Poviedka + rozhovor: Tomáš Zmeškal

Tomáš Zmeškal, zdroj: prague.czechcentres.cz

Tomáš Zmeškal, zdroj: prague.czechcentres.cz

Tomáš Zmeškal vyštudoval odbor anglický jazyk a literatúra na King´s College, University of London. Pracoval ako odborný asistent na Univerzite Karlovej v Prahe, ďalej ako lektor, prekladateľ, tlmočník a pedagóg na strednej škole. Je autorom dvoch románov a rozhlasovej hry. V súčasnosti pracuje na svojom treťom románe. Je členom PEN klubu, žije v Prahe. Za román Milostný dopis klínovým písmem získal nasledujúce ocenenia: Cena Evropské unie za literaturu 2011, Cena Josefa Škvoreckého 2009, 2. miesto v ankete Lidových novin „Kniha roku 2009“ a nomináciu na Magnesia Litera 2009. Román Životopis černobílého jehněte bol nominovaný na Cenu Josefa Škvoreckého 2010.


Šaty

Před několika dny jsem vezl svého otce na lékařské vyšetření. Jako vždy byl lehce nerudný, protože nesnášel pocit bezmocnosti, které čekání v nemocničních chodbách vždy přináší. Navíc také, jak začíná být jeho zvykem, začal mluvit o marnosti touhy, pokroku i snaze o štěstí. Podle toho jsem poznal, že se bojí. Byl vždycky takový, až na to, že teď ke stáru přestal brát ohledy na druhé, včetně nás jeho tří dětí a jediný, ke komu se byl schopný ještě chovat s  laskavostí a trocha ohledy, byla naše matka. Byl jsem vlastně rád, když se při svém nervózním rázování po chodbě zastavil a začal se bouřlivě vítat se stejně starým mužem, po drobném zaváhaní, kdy oba dva odhadovali, zdali je ten druhý tím, kým si mysleli, že by být mohl. Po krátké chvilce, ve které můj otec prchlivě šacoval svou paměť, se oba nakonec bouřlivě objali a začali halasem plašit ostatní pacienty. Asi po půl hodině jsem se dozvěděl, že otec je zdravý jako řípa, s drobným doporučením, že by měl vzhledem ke svému věku trochu omezit kouření. Už jsem věděl, co odpoví, „podle mě kouření fajfky, vlastně není kouření.“ Po cestě domů jsem se ho zeptal, kdo byl ten muž, kterého v nemocnici potkal, odpověděl, že spolužák ze střední školy. „Jak je na tom?“ zeptal jsem se. „No, jak asi myslíš v našem věku?“ odtušil rozšafně a dodal, „byl to náš třídní fotograf, vlastně v té době jsem i já trochu fotografoval.“ Na střední škole jsme všichni měli nějaké zaměstnání a tenhle spolužák, kterého jsme tam dneska potkali, fotil opravdu skvěle. Tenkrát mi dohodil v lokálních novinách místo pomocného fotografa. Byl jsem středoškolák a platili dobře, tedy v té době jako studentovi mi přišlo, že mám hodně peněz. Tehdy se ještě používali cívkové fotoaparáty a všichni jsme si své snímky v redakční fotokomoře sami vyvolávali a dávali je redaktorovi, který z nich vybíral fotografie do novin. To víš, lokální noviny, fotil jsem menší akce. Výstavy místního svazu zahrádkářů, dobročinný bál ve prospěch domovu důchodců, cvičení dobrovolného hasičského sboru a tak dále. Na radnici jsme se nikdy nedostal, tu si dělal hlavní fotograf sám a nikomu z nás to nepřenechal, protože věděl, že na snímku musí být kromě starostky i všichni radní, které jsem my mladí kluci neznali, a určitě bysme na někoho zapomněli. To by pak bylo telefonů do redakce. Chtěl mít klid, a proto to radši fotil sám. Jednou jsem fotil nějakou svatbu a pak jsem měl ještě nafotit něco v místním módním salonu, který tenkrát ještě byl v naší čtvrti, předtím, než se přestěhoval do centra. Zašel jsem za majitelkou, ta mi vynadala, že jsem přišel pozdě, abych přišel zítra, až bude mít něco exkluzivnějšího. Nevěděl jsem příliš, co myslí, moje zadání bylo jednoduché, jeden z redaktorů měl napsat o salonu článek a já měl udělat to, čemu se tehdy říkalo ilustrační fotografie. Abych měl klid, udělal jsem několik snímků