Poviedka: T. O. Bobe

T. O. Bobe (vlastným menom Teodor Dobrin) je básnik, prozaik a scenárista. Narodil sa v roku 1969 v rumunskom meste Constanţa. V roku 1995 absolvoval štúdium na univerzite v Bukurešti. Debutoval spolu s ďalšími básnikmi v kolektívnej zbierke Rodinný obraz (1994), potom publikoval zbierku Smyčka. V roku 2003 vydal knihu pre deti s názvom Ježíškův dárek a o rok neskôr postmodernistický román Jak jsem strávil letní prázdniny, ktorý dobre prijala literárna kritika aj čitateľská verejnosť. V roku 2011 mu vyšla zbierka poviedok Hadí žena.

T. O. Bobe

T. O. Bobe


Hadí žena

Laura Vlad vstoupila do literatury 11. listopadu kolem půl druhé odpoledne. V té době žila už více než šestnáct let u Bukurešťského státního cirkusu, tedy skoro odjakživa. Narodila se matce akrobatce na visuté hrazdě a otci drezérovi, takže se téměř celý její život točil kolem manéže, jistícího lana a zejména kolem trampolíny, na které pracovaly její starší sestřenky. Fascinovaly ji už od malička, protože se tak nádherně točily ve vzduchu a nakonec všechny naskákaly na sebe a vytvořily tu nejvyšší pyramidu, jakou kdy kdo v cirkuse viděl. Sestřenky občas pochopitelně i spadly, ale jen při zkouškách. Maminka nepadala, protože když porodila Lauru, specializovala se už jen na zachytávání. A pokud jde o Lauřina otce, vzbuzoval v ní vždy respekt, přestože byl hubený, ba přímo střízlík. Ale měl bič a to, jak musíme přiznat, nebyla pro malou holčičku, ani pro poníky žádná maličkost.
Protože se narodila v cirkuse matce akrobatce a otci drezérovi, měla velké štěstí, že v dětství nepoznala hrozné dilema, které dobří lidé obvykle vyjadřují takto:
„Čím chceš být, až budeš velká?“
Všem bylo zřejmé, že cirkus jako velká rodina se o ni postará a Laura si jen musí zvolit některý z oborů, které se před ní otevírají. A tak, aby si mohla vybrat, byla postupně asistentkou ředitele (starého iluzionisty a navíc i jejího dědečka), asistentkou drezéra, žongléra i Bílého klauna. Byla snaživá, učila se ode všech a prokázala zcela nevídanou pohyblivost a přizpůsobivost.
Jednou v zimě, když její sestřenky dostaly pozvání na festival v Monte Carlu se svou šestičlennou pyramidou, rodina rozhodla, že nastal čas, aby Laura spatřila nejvýznamnější čísla světového cirkusového umění. A tak jí nechali vystavit pas a poslali ji do zahraničí jako asistentku vlastních sestřenek. Sestřenky dosáhly ohromujícího úspěchu, ale na Lauru Vlad nejvíc zapůsobilo vystoupení Číňanek, které točily talíři z jakékoli polohy. Bylo tam tolik Číňanek a roztáčely tak obratně malované talíře, že se dívenka okamžitě rozhodla stát se tou nejúžasnější hadí ženou. A hotovo!
Hned jak se vrátila zpátky domů, pustila se do cvičení. Ukázalo se, že pro splnění jejího snu je nanejvýš důležitá ohebnost páteře, jak se lidově říká, zad. Laura se nejprve zaměřila na rozcvičování, pak se prohýbala z podlahy do mostu. To šlo snadno. Následoval most podél stěny a časem už děvčátko úspěšně provádělo most shora. Hodně jí pomáhal věk, protože meziobratlové chrupavky ještě nestačily ztuhnout. To však byl jen začátek. Mladičká slečna Laura pokračovala dál a postupně si dokázala dávat střídavě nohy za krk. Pak si je tam už dávala současně.
