iLeGaLiT MaG

Zora Šimůnková: Pak už spolu budem furt…

Zora Šimůnková
Zora Šimůnková

Zora Šimůnková (*1965) je dcéra, sestra, teta, manželka a matka. Píše písaným aj tlačeným, a to chronologicky poéziu, prózu a denníky, v ktorých je najvytrvalejšia. Organizuje a spoluorganizuje rôzne kultúrne podujatia. Trinásť rokov tiež Večer přiměřených depresí, ktorý je tradičným a zavedeným programom autorského čítania a živej hudby. Koná sa raz mesačne v žižkovskom klube Jiné kafe v Prahe. Ďalšie pikantnosti a podrobnosti z jej života nájdete na zorasimunkova.cz.


Pak už spolu budem furt

Bell se koukala z okna. Klaply dveře. Tonda byl vybrat poštu.
– V pátek to vezmu mámě, hodil dopisy do aktovky. Zamnul si ruce: – A co ty, že už nejsi svlečená, svlíkat, svlíkat. Rozvázal si kravatu a hodil jí na křeslo.
Jen tak kecal. Machroval. Znali se dlouho.
– Tak holka, holka, to už říkal mazlivě, – možná je tohle poslední rande, než nám bude…
– To neříkej, poslední rande před padesátkou si představovala jinak, než rychlej sex mezi vyzvedáváním pošty. Ale všecko má svý kouzlo.
– Už tak jsme na tom líp jak minulej rok. Tonda si vedl statistiku.
– Ale mnohem hůř jak před deseti lety. I Bell si vedla vlastní počty.
– No hlavně že budeme mít na co vzpomínat.
– A budeme to dělat, dokud to půjde!, řekla Bell vítězoslavně.
– A pak se o tom budeme aspoň bavit!, dodal Tonda.

xxx

Seznámili se na inzerát pár let po revoluci. Každý chtěl ještě něco trochu jinýho, než měl doma.
– Na postel  to nevidím, řekl při druhý schůzce a po třetí skleničce. – Ale lepší by bylo si tykat.

A tak si u Levné jídelny na Těšnově potykali a první roky známosti proseděli po hospodách a prochodili parkem na Invalidovně. Povídali si, o dětech, o práci, o čemkoliv.
Po třech letech řekl: – Uvažoval jsem o manželství s tebou. A neumím si to představit. Káravě, bezdůvodně káravě to řekl. Bell se naštvala. Proč o tom začíná, když to po něm nikdo nechce?!
Zapsala si to do deníku, díky tomu to věděla i po tolika letech.
Stejně jako že po několika dalších volně navázal:
– My se se ženou nikdy nehádali tak, abychom se chtěli rozvádět.
Neřekla na to nic. Proč taky? Kdyby, vzala by si ho.

xxx

TO hlavní se stalo jednou v červnu. Seděli v lese nad tratí, vedle bydlel jako malý. – Sme sem chodili s babičkou na houby. Rostla jich tu spousta. Tohle všecko, ukázal  na nový baráky za kolejema, – tady ještě nebylo. Bydlel tu hejkal, říkala babička.
Pak se to stalo.  Když vstávala, zjistila, že rukou nechtě rozdrtila nějakou houbu.
Cestou domů se Bell stavila  v hospodě na panáka. Chtěla přepít tu vůni, tu hroznou vůni hub.

xxx

Potřebovali se. Každý rok víc.

xxx

Znali všechny opuštěný místa v Praze, kde se to dalo dělat mezi šestou a sedmou večer. V hodině, na kterou se dá leccos svést, v hodině, o kterou je možný jednou za čas přijít pozděj za rodinou relativně bezpečně.
Časem ale těch míst ubývalo, developerům se hodilo kdeco.
Seznámili se ve  středověku, době před mobilama, několik let měla akorát jeho pevný číslo do zaměstnání. Číslo nebylo nijak tajný, ale nemělo smysl na něj volat, na povídání to nebylo. Když si konečně pořídil mobil, měla o něco lepší pocit. Posléze dostal služební mail, a to už byla známost „pod penzí“.

xxx

Jednou hluboko v noci pípla Bell sms. „Tolik tě miluju, Tonda.“.  Vytřeštila oči jako na zjevení. Tak dlouho to viselo ve vzduchu. In vino veritas, pomyslela si pak – a měla pravdu. Jel z firemního večírku ve stylu hippies. Za dva dny byly Vánoce.

xxx

Po deseti letech začali slavit výročí seznámení.
– Zase o rok víc. Kdo by tomu věřil…
– Jsme blázni, řekl on.

