudeš ty, ani já.“

S tím jsem nepočítala. Potřebovala jsem pleny. Vylítla jsem. Pak jsem se sesula na zem a hořela. „Jsem padající hvězda. Přej si moji smrt.“ Bylo mé vyznání lásky. Mlátila jsem s sebou na zemi, chtěla tu být, chtěla tu být věčně, až nakonec ke mně přišla dívka, na kterou jsem žárlila, a já ji odpustila. Pak jsem umřela.

No, a nakonec nic z toho nebyla pravda. Vysypala jsem bordel z vysavače. Ale odkud se vzala ta antikoncepce?

Vlastně tomu ještě předcházelo tohle:

Když jsem udělala kotrmelec dozadu ve svém životě – shodila všechny věci z pracovního stolu – měla jsem poprvé chuť tu nebýt. Ale nic jsem nepřevedla v čin, protože: nechci se probudit do světa, kde mě všichni budou litovat; kde kolem mě budou stavět průsvitné hradby z matného apatického skla, zámek mimů

Prostě, vzato kolem a kolem (už zase hořím), byla jsem volná jako pták. Mávala jsem křídly jako slepice.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s