Jednoho dne uviděla někde ve výkladu knihu Joyce Tennesona nazvanou Transformations. Fotografie na obálce ukazovala ženu s rukama obtočenýma pod bradou kolem hlavy a s dlaněmi položenými v týle. Byla to poměrně jednoduchá pozice, ale Lauru prostě fascinovala. Uvědomila si, že pokud se má stát úžasnou hadí ženou, musí dokázat spojit výkon technický s výkonem uměleckým stejně jako v krasobruslení. Její cvičení se přestěhovalo z manéže s pilinami do maminčiny maringotky, kde bylo zrcadlo v životní velikosti. Laura Vlad od rána do večera kroutila tělo před zrcadlem, ale teď už si dávala pozor na detaily: na úhel, který svírají lokty a kolena, na výraz prstů, na citové prožitky, které se dají vyčíst z její tváře.
Ředitel cirkusu, iluzionista a její dědeček ji jednou zahlédl pootevřenými dveřmi a protože byl příjemně překvapen, nabídl jí místo na plakátech. Sice menšími písmeny, ale dost významné. Řekl jí tolik:
„Lauro, vyrostla z tebe opravdová a krásná slečna. Je na čase, abys zahájila kariéru. Jak vidím, dokážeš věci, o kterých jiné v tvém věku ani nemohou snít. Máš zcela nevídanou pohyblivost a pružnost. Od příští sezóny budeš mít své vlastní číslo.“
„Jaké číslo, dědečku?“ zeptala se s malou dušičkou.
„Nevím,“ odpověděl. „Byla jsi asistentkou ředitele (starého iluzionisty, který je ostatně i tvůj dědeček), asistentkou drezéra, žongléra i Bílého klauna. Dejme tomu, že by se tvé číslo nazývalo nějak jako Asistentka se vrací. Tak co si myslíš?“
Laura Vlad si nemyslela nic pěkného. Styděla se za svého dědečka tak, že by nejraději zalezla hluboko pod zem. Nejen proto, že se jí název čísla hadí ženy ani trochu nelíbil, podobal se až příliš názvům druhořadých filmů, ale i proto, že měla velkou vadu, totiž snahu po dokonalosti. Bez ní už dávno mohla debutovat pod cirkusovou kupolí, ale ona propracovávala všechno do sebemenších detailů a nikdy nebyla spokojena sama se sebou. Co měla dělat? Na jedné straně nemohla odmítnout ředitele cirkusu (který byl navíc i starý iluzionista) a na druhé zase nemohla upustit od svých pevných životních a profesních zásad.
Laura Vlad se zmítala v kleštích volby mezi povinností a svědomím. V zoufalství se jí začaly hrnout z očí proudy slz a celá nešťastná se utekla hledat útěchu k prsu své rodiny. Ten se hrdě tyčil vzhůru k nebi v Bukurešti a pod jeho kupolí trénovaly sestřenky. Jelikož tetička a strýček byli nadmíru plodní, Laura jich měla stále víc a víc. Na jednu z nich teď přišla řada, aby nastoupila do skupiny a nacvičovala spolu s ostatními novou pyramidu, mnohem vyšší než všechny předešlé. Když Laura spatřila svou nejmladší sestřenku, prostě se rozplakala. Byly stejně staré a mladá hadí žena pochopila, že pro ni už není úniku před neúprosným okamžikem debutu.
Sestřenka ji objala silnými pažemi a zeptala se, co se stalo. Laura hlasitě plakala. Mezi vzlyky se jí svěřila, že dědeček ji nutí, aby vstoupila do arény a ona se zmítá v kleštích volby mezi povinností a svědomím.
„Musím skloubit technickou stránku se stránkou uměleckou, rozumíš?“ vzlykala Laura.
Sestřenice ji objala kolem pasu a obě pomalu zamířily k maringotce. V maličké místnosti Laura ještě chvíli poplakávala a pak přestala. Cítila se tak dobře v silném náručí své sestřenky! Děvčata si začala něco šuškat, potom klábosit a nakonec se už chechtala.
„Poslouchej,“ řekla Laura, „já bych se nedokázala vzdát svých pevných životních a profesních zásad. Narodila jsem se akrobatce na visuté hrazdě a drezérovi, takže se téměř celý můj život točil kolem manéže, jistícího lana a hlavně kolem trampolíny, na které pracují moje sestřenky.“
„Já ti až moc dobře rozumím,“ odpověděla stejně stará sestřenka, pohladila ji po vlasech a pak nevinně políbila na zrudlý krk. „Hele, musím už jít, mám taky svoje povinnosti. Ale uvidíme se později a ještě si promluvíme, viď?“