xxx

Ale krásný.
Pamatuješ na ten hurikán…a na tu bouřku…a jak jsme to jednou nedělali, jak bylo to hrozný náledí, aby s náma to auto neujelo… a na to místo u silnice, tam byla ale tma!
A život šel dál a dál. Měla jiný chlapy, každej o něm věděl. Samotný jí nebylo jasný, jak to fungovalo, ale fungovalo. Upřímnost. – Mám ještě jednoho kamaráda, řekla vždycky.

xxx

Nejdivnějšímísto na randění bylo v motolským lese vedle krematoria. – Tady hejkalové nejsou, uklidňoval jí.

xxx

Koupil chalupu, byla tam. Když šla v noci na záchod,uslyšela to.
– Bydlí tady, řekla ráno.
– Kdo?
– Hejkal.
– Jestli jo, tak jenom někdy. Jenom když tu seš.
– Tak to od něj budete mít už napořád klid. Klapla dveřma a šla na autobus.

xxx

– Co hejkal?, ptala se pak vždycky, když se viděli.
– Nic jsem neslyšel.

xxx

Jednou se bavili o posledních věcech člověka.
My nemáme v Praze rodinnej hrob, řekl. Jeho dědeček byl stavitelem ve Vlašimi.
Ve Vlašimi je taky pěkně, odpověděla.
Tam už se stejně nevejdu.
Tak já tě vezmu k nám, navrhla v žertu. Plácli si na to.

xxx

Sem s tebou šťastná, řekla mu teď.
– Prosímtě, co se mnou..?
– Když tě vidím, jsem šťastná, řekla s důrazem na slovo KDYŽ. – Ale víš, co bych chtěla? Aspoň jednou? Být s tebou celou noc. Jednou to šlo, ale ty ses bál.
– Kočko, řekl, – kočko…Budem, řekl, – budem.
Podívala se na něj a pak oknem na šedivý mraky.
– Nepozději na hřbitově. Pak už spolu budem furt.


