Básne: Alenka Jensterle Doležalová

Alenka Jensterle Doležalová je poetka a literárna vedkyňa. Pochádza zo Slovinska a žije v Českej republike takmer 15 rokov. Pôsobí ako docentka na Filozofickej fakulte UK v Prahe. Na Katedre juhoslovanských a balkanistických štúdií prednáša slovinskú literatúru a zároveň je aj vedúcou katedry. Napísala tri vedecké monografie: Mit o Antigoni v zahodno in južnoslovanskih dramatikah sredi 20. stoletja (2004), V krogu mitov: O ženski in smrti v slovenski književnosti (2008), Tekst, kontekst, komuníkacija. Poglavja iz slovenske moderne (2014). Taktiež publikovala mnoho vedeckých článkov a štúdií. Vydala päť básnických zbierok a dve zbierky prózy: Juditin most (1991), Temno mesto (1993), Pokrajine začetka (1993), Přeludy (1996), Zapisi za S. G. (2006), Pesmi v snegu (2013), Pomen hiše (2014). Jej básne boli preložené do češtiny, chorvátčiny, srbčiny, angličtiny, poľštiny a slovenčiny. Vyšli časopisecky a taktiež v rôznych antológiách. V súčasnej dobe pripravuje zbierku prekladov svojich básní do češtiny (Jezdec a kámen) a čaká na vydavateľa. Jej poetika je lyrická a reflexívna, v štýle vychádza z avantgardy. Autorský lyrický subjekt spája literárne dobrodružstvo v poetickom priestore, kde prevládajú tmavé, fantastické tóny a určitá skepsa k svetu. Jeden z dôležitých rysov jej výrazu je symbolika archetypálnych obrazov. Poézia je pre ňu aj otázkou jazyka a pokus znovu objavenia mýtov vo fragmentoch a epických okamihoch.


den první
rybáři chytají poslední věže, které zbyly po požáru a velké bouři
představa řeky, která mě naplňuje světlem
v zákrutách řeky se znovu rodím
když papežové a kardinálové oslovují přízraky
a ucho slyší všechny jazyky tohoto světa i slova naprostého konce

o já která spřádám slova o já která dokonce slyším
pero právě roztrhaného holuba který se zobákem dotkl mého chápání
a zemřelí dcera a vnuk minulosti
bič řeky je žaloba Ovidiova elegie nikdy nevyslovený žalm
vždyť já už nejsem uzavřená rukou táhnu kotvu vnímám
je to driáda je to vzpomínka kterou vrabci odháním

dítě bezděky opisuje cestu nad řekou
Beze strachu lopatou odhrnuje hlínu a lodí spěchá po písku
vystrašená na lodi kloužu kamsi do neznáma


den druhý
z temnot mě přivolává světlo
v noci mě protínají kopí nicoty
z temnot procházím ulicemi a na křižovatkách se zastavuji
ztracená před zavřenými dveřmi
rukama odháním stěny smrti
nevím kudy kam

vrabci a holubi odlétají z centra
z temnot se ozývá hlas mládence bez tváře na ulici před nádražím
zvěstuje den zúčtování přeplouvá řeku zapomnění
abych znovu prohlédla a znovu uslyšela

dvě zvonice tonou v řece
obraz se leskne ve světle
které pohltí hladina

mizí klamy a viny pod stínidlem lampy
makovice odeznějí než jsou utrženy
a vzápětí nastane večer

jen pár těch paprsků těch nekončících chvil, abych opsala přítomnost jednoho a mnoha
abych opsala křivku letů
a dravost říčního proudu
dřív než se ztratím v předvečer tmy
květnový mráz spaluje kvetoucí hodiny
ozývání toho který mi byl nejbližší
hlas mládence ve tmě
ale neztichne ta hudba rododendronů

ach, ametystová stužko mých bolestí a strachů
smrti zůstaň daleko tam za pěnou vln


den třetí
když jsem se procházela podél řeky den zavoněl
po Islandu a zahučel ostrý vichr s drobnými drápky a hřbitov
byl pod okapem zamřížován kopími
světla a parkoviště postříkáno kapkami podél
korza plula loď nebo byla skutečná vždyť
na ní pluli samí starci samí nemocní v rozpustilém rytmu
protínali línou hladinu vody večer je zahalil do mlhy konce

milý čtenáři jen málo prostoru nás dělí od smrti jen krůček
a ocitla bych se v náruči muže nemůžu ho ignorovat všude
mě provází nejraději mám podzim s rozpadající se stavbou listím jsem ho zasypala
vždyť se před smrtí tak bál a chtěl domů ten jeho
cihlově červený domek už byl prodaný

