Básne: Ivana Kašpárková

Ivana Kašpárková

Ivana Kašpárková

Ivana Kašpárková (*1983, Hodonín) vyštudovala na Ostravskej univerzite učiteľstvo českého jazyka a občianskej výchovy. Svoje texty publikovala v literárnych časopisoch: Almanach Prowincjonalny, Tvar, Weles, H_aluze, literarni.cz, Host, iLeGaLiT a inde. Je finalistkou literárnej súťaže Františka Halase 2013, získala ocenenie v literárnej súťaži Vladimíra Vokolka 2013 (1. miesto v kategórii 25 – 35 rokov) a v ďalších súťažiach. Žije v Opave.


Huslenky

Pamatuješ každodenní usínání –
násilné odtržení od reality čtyřletých
v pokoji s pěti lůžky.
Ozdravný pobyt vyplňují
časté procházky do lesa.

Ještě nechápeš,
že té holce, co spává vedle tebe,
v hlavě raší
pozdější schizofrenie.

Nechceš to slyšet.
Jediné spojení s domovem
mizí pod bílým pláštěm
potají odcházejícího.

Kdoví, co tam dělal,
budeš se ptát za pár let,
i když jsi to vlastně všechno slyšela
skrz ty zamřížované
postranice.

Adresy

I. Opava, Vrchní 34

Každé nové město se dělá trochu lepším,
než na sebe prozradí později,

a ulice, dosud neschopné se vyjádřit,
zakrývají nedostatek slovní zásoby
pomlkami za každým rohem,

testují vytrvalost periferií,
a pak konečně dojde
na střed –

ale většinou,
až když se odstěhuješ.

II. Olomouc, Opletalova 4

Tramvaj nahodila správný směr,
ale v poslední chvíli odbočila
do vedlejší ulice

a návrat byl zas jen jistota,
že když to nevyšlo napoprvé,
nevyjde to nikdy.

Zazvonils na byt o třech rozích
šokující dobrovolným uzavřením,
odkud cesty do katedrál a hospod

nás pod pohrůžkou starých věcí
nutily do nových
a stejných.

III. Ostrava, Nedbalova 8

Každým povzdechem
si nadhodila plícemi úzkost,
jako si v dlani nadhazujeme něco,
co chceme zvážit,
a nevíme,
jestli se nám to hodí do života.

Půdou starého bytu
plynule prorůstal mech plísně, předtuch
a dýmu cigaret vtahovaných natruc tomu,
který nechával stát na dešti
a podle jiných
sám prý málo hořel.

Věc

Rosteš rychle, neutajíš nic,
přečkáš jen to silné
a sníš všechno, co se probudí
vedle tebe.

Jenže cosi podstatného uniká:
o tom, co máš, ví jen ti druzí,
proto jim přestáváš rozumět.

Co z toho, že půlku života žiješ
to jejich místo svého
a každou noc prosíš o výměnu rolí.

Stejně ti nedojde, že lpět na dnešku
a nevěřit včerejšku
je do budoucna
naprosto promrhaná věc.

Zdálo se

Když jsi mi říkal svůj sen,
jak jste tam byli tři,
dva nahoře od sebe nejdále věkem a možnostmi,

a ty dole na invalidním vozíku
zpoceně a udýchaně tlačil jsi sám sebe
na cizím klíně,

jako bych
ten zamlčený konec
viděla!

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s