Básne: Olina Stehlíková

Prečítajte si aj rozhovor s autorkou: Rozhovor: Olina Stehlíková.


dovoluju si říkat nevím
je to karamela odstavená vzadu na jazyku
taky se tak dívám, že nevím
je to pohled do louky, která se nemusela stát polem
říkám nevím i s tou iritující čárkou
a zní to jako pasáž z máje, je to hudba hlavy, má vlast

jenže dětem to strašně vadí
nevím, vadí jim to

taky už nevařím


Už ti nezapínám knoflíky, ale ještě ti vybírám čepici
Už ti nepřikládám sklenici k ústům, ale ještě tě češu
Už tě nepoutám do sedaček, lanovek a helem, ale ještě tě střežím
Už ti neukazuju věci, ale ještě ti vařím
Už tě nenosím na předloktí, ale ještě ke mně běžíš
Už ti to nemůžu říct, ale ještě mě posloucháš
Už tě nedržím ve výškách, ale ještě se bojím, když tě tam vidím
Už čteš, ale ještě ti čtu
Už tě neprohlížím, ale ještě rozhoduju
Smrkáš sama, splachuješ a směješ se sama
Už tě nemačkám na přechodu, ale ještě ti tisknu rameno
Ještě ti tisknu rameno


myslela jsem na to
jak jsem si představovala, že cítím
jak mi v břiše roste náš syn
pak jsem usnula – mohlo být k půl páté


z oddílu Čtvrtek, sbírka Týdny

***

téměř všechno bylo v plánu
toto jsme nestihli
ale uděláme to příště
o víkendu, v neděli
zas brzy
nevhodná jen prudkost
proudu moči z vedlejší kabinky
tolik odteklé energie


v domě naproti se právě objali

dva

on jí jako těstem v míse
rukou do vlasů zajel
ona navykle
zaklonila hlavu
drží se zástavy jeho krku
tak fakticky
pak poklesnou
okolo kotníků se smekne pes
odměřený tikot drápků
přirozeně doplním
rám okna zařizuje decentnost scény
típám to a zavřu to a postavím konvici
nevhazujte letáky


když odhalíš stud
přikryju tě teplem
sáms ho vydýchal
zvednutými vlasy odhalím si krk
jenže tobě jako bych tím
zárodečné vejce propíchla
vyliju-li se z břehů
nahrneš mě spěšně zpátky

vedeš si mě městem
s hnusným pocitem
že tě táhnu
zabaleného v psí dečce
masokostní granule chroupám
v podpaží pikslu z plechu na ně

vyvalenou kýlu řeči
zatlačíš plochým palcem do pupíku úst
způsobně vyvětráš
ještě než vejdu do krajiny
kterou mi laskavě určíš
do té, co leží opodála
protéká jí řeka z šutrů

pak to celé odevzdáme bytu
vystřiženému ze šablony domu
vystřižené z matice města
vystřižené z dekoru krajiny
tu skládačku máš z časopisu ABC támhle pod stolem
pohodils ho tu, když ti bylo dvanáct
tvoje matka ještě byla
koupila ho v trafice
od stařeny s ledovýma rukama
leželo tam jako prd
ábíčko

rychle to zaklapni
jen krátká ukázka
tvaru možné lásky

tichoučko

už s tím nemám tu čest
mám s tím jen co do činění

peřinu ega ti před spaním
natřesu
rytmicky


z oddílu Sobota, sbírka Týdny

Slabiny

Díváš se lidem přímo do klínů
lízlých slovem dospělí
znáš mechanismus jejich chůze
to soukolí návazností, spojnic kloubů, tu vazkost chrupavek
zdola sleduješ seizmickou aktivitu kráterů jejich nosních dírek
cítíš, co všechno vdechují
mluví neustále, pořád něco říkají
na tebe však jiným hlasem
je kovový a rtuťný, bouchá do bubínku
odrážíš ho jekotem
a láva šodó krční mandle oblévá

už tě tiskne, síla jejich opasku
přitlač
chladný nůž na boule jejich očekávání
toho lezení na klín, toho šplhání po těle jak štítě
těch vyžádaných lechtaček, v nichž cítíš první tikání erotiky
zde, odtud zezdola, ze země
vidíš nepravosti jejich podbradků, řídký smích jejich zubů
neklid jejich prstů
v takovém tom úhrnu
věčná žízeň na patře

sousedův pes si tě zkoumavě prohlíží
z očí do očí
hledáš v nich s důvěrou odpovědi
na pingpongové míčky otázek

pohladíš ho bez slitování, až se složí
– tak si rozumíte
knoflíky klíšťat v kožiše otáčíš
těch chutí, a pozdravíš

pak se to zlomí jako ještěrka v tvé dlani
můžeš už plakat
v lipovém hukotu včel
a polknout chláchol, že ji to nebolí
můžeš se pokusit tomu uvěřit

princezna otcovy býčí síly v laviny masa zakleta
tolik šťávy v jeho obří dlani
ještě bys neřekla, že je to pracka
je to jistota na bíle pruhované cestě
je to zdvih nahoru, že pak vidíš
je to lžíce, směřující neúprosně k tvým ústům
kostka z lega, posazená přesně na jinou

nikdo nevidí do života hmyzu jako ty
matka cosi nervně míchá
řídí ti vyměšování
třídí ti svršky
probírá se nákupy
ukrajuje z času úhledné čtvrthodinky
doufá, že dnes usneš rychle
že do toho upadneš bez námahy
a když vlásky češe, teplý písek mezi prsty teče
už se to pálí, byla to kaše, pojď sem
vědělas to dřív než ona
ten kluk má bagr – chceš ho taky
dělá u toho zvuky
společně žárlivě sledujete věčně obsazenou houpačku
všechny nosí plastové krabičky s přiboudlým ovocem
všechny hladí
navinulá hněď jen pro tebe,
hned pod víčkem, co se rozvírá do očí malvic
vtáhneš sopel
a vytáhneš tepláky
protože všechno se děje v noci
když spíš
tehdy rosteš
tehdy vysychají všechny vlhčené kapesníky
rána jsou tvá, mokrá a slibná
něco zažít, můžeš všechno
taková hrůza


Prales

uličkou oscilují opičáci
šněrují vlhkou botu noci
ráno ji utáhne
v nártu zapomnění

Visí jim na zádech
drží ji v podpaží
sedí jim za krkem a loupe banány
jejich mozků

Než je povalí
dá jim blahosklonně ukousnout

Slyšíš hlas Radoslava Brzobohatého
jak to citlivě recituje
tenká prasklina jeho rtů krájí slova na plátky

Panák je malá sklínka
jako pro panenky
vystrojíš jim žíznivou tabuli
v kartonové krabici hospody
které říkáš ta naše

nohy jim ohneš v plastových kyčlích
a posadíš je všechny vedle sebe
i tuhle, Soňu z Ruska, kterou jsem ostříhala
už jí nenarostly

nalij ještě
Soně se rty nalakovanými matčiným plesovým lakem
francouzské značky

Byla to báseň

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s