Daniel Petr: Sestra Smrt

Daniel Petr
Daniel Petr

Daniel Petr (*1975) publikoval v revue Pandora, v časopise Psí víno, v edícii Tvary mu vyšla próza Kurt. Je spoluautorom divadelného textu Unser Zimmer / Náš pokoj realizovaného v Činohernom štúdiu v Ústí nad Labem a v Drážďanoch. Vydal romány Díra (Akcent 2012) a Straka na šibenici (Host 2015). Pracuje v spoločnosti, ktorá vyrába zubné implantáty.

Nami publikovaná ukážka je z pripravovanej knihy. Jej pracovný názov je Sestra Smrt, pričom rukopis by mal byť hotový do konca tohto roka, knižka by potom mala vyjsť v brnenskom nakladateľstve Host.

Web: danielpetr.com


Po zasněžené silnici se blížilo kolo. Eva si promnula spánky. Nemohla uvěřit vlastním očím. Na kymácejícím se kole přijížděl stařec oblečený v kabátu, který na první pohled patřil někomu o hlavu většímu než on. Řídítka mu tančila pod rukama a nohy sklouzávaly ze šlapek. Jeho stín se mihl na zadním okně.
Chtělo se jí opět čurat, ale strach jí bránil se pohnout. Když se skrývala pod dřezem před matkou, hrozil jí nanejvýš výprask vařečkou, kdežto teď se tu krčí uprostřed noci pod dekou a venku se prohání na kole pobuda, který to podle všeho nemá v hlavě v pořádku.
Brzy to nedokázala vydržet. Přece se nevyčurá tady, možná tu bude muset zůstat do rána. Pootevřela zadní dveře a vystrčila z nich hlavu, připravená zase ji schovat. Nikde se nic nepohnulo. Stopy, které za sebou nechal stařec na kole, zapadaly sněhem.
Obula si boty a protáhla se otevřenými dveřmi ven. Obešla auto a dřepla si na bobek. Několik kroků od ní leželo uprostřed silnice kolo. Jedna ze šlapek vyryla do sněhu rýhu. Řídítka vypadala, jako by byla vykloubená. Rozhlížela se kolem, ale po majiteli kola se slehla zem. Možná se rozhodl pokračovat pěšky. Ona by nenechala na silnici ležet kolo, které vypadalo, že mu ještě nedávno visela z řídítek cenovka.
Zezadu na ni dopadl těžký kabát. Dala se do křiku, ale obrovská ruka jí zakryla pusu. Úder do hlavy ji připravil o vědomí.
Stařec ve špinavé košili ji zabalil do kabátu a v podřepu si ji přehodil přes rameno. Vytáhl z kalhot cigarety ve zmačkané krabičce a jednu si zapálil. Sněhová vločka dosedla na kostnaté předloktí vyčnívající z rukávu košile a roztříštila se o něj jako talíř na podlaze kuchyně.
Stařec sevřel kabát a zamířil do lesa. Kráčel mezi stromy s jistotou člověka, který zná v lese každý pařez.
Mezi lopatky ho dloublo koleno.
„Pusťte mě.“
Stařec beze slova stoupal do kopce.
„Co se mnou uděláte?“
Stařec sklonil hlavu a přehodil si kabát na druhé rameno. Ozval se praskot a borovice vyrůstající ze svahu se zlomila jako zápalka a za ohlušivého rámusu přistála na zemi. Starce pokryla sprška sněhu promíšeného s kamením a úlomky kůry, ale v jeho chůzi se neobjevil ani náznak zaváhání.
Konečně se před ním objevily zdi, z nichž opadávala omítka. Do konce devadesátých let se ve Vápence odehrávaly myslivecké bály a svatební hostiny, ale pak přišel nevyhnutelný úpadek. Po zadluženém majiteli se slehla zem a místostarosta Krásné Lípy, který právě stavěl své dceři dům, si uprostřed noci odvezl vybavení v nákladním autě. Od té doby si tu dávaly dostaveníčka pouze párečky, nezřídka ještě ani ne patnáctileté, které si to neměly kde rozdat, a stejně staří ztroskotanci vybavení ředidlem a sáčky do odpadkových košů. Městská rada nechala na naléhání obyvatel města zatlouct okna prkny a vyměnit zámek ve dveřích. Klíč visel v místostarostově kanceláři a budova, s níž si nikdo nevěděl rady, pustla.
Stařec si na schodech přede dveřmi oklepal boty, stoupl si na špičky a po paměti nahmatal nade dveřmi rezavý klíč. Noha se mu smekla po náledí. Z kabátu vyklouzla Evina hlava. Stařec se přes ni pokusil kabát znovu přetáhnout, ale Eva využila příležitosti, možná jediné, která se jí naskytne, a zakousla se mu do zápěstí. Stařec zavyl bolestí. Jak se po Evě ohnal, ztratil rovnováhu a skácel se na schody. Hlava mu drcla o kámen na přístupové cestě.
Eva se vyprostila z kabátu. Oči měla zarudlé pláčem, po tvářích rozmazané líčidlo a bradu rozedřenou do krve od hrubé podšívky kabátu. Hleděla na starce ležícího bez hnutí pod schody. Se zavrávoráním se postavila na nohy. Třásla se zimou. Pokud se v tomhle stavu vydá hledat pomoc, téměř jistě zmrzne.
Ve sněhu ležel velký klíč. Neměla na vybranou, přestože jí stavení se zatlučenými okny nahánělo strach. Pokud stařec přijde k sobě, bez klíče se nedostane dovnitř a ona už nějak přečká do rána.
