iLeGaLiT MaG

Poviedka: Kateřina Tučková

Modlitba za Anušku

Do toho místa vede jediná cesta. Plazí se pod příkrými svahy Rychlebských hor, mezi strmými vyklestěnými pasekami a zvlněnými poli, kterým se ještě nedávno říkávalo Silberfelde, až se pod posledním hřebenem masivu stáčí k polské nížině. Ta cesta jí však neběží vstříc. Ještě před hranicí končí smyčkou, která se obtáčí kolem několika domů roztroušených v okolí rozpadajícího se kláštera a zámku. Ta cesta je jako oprátka kolem poslední moravské vsi, kterou ze tří stran svírají hranice a jediný přístup k ní tísní hora. Sem, do místa, které živoří zasuté a smáčknuté za obzorem, nikdo nemíří. A stejně se po té cestě do Bílé Vody na sklonku září roku padesát táhl vůz za vozem. Byly to autobusy se širokou maskou a zakrytými okny, několikrát projela i nákladní auta s nábytkem.
Když zaslechli motory, seběhli se Kardachovi, kteří teď bydleli na samotě na okraji Stříbrných polí, u plotu zahrádky. Za čtyři roky, co zde žili, tu už pár náklaďáků s nábytkem viděli. Častěji ale zahlédli jen dvojici s ruksakem na zádech. Na co s sebou tahat nějaké krámy, v chalupách,
které se tu přidělovaly, bylo všechno — nábytek, nářadí, cíchy i ubrusy, dokonce i nádobí v kredenci. Stačilo zamést, zatopit, nanosit vodu a mohlo se hospodařit. Jenže kde by měli začít hospodařit tihle lidi z autobusů?
Bílá Voda sice zůstávala poloprázdná, ale ne všechny domy jsou určené k novému osídlení. Hlavně samoty u polského lesa, mají být strženy, ve větších staveních blíž ke vsi je ustájený dobytek. Našly by se možná dvě tři volné chalupy, ale ani ty by nepojaly jediný z autobusů,
který Kardachovým projížděl pod okny.
„O co tady sakra jde?!“ mumlal si pro sebe Kardach, když motory hučely druhý i třetí den. A jeho zvědavost narůstala, když nazpět autobusy jely zjevně prázdné. Nakonec už nevydržel a navečer odešel do vesnice. Čtyři kilometry tam a čtyři zpátky, když hospoda zavře v deset,
do půlnoci bude zase doma, pomyslela si Kardachová a nervózně sledovala kuchyňské hodiny.
Ve vesnici se nezměnilo nic. Žádní cizí lidé. Ani v hospodě nebyl nikdo neznámý. „Asi už je vezli do léčebny,“ pomyslel si Kardach. Jedině zámek, kde prý měla být brzy zřízena psychiatrická léčebna, mohl ty lidi z autobusů pojmout. „Tolik magorů na jednom místě,“ říkal si nevěřícně. A pak se z kostela, který přiléhal k rozpadající se klášterní zdi, ozval zvon. Zvonit klekání slyšel bělovodské zvony ten večer poprvé.
• • •
Ocitly se před zanedbanou budovou, v oknech nebyla skla, dveře byly vykopnuté. Z vlhkých zdí opadávala omítka a na fasádě se roztahovaly mapy, z jejichž středů vystupovaly cihly jak obnažené maso. Klášter byl jak malomocný chudák, jehož rány dávaly vědět světu, že je v posledním tažení. Nemohly tomu uvěřit a rozpačitě se ohlížely po svém dozoru. Církevní referentka, která s nimi jela už z jižních Čech, jen pokrčila rameny. Neměla k tomu co říct, sama nevěděla, kam jedou. Věděl to jen řidič autobusu, který ani nevypnul motor, a jakmile sestoupila
poslední řeholnice, znovu zařadil a odjel. Zůstaly stát, semknuté v houfu, a zatímco se zpoza hory snášela tma, bezradně naslouchaly rázným hlasům referentky a správce, kteří cosi vysvětlovali matce představené. V budovách není elektřina. Žádné topení. Neteče voda. Pumpa je v rohu dvora, latríny na zahradě. V celách není nábytek, časem se něco přiveze ze zruše ného dětského domova.