Polibek

Petr. Tenhle byl Petr. Zpropadený R. Tenhle Petr a ten minule Martin. Proklaté R. Už se jí to pletlo. Petr, Martin. Nebude jim říkat jménem, tomuhle je to teď stejně jedno. Bude jim říkat „lásko“, to je takový neutrální oslovení, který nikoho neurazí.
– Hele, zacloumala s ním, – je čas vstávat. Zase jdeme. Ty lahváče mám.
Opilec pomalu zvedl hlavu. – Du, du, du. Neboj, jsem v cajku, pokusil se postavit a málem spadl na všechny čtyři.
– V klidu, lásko, chytila ho zkušeným grifem za rukáv. – To zmákneš. Už jenom kousek.
Hlavu jí zavrtal skoro do tašky. – Máš? Nevydržel bych bez toho. Musím ti něco říct, zahulákal na celou ulici: – jsem hnusný opilec! Všem jen ničím život!
– Pšt, dala mu prst přes pusu. – Lidi spí.
– Lidi, lidi, šněroval vedle ní chodník. – Copak my sme obyčejný lidi?, rozmáchl se, až jí málem nechtěně uhodil.
Vzala ho za ruku. Bylo to někdy únavný.
– Sem tě uhodil, řekl lítostivě.
– Bacha, popelnice.
– Popelnice mi nemůže překážet v rozletu. A víš co? Napíšu ti báseň. Jsem básník, víš? To zní, co? Básník, to zní jako trpaslík. Básník má být velikán ducha…a zní to jako trpaslík. I když teda…román jsem taky napsal. Skončil v tom, v Levnejch knihách!
Ztratil nit.
– Potřebuju si sednout. Skátil se na nejbližší lavičku.
Byli teď u kraje parku, v místě, odkud bylo vidět na město.
Natáhl k ní ruku: – Pojď ke mně, řekl téměř milostně.
Přisedla si. Věděla, co bude. Vždycky to bylo stejné, a přece pokaždé jiné. – Budem se líbat, rozhodl a vjel jí rukama do vlasů.
– Nebudu se s tebou líbat. Až mi to napíšeš. Sakra nech mě, pusť mě.
– To nejde, to nejde, třel se jí hlavou o vlasy a pak jí padnul k nohám.
– Napíšu, napíšu, hned… na bříško, vyhrnoval jí svetr. – Napíšu…
– Hodím ty lahváče dolů, napřáhla ruku.
– Tak mi aspoň jeden dej. Vrávoravě se postavil. – Aspoň jeden. Zas je mi blbě.
– Nedám. Za chvilku jsme doma. Budeš psát.
– Sakra! Jak ti to mám vysvětlit. Nemůžu psát. Jsem troska. Koukej, to je z chlastu:
natáhl ruku, která se mu třásla. – neudržím pero. A teď ani péro. Fakt, ani vojet bych tě nemohl.
Rázně vstala: – Jdeme. Lahváč nedostaneš. By sis to vypil a pak bys nic neměl. Je noc, už všude zavřeli, lásko.
Nechal se vést. V chůzi usínal. Nechala ho. Neměl kam spadnout, to zařídila. Chvílemi naslouchala hlasům v jeho hlavě. Byla na leccos zvyklá, ale tenhle by sám pro sebe potřeboval překladatele.
Umělci. Básníci. Smysl její existence.
Každé ráno losovala, komu pomůže. Dneska holt na ní vyšel tenhle. Jo, Petr, Petr se jmenuje. Našla ho v hospodě a teď od něj potřebovala jedno jediné.
Už zas si něco mumlal pod vousy. –Že se na mě vykašle…– Že se na mě vykašle, copak může?!, zvyšoval hlas. – Už jednou mě poslala k čertu, normálně mě vyhodila! Jak někdo může vyhodit básníka? Psal jsem jí básně!, přešel do teatrálních gest. A zapotácel se: – Ale, počkej, počkej, zahrozil směrem k Měsíci.
– Že mě chápeš…podíval se na ní. Slzy byly buď opilecké, nebo skutečné.
Co ona s tím.
– Jasně, lásko. Ale líbat se s tebou nebudu. Tentokrát ho odstrčila jemně.
– A to je správný, začal zase povykovat na celou tichou ulici. – Všecky ženský jsou kurvy, všecky. Kurvy se taky nelíbaj. Vykouří ti ho, ale nelíbaj. Zlostně mávl rukou a odpotácel se k zábradlí u silnice. – Nelíbaj, uhodil do něj hlavou.
Ten nonstopáč viděla už zdálky a věděla předem, jak to skončí. Počkala pět minut a šla za ním. Bryndal právě pivo po výčepu a vypadal hůř než předtím.
– Třetí, zasmál se, když jí uviděl. – Za tu chvilku. Vyprahlej jak poušť!
– Nechám tě tady, pohrozila.
Hodila vedle pípy peníze, zbytečně moc peněz, otočila se a šla.
– Tak a už nebudeš dělat blbosti, řekla mu venku.
– Budu blejt.
– Hele, už jsme doma.
Stáli před rohovým secesním činžákem.
– Klíče, klíče…, a už se zase motal. Sáhla mu do kapsy u kalhot.
– Jé!, podržel jí tam ruku. – Jé. Budu tě moct vojet! Jen jestli ti stačím. Ty… Vypadáš divoce. Pokusil se jí natlačit na zeď.
Bylo to trochu únavný.
Na schodech exceloval. – Musíme PŠT, syčel tak hlasitě, až se otevřely jedny z dveří.
– Neřvěte! Slušný lidi spěj. A zas si vede nějakou kurvu, koukni, táto. Hlas zmizel někde dál v bytě.
Nerada dělala problémy.
– Teď tady byl, táto, ten ochlasta, a zase s nějakou takovou…, neslo se odzdola.
Zabouchla dveře. – Závidí, normálně závidí, smál se a motal se kolem dokola jako káča. Chytila ho za rukáv: – Přestaň, něco shodíš. Ten…, kývla směrem do chodby. – Ty jich máš víc?, zeptala se, zatímco si vyzouvala boty.
Hodil bundu na křeslo. – To, to nesmíš tak brát, víš. Já těm ženskejm pomáhám. Závidí. Studentky normálně… studentky, kurs tvůrčího psaní. Učím je jednou tejdně. Nalepil se na ní a rukama jí jezdil po břiše. – Ale teď mám stejně jenom tebe, jenom tebe. A mě už je zas zle, padnul do křesla.
Do rána nezbývalo mnoho času.
Musela to udělat. Klekla si před něj: – Lásko, napiš mi to.
– Jo, napsat, napsat.. Ale báseň, to nejde jen tak. Básníci, víš…
– Prosímtě, ne báseň. To číslo.
– Číslo…číslo? S tebou mi jedno číslo stačit nebude, chytl jí za prsa. Rázně mu dala ruce dolů.
– Konta.
– Sem anarchista, nemám konto. Mám hovno, nač konto.
– Říkals, že máš.
– Já mám hovno. Konto má ta…ta. A je mi blbě.
Položila mu na kolena pohlednici a podala tužku. Něco načmáral a pak se zájmem podíval na lícovou stranu. – DEN POEZIE, četl. – DEN POEZIE?
-To měli v tý knajpě, konstatovala.
– Knajpa! Prej knajpa! Ty moc nepaříš?, podíval se na ni se zájmem. – Hospoda je chrám! Žiju jako Verlaine, rozumíš, mezi hospodou a chrámem.
– Ale teď, došlo mu to. – Teď se budem líbat!
– Buď jedno, nebo druhý. Chceš šukat, nebo se líbat?!, zeptala se provokativně.
Sevřel ji tak, až vyjekla.
– Budu tě šukat, budu tě mrdat, jen počkej, nebudeš líbat, seš děvka, děvka…hučel jí do ucha, zatímco se po ní válel.
Dělala cokoliv, ale na rty ho nelíbala. Náušnicí se chytla o polštář, ani si toho nevšimla.