Zdvihla ze země kabát, překročila ležící postavu a zastrčila klíč do zámku. Koutkem oka zahlédla za zády pohyb. Ozvalo se klapnutí a po něm druhé. Otevřela dveře a vtěsnala se dovnitř. Jediným trhnutím k sobě přitáhla kabát, přibouchla dveře a potmě nahmatala klíčovou dírku.
Choulila se na podlaze v kabátu páchnoucím plísní a se zatajeným dechem naslouchala zvukům zvenčí. Na schodech skřípaly podrážky starcových bot a předsíní se rozléhalo dunění jeho ramene narážejícího do dveří. Stařec několikrát uklouzl a hlasitě žuchl do sněhu pod schody, ale z jeho úst nevyšlo jediné zaúpění. Byla pouze otázka času, kdy ho napadne přinést si kládu z jedné z hromad čekajících u silnice na odvoz a vyrazit s ní dveře.
Musí najít místo, kde se před starcem schová. Po rozednění už se odsud nějak dostane. Kdyby aspoň nenechala mobil v autě. Pochybovala o tom, že by se s ním někam dovolala, ale aspoň by se tu nemusela krčit po tmě.
Zvuky zvenčí ustaly. Eva se opřela se lokty o stěnu a vstala. Nohy měla ztuhlé. Shýbla se pro kabát a nasoukala se do rukávů. Kabát vážil víc než brnění, ale bylo to pořád lepší, než zmrznout.
Rozhlédla se kolem. Předsíň neměla okna. Nezbývá jí, než se vydat po jejím obvodu, dříve nebo později musí narazit na dveře. Než si rozmyslela, na kterou stranu vykročí, ozvalo se z hloubi domu zaskřípání. Nebylo těžké uhodnout, že se stařec rozhodl vytrhat prkna z okna v přízemí. Teď si nemůže dovolit podlehnout strachu. Jednou rukou si chránila obličej a druhou šmátrala po zdi. Pod nohama obutýma do bot, ve kterých mohla být stejně tak bosá, jí chřestily střepy, ale pokračovala dál, dokud ji v dlani nezastudila klika.
Do místnosti, která zaujímala dobrou polovinu domu, pronikalo zatlučenými okny dost světla na to, aby Eva dokázala rozeznat schodiště na protější straně. Ozval se praskot a z jednoho z oken zmizelo prkno. Eva se shýbla pro sklenici od okurek, která se povalovala uprostřed místnosti, a v záklonu ji vyhodila do výšky. Sklenice se zaduněním dopadla na dřevěnou podlahu nad schody. Skřípot rezavých hřebíků za oknem utichl a Eva spatřila v okně starcovu hlavu. Nebylo pochyb o tom, že mu zvuk nad schody neunikl. Eva počkala, než se stařec opět pustil do prken, a po špičkách došla ke dveřím ukrytým za schody. Měla za to, že za nimi najde kuchyň, a nezmýlila se. Na mnohem větší kuchyňské lince, než jakou kdy Eva viděla, se v nepředstavitelném nepořádku kupily děravé hrnce, rozbité talíře a obaly od potravin. V rohu stál otevřený mrazák, do něhož se Eva neodvážila nahlédnout a který byl tak velký, že tu musel stát odnepaměti, protože dveře byly příliš úzké na to, aby jimi prošel. To byl také důvod, proč ho nikdo neodnesl, na rozdíl od lednice, po níž zůstalo u stěny kuchyně prázdné místo.
Aby se Eva dostala tam, kam zamýšlela, bylo třeba provést několik cviků, o kterých si myslela, že už je zapomněla. Kdysi to uměla s hrazdou a teď se jí její znovuobjevená mrštnost hodila. Protahovala se policemi páchnoucími myším trusem, přelézala nohy převržených stolů a poskakovala po jedné noze mezi střepy tak hbitě, že v kuchyni nebylo slyšet nic než její oddychování.
Když se konečně ocitla před ohromným dřezem plným předmětů, které ve tmě nedokázala rozeznat a popravdě o to ani příliš nestála, ozvaly se za dveřmi kroky. Se zatajeným dechem se přikrčila ve stínu v rohu kuchyně. Kroky se na okamžik zastavily, ale pak zavrzaly dřevěné schody. Než stařec přijde na to, že nahoře nikdo není, bude už Eva tam, kde ji její matka nikdy neobjevila a kde ji nenajde ani on.
Opatrně chytila okraj dvířek pod dřezem a otevřela je tak pomalu, jak jí nervy napnuté k prasknutí dovolily. Klekla si na všechny čtyři a začala se soukat dovnitř. Překážely jí kbelíky s děravými dny, prázdné krabice a košťata naházená jedno přes druhé. Připadalo jí, že trvalo věčnost, než se konečně vtěsnala do skuliny mezi neomítnutou zdí a páchnoucími hadry na podlahu přehozenými přes odpadní rouru. Ještě se stačila natáhnout ke dvířkům a zavřít je za sebou, když podlaha přede dveřmi do kuchyně zaskřípala. Dveře se otevřely a pod podrážkami starcových bot zachřestily střepy, kterým se tak obratně vyhnula.

Reklamy

1 Comment

  1. Spätné upozornenie: Sestra Smrt | Daniel Petr

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s