Pak za nimi zapadla vrata a sestry osiřely. Tu noc spaly na holé zemi uprostřed chladných, vlhkých cel, jimiž profukoval horský vítr, odkázané jen na balíček, který si s sebou stihly narychlo zabalit.
Příchod čtyř stovek řeholnic zdejší život zpočátku nijak neovlivnil. Jejich přítomnost prozrazovalo jen pravidelné podvečerní dunění zvonu, rozléhající se pochmurnou podzimní krajinou. Místní je vídali jen jako nekončící průvod černě, šedě nebo hnědě oděných postav s bíle lemovanými hlavami, který v neděli míří do kostela, doposud zavřeného. Někteří se chodili na ten zvláštní zástup dívat. A někteří se dokonce odvážili a nakoukli dovnitř, na mši. Jeptišky měly vlídné tváře. Život Bílé Vody a kláštera se prolnul. Na konec světa se posily nepřidělovaly. V Bílé Vodě měla jedna učitelka na starost celý první stupeň. Čítal sedmatřicet dětí, ale nedalo se to zvládnout. Učitelka si tedy od zmocněnkyně vymohla dvě řeholnice, rozdělila třídu na
tři skupiny a sestra Hedvika s novickou Jitkou z kongregace školských sester notrdamek mohly začít vypomáhat. „Správná a politicky nepomýlená výchova mládeže je prioritou mladé lidově demokratické republiky!“ nabádala ji církevní referentka, která se z okresu několikrát
zastavila na kontrolu. Učitelka horlivě přikyvovala, ale v duchu nad tím mávla rukou. Brzy by sestry nevyměnila za nic. Ulehčily jí s výukou i dětmi ze vzdálených samot. S prvními závějemi u nich školní docházka zřídla. Starost o to, zda nejsou nemocné nebo jejich rodiče nedůslední,
mohla nechat na Jitce a sama hned po vyučování dobíhala jediný odpolední autobus, který ve všední dny mířil domů, do Javorníku.
Na Stříbrná pole zavítala Jitka na začátku prosince. Po hodině chůze silnicí odbočila na stezku vyšlapanou v závějích, která vedla ke Kardachovým. Pes ji cítil už zdaleka, a jak vyváděl, od mordy mu stoupal sražený dech. Jeho štěkot přivedl domácí do dveří ještě dřív, než stihla otevřít
branku laťkového plotu.
„Dobrý den, já jdu za Anuškou,“ zavolala vstříc Kardachové, která na ni vykoukla zpoza dveří.
„Je marodná,“ řekla popuzeně.
„Můžu dál? Ukázala bych jí, co děláme ve škole, a dala jí úkoly, aby toho nezameškala tolik.“
Kardachová chvíli váhala, pak neochotně otevřela dveře.
Jitka chvíli postávala v předsíni, podupávala, aby se zbavila sněhu na holínkách, z bundy a šátku si shrnovala vločky. Z tepla kuchyně, kam zmizela Kardachová, k ní dopadal pruh světla, vzpomněla si na vyžebrané svíčky, kterými ještě donedávna svítily na celách a v refektáři.
Když vstoupila, nikdo si jí nevšímal. Kardachová stála u kamen otočená zády a věnovala se bublajícím hrncům, u nohou se jí batolila světlovlasá dvojčata. Za stolem s přeplněným popelníkem a rozpitou láhví kořalky seděl v cloně kouře Kardach a zarputile hleděl do novin. Znovu pozdravila. Nikdo neodpověděl.
„Kdo se tě o to prosil?“ zavrčel, když znovu zopakovala, proč přišla.
„Myslíš si, že nevím, co tady chcete? Natahujete pařáty, kam jen můžete, panbíčkářky… To vám nestačí ti pitomci ze vsi? Musíte lozit i k nám? Ale to se pletete, tady nepochodíte!“
Jitce se rozbušilo srdce. Bojácně mu podala složený papír, který svírala v ruce. Byl to seznam úkolů od učitelky.