Když sestřenka odešla, Laura znovu osaměla v maringotce.Na chvíli se zamyslela a pak si sedla před zrcadlo, aby pokračovala ve cvičení. Podívala se na svůj zelený gymnastický trikot s dvěma zlatými pruhy a v duchu si udiveně řekla:
„Potřebovala bych nový.“
Pak se začala znovu rozcvičovat, protože jak se říká v cirkuse, rozcvičení je základ úspěchu. Provedla tedy několik úklonů vpřed, několik úklonů stranou, sedmkrát osmkrát se prohnula a na minutu se usadila do lotusové polohy, aby si odpočinula. Po celou tu dobu pozorně studovala své pohyby a nemohla si nepovšimnout neuvěřitelného půvabu, s jakým se pohybovala, i sošnosti své závěrečné pozice.
Když uplynulo šedesát vteřin, položila dlaně na zem a pomalu souběžně zvedla nohy k ramenům. Nad krčními obratli se její kotníky zkřížily, takže chodidla po obou stranách tváře vypadala jako dvě křidélka, kterými hadí žena zlehka pohybovala a na chvilku si představovala, že by se mohla vznést nad zem. Když i tato chvíle ulétla, Laura protáhla paže pod lýtky, zároveň se prohnula v zádech a pokusila se rukama zachytit prsty u nohou. Nepodařilo se jí to. Zkusila to ještě jednou a zase to nedokázala. Byla to nová pozice, ale nikdy jí nevyšla, jak měla, a ona nechápala proč. Věděla přece s jistotou, že má mimořádnou pohyblivost a náležitou pružnost. Podívala se do zrcadla, jestli někde neudělala chybu, a spatřila, že se jí na ramenou zeleného gymnastického trikotu rozpáral šev.
„Potřebovala bych nový,“ řekla si v duchu a vrátila se do lotusové polohy.
A v tu chvíli pochopila. Nebyla to její vina, ale mohl za to ten úbor se dvěma zlatavými pruhy. Nebyl dost pružný. Laura zaváhala jen na chvilku. A když i ta chvilka prolétla kolem, šla ke dveřím maringotky, na chvíli znovu zaváhala a nakonec si svlékla trikot. Nemělo už žádný smysl rozcvičovat se dál. Sedla si před zrcadlo a řekla nahlas:
„Tak prosím! Připadám si mnohem lehčí.“
Potom bez potíží přešla do polohy, o kterou se pokoušela předtím. Potom zkusila ještě jednu pozici, která se jí doposud nepodařila. A pak další. Všechny ty cviky Laura prováděla mistrovsky, půvabně a se zjevnou rozkoší. Překonala už hranice dokonalosti. Na závěr si jako bonus dopřála svou oblíbenou polohu. Vleže na břiše se prohnula v zádech, položila nohy na zem k obličeji, uchopila kotníky do dlaní a zvrátila hlavu tak, že z profilu se její tělo podobalo dvěma kruhům dotýkajícím se zevnitř. Oba páry Lauřiných rtů se dotkly a z vděčnosti, že překonala to, po čem toužila, nechala se poprvé náruživě políbit. Opojena úspěchem se líbala víc a víc a stále hlouběji a spojovala stránku technickou se stránkou uměleckou. Nořila se do rozkoše, jak se říká, nejprve jen špičkou jazyka, pak zuby, nosem, tvářemi, postupovala odhodlaně cestou slávy až po ramena a potom někde za nimi až po štíhlý prohnutý pas, rozsápala pásek s nápisem DEBUT, který se jí postavil do cesty a pronikala s úžasem a radostně do sebe, objevovala příjemné a stále příjemnější hranice, zvědavě je zkoumala a pak nechávala za sebou.
Laura Vlad tak bez zbytku vstoupila do nového a ohromujícího světa, do světa, který teprve od nynějška měla poznávat. Je pravda, měla trochu strach, ale spoléhala se na svou zcela výjimečnou pružnost a přizpůsobivost. V maringotce zamčené zevnitř po ní zůstal jen úsměv, ale i ten se brzy rozplynul.


Preklad: Jitka Lukešová

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s