majitelky, to vždycky zabralo, protože každého potěší, vidět svoji fotografii v novinách. Modelky ale už odešly, a další zkouška měla být až druhý den. Procházel jsem se z fotoaparátem po salonu a prohlížel si rozešité, i hotové modely. Upřímně řečeno, mě to moc nezajímalo, ale pak jsem uviděl jednu ze švadlen balit červeno-růžové večerní šaty a ty byly prostě překrásné. To sem i já pubertální středoškolák poznal podle toho, že se ve mně na chvíli zastavil dech. Poprosil jsem švadlenu, aby je znovu vybalila a dala alespoň na chvíli na ramínko. Nechtělo se jí, protože si pro ně měl za chvíli někdo přijít, ale když jsem přemluvil majitelku salonu, znovu je vypakovala. Byly to dlouhé červeno-růžové večerní šaty. Nevěděl jsem nic o detailech střihu, o průramcích a kombinacích odstínů hedvábí a sametu, nevěděl jsem, proč jsou o tolik hezčí než ty ostatní. Vyfotil jsem je, ale tolik jsem už věděl a to, že tyto šaty, více nežli jakékoliv jiné, potřebují být foceny přímo na ženském těle. „Modelky přijdou až zítra,“ řekla majitelka salonu znovu a dodala, že tyhle šaty, ale stejně nejsou součástí její podzimní kolekce. „Proč?“ zeptal jsem se.
„Je to pro zákaznici, která na ně čeká, a která si potrpí na soukromí,“ řekla mi ale majitelka. Potom, co jsem šaty nafotil, je švadlena znova složila do velké krabice, kterou přepásala tmavě zelenou stuhou a zavolali do zásilkové služby, které je měla doručit. Poprosil jsem majitelku salonu, aby mi dala jméno a adresu, to ale odmítla, a řekla,že není možné obtěžovat zákaznice, a budu muset přijít druhý den ještě jednou. Také dodala, že se mi červeno-růžové šaty nelíbily náhodou, a že je to její nejkrásnější letošní model. „Tak, jako každých pár let,“ povzdychla si. Rozloučil jsem se a odešel. Na druhý den jsem ale měl naplánované úplně jiné věci, než trávit čas tím, abych znovu chodil fotit protivné, namyšlené a vychrtlé modelky. Za tu dobu, kterou jsem strávil v novinách, jsem už pár věcí pochytil a tak jsem počkal venku za rohem. Asi po dvaceti minutách se objevila dodávka kurýrské firmy, řidič zaparkoval, vystoupil a odešel do salonu. Když se vrátil, pozdravil jsem ho a provedli jsme výměnu mých peněz za jím vlastněné jméno a adresu majitelky krabice. Na to jsme měli v redakci fond. Musel jsem si ještě něco domluvit se slečnou, se kterou jsem tenkrát chodil, ale pak už jsem se vydal na tu adresu. Příjmení si už nepamatuju, ale myslím, že jméno té ženy bylo Marta. Vím, že když jsem jel autobusem, byl jsem překvapen, že jedeme do chudší čtvrti. Podle šatů bych čekal, že pojedeme na opačnou stranu. Vystoupil jsem a podle plánu našel ulici. Došel jsem ke starému činžáku, zazvonil na zvonek a unavenému ženskému hlasu jsem odpověděl jednou z  frází, kterou mě naučili v redakci, a která způsobovala, že mě lidé bez obav otevírali dveře. Byt paní Marty byl ve čtvrtém poschodí bez výtahu. Otevřela mi žena mezi třicítkou a čtyřicítkou. Věk se nedal přesně odhadnout, co se dalo odhadnout, bylo to, že mě moc ráda nevidí. Zatímco jsem jí vysvětloval, kdo jsem a zdali bych si ji mohl vyfotit v jejích překrásných šatech, prohlížel jsem si předsíň, která potřebovala už dávno vymalovat. Kdybych byl na opačné straně města, měl bych za to, že mluvím se služkou , ale tady v  činžáku lidé nemívali pomocnice v domácnosti. Žena mě vyslechla a řekla, že se mýlím. Ona si žádné šaty neobjednala, jedinou věcí, kterou z toho salonu má, je klobouk. „Asi ti dali špatnou adresu, chlapče,“ řekla, nevesele se usmála a ironicky mi popřála příjemný zbytek večera. Nepřekvapilo mě to, občas se stávalo, že nám někdo dal špatnou adresu, protože věděl, že po něm úplatek za informaci zpátky chtít nikdo nebude. Rozloučil jsem se tedy a byl jsem na odchodu. Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že žena žmoulá v ruce zelenou stuhu té samé barvy, kterou byla krabice se šaty převázána. Překvapil jsem sám sebe a nečekaně jsem řekl, ať mi nelže, že přeci nechci tak moc, jen si ji vyfotit v těch přepychových šatech. Trochu ji to popletlo a začala říkat, že neví o čem mluvím, drze jsem jí z ruky vytáhl stužku, která jí vyčuhovala ze sevřené dlaně. Byla to ta samá, kterou švadlena převazovala krabici, tím jsem si byl jistý. Žena nejistě stála v předsíní a nevěděla, co dělat. Využil jsem toho, znovu jsem za sebou zavřel dveře, ubral jsem na útočnosti a poprosil ji, zdali bych si mohl šaty alespoň prohlédnout. Zašeptala, spíš pro sebe, než kvůli mně, že o tom nikdo neměl vědět. „O čem,“ zeptal jsem se. Mávla rukou, vešla dovnitř a přinesla je. Byly tak krásné, že jsem se trochu připitoměle zeptal, kde pracuje. Nevím proč, věděl jsem jenom, že musím mluvit, aby se nesebrala a nevyhodila mě, taky jsem věděl, že mám za hodinu rande a do zítřka to už chci mít z krku. Odpověděla, že je knihovnice. Zeptal jsem se, jestli ty šaty od někoho dostala, protože bylo jasné, že z knihovnického platu, který tehdy i nyní knihovníci dostávali, nemohla na takové šaty ušetřit. Řekla, že ne, že nemohla, že to trvalo dva a půl roku. Na chvíli na mě zapomněla. Zdvihla je z postele, levou rukou si je přidržela na prsou, pravou v klínu a zatočila se s nimi dokola. Pak se na mě podívala, trochu provinile se usmála a vějířek vrásek se jí rozložil kolem očí. Posadila se na postel, šaty stále držela přitisknuty ke svému tělu a pak řekla, „vyfotit se nikdy nenechám, ale než odejdeš, řekni mi, co jsi se vlastně chtěl dozvědět?“ Zeptal jsem se, pro jakou příležitost si šaty nechala ušít, kolik stály, a na kterém plese doufá, že bude vyhlášena jako nejkrásněji tanečnice. V té rychlosti mě prostě nic jiného nenapadlo. „Žádná zvláštní příležitost není,“ řekla. „Není?“ zeptal jsem se. „Ne není,“ opakovala. „Ale stály mě hodně peněz, opravdu. Vlastně celé moje úspory za poslední dva a půl roku, vlastně jsem místo dvou dovolených taky pracovala, abych si je mohla koupit. A také jsou to moje třetí…“
„Třetí šaty?“ zeptal jsem se.
„Třetí.“.
„A kam v nich chodíte?“ ptal jsem se dál.
„Když ušetřím peníze,“ řekla „nechám si ušít ty nejkrásnější šaty, které si mohu dovolit. A pak, několikrát za rok si z předsíně přenesu to velké zrcadlo do obývacího pokoje, udělám si šálek čokolády a obléknu si je.“
„A pak…?“ ptal sem se.
„A pak popíjím čokoládu, nebo třeba skleničku vína a dívám se na sebe samu, jak sedím a popíjím čokoládu nebo třeba skleničku vína v těch nejkrásnějších šatech ve městě.“
„Ale proč v nich nikam nejdete?“
„Kam bych chodila? Na to jsem nikdy nebyla, někam chodit. Nejsem moc na to chodit a předvádět se na veřejnosti. Pracuji v knihovně, a vím, že jsem chudá, vím ,že tady v tom bytě, umřu, stejně tak jako moje matka a můj otec. A jsem s tím úplně smířená. Opravdu, opravdu smířená a nevadí mi to. Ale na to si moc, moc mladý. Ještě si můžeš dovolit naději. A vůbec, už běž…“
„A co ty ostatní šaty?“ zeptal jsem se, ale na to mi neodpověděla. Položila červené šaty opatrně na postel a stoupla si přímo proti mně. Otočil jsem se a vyšel jsem z pokoje ven do předsíně. Šla za mnou. V předsíni mě najednou uchopila za rameno, otočil jsem se a podíval se na ni. S těmi všemi vráskami vypadala opravdu unaveně. Otevřela skříň, stojící podél zdi. Na ramínkách tam visely dvoje šaty. Modré a žluté. Pamatuji se, že každé měly úplně jiný střih. Pak rychle a polekaně zabouchla skříň a řekla mi „A teď mě už neobtěžuj a už jdi!“