Kardach se na těch pár řádků díval dlouho, z cigarety, kterou svíral mezi úzkými rty, odpadl sloupec popela. Pak neochotně vstal, zavrávoral a pomalu přešel ke dveřím v rohu kuchyně. Otevřel a mlčky ukázal dovnitř.
Prošla napřed kolem netečné Kardachové a pak se protáhla se kolem něj. Jeho blízkost jí byla nepříjemná, cítila, jak se jí na kůži na předloktí ježí chloupky.
V úzkém pokoji byly dvě postele, skříň a v rozích kupy věcí. Na židli stál koš s prádlem, na zemi hrnce, krabice. Nad postelemi visely zašlé ubrusy s výšivkou: Gott bewahre dieses Haus und Weißwasser. Menší postel byla prázdná, na větší ležela stará žena po bradu zakrytá přikrývkou,
po boku jí seděla Anuška v pyžamku, kterému dávno odrostla. Krátké rukávy a nohavičky jí odhalovaly končetiny. Když se Kardach s Jitkou objevili mezi dveřmi, malá se lekla a rychle přelezla do své postele.
„Takhle ty marodíš?“ vyjel na ni Kardach.
Anuška se schoulila pod peřinu.
„Byla mě poškrábat, prosila jsem ji…,“ vyhrkla žena z postele dřív, než mohlo děvče odpovědět. Kardach jen pohodil hlavou a Jitka, která pochopila, že pokyn patřil jí, přistoupila k Anušce. Zprvu si myslela, že když Anuška neleží v horečkách, budou probírat novou látku. Marně však hledala velké, dychtivé oči, které znala z vyučování. Teď její pohled těkal a pokaždé skončil u dveří, v nichž stál Kardach. Předala vzkaz od učitelky, řekla něco o škole a spolužácích. Za pár minut cítila, jak jí Kardachovy oči propalují záda.
„Když do pátku nepřijdeš, stavím se za tebou s nějakými úkoly, ano? Můžeme se spolu učit, abys to pak nemusela dohánět,“ slíbila jí mezi dveřmi a spěšně se rozloučila.
Anuška se znovu poplašeně podívala na otce.
Na zpáteční cestě sněhem a tmou myslela na místo, do něhož se vrací. Na hřbitově vedle kláštera se už v říjnu objevily nové kříže. První odešla sestra Berenika, kterou sem dopravili už jako ležák, pak zemřela sestra Amálie od voršilek, která se z Ravensbrücku vrátila s tuberkulózou.
Sestra Damiána od dominikánek, která už několikátý den leží se zápalem plic, je určitě bude brzy následovat.
Do listopadu jich sem nasídlili čtyři sta dvacet tři. Čtyři sta dvacet tři žen, příslušnic různých kongregací, které se často setkaly poprvé, teď spalo v polosedě na úzkých dětských postelích v přeplněných celách. Před vynuceným přesunem jim zaručovali přece jen něco jiného. Nepostěžovala si jediná. Ani ty nejstarší, kterým bylo jasné, že je sem poslali umřít.
Když se Anuška vrátila do školy, zůstávala s ní Jitka po vyučování, aby spolu dohnaly to, co zameškala. Všimla si, že příchylnost dívenky z prvních dní, kdy se sestrou Hedvikou do školy nastoupily, byla pryč a že je jí teď Jitčina přítomnost skoro nepříjemná. Nebo se plete? I když se
jí pořádně nepodívala do očí, i když se při jejích slovech ošívala, stejně se vedle ní každý den po doučování šourala až k vratům kláštera a nerozhodně před nimi postávala i po rozloučení. Sestra Jitka ji ještě chvíli pozorovala škvírami mezi prkny, viděla, jak se Anuška otáčí, rozhlíží, popochází a zase se vrací. Trvalo to dlouho. Je to jasné, nechce se jí domů, myslela si Jitka.
Uběhl týden a přišel advent.
V pátek po vyučování se Jitka zvedla spolu se zbytkem třídy. Jen Anuška zůstala překvapeně sedět a trvalo jí, než pochopila, že dnes spolu déle nezůstanou. Zmatek v jejích očích ji zaskočil. „Musím pomáhat v kostele, čekají na mě,“ omluvila se Jitka, když se její pohled střetl s Anuščiným. „Ale můžeš jít se mnou, jestli chceš,“ dodala.
