iLeGaLiT MaG

Črty: Ivan Jemelka

Ivan Jemelka
Ivan Jemelka

Ivan Jemelka (*1953, Praha) absolvoval Vysokú školu chemicko-technologickú v Prahe. V rokoch 1990 – 2014 pracoval ako novinár, prevažne v tlačených denníkoch a časopisoch. Súčasne externe vyučoval praktickú žurnalistiku na niekoľkých vysokých školách. Svoju prvú poviedku publikoval pred dvadsiatimi rokmi v dnes už zaniknutom denníku Telegraf. Jeho ďalšie poviedky sa potom sporadicky objavili v časopise Playboy, v internetových periodikách Divoké víno, Dobrá adresa, poli5, Britské listy a v literárnych tlačených tituloch Psí víno či Tvar. Jeho prvotinu V Šikmý ulici, súbor krátkych príbehov – čŕt zo súčasnej Prahy, vydalo minulý rok nakladateľstvo Petr Štengl.


Manželství ad hoc

Vedro. Pětatřicet. Slunce se vrtí a roztáčí svojí žhavou sukni. Ve Fuksovejch sadech se listy držej svejch větví a čekaj, až ten hic skončí.
Na svahu, naproti hospodě U Bohouše, ležej vysvlečený lidi. Ty deky tam, ručníky a vodložený šaty, vypadaj z dálky, jako kdyby tam někdo na louce sušil vypraný hadry.
Jdu se mezi ně plácnout taky. Místo je vedle vopálený brunety s tělem, že by mohla házet voštěpem. Má tam děti. Dvojčata. Hodně malý. V takový plátěný kukani. Kolem bazének, fůry hraček, termosky a jiný krámy. K tomu rámus, jak v papouščí kleci. Mě to ale nevadí.
Probudí mě stín. Jako by se skláněl nějakej vobr. A k tomu vichr. Lidi vyskakujou a chytaj svoje věci. Do toho kapky větší než kočičí tlapky. Rozbíhaj se po fuksáči. Pleskání, jako v divadle, na konci představení.
Paní vedle čapne haranty a maže k Bohoušovi. Tak balím do tý její kukaně to vostatní a kvaltuju za ní.
Kvůli bouřce je tam narváno, vlhko a zmatky. Děti seděj spolu na židli a já, s paní, rovnáme pod stůl ty věci z plachty. Jde nám to. Jako bysme se už dlouho znali. K tomu úsměvy, sem tam pohledy…, doteky. No, pěkný. Něco jako ad hoc manželství, než bude po dešti.


Bacha!

V srpnovým slunci je jakoby všechno hned jasný. Příčnou ulicí se couraj dva bezdomovci. Von a vona. D ´Artagnan a Meluzína, i když není právě zima. Vyšlý z módy. Vyuzený v pražským smogu. Voblbený krabicákem. V igelitce všechny svoje věci. Další dva, co vodpadly z pochodu k blahobytu.
D ´Artagnan na Meluzínu řve, protože v ní nenávidí ten svůj blbej vosud. Jako že vona za ten jeho průser může. Kdo taky jinej. Pech je holt punc, kterýho se všichni hrozej.
Meluzína nic, ta se tváří jako by šla v dešti, i když je zrovna hezky. Když unese bejt lidský smetí, unese navrch i blbý kecy.
D ´Artagnan a Meluzína, dva vokusky týhle přemomoderní doby. Tak, jak se to dneska nosí, jeden druhýho se hnusí.
Asi je nechávaj na ulici, jakože varování: Bacha! Tohle můžeš bejt i ty!


Vypnutá telka

Večer. Někdo zvoní. Zrovna míchám pivní sejra pro sebe i dědu. Pojišťovák ze druhýho. V náručí telku. Prej chystá stěhování, tak jestli ji nechcem. Děda hned, aby ji dal mezi talíře s tím rozkvrdlaným sejrem. Vyprovázím pojištováka, jakože lepší vyhořet, ha, ha, ha, stěkám do chodby, von už ale kvaltem bere schody. Pak hledám prodlužku, ale děda, abych to nechal. Tak polykáme ten sejra a koukáme na telku bez proudu. Ze stolu se v ní vodráží porcelánová kočka, vázička s propiskama, šití a pivní flaška. Vypadá to je nějaká fabrika nebo tak něco. Jenže cejtím, že všichni, co tam jakoby makaj, na nás votamtud koukaj a vode mě i dědy jako něco čekaj. Jestli ale jo, tak co?
Tak mě napadá, jestli to stěhování není vod toho pojišťováka vymyšlený. Jestli se jen nechce zbavit toho nalíhavýho vočekávání, který sem dolejhá z druhý strany tý vobrazovky. Teda když je telka vypnutá nebo bez šňůry.