Rozhovor s Tomášom Zmeškalom, ktorý zaznamenal Mircea Dan Duta:

Vážený pane Zmeškale, ačkoliv jste už dříve publikoval krátké povídky, upozornil jste na sebe především románovou prvotinou Milostný dopis klínovým písmem, která byla v roce 2011 oceněná Cenou Evropské unie za literaturu a o dva roky dřív nominovaná na Magnesii Literu za prózu a Cenu Josefa Škvoreckého. Navíc se román Životopis černobílého jehněte také těšil nominace na Cenu Josefa Škvoreckého v roce 2010. Očekával jste, že Vaše romány budou tak úspěšné? A čím to vysvětlujete?
Nečekal jsem to a nečekalo to ani nakladatelství Torst. Všichni jsme byli překvapeni. Myslím si, že se ale nevyplácí podceňovat čtenáře. Argument většiny českých nakladatelů bylo, že je román komplikovaný, že často mění styly a že používá literární techniky, na které nejsou čeští čtenáři zvyklí. Na románu jsem nic neměnil a nakonec po pěti letech, kdy ho odmítli všechny významné české nakladatelství jsem s ním u nakl. Torst uspěl. A román měl veliký úspěch u kritiky a čtenářů.

V obou zmíněných románech působíte jako výborným a citlivým znalcem českého života a reálií v druhé polovině minulého století. 70. a 80 leta jste sice zažil na vlastní kůži, ovšem jak lze vysvětlit výbornou znalost tuzemské mentality a reálií 50. a 60. let, kterou projevujete hlavně v Milostném dopise a v některých povídkách?
To není zas až těžké. Podívejte se, znám dokonale svého pradědečka. Byl to vysoký sporý muž, který cvičil v Sokole, až do pozdního věku. Byl laskavý k mladým lidem, jinak trochu morous, který se nemohl smířit s tím, že se rozpadlo Rakousko-Uhersko. Amatérsky hrál na housle, miloval Křivoklátské lesy, odtamtud i z malé vesničky pocházel a rád houbařil. Nikdy jsem se s ním nesetkal. Zemřel několik let předtím, než jsem se narodil. Posloucháte vzpomínky příbuzných. Drobné příhody, které se skládají v mozaiku. A hlavně vidíte, jak se při svých vzpomínkách cítí. Jak se smějí očima, jak jim drobnosti jeho povahy lezly na nervy nebo naopak imponoval. To často řekne víc než slova. Proto není těžké se přenést zpět o 30, 40, 50 let. Zlom nastává, až tam, kde nejsou pamětníci. Já jsem ale popisoval dobu pro kterou máme pamětníky, jak v rodině tak mimo ni. Pakli-že máte talent empatie, je to vlastně snadné. Tedy, když jste opravdu pozorný posluchač.