Šly, Anuška mlčela, stejně jako jindy. Teprve v kostele otevřela ústa, ale jediné, co z nich vyšlo, bylo překvapené:
„Aaaaach!“ Se zakloněnou hlavou si prohlížela majestátní klenbu a zbytky maleb v rozdrolené omítce. Vyvracela oči a točila se dokola. Jitka vyhlížela sestry. Její pohled marně pátral prázdným prostorem, v němž chyběly lavice i oltář, který byl nahrazen jakousi bednou, přes niž
byla přehozená deka. Ale všude už bylo čisto a v kaplích i u sloupů stály kytice chvojí protkané jmelím a jejich vůně se mísila s kadidlem. Kostel byl připraven k oslavě narození Páně. Jemný šum z chóru za zády, jehož si napřed ani nevšimly, se náhle změnil v táhlý, tichý a pak stále silnější zpěv. Zpustlým chrámem se nesl pevný hlas, k němuž se přidávaly hlasy další, až se slily v jeden proud, který naráz zaplavil celý prostor, stoupal k oknům a výš, ke klenbě kostela, zaléval jim uši, srdce i útroby. Anuška se zachvěla a užasle poslouchala teskné linutí rorátů, které
sestry cvičily na adventní mše. Ani Jitka se neodvážila pohnout. Myslela na to, jestli sestry na chóru, které se snaží stůj co stůj dodržet adventní povinnosti, skutečně ochrání Bůh. Jestli bude milosrdný, nebo jestli je podrobí další zkoušce. Estébáci, referentky, udání v práci, vazba,
obvinění z organizování pracovní neposlušnosti… Tak dopadla před pár dny představená premonstrátek sestra Sylva. Zatím odvedli jen ji, ostatní, které s ní odmítaly jezdit do továrny, zmocněnkyně hlídala v klášteře. V hlavě se jí motala melodie a myšlenky jak černá vlákna.
Náhle je přetrhla Anuška. Jako by se v ní cosi zlomilo, přestala naslouchat zpěvu sester a rozplakala se.
„Copak je?“ polekala se Jitka.
„Proč… proč musíte fackovat ty děti?! Proč je zavíráte ve sklepech, aby se naučily boží bázni, proč jim nedáte najíst?“ vyrážela ze sebe zoufale Anuška. „A proč dáváte těm starým lidem střepy do polívky? Prý umřeli! Vy jste je zabily, abyste se o ně nemusely starat. Vám jde totiž
jenom o peníze!“
Jitku její slova šokovala. Svezla se na kolena vedle ní.
„Co to povídáš? Kdo ti nakukal takové nesmysly? Jaké děti?“
„Ty, o které jste se měly starat v sirotčincích. Nemají rodiče a vy je bijete! I ty staré lidi. Tatínek to říkal,“ vzlykala dál Anuška.
Jediné, na co se Jitka zmohla, byl pokus o objetí, kterým chtěla dívenku ukonejšit. Anuška se vysmekla a utekla pryč.
Jitka na to nemohla přestat myslet. Když Anuška nepřišla v pondělí ani následujícího dne do školy, vypravila se znovu na Stříbrná pole.
Dlouho nikdo neotevíral. Tloukla na dveře, ale teprve až obešla dům, nakoukla do pokoje a její pohled se střetl s pohledem Anušky schoulené na posteli, dočkala se. S provinile sklopenou hlavou jí přišla sama otevřít.
„Spala jsem,“ koktala, když Jitku pouštěla dál.
„Kdepak máš rodiče?“
„V Javorníku. Šli s dvojčaty k doktorovi…“
„A proč nechodíš do školy ty?“
„Taky jsem nemocná.“
Dál se nevyptávala a následovala Anušku do kuchyně, kde se obě rozpačitě zastavily a nevěděly co dál. Jak se vrátit k tomu, co se stalo v pátek? Jak jí to vysvětlit? I když takové řeči samozřejmě neslyšela prvně, stejně nikdy nepřišla na to, jak se jim bránit. Jak vysvětlit dítěti,
že nikoho netýrají? Nebo že nepodrývají republiku.
