iLeGaLiT MaG

Rozhovor: Olina Stehlíková

Olina Stehlíková
Olina Stehlíková

Olina Stehlíková (*1977) je bohemistka, lingvistka, pôsobí ako nakladateľská i časopisecká redaktorka, editorka a literárna kritička. Zameriava sa predovšetkým na súčasnú českú poéziu a prózu. Pripravila desiatky kníh pre nakladateľstvá Dybbuk, Dauphin, Torst, Runa, Host. Externe vyučuje na Filozofickej fakulte Univerzity Karlovej, kde sa zameriava na neurolingvistiku. Svoje recenzie a kritiky publikovala po roku 2000 v českých denníkoch (Mladá fronta Dnes, Deník, Lidové noviny) a časopisoch či elektronických médiách (Literární.cz, almanach Wagon, iliteratura.cz, Tvar, Host, Psí víno). Bola editorkou literárnej revue Pandora a redaktorkou literárneho online časopisu Wagon. Podieľala sa ako jedna z editoriek na dvojdielnej antológii českej poézie (Antologie české poezie I. díl, 1986-2006 (Dybbuk, 2007) a spolu s arbitrom Petrom Hruškom bola redaktorkou ročenky Nejlepší české básně 2014 nakladateľstva Host. Pôsobí v porotách českých básnických súťaží. Svoje texty publikovala napríklad v literárnom online almanachu Wagon, na servere Literární.cz a Nedělní chvilka poezie, v revue Pandora, časopisoch Host, Tvar, H_aluze, Weles, Psí víno, Dobrá adresa atď. V roku 2014 vydalo nakladateľstvo Dauphin jej básnický debut Týdny, ktorý získal cenu Magnesia Litera za poéziu 2014. Jej básne boli preložené do rumunčiny, angličtiny, nemčiny a francúzštiny.


Vážená paní Stehlíková, milá Olino, v Česku jste respektovanou literární redaktorkou, teoretičkou a kritičkou, v literárním provozu se pohybujete už velice dlouho. Proč jste tak dlouho čekala se svou básnickou prvotinou? Náhodou literární kritička Olga Stehlíková nedůvěřovala básnířce Olze Stehlíkové, anebo třeba jí nedůvěřovala dost?
Nešlo přímo o nedůvěru v sebe sama. Čekala jsem, až budu mít pocit, že to, co říkám a jak to v básni říkám, bude podstatné a pro mě nutné sdělení ostatním, až vznikne celek, který nebude pouhou skládankou, ale skutečným cyklem; zkrátka až se mi podaří něco úplného a dokončeného. Čekala jsem na tento pocit, a pravda, dostavil se zřejmě poměrně pozdě. Měla jsem ale náročný cíl – zachytit život v mnoha jeho podobách. Nemyslím, že měřit čas vymezený na publikování debutu a hlídat, aby se příliš neprotáhl, je dobrý přístup. V Čechách máme přebásníkováno a předebutováno, “všichni” mají potřebu vydávat knihy, zejména básnické sbírky, a to co nejdřív. Mohou potom vznikat slaboty. A jistě také vznikají.

V každém případě, kdyby jí bývala nedůvěřovala, tak by se bývala hodně mýlila, básnířka se totiž už po první sbírce stala laureátkou Ceny Magnesia Litera za poezii. Očekávala Olina – a to buď autorka, anebo teoretička – takový bleskový úspěch? Překvapilo ji to? Už se jí neptám, jestli z toho měla radost, odpověď totiž jaksi intuuju… Čím si myslíte, že přesvědčila Vaše prvotina?
Úspěch měřený cenami jsem nečekala, stejně tak jsem nečekala, že se knihy ujme tak velké množství recenzentů, a to ještě předtím, než byla knize cena udělena. Na mou sbírku vyšlo myslím 12 kritik a recenzí, pokud se nepletu, to je na místní poměry číslo téměř závratné a té pozornosti si velmi cením, byť byla velmi, velmi kritická. Podstané pro mě bylo argumentované zhodnocení a pokus kritika o poctivý ponor do knihy. Za to jsem vděčná, asi více než za Literu. Že porotu Litery a další příznivce mé poezie přesvědčila už první knížka, je věc nebývalá a velmi si toho vážím. Čím jsem je přesvědčila, si nejsem zcela jistá, ale doufám, věřím, že třeba jazykem, výrazem a příběhy, které básněmi vyprávím.

Ve Vaší tvorbě se často, ovšem bez žádných sentimentálních konotací, objevuje téma mateřství. Má to co do činění s tím, že, jak jste sama kdysi uvedla, než jste vydala Týdny, potřebovala jste tvůrčí pauzu, protože jste měla děti? Na druhou stranu rozhodně nejsem jediný, který si všímá, že básní o mateřství se v české poezii moc neobjevuje. Nebála jste se osobně prozkoumat tu zatím docela neznámou poetickou půdu? Anebo naopak šlo spíš o lákavou tematickou a tvůrčí výzvu?
Pro mě bylo téma mateřství nutností. Nechtěla a nemohla jsem se jeho zpracování v básnickém textu vyhnout. Tematizuji ho tedy ve sbírce i v rukopisech opakovaně, hojně – mateřství je mimo jiné také možností, jak nahlédnout vlastní dětství. Pro člověka, a ženu zejména, tvoří proměna v matku úhelný kámen života, a platí to i opačně, tedy tehdy, když se žena rozhodne děti nemít. Mateřství je jednou z věčných životních etap, je to polopřímka, která má jasný začátek datovaný početím, ale neuzavřený konec. Nelze ji přehlížet – v básni, ani jinde. Obavy jsem měla z toho, zda se mi podaří se tohoto tématu zhostit se ctí, totiž citlivě a přitom nikoli sentimentálně, a ukázat všechny fasety mateřství, i ty méně pěkné, pohledné a uhlazené.