její krajina její hysterické císařství bude někde na ostrovech blízko
Ekvádoru nebo v pustině Guatemaly kde nože v letním žáru
blednou a já si představuji že zastavím vzpomínku v níž tak hlasitě bije
srdce které tak toužebně potřebuje prázdniny u moře setkání s Odyseem
návrat jakýkoli možná na hřiště se zrezivělými houpačkami
a tam bych mu přikázala uklidni se srdce uklidni se zastav bláznivý rytmus tance
jinak skončím i já na ledovém oltáři nicoty
tak jako dav přede mnou
tak jako on tak jako ti rozpustilí starci
kteří vybledli v bazénu hlubiny


den čtvrtý
dnes na cestě před řekou kreslí Japonci smutné dívky s havraními vlasy
a obtloustlé starce opatrně nanášejí tlustým štětcem dojemnou
láskyplností katedrály na papír sny řeky na papír středověký klášter předělaný na knihovnu na papír v tom létě je všechno zakleté do mrazu
na papír vše ozařuje smrt řeka se zakletou lodí uprostřed pohledu ta
odpluje každou druhou hodinu a to jenom ob sobotách a nedělích
vrstva za vrstvou nanášejí jako na starých čínských kresbách
pravda se scvrkne na dvě řádky
vidina se omezí na jednu větu
haiku času nad propastí s básní ve stínu ročních dob a s příslušnou
melancholií

rozmlouvali jsme o rukopisu který se víckrát změnil a ztrojil se
a zkopíroval se skrze staletí procházel známe ho od středověku
a já jsem měla pocit že chce mou ruku nebo moje tělo a chce se
uhnízdit v mých myšlenkách nastěhovat se do mých pokojů první bylo evangelium
druhý bible a třetí sbírka erotických příběhů ve stylu Dekameronu
jenže i v kruhu těch žhnoucích očí jsem sama
vymazaná nánosy lidí vyvržena na břeh řeky bez těla a na
břeh se vyplavují igelitové tašky zbytky jídla odpadky z
minulosti odtržené větve


den pátý
dnes dva zmatení holubi utichli už před začátkem
ztišila jsem hlasy dokonce i zvony ztichly
jaká úleva vidím řeku
toužebné kolébání vln
komíhám se a bez bolestí padám
jaká úleva nejsem už znavená touha jsem prázdnotou vody
sleduji vlny a vidím kroky které se ve mně rodí
kruhy na vodě které se neslyšně překrývají

nejsem už matka jíž si stýská po dětech
nejsem už rybář před běsnící bouří
ani stařec s artritidou jenž přivírá oči bolestí
nejsem chlapec jenž se topí ve spirálách touhy
ani dítě které zaujatě staví domy

vidím pleskání někoho a něčeho
ve špíně mračen se ztrácejí barvy vln
jaká úleva že nejsem při sobě


den šestý
a šestého dne jsem začala vytvářet svět dva kluci si přinesli
porouchaný záchranný člun vytáhli na břeh koryto bylo jako těhotné obtěžkané
masou vody tak že jsem málem zapomněla na nemocného muže který možná už zemřel
nebo nepřítomný pohled plný zoufalství co upírá do stropu
pečeť už tak nepálí den už tak nebolí
celé to neštěstí na dosah ruky se někam vzdálilo jako by ho vzala řeka jako by ho
odnesla prudká bystřina jako by ho vysušilo pouštní parno jako by zůstalo
u pramene
jako by patřilo jen mrtvým
jako by neštěstí bylo jen minulost
které jsem se s povzdechnutím zřekla

jako dítě jsem se kdysi koupala v řece všechno co bylo na dosah ruky jen tak
nepatrný pohyb odevzdání se dni nebo řece všechno jsem mohla vyjádřit
smutek jsem také oslovila teď však nemohu všechno mi zbývá zaplavuje mě
narůstá na hromadě neznámých těl
zůstává kdesi v hloubce
jako bych neměla jazyk nedokážu vyslovit tonu
v nevysloveném dusím se přívalem nevyřčených slov

řeka kolem mě řeka uvnitř řeka je daleko řeka je blízko
já jsem řeka řeka je nyní a vně a řeka je všude
a zdá se mi že v proudu mi nescházejí mé děti až se utápím
v množství vírů jejich zklidňování
že už nejsem máma snad je to prostor pro první jednání komedie
za spásný smích obzvlášť neboť tady myslím v cizím jazyce a dokonce
píšu v cizím jazyce

ulevilo by se mi kdybych šestý den mohla vyzvracet alespoň jediné slovo
a nebylo by mi tak těžce začátek dějství by mě neuváděl v běsnící šílenství
ale dosud mlčím


den sedmý
den sedmý bylo vytvořené písmeno GAR
město začátku vedle kterého jsem
před roky žila

tenkrát židi už opustili toto zapomenuté město
teď tam bydleli jen
přestěhovalci a tuláci
i já vás teď také opustím a zase se vám vrátím
nebojte se ještě vždycky jsem se vrátila

KAF je jedenácté písmeno hebrejského písma

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s