Nebo že v klášterech nepřechovávají kněze a neděje se tam kdovíco. Semínko proticírkevní propagandy se už uchytilo a rostlo. A ony mohly jen bezmocně přihlížet, jak si možná i někteří z věrných při odchodu z kostela šeptají — na každém šprochu pravdy trochu…
Mlčení začínalo být nesnesitelné, ale nepřerušila je Jitka. Ticho v domě prořízl slabý hlas z vedlejšího pokoje:
„A -nuš -ko!“
Anuška polekaně přiskočila ke dveřím a přibouchla je. Chtěla dělat, že neslyší, ale volání se ozvalo znovu:
„Anuško! Kdo to je? Pojď za mnou!“
„To je babička?“ zeptala se Jitka.
Anuška neochotně přikývla.
„A proč za ní nejdeš?“
Dívka nervózně přešlapovala a pak zašeptala: „Počkejte tady.“ Protáhla se do místnosti a zavřela dveře. Jitka chvíli stála a poslouchala šramot z pokoje, ale pak se rozhodla, sáhla po klice a opatrně otevřela.
Postel, na které minule ležela stará žena, byla prázdná. Prostěradlo stažené, uprostřed matrace se rozlézala mokrá skvrna. Polštář ležel pod postelí a nad ním zápasila Anuška s peřinou a povlečením. Když Jitka vstoupila, všichni zkameněli. Babička, úplně nahá, teď seděla na Anuščině posteli a snažila se nasoukat do čisté košile. Přes pravou tvář se jí táhl červený šrám naběhlý žlutavou podlitinou, na paži se po silném stisku jako pavouk rozlézala pětice modřin. I na boku bylo vidět namodralé, teď už blednoucí pruhy.
Jitka se roztřásly ruce. „Co se vám stalo?“ vyhrkla.
Obě mlčely, jen Anuška se probrala a přiskočila k babičce, aby ji zakryla mokrou peřinou. Ruce pod ní pak ještě překotněji natáčely noční košili; marně — než jí Jitka pomohla. Za chvíli byla paní oblečená, peřina a matrace pokrytá novými cíchami.
„To nic není, to nic…“ opakovala babička „To se stane lehce, když už jeden neumí chodit,“ drmolila a stahovala si peřinu k bradě. Anuška se dívala očima doširoka rozevřenýma a skoro nedýchala.
„Někdo vás uhodil, je to tak?“ zašeptala Jitka. Bylo ticho.
„Ale co vás nemá, prosím vás… To je tím, že jsem už staré nemehlo. Zkouším se někam dostat, víte, a pak to skončí tak, že se válím po zemi. Od toho mám ty jelita na bocích,“ breptala dál. „A taky jsem spadla tudle na roh postele, zrovna čelem, to se stane…“
Jitka tomu nevěřila. Nevěděla, co říct, nechtěla ještě víc zraňovat tím, že by z ní tahala bolestivé přiznání. Jen se natáhla, vzala ji za ruku a tiše seděla. Dlouho se nepohnuly.
Naráz jako by se v hrudi staré ženy protrhla hráz a v dýchavičných vzlycích z ní začaly vycházet útržky vět; do očí jí vstoupily slzy.
„Ona za to nemůže, ona ne… Se mnou je tolika práce, však já si ten záhlavec někdy i zasloužím… Tři děcka má Anežka, robotu, trápení s mužem… A ještě se musí zlobit se mnou…“
Jitce se stáhlo hrdlo.
„Vždycky to byla hodná dcera, nemyslete, já jsem ji dobře vychovala… To je jen kvůli němu… Kdybyste viděla, jak tu pořád vyvádí, když pije, jak nás tu všechny dusí… Anežka je z něho celá vystrašená a pak se mnou nemá trpělivost… Taky kdo by se jí divil, když je se mnou
takové pořízení!“ vzlykala dál.