Prohlásila jste jednak, že Týdny zamknete do kredence, aby si je Vaše děti nemohli číst (alespoň dokud nejsou na to dost dospělé), jednak že si je jednou stejně přečtou a řeknou, máma je blázen. Píšete teda také pro své děti (nebo kvůli nim)? Přála byste si je mezi řady Vašich čtenářů? A pokud ano, proč si myslíte, že by řekli „máma je blázen“, až si přečtou Týdny?
Se zavíráním knihy do kredence jsem si samozřejmě dělala legraci. Není ale mým výslovným přáním, aby mé dcery četly zrovna mou knihu. Bude mi stačit, když budou číst knihy dobrých autorů, kvalitní literaturu, když budou mít vřelý vztah k psanému slovu, když budou umět žít s knihami a v knihách. Přála bych si, aby literaturu milovaly jako já. Je pravděpodobné, že až si jednou Týdny přečtou, nebudou se jim „líbit“, není tam mnoho „krásného“ a optimistického.

Kromě mateřství lze ve Vaší tvorbě rozpoznat i jiná témata propojená s ženskostí, ovšem ne tolik s feminismem. Alespoň taková je moje (no jo, přiznávám se, mužské, a tak samozřejmě omezené) vnímání. Mýlím se? Cítíte se být (alespoň tak trochu) i feministkou?
Jsem feministkou vnitřní, bez příslušnosti k nějakému hnutí či organizaci, stejně jako nejsem součástí žádné církve, aniž bych ale neměla svou víru, a členkou politického uskupení, aniž bych neměla vlastní přesvědčení. Pod slovem feminismus ale nevidím prosazování zájmů žen a jejich neobratnou propagaci ani cílené pokusy o stírání věčných nerovností mezi muži a ženami. Pod slovem feminismus spatřuji to krásné, dobré, úchvatné, co na ženách obdivuji. A to je stejně bohaté jako u mužů, jen jiné.

Jaký je Váš názor o angažované poezii? Považujete se za angažovanou autorku? Pokud ano, čím? Pokud ne, proč?
Někde jsem řekla, a stále si to myslím, že angažovaná je poezie ze své podstaty. Poezie sama je přece angažovanost. Psát poezii bez “angažmá”, tedy zaujetí, vložení sebe sama do dané “věci” prostě není možné. Podoba tohoto “angažmá” ale může být velmi různá, vůbec nemusí být zacílena na sociální kritiku nebo globální problémy lidstva – a na tyto podoby se nyní angažovanost znovu zužuje. Za angažovanou autorku se tedy považuji, píšu angažovaně o životě, o životech, o lidech – angažuji se pro poezii.

Velice zajímavým prvkem Vaší poetické tvorby je narativní rozměr. Umíte totiž jako malokdo „vypravovat veršem“ a nejednou jste tvrdila, že poezie má jiné vypravěčské možnosti, odlišné od těch, které nabízí próza. V čem teda spočívá podle Vás tento rozdíl? Jak umí poezie vypravovat „jinak“ než próza? Mimochodem nikdy Vás nelákalo zkusit také prózu „jako takovou“, klasicky vypravovat povídkami, novelami a romány?
Píšu od 13 let souvisle poezii i prózu. Baví mě povídky, zřejmě stejně jako básně proto, že vyplňovat koncentrovaně malou plochu je činnost, která mě povznáší. Vyprávění, to je to, proč píšu, to, co – podle mého soudu – stojí u kořenů literatury jako takové. Vypravěčské možnosti poezie jsou pozoruhodné: máte k dispozici oproti próze navíc formu, verš, rým, rytmus, metaforu, obraz a všechny básnické tropy a postupy, které můžete variovat, uctívat nebo se je snažit rozrušit a pokořit. Spojíte-li všechny tyto možnosti s klasickou narací, máte vyprávění básní.

Do kterých jiných jazyků se překládala Vaše tvorba? A jaké byly reakce zahraničních čtenářů?
Mé básně byly dosud přeloženy jen do rumunštiny, francouzštiny (Guillaume Bassett a Marie Dudilieux), strašně mě to těší. Zpětnou vazbu zatím nemám. Budu velmi zvědavá na reakce rumunských čtenářů.

Jaké máte plány do budoucna? Co chystáte, co připravujete? Zůstanete „jenom“ u poezie, anebo zkusíte možná i něco jiného jako prózu, román, divadlo atd.? A jaký bude poměr mezi Vaší teoretickou, kritickou a tvůrčí činností?
Ráda bych si dala publikační pauzu – věřím na její sílu, moc a prospěšnost. To ale neznamená, že nebudu psát. Mám rozpracovaný další rukopis, který bude jistě velmi dlouho čekat na své dokončení. A pak mám také povídky a pohádkový příběh pro děti – vše v podobě rozdělané práce. Snad se mi podaří dojít do cíle. Přestat s kritickou činností mě velmi láká, tedy do té míry, že si vybírám k recenzování pouze knihy, které mě zaujmou, a mohu si tudíž dovolit psát recenze nadšené, nikoli odsudečné. Pokračovat budu s redakční činností, obrací se na mě stále více básníků se svými rukopisy, jejich poptávku po mé redakční práci v podstatě nestíhám uspokojovat.

Milá Olino, vážená paní Stehlíková, milá básnířko, vážená paní literární kritičko, děkuju Vám za rozhovor a držím Vám palce ve všem, co podnikáte, a to jak v poezii, tak v oblasti literární kritiky a teorie.
Já Vám velmi děkuji!!!!

Zaznamenal Mircea Dan Duta


Prečítajte si aj básne od autorky: Básne: Olina Stehlíková.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s