Mluvilo se a psalo o popisující postmoderné roztříštěné perspektivě, z níž román Milostný dopis klínovým písmem popisuje poválečné půlstoletí v Bývalém Československu a v Česku. Hlasíte se k postmodernismu? Pokud ano, jaký máte vztah k jiným českým postmodernistům? Pokud ne, co Vás odlišuje?
Myslím, že není hluboká propast mezi postmodernisty a těmi, kteří píší „tradičně“. Samozřejmě, vystudoval jsem angličtinu a anglické a americké postmodernisty znám a mám rád, např. Thomase Pyncheona a jiné. Když dnes pustíte internet, nebo televizi line se na vás proud údajně „skutečných autentických informací“. V době v které žijeme, vidíme, že některé vlády mají už faktickou moc i znalosti, jak skrze media měnit realitu. Dnes už víme, že v Iráku nebyly zbraně hromadného ničení atd. atd. Postmodernismus pochopil, že popisovat to co vnímáme, není jednoduché a že realisticko-naturalistický přístup nestačí. Neobsáhne to co se děje ve světe, to co vnímáme, proto vypracoval to nové literární postupy. Z technických literárních prostředků si beru to o co si řekne příběh. Milostný dopis použil některé postmoderní postupu, ale Životopis je napsán striktně tradiční formou. Z českých autorů mám rád např. Petru Hůlovou, jejíž každá knížka je jiná. Zuzanu Brabcovou, protože ona si je ostře vědomá jak obtížné je v dnešním mediálním světě cokoli vyjádřit. Nebo převážně povídkáře Jana Balabána nebo Karla Milotu.

Vaše knihy byly doposud přeloženy do polštiny, nizozemštiny a maďarštiny – a Milostný dopis také do rumunštiny. Měl byste zájem, aby se přeložily i další Vaše knihy, třeba Životopis černobílého jehněte?
Milostný dopis a Životopis byly přeloženy dále ještě do litevštiny, bulharštiny, maďarštiny, makedonštiny, hhorvatštiny a srbštiny. Anglický překlad už je hotov a měl by vyjít příští rok v USA. Poslední smlouvu na Milostný dopis jsme uzavřeli na italský překlad. Myslím si, že v tomto regiónu část komunistické a postkomunistické historie sdílíme. To je důležité, protože tím čtenáři mohou příběhu snadno rozumět. Nicméně Češi jsou někdy na veřejnosti cizinci vnímáni jako trochu komisní a upjatí. Někdy, zejména v starší generaci byl velký rozdíl mezi chováním na veřejnosti a v soukromí. Vlastně se velká část románu snaží dobrat toho jací jsme my Češi, to by mohlo být pro zahraniční čtenáře zajímavé. Já sám nás Čechy stále průběžně zkoumám. Životopis černobílého jehněte končí na březích černého moře i když v Bulharsku nikoli v Rumunsku, proto bych byl velmi rád, kdyby byl vydán v Rumunsku. Víc se neodhodlám říct, abych neprozradil zápletku.

Co si myslíte o současné rumunské literatuře?
Omlouvám se, ale v posledních několika letech jsem byl porotcem ve dvou českých literárních cenách, Magnesii liteře a Ceně Josefa Škvoreckého. Po té co jsem cenu J.Škvoreckého vyhrál je čestnou povinností být 5 let porotcem. Z toho plyne, že jsem neměl na jinou než českou literaturu čas. Poslední ročník v Magnezii jsme měli k posouzení kolem 90 knih. A tak soudobou Rumunskou literaturu neznám. Znám pouze světové rumunské klasiky. Maxe Blechera, Ionesca, Ciorana, Eliadeho a samozřejmě Tzaru, i když ten tuším psal spíše francouzsky.

Za rozhovor srdečne ďakuje Mircea Dan Duta

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s