xxx

Dávno spal, když se naklonila a poprvé a naposled ho políbila. V tu chvíli se venku oslnivě zablesklo. Ještě jednou básníka přikryla, a teprve teď se podívala na tu pohlednici. „Jak záludná je luna osamělá…“, stálo tam roztřeseným tiskacím písmem.
Pokývala hlavou, strčila pohlednici do oranžové kabelky, a pospíchala na další losování.

xxx

Básníka vzbudil telefon z agentury.. Chvíli nevěděl, zda sní či bdí. Vyžádal si číslo a zavolal zpátky. Proč zrovna on, on… jediný z milionu. Práva na jeho jedinou prózu chtěl koupit Hollywood.

xxx

– Jo, takhle tady vysedává skoro každej den. Taky bych to bral. Nic nedělat, chlastat a jen si číst nějaký básničky. A ženskejch, co za ním chodí. A kdyby jenom ženský, ale občas to na něj zkouší i chlapi. S tou ušnicí v uchu vypadá jako teplej. Stejně na něm všichni vidí jen ty prachy, co jinýho. Napsal tu knihu, co z ní udělali biják. To viděl každej. Nejlepší ženská mýho života se to jmenovalo. Musela jste to vidět. Že do kina nechodíte? A se mnou byste šla? Jo, vy ho znáte, tak to je něco jinýho. Jen jestli pozná on vás… Počkejte…
Vrchní zacloumal básníkovým ramenem. – Vstávat. Návštěva.
Rozespale zvedl hlavu z Písní beze slov.
– Kdo, co?
A pak to uviděl. Ženskou dlaň, na které ležela zvláštní tyrkysová náušnice.


Andělíček
/Noli me tangere – Nedotýkej se mě/

Za oknem se pomalu stmívalo. Průvan houpal bílým papírovým andělíčkem, který byl pověšený mezi okny. Na stole v kovovém svícnu s jelenem hořela svíčka.
Někde dole v domě bouchly dveře a zazněly hlasy. Blížily se.
Do pokoje vešli muž a žena, které ve vlasech tály poslední vločky sněhu.
Muž beze slova ukázal na židli. Žena se nesměle posadila, kolena u sebe a ruce na stole.
Někdo zaklepal na dveře. Dovnitř nahlédla hospodyně, ale muž ji gestem ruky poslal pryč. Pak se postavil k oknu a koukal, jak padá sníh.
Žena mačkala v ruce kapesníček a zřejmě čekala na vyzvání.
– Nuže, Ingrid, co jste mi chtěla říct?, otočil se farář zpátky do místnosti.
Zvedla k němu  veliké uplakané oči.
– Počkejte ještě, zarazil jí. Nakoukl rychle za dveře a pak postavil na stůl krabici papírových kapesníků. Jeden Ingrid podal a vrátil se k oknu.
– Miluješ ho?, přešel na tykání. – Ví to každý, řekl na vysvětlenou. – Mě to donesla…, hodil hlavou ke dveřím. Zamyšleně šťouchl do andělíčka mezi okny. Uslyšel odsouvání židle a kroky.
– Noli me tangere. Nedotýkej se mě, poprosil. – Už ne.
Rozhoupaného andělíčka zastavila prstem.
– Nevím. Myslela jsem si to.
– A co chceš ode mě?, zeptal se. – Chtěla bys slyšet ty řeči, které bych říkal každému jinému?
Zavrtěla hlavou.
– Sama víš, co je špatné. A sama víš, proč děláš co děláš, i když si to nepřiznáš. Tak proč s tím jdeš za mnou? Nemůžu ti pomoct, teď už ne. Nejsem z kamene. Andělíček narazil do skla.
– I když bych měl být. Nedotýkej se mě, řekl podruhé.
Chvíli bylo ticho.
– Ke mně se už nevaž, přeloží mě. Brzo.
– Pavle, oslovila ho jménem.
Došel k sekretáři a otevřel láhev.
– Chceš? Zeptal se. – Dárek od…, znovu pohled ke dveřím.Vyčkával. – Já si dám.
Pomalu se otočila. – Co jestli chci?
– Koňak.
Posadila se zpátky ke stolu a spojila ruce.
– Nechci. Nemůžu. Vlastně to jsem ti přišla říct. Čekám dítě. Buď s ním, nebo…
Když odešla, díval se chvíli oknem na její stopy, které přikrýval čerstvý sníh. Pak rázně utrhl papírového andělíčka a hodil ho do kamen.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s