Básne: Adela Greceanu

Adela Greceanu, autor fotografie: Cato Lein

Adela Greceanu, autor fotografie: Cato Lein

Adela Greceanu (vlastným menom Adela Maria Martin, rod. Duțu) je poetka, prozaička a rozhlasová redaktorka. Narodila sa v Sibiu v roku 1975, vyštudovala žurnalistiku, od roku 1998 pracuje v redakcii Radio România Cultural a žije v Bukurešti. V súčasnosti pripravuje týždennú reláciu o literatúre Noua revistă vorbită (Nová rozhlasová revue) a spoločne s Mateiom Martinom reláciu kultúrnych aktualít Timpul prezent (Prítomný čas) vysielanú denné od pondelka do štvrtka. Ako poetka debutovala v roku 1997 zbierkou Titlul volumului meu, care mă preocupă atît de mult… (Název mé sbírky, na který pořád myslím…; Ed. Eminescu), za ktorú obdržala Veľkú cenu Cristiana Popesca a Cenu Spoločnosti sibiňských spisovateľov. V ďalších rokoch nasledovali básnické zbierky Domnişoara Cvasi (Slečna Kvazi; Ed. Vinea, 2001) a Înţelegerea drept în inimă (Porozumění přímo do srdce; Ed. Paralela 45, 2004). V roku 2008 vydala román Mireasa cu şosete roşii (Nevěsta v červených ponožkách; Ed. Polirom) a v roku 2014 básnickú zbierku Și cuvintele sînt o provincie (Slova jsou jako provincie; Cartea Românească). Jej tvorba má zastúpenie v antológiách Cartea cu bunici (Knížka o dědečkovi a babičce; Humanitas, 2007), Prima mea dezamăgire în dragoste (Mé první milostné zklamání; Ed. Art, 2009), Prima mea călătorie în străinătate (Má první cesta do ciziny; Ed. Art, 2010), Prima mea carte (Moje první knížka; Ed. Art, 2011), Ce poți face cu două cuvinte (Co se dá udělat se dvěma slovy; Ed. Arthur, 2012), Prima dată (Poprvé; Ed. Art, 2013), Dublă expunere (Dvojitá expozice; Ed. Trei, 2014). Úryvky jej kníh boli preložené do nemčiny, angličtiny, švédčiny, holandčiny, bulharčiny, gréčtiny, maďarčiny, taliančiny, turečtiny, slovinčiny, srbčiny a chorvátčiny. Jej tvorba má tiež zastúpenie v antológii rumunských poviedok Skräpliv, ktoré boli vydané v  roku 2013 švédskym nakladateľstvom 2244. V máji 2015 sa zúčastnila pražského veľtrhu Svět knihy, kde čítala ukážky zo svojej básnickej tvorby. Nami publikovaný výber básní je zo zbierky Slova jsou jako provincie.


Holka z venkova

Nemám vůbec talent na to, být ženou.
K lásce se chovám jak venkovanka.
Většinou použiju slova jiných,
když mám mluvit sama za sebe.
K jazyku se chovám jako venkovanka.
Nejraději jsem ve své garsonce o 18 m2 a
dívám se ven z osmého patra.
Dobře že nemusím říkat, co vidím a
na co myslím.
Kdyby mě někdo pozoroval zezadu,
viděl by ženská nebo holčičí záda, nechat
po nichž splývá tmavěkaštanová hříva.
V uličce mezi panelákem a hřbitovem
se najednou vynoří pět šest lidí na kolech.
Rychlost. Slunce.
Sedm, osm.
Na hřbitově rozkvetly kaštany.
Ta venkovanka ve mně všechno vidí,
ale není tu nikdo, kdo by ji pozoroval zezadu,
jak stojí u okna a její záda ženy či holčičky
se ani nepohnou.


Mariana

V sobotu večer a hlavně v neděli
jsou na ulici vidět jenom
žebráci, blázni a pobudové.
Výrostci bez peněz, hluční a pestře oblečení
mají svraštělá čela, jako kdyby
se právě učili psát.