Jitka se třásla spolu se starou paní a zoufale hledala slova, kterými by ji potěšila, ale Anuška najednou vyhrkla:
„Táta jde, musíte pryč!“
Jitka stočila pohled k oknu. Stezkou ve sněhu se k domku blížili Kardachovi, každý s děckem v náručí.
Sevřel se jí žaludek.
„Pryč, běžte pryč! On se bude zlobit, že jste tady byla. Neměla jsem vás pouštět dovnitř!“ naříkala Anuška a hlas jí vázl v hrdle.
Jitka se ani nehnula. Netušila, co bude dělat, až se s Kardachovými zakrátko setká tváří v tvář. Nezvedla se, ani když do ní Anuška strkala. Zůstala bez hnutí sedět. Jen tiše čekala, až uslyší otevírat dveře…
• • •
Třiadvacátý prosinec roku padesát připadl na pátek. Jitka se sestrou Hedvikou se hned po vyučování rozběhly do kláštera. Všechny teď žily přípravou na zítřejší půlnoční mši a vigilie. S hlavou mezi rameny, s rukama vtaženýma do dlouhých rukávů přiběhly k vratům celé
zmrzlé. Překvapilo je, že vrata byla dokořán, ale brzy to pochopily. Ve dvoře stály dva autobusy. Hned je napadlo, že přivezli další řeholnice. Kam je dají? Cely jich víc nepojmou. Budou spát v refektáři? Nebo je čeká promrzlé hospodářské stavení? Ale nikoho nového nepřivezli. Došlo jim to, sotva vstoupily do křížové chodby, kde se setkaly s davem řeholnic. Ve tvářích měly rozpaky, lítost a smutek. Uličkou, která se před nimi rozestoupila, prošly až ke dveřím prelatury. Uvnitř stála církevní referentka, zmocněnkyně i správce kláštera, také matka představená a čtyři muži v uniformách bezpečnosti. Jeden z nich sestře Hedvice zastoupil cestu. Matka představená kývla
na Jitku, a tak k nim přistoupila sama.
„…protože jste zatím nesložila řeholní sliby, a nejste tak plnoprávnou členkou řádu… protože náš lid nemůže akceptovat plýtvání pracovní silou mládeže… zákeřné… zrazování dělnické třídy… podle paragrafu patnáct… odložit řeholní roucho a nastoupit pod dozorem do zaměstnání… punčochárna Elite v Krásné Lípě u Varnsdorfu…“
Doléhalo to k ní ze strašné dálky a pálilo to v uších a v hlavě, i když si překotně balila několik osobních věcí a pak s ostatními novickami scházela na prázdný dvůr,
kde je čekaly jen autobusy, protože se žádná ze sester nesměla přijít rozloučit. Když zvedla oči, uviděla je, jak tam stojí, s tvářemi a dlaněmi nalepenými na prořídlých okenních tabulkách, mávaly anebo jen smutně přihlížely.
Všechny věděly, co to znamená. Brali jim budoucnost, odsuzovali je k vymření. Tam, kde měly notrdamky cely, zahlédla strnulou siluetu sestry Hedviky.
Mezi monotónními vlnami zasněžených plání autobus rozrážel velké sněhové vločky. Na cestě mezi Bílou Vodou a Stříbrnými poli spatřila Jitka dětskou postavičku choulící se v zasněženém sadu u jedné z jabloní. Ještě se ohlédla, byla si jistá, že je to Anuška. Naráz věděla, co vězí za všemi jejími nemocemi. Byla to stejná hrůza, kterou sama poznala. Jako by ji na krku znovu začal pálit stisk Kardachovy surové ruky, která jí skřípla dech, která ji vláčela z rohu do rohu a pak ven, až ji polomrtvou a napůl hluchou z přívalu nadávek a jekotu jeho ženy a dětí vyhodila před dvůr a nechala ji ležet před tlamou rozdivočelého psa.
Do šera občas probleskla světla domů. Pak se setmělo úplně a Jitka seděla v mlčícím autobusu odkázaná jen na sebe a modlila se. Za Anušku, za sestry i za sebe.


Prečítajte si aj krátky rozhovor s autorkou: Rozhovor: Kateřina Tučková.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s