Básne: Michaela Horynová

Michaela Horynová

Michaela Horynová

Michaela Horynová (*1989) je absolventkou žurnalistiky, genderových štúdií a environmentálnych štúdií na Masarykovej univerzite. Básne publikovala napríklad v časopisoch Host, Weles, iLeGaLiT či Partonyma. V roku 2014 sa stala laureátkou Literární soutěže Františka Halase, kde zároveň získala Zvláštní cenu Klementa Bochořáka. Vďaka tej jej v decembri 2015 vyšiel básnický debut V zahradách. Žije v Hradci Králové.

Ďalšie básne od autorky nájdete tu: Básne: Michaela Horynová.


Podstaty

Drobné turbulence
v zakousnutých pohybech
do sebe
do světa
odkrajujeme tenké plátky
krutosti a agrese
někde v člověku
řvoucí bestie
vroucně držím za ruku
svou lásku

ten hlad

ta nechuť

 

Příjem materiálu

Skladištní oblasti
režné zdivo továren
v kanálu pod nohama potok nezurčí
šedé skvrny ve tváři města obdivujeme provinile
a chceme víc
převahy betonu drátů potrubí
stavidel a plynovodů
Pláně žluče a komíny
gotické věže a komíny
zdolej tu výšku a budeš se třást
zimou větrem strachem ještě z Rudého moře
a co bude s tělem tak nehybným
neuvidíš svítit slova
„příjem materiálu”
příjem neživé hmoty ještě s identitou
ale na to teď nemysli
až rakev klesne zajede zmizí z očí
až za oknem na znamení spadne list
teprve pak se to v tobě
vzpříčí
a zatne

 

Ticha

A vedle sebe
klademe svá ticha
vyrostla ve stejném městě
z jiných důvodů
z kopce spadla mlha do oken
dostatečný nádech
a ticho je uvnitř

 

Jestli vůbec

Něco se musí zlomit
něco se musí zlomit a nezpřetrhat
odřené kůry platanů si tisknout k čelům
a nebýt
lidským kmenem
Tíhneme ke zmaru
noříme prsty a celé ruce do zamořené půdy
ale nezpřetrhat
jako když o koleno lámeš čerstvé větve do ohně
a lýko se drží představy stromu
až do nebe
až do nebe můžeme růst
jenže kořeny nás nepustí
málo živené idejemi
a na všech čtyřech olizujeme prach cest
Ještě jsme nepochopili
že jeden musí srazit druhého k zemi
a nohou mu odvrátit zrak od světla
přidusit
přišlápnout mu patou čelist
aby mohl letět
a strmým pádem si zase vyrazit dech
budeme se střídat
skoro nikdy ruku v ruce
a těžko ti můžu říct kdy tohle skončí
a jestli vůbec

 

Ve vnitrobloku

Ve vnitrobloku
tisíciletý strom Bódhi
rozpíná větve do oken
žlutých a červených
tlumená světla ložnic
ohraničený klid
a pak
když vyjde slunce
hrají si děti
pod tím stromem Bódhi
a tuší
v nitru města strojů
že jejich kvetoucí životy
něco přesahuje

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s