Rozhovor: Tomáš Míka

Tomáš Míka, autor fotografie: Pavel Hrdlička, zdroj fotografie: cs.wikipedia.org

Tomáš Míka, autor fotografie: Pavel Hrdlička, zdroj fotografie: cs.wikipedia.org

Tomáš Míka (*1959) je básnik, prozaik a prekladateľ. Debutoval zbierkou básní Nucený výsek (Argo, 2003). Publikuje časopisecky (Tvar, Orientace (LN), Salón Práva, Intelektuál, Souvislosti, H_aluze, Weles, Psí víno). Prekladá z angličtiny (James Hogg: Vyznání ospravedlněného hříšníka, John Bunyan: Poutníkova cesta, Samuel Beckett: Tso, Jack Black: Nemáte šanci a ďalšie). V septembri 2005 mu vyšla kniha poviedok Und (Argo). V decembri 2007 vydal básnickú zbierku Deník rychlého člověka (Argo). Žije v Prahe.


Vaše tvorba je ovlivněna kulturním a hudebním hnutím New Wave z 80. let 20. století. Jak jste se k tomuto hnutí dostal, jak jste ho objevil a čím Vás zaujalo? Nebyly takové trendy v normalizačním Československu zakázány?
Novou vlnu jsem moc objevovat ani nemusel. Kapely, které do tohoto trendu patřily, hrály normálně až asi do roku 1983, kdy vyšel v komunistickém tisku slavný článek Nová vlna se starým obsahem. Byl jsem tehdy ženat s členkou dívčí skupiny Plyn (jejich slogan zněl: Turn on the Gas, Gas will turn you on!). Poté, co byly holky zmíněny v článku, už pod názvem Plyn hrát nesměly. Vyřešily to tak, že se přejmenovaly a pod novým názvem Dybbuk hrály až téměř do konce 80. let, kdy se rozpadly a část z nich založila skupinu Zuby nehty, která hraje dodnes. Byla to slavná doba těchto kapel, ale ne všechny to ustály. Některé pak zcela zmizely. Já sám jsem rok hrál na saxofon, podílel se na psaní textů a skládání hudby v kapele Sdělovací technika. Asi se také dá označit za Novou vlnu – bylo to hodně experimentální, moc hrát jsme neuměli, ale zato jsme zařazovali do našich vystoupení divadelní prvky, živé hraní jsme prokládali nahrávkami industriálních zvuků a podobně. Bylo to velmi kreativní období a dodnes na ně rád vzpomínám a do jisté míry z něj i čerpám.

V některých Vašich textech (třeba v Deníku rychlého člověka) si lze všimnout určité muzikálnosti a velmi elegantní práce s rýmem a rytmem. Považujete to také za důkaz vlivu hnutí New Wave?
Děkuji za kompliment, sám nevím, jak elegantně si při svém psaní počínám. Deník rychlého člověka má nějaké rapové či hiphopové konotace, takže rytmus je odvozen spíš od toho. Ale vzhledem k tomu, že Nová vlna nebyla podle mě nikdy příliš vyhraněná (na rozdíl například od punku) a skupiny, které se k ní řadily, byly velmi různorodé, je možné, že se její vliv promítl i do Deníku rychlého člověka.

Jste jeden z nejznámějších, nejobdivovanějších a nejoblíbenějších současných českých básníků. Čím by se dal vysvětlit Váš úspěch? Mimo jiné se Vaši obdivovatelé a fanoušci vždycky zmiňují třeba také o Vašich výborných recitačních schopnostech, o mimořádných veřejných (až hereckých) vystoupeních v rámci literárních večerů a v neposlední řadě o Vašem obrovském talentu. Myslíte si, že je důležité, aby básník věděl „jak na to“ na veřejnosti, na jevišti, před kamerou? Měl by snad básník být tak trochu (anebo třeba i víc) hercem, umět se efektivně a výhodně „prodat“?
Za úspěšného se nepovažuji, ani si nemyslím, že bych měl obrovský talent. Pravda je, že rád spojuji literární texty s performancí. Když jsem začínal vystupovat se svými texty před publikem, nečetl jsem je, ale promítal je pomocí meotaru (overhead projector), na který jsem kladl texty na transparentních blánách spolu s jinými předměty a vytvářel tak k textům zároveň ilustrace „v přímém přenosu“ – to vše za doprovodu živé hudby. Později jsem začal své texty i číst, ty delší, jako je právě Deník rychlého člověka, totiž není tak snadné promítat. Živé hudebníky ale používám dodnes. Lituji, že neumím zpívat, nejraději bych některé své texty zpíval. Připadá mi, že pouhé veřejné předčítání poezie je jaksi chudé. Myslím si, že básník nemusí umět „jak na to“ na veřejnosti a před kamerou. Básník má umět především psát básně. Jejich prezentace je už přidaná hodnota (pokud je prezentovat umí) a ubraná (pokud to neumí). Ale je přece řada velkých básníků, jejichž básně si čte především každý sám v soukromí a má z toho možná větší zážitek, než kdyby ty básně byly prezentovány na veřejnosti. Myslím si, že akční přednášení poezie je skvělá věc, ale není tím nejpodstatnějším. Nejpodstatnější je vždy text básně.