Z osmého patra
v uličce mezi panelákem a hřbitovem
je vidět jen Marianu a její kamarády.
Mariana prodává svíčky a svícny, sirky a kadidlo,
zem na přesazování, věnce a kytice
květiny živé
i umělé,
v bílé plastové boudě s nápisem Květinářství Mariana.
Má tam televizor a v zimě i elektrický radiátor.
Teď už nikdo nepřijde,
je po šesté večer,
je neděle.
Mariana sedí na židličce před Květinářstvím Mariana
a žvýká semínka slunečnice.
Kolem ní stojí pár kluků
v přiléhavých tričkách,
hubení kluci s rukama hluboko
v kapsách džín,
s pohledem upřeným do prázdna,
kluci jak ze žurnálu, s módním sestřihem
v neonových barvách.
Modrá, blond, fialová, zelená.
Mariana vypadá jako jejich máma
se svým mocným poprsím,
co hrozí, že vypadne z trička Calvin Klein,
s blonďatými pramínky kolem tváře,
která nikdy nepoznala depilaci.
Mariana vypadá jako jejich táta
se svýma vlhkýma rukama,
s širokými zády, co unesou
pytle plné zeminy,
s pořádnými boky
zavinutými do dlouhé nabírané sukně.
Na kolenou by klidně unesla
dva kluky najednou.
Mariana je hodná a nechává je u sebe.
Kluci jí nehnutě naslouchají,
večer co večer se scházejí tady,
před Květinářstvím Mariana.
Mariana mluví a plive slupky semínek na asfalt.
Její ostrý hlas
se nese až do osmého patra,
i přes zavřené okno.
Ale přesto se nedá říct,
o čem vlastně mluví.


Venkovani

Kdyby mě někdo pozoroval zezadu,
jak tu stojím u okna
a viděl by mou tmavěkaštanovou hřívu,
jak splývá po ženských nebo holčičích zádech,
mohl by si pomyslet:
Takhle vypadá samota!
A do jisté míry by měl pravdu.
Ale jen do chvíle, kdy by se jeho slovo
„samota”
potkalo s mým slovem
„venkovanka”.
Pak bych zase měla pravdu já.
I když ne tak docela.
A mohla bych mu vyprávět o tom,
že se všichni skoro pořád chováme
jako venkovani.
K tomu, co vidíme, i
k tomu, co není vidět,
k tomu, co se dá říkat, a
hlavně k tomu, co se říkat nesmí.
Jak přichází večer.
Jak je to vidět z osmého patra.
Jak vítr pootevře kuchyňské okno a
nějaký muž říká své ženě ptáčku zpěváčku.
Jak se v Květinářství Mariana dívá Mariana na televizi
a žvýká přitom semínka slunečnice.
Nemá cenu zkoušet to někomu vyprávět.
Lepší je prostě se dívat a naslouchat.
A při tom naslouchání mít na dosah
soumrak, Marianu s jejími semínky,
vítr, co pootevřel okno,
i ptáčka zpěváčka.


Adila

V sobotu odpoledne a hlavně v neděli
se člověku ani nechce z domu.
Na ulici jsou jenom
žebráci, blázni a pobudové.
Výrostci bez peněz, hluční a pestře oblečení
mají svraštělá čela, jako kdyby
se právě učili psát.
Adila stojí u svého okna v osmém patře.
Udělalo se horko.
Je pravda, že každé slovo
je jenom špička ledovce.
Pod ní kypí významy beze jména,
ale některý z nich se občas dostane na povrch,
protože ho vytáhne slovo, které je nad ním,
a strčí jej mezi základní významy.
Slova jsou jako provincie
vzdálená od významů plných života, co jsou tam dole,
jenže nahoře je nikdo nezná a nečeká.
provincie vzdálená od toho, co je hluboko pod povrchem.
Někdo ti například řekne:
Adilo, jsi nějaká nervózní!
A za pár dní ti řekne někdo jiný:
Adilo, jsi nějaká nervózní!
Člověk by řekl, že to znamená totéž.
Ale ve skutečnosti je slovo „nervózní”
jako pumpa, která z toho hemžení dole
vytáhne na povrch něco úplně jiného.
Kromě toho,
každý z nás je taky jako špička ledovce.
Jedni jsou ú-pl-ně-v-kli-du,
usazení ve všech vhodných směrech.
Druzí se neustále vrtí jak kvočna na vejcích.
Ti první, když se hádají,
umí nazvat věci pravým jménem.
Ti druzí, když chtějí říct „hora”,
jsou schopni napsat román.
Anebo se na tebe podívat takovým způsobem,
že to znamená „hora”.
Totéž platí třeba pro „kliku u dveří”.
Když chtějí nadávat,
je to stejné,
buďto román,
anebo zvláštní sevření rtů.
To ovšem neznamená, že by člověk
od nich nikdy neuslyšel
úplně normálně: „zatracený život!”
anebo: „dobré ráno”.