Sauna

V sokolovně, co je ve Fuksovejch sadech, maj dole, v suterénu, saunu. V ní je tmavě zeleně vymalovanej bar a v něm umělý kytky, co jako by lezou po zdi. Taková pouťová amazonie. A k tomu zdravý šťávy, který si v tom baru dělaj sami. Já tam vobčas chodím v pátek, kolem pátý. To votvíraj a nikdo tam není. Sauna se teprve hřeje a je v ní příjemně. Tak v ní zase sedím a k mýmu překvapení vejde paní. Hledám prostěradlo, ale vona: nechte to. A lehá si naproti na lavici. Koukám, tak kolem padesátky. Kratší světlý vlasy, samý prstýnky. Ramena i to vostatní, jak ty, co někdy běhaj v televizi po žíněnce s vobručí nebo takovou tou mašlí na tyči. Prsa jako vdolky. Skoro žádný břicho. Vyholená. Za chvíli si sedá. Prej že žádná zima teda. Má velký voči barvy lesa a taky velkej frňák a na nohou z toho vedra hejbe prstama. Hned je neposedná, že jestli už nepůjdem proboha. Tak jo.
U bazénku mě bere za ruku. Prej, ta voda je ledová, já tam radši skočím s váma. Vejská, vyskakuje, tou vodou je po těle hladká, a že navzájem vytřeme se ručníkama. No, proč ne. Najednou přestane a zírá. Prej, abych šel do tý vody znova. Balí se do prostěradla. Je namíchnutá. Ptám se pak dědy doma, co čekala. Děda vzdychá. Prej takhle by neponížil ani psa. Že tohleto vode mě vzala, jako že už jí na světě nezbejvá nic než já.


Exhibačka

Někdy, když smíchám pivo a víno, budím se brzo. Včera to tak zase bylo a ráno koukám do slunce jako do hadice, ze který stříká světlo. Hlavu mám nějak vodřenou zevnitř a v hubě chuť zkaženýho masa. Jo, už si vzpomínám, spím u kamaráda. Votlačenej a vodcizenej. Vono to na koberci není moc pohodlný. Přesto se zvedám, i když jako nějaký vyvrácený trní. Vidím, že ta cimra má balkon a to světlo se dovnitř dere skrz takový to vokno s dveřma. Vleču se tam na čerstvý povětří a věřím, že nikam nesletím. Maj tam štokrle, tak si sedám. Dvorek dole se přestává točit a ve vočích mi vosychaj slzy. Naproti, na balkonu, v baráku, co vypadá, jak vydlabanej z aidamu, stojí holka v županu. Nejspíš má taky kocovinu. Je totiž půlka listopadu. Bidlo, krátký světlý vlasy, brejlatá v úzkým ksichtíku velkou pusu. Skrz zábradlí vystrkuje dlouhatánskou nohu. Pak se toho zábradlí chytá a všelijak kroutí. Mě to soustředění na ní vodhání chuť na zvracení. Koukám, že ten župan se votvírá a vona se prohejbá a klouže z něj ven, jako nějakej motýl, když skládá křídla. Fakt motýlí figura, akorát nemá tykadla. Malinko se vrtí, abych si všim, kde jí nohy končej, a jak je má připěvěný. Je vidět, že vobnažování jí baví. Pak už je jí ale zima, tak se zase skrejvá za ty svoje froté křídla a mizí do tepla.


Jak se tohle mohlo stát?

Stojím v tramvaji a dívám se voknem ven. V tramvaji, co v ní bejvaly sesle z laminátu ve tvaru nehtu. I to vokno, kterým čumím ven, je z umělý hmoty. Průhledný, ale něčím zdrápaný. Jsme na stanici Bezejmenejch umělců. Skrz to vrásčitý plexi vidím dvě zařívý voči. Takhle svítěj zraky Kostějovi nesmrtelnýmu, když letí v tý svý díži nocí. Možná je za tím Bontril a flaška vodky. Ty voči patřej k tváři, co bejvala hezká. To se pozná stejně, jako kudy tekla řeka, než vyschla. Než mi to všechno dojde, tramvaj zavírá dveře. Na další stanici teda přestupuju zpátky. Na Bezejmenejch jsou pořád davy, ale ty dva Kostějovy šajny už ne. Marně courám po refíži a vokukuju lidem ksichty…
Večer jdu do vinárny u nás v Šikmý, co patří tomu galeristovi a tam ji potkám. Nesmrtelná teda nevypadá, ani nelítá. Voči ale, ty jí fakt žhnou jako tomu Kostějovi. Jenže po vosmý dvojce jakoby dohořely. Už jen doutnaj a koukaj někam za mě. Možná až někam tam, kde se rodily její sny. A pak se tím pohledem zas o ranec let vrací, rozhlíží se, nechápavě, udiveně a ptá se, jakže se tohle mohlo stát.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s