Mohl byste nám několika slovy popsat, co se teď děje v rámci české literatury, a hlavně poezie? Která jsou nyní podle Vás nejdůležitější jména, trendy a tendence v české poezii?
Bohužel nejsem schopen sledovat trendy a tendence v poezii. Vidím v současné české poezii některé osobnosti, které mi přijdou výrazné, v poslední době mě například velmi oslovila nová sbírka Milana Ohniska Mé erbovní zvíře je strom. Sleduji také delší dobu tvorbu Alice Prajzentové, básnířky, která si říká Petra Strá a která navzdory existenci proslulé pražské surrealistické skupiny, do níž nepatří, označuje právem sebe samu za surrealistku. Dalším pro mě zajímavým básníkem je Josef Janda, který naopak do surrealistické skupiny patří. Zajímavě píše i poměrně nový objev české básnické scény – Jitka Hanušová. To je jen velmi stručný výčet jmen básníků, která mě v tuto chvíli napadla. Zajímavých básníků je na české literární scéně více, ale bohužel opravdu nedokáži jejich tvorbu nějak teoreticky pojmout. Pro mě jsou každý jiný, každý originální něčím jiným.

Váš styl je hluboce osobní a originální. Necítíte se přece jen blízko k někomu ze současných českých básníků – dejme tomu z hlediska stylu a/nebo tematiky či vůbec? Máte nějaké vzory? Koho obdivujete? Existují popřípadě nějaké vzory mezi zahraničními autory?
Vzory myslím nemám, nevím o nich. Ale ze současných českých básníků velice ctím Stanislava Dvorského. Mým oblíbencem je rovněž již dříve zmíněný Josef Janda. Z nežijících českých básníků oblibuji například Ivana Blatného, Karla Hynka a Egona Bondyho. Jen namátkou a letmo ze zahraničí: do extáze mě přivádějí verše egyptsko-francouzské básnířky Joyce Mansour. A mám velkou slabost pro anglického básníka Philipa Larkina, jehož báseň This Be The Verse bych s chutí někdy přeložil. Vypadá jednoduše, ale na překlad lehká nebude. Končí výzvou čtenářům, aby neměli žádné děti, a já jich mám šest, ale je skvělá!

This Be The Verse
By Philip Larkin

They fuck you up, your mum and dad.
They may not mean to, but they do.
They fill you with the faults they had
And add some extra, just for you.

But they were fucked up in their turn
By fools in old-style hats and coats,
Who half the time were soppy-stern
And half at one another’s throats.

Man hands on misery to man.
It deepens like a coastal shelf.
Get out as early as you can,
And don’t have any kids yourself.

Jste nejenom spisovatelem, ale také překladatelem. K čemu se cítíte nejblíž? K poezii, k próze, anebo k překladatelství? A jak se tyto sféry Vaší činnosti propojují, jak se vzájemně ovlivňují, jak fungují ve Vašem profesionálním a osobním životě interakce mezi nimi?
Překládání je má obživa. Myslím tím překládání neliterárních textů. Je mi tím pádem tak blízké, až mi to není příjemné. Pokud někdy ještě překládám literární texty, například letos jsem přeložil a časopisecky zveřejnil několik básní velšského básníka R. S. Thomase, je to samozřejmě bližší mému srdci. Nejraději bych se ovšem věnoval pouze vlastnímu psaní, ať poezie nebo prózy, což je ovšem utopie. Píši poměrně pravidelně, ale vzhledem k obživnému překládání se nemohu pouštět do delších prozaických projektů, které je třeba „vysedět“ – píši poslední dobou spíše kratší texty, ať již je možné je označit za poezii nebo prózu.

Vaše tvorba byla přeložena do hodně cizích jazyků. Máte z toho radost? Mimochodem na čem teď pracujete?
Mám velkou radost z toho, že mé básně byly přeloženy. Říká se: Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Snad lze toto rčení parafrázovat a říci: Do kolika jazyků jsi přeložen, tolikrát jsi autorem. Jako překladatel a autor o tom myslím něco vím z obou stran barikády. V současné době pracuji na knize s pracovním názvem Textové zprávy (což je ovšem oficiální název pro esemesky). Mají jistou návaznost na druhý oddíl mé poslední knihy Deník rychlého člověka, která se jmenuje Chybová hlášení (error messages). Je zde jistá asociace se světem výpočetní techniky, jehož přítomnost si každodenně v dobrém i zlém uvědomuji. Bude to kniha, v níž se budou mísit velice krátké texty někdy až na způsob aforismů s básněmi, povídkami, texty deníkového typu a podobně.

Pane Míko, proč píšete?
To je docela zásadní otázka a není snadné na ni odpovědět. Řekl bych, že píši proto, že mě to baví. Ale zeptám-li se dál, na způsob tříletého dítěte: A proč tě to baví? Je to už složitější, protože zábava pramenící z psaní je vícerého druhu. Mám radost, když se mi daří zachytit pomocí slov nějaký pocit, vyjádřit myšlenku. Těší mě, když se během psaní začnou odvíjet obrazy, přicházet myšlenky, které jsem neměl, když jsem začal báseň nebo prózu psát. Baví mě momenty překvapení během psaní. A jindy je zábavná pouhá hra s jazykem. V češtině je spousta slov, která spolu mohou vzájemně korelovat na čistě formální úrovni. Vezměte si třeba slovo „výkal“. Odejmete čárku nad „ý“ a máte slovo „vykal“. V grafické i mluvené podobě je rozdíl minimální a co do významu naopak kardinální! Ale bavit se stále jenom tímto je ovšem poněkud dětinské. Baví mě svou poezii nějakým originálním způsobem prezentovat publiku na čteních a tak, jako jsem já překvapován zrodem básně během psaní, trochu překvapovat i čtenáře.

Vážený pane Míko, srdečně Vám děkujeme a přejeme Vám hodně úspěchu ve všem, co podnikáte. Zaznamenal Mircea Dan Duta


Jazyková korektúra: Kateřina Pelegrinová

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s