Jsi fakt moc milá

Adila chodí na trh,
Adila chodí do práce.
Musí koupit brambory a jatýrka,
musí vydělávat na splátky.
Čas od času do její garsonky přijde muž.
Adila se otočí zády k oknu,
svými ženskými nebo holčičími zády,
po nichž splývá tmavěkaštanová hříva.
Rozvítí světlo.
Světlo proudí zpod zeleného stínidla lampy
a hned zaplaví celou garsonku.
Muž přinesl láhev vína.
Už ji i otevřel.
Vedle něho nemusí nic říkat.
Když se přece jen pokusí něco říct –
o výrostcích se svraštělým čelem,
o Marianě a jejích mládencích,
o tom, jak jeden muž říká své ženě ptáčku zpě…–,
on ji vždycky přeruší: jsi fakt moc milá!
A tak vždycky když přijde,
Adila se s ním ztratí
na nějakou chvíli,
zatímco světlo se rozlévá
zpod zeleného stínidla
přes sklenice s vínem…


Krajíc. De facto neznámá. Řešit vztah

Jako studentka lycea
chodila Adila často do školní knihovny.
Jednou o velké přestávce
se tam nahrnuli všichni spolužáci
půjčit si povinnou četbu,
a paní knihovnice,
žena neurčitého věku, jak se říká,
s šedivými nakrátko ostříhanými vlasy,
která se nikdy nelíčila,
nosila oblečení v nenápadných barvách
a nikdy se ani neusmála,
najednou řekla:
Nechoďte prosím do knihovny s krajícem v ruce!
A slovo „krajíc”
pak Adinu pronásledovalo celé roky.
Nějakou dobu si myslela, že říct „krajíc” místo
„chleba s máslem” nebo „sendvič”,
jak to říkají všichni,
je výrazem arogance.
Ale to, že knihovnice řekla „krajíc”
místo
„chleba s máslem” nebo „sendvič”,
souviselo s něčím jiným,
a sice s tím, že se nikdy neusmála.

O něco později, po absolvování lycea,
někdo Adile řekl, že je de facto neznámá.
Celé roky ji tahle slova pronásledovala,
hlavně výraz „de facto”.
Tohle „de facto”, za nímž se někdo schoval,
bylo nemilosrdné sdělení, že neexistuje.
Kdyby jí byl řekl, normálně lidsky,
myslím, že jsem o tobě zatím neslyšel
mohla by Adila klidně dál existovat.

A vyskytlo se ještě jedno takové slovo,
schopné zavřít jí dveře před nosem
a říct NE, rozhodně NE.
Čas od času
do její garsonky přijde muž.
Vedle něho nemusí nic říkat.
Když se pokusí něco mu říct –
o tom, že použít slovo „krajíc”
místo chleba s máslem nebo sendvič
může být znakem velkého smutku,
a nikoli výrazem arogance,
a o tom, že velký smutek
může postavit velikou zeď
mezi člověkem a světem, zeď, která rozhod…–
on ji přeruší: jsi fakt moc milá!
Jednoho večera jí ten muž řekl:
Nevím, jak řešit náš vztah.
Pro Adilu od té doby
slovo „řešit”
má stejný význam jako
„krajíc”
a jako
„de facto”


Preklad: Libuše Valentová

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s