Klára Goldstein
iLeGaLiT MaG

Básne: Klára Goldstein

Klára Goldstein
Klára Goldstein

Klára Goldstein (*1988) je momentálne doktorandka na Katedre bohemistiky FF UP v Olomouci, kde vyštudovala odbor česká filológia. Publikovala napr. v časopisoch Host, Weles, Tvar, Aluze a inde. V tomto roku pripravuje zbierku Milíře (Weles). Svoj bádateľský zámer sústreďuje na medzivojnovú a ranne povojnovú poéziu a najmä na postavenie Pabla Nerudu a lavicovo orientovanej latinskoamerickej poézie v československom kontexte 50. rokov.

Ďalšie básne od autorky nájdete tu: Básne: Klára Goldstein.


TEN, KTERÝ

1/
Říkají ‒
Labyrint je černá těžká hmota
mezi navinutím struny
a odfrknutím býka
A najednou je až po pás
té skutečnosti
co padá rozdrolena
v přiznáních, pravdách a smyslech

Říkají ‒
Smysl znamená
seříznout rákosové stvoly tak dokonale
že flétnu je slyšet
ještě osm set let po smrti
Ale když se dotýkají
kamene a vláken moci
čerstvě upraženého strachu
z jeho přítomnosti
nenávidí vlastní
zašedlou slabost

Kdo z nich kdy strávil noc
v hlíně
jemné a nádherné prsti
v kořenech u dna
bujných k politování
Kdo se dnes dotýká jeho hlasu
strmého, zemského
stálého jako vítr

Teď se mu dívejte do očí
a syčte hanbou, že už je pozdě
V oblinách temných dřev
hledejte ten odstín
tu něžnou hloubku zornic

2/
Přešel se mnou na druhou
stranu mostu ‒
příznačně neviditelný ‒
v kabátu stejně modrém
jako nádražní zábradlí
když mi byly tři ‒
příznačně nepoznaný
očima vrtajícíma v sebeobraně
průzkumné sondy do chodníku
Ještě trochu sněžilo
Zvenčí zadýchalo město skla
svou lhostejností

Tady už o tom nemluvíme
Ani nepíšeme…
Zašili to jako
nekomplikovanou ránu
třicet let před námi
A teď to hnisá
V parku i v kavárně
V srdci i v hlavě
V zametání před vlastním prahem
V zametání za cizím vrahem
…a zbytek pod koberec…

(Mnohé jehličnaté bytosti
vyschly cestou ke rzi
Jejich ozvěna však přetrvává
vříznuta do lidských krajin
s krutou obřadností vyznavačů orla)

Přešel se mnou na druhou
stranu mostu ‒
a když pohladí drsný reliéf
své vzpomínky
omítka za námi puká
pohnutím v hlase
Vybavuje si, že když tam ležel
na dlažbě slzného plynu
svlečený do krve
která se k němu přiznávala ‒
tma byla úplně stejná ‒
měkká a hustá po psí srsti
Viděl se odcházet
ještě z té
neurčené hloubky
A už to svítalo
neodpočatě a naléhavě

Tady už o tom nemluvíme
Ani nepíšeme…
Prolomíme se do března
v pokojném tichu
větví


MALHERIDO

1/
Sedřít na kost
a z paměti to vyorat
Rozjizvit do posledního vlákna
Nakonec řeknou, že se to nestalo
Že k tomu nikdy nedošlo
Že čas neví, co mluví…
Samozřejmě!

Tohle není báseň
Zajímá mě svědecká výpověď stromů
Spoluúčast ulic a zdí
Mlčení vzduchu…
Co bylo cítit na náměstích
vzdutých strachem
že stromy se chvěly hluboko pod kůrou
a otvíraly oči…

Měl jsi ležet v těch květech
které začínaly opadávat
Nebo na břehu
Měl ses pomalu vpíjet do večera
Měl jsi ležet v těch květech
s poslední šachovou figurkou v dlani
Zřejmě by předstírali hrdost
po přípitcích druhého dne
To oni vztahovali ruku
k hrdinné rétorice klamu
A z jejich přípisů dělalo se smrti zle

2/
Zatím
držím tě za vlasy
A je v nich krev
Držím tě za vlasy
a držím se tě rty
Jsou odpoledne na celý život
A životy zaškrcené minutou
právě obrácenou v prstech
Seismické otřesy
sotva znatelné
‒ jako když se pohne tramvaj ‒
Polopřímka zjištění
že mi po tobě zbývá víc
než po mých vlastních
otázkách

3/
Na společném snímku
s přáteli
‒ vinul se tehdy
podvečerním tvídem
i smích ‒
Tuhle tvář sis nakonec vybral
Už nevím, kdy to bylo
když´s na mě poprvé promluvil
Archiv teď znamená
mnohem méně než
dialog

4/
V závěru sledovat
stopy pásů v asfaltu
Tržné rány bosáží
Je to jako ptát se
z kterého směru přijde mlha
Ze kterých dveří
přismýkán po podlaze
v kuželech světla
bude tvůj hlas

Tma se vhryzla
rozeklaně
Rozpukla se v ledu
Zohnutými dráty přiložila se
ke svalu poledne

Souslednost časů
v benzínové skvrně
putuje po chodníku

Sype se omítka
Kdesi
dřevo praská
zaoblené ohněm
‒ jako se dívaly tvé oči ‒

5/
Zatím
držím tě za vlasy
Držím se suti a prachu
V přeletech čehosi ležím až u dna
Tam, kde se život vsakuje do podloží
tak rychle a přirozeně
Držím tě za vlasy
A do tří do rána
Do větví bez zvuku
Do ulic nehybných
čtu zprávu z patologie
‒ poezie svého druhu ‒
Jádro bytí obšlapují
kříženci vzteku a slzy
Když vím, kdo ji psal
Jak měl naspěch
Nefunkční obrazy
Obsahem poškrábané
mlčení tkání
Jak také jinak
psát o hmotách a kostech
O povahách ran
které se vzpřičují v dějinách
matoucí nenávisti…

Držím tě za vlasy
Za ten prach na plicích
Za tu krev

6/
Už nic neproudilo
opuštěností komor
Už nic se nechvělo
ten první večer
v tichu po sirénách
Šero obkroužilo zdi
Spadlo pár kapek
do nádoby města

Na křižovatkách ulic
hořela tvoje tvář
Zpopelňovala se slova
Knihy s přeraženými hřbety
se horečně plazily
z dosahu žáru
A stromy zděšené
nahoře do rukou
ještě chytaly ozvěnu
dopadu
Třásly se v kořenech
proti kovu
který je nemohl minout

7/
Slyším tě v noci
úplně zblízka
hovořit o věcech tak odlišných
od těch venku

Dýchat klidněji
slyším tě v noci
Cítím reliéf
Zřetelnou mapou hrudi
vcházím

Slyším tě v noci
sevřeně
vtisknutě
bdít

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s