Básne: Claudiu Komartin

Irina

Vzpomínám si na cihlový dům
a na dlouhou alej, jež ústila do tmavého dvora
kde nesečená tráva v srpnu sahala
až po kolena. Znovu tam vidím Irinino tělo,
jak kleslo mezi bodláky, brouky a keře zimostrázu – a svět
najednou zvolnil běh v rytmu

jejího dechu, až se
úplně zastavil. Úsměv jak v extázi.
Znovu mám před očima štíhlé kotníky (trochu zarudlé
od pásku sandálů)
a bílá lýtka jež jako by se rozezněla
a rozechvěla náhlým závanem větru.

Už je to skoro dva roky.
Zas přišlo léto, úmorný čas
který mi diktuje i nejprostší pohyb.
Ona je dnes oblejší, nosí delší vlasy
(aspoň to říká), ale má zběsilost, no ano,
ta se utišila, přefiltrovala přes spoustu věcí a slov.

Jsem zdvořilý a opuštěný muž
který si čím dál častěji představuje
cihlový dům
a dlouhou alej,
jež končí v temném a chladném zákoutí,
bez návratu.

Báseň

V ústech si pěstuju zmiji
jež řádí jak zběsilá
pod klokotajícím tlakem jazyka
Kdokoli zkusí tu zmiji rozdrtit
nebo jí useknout hlavu
ten zkříží svůj osud
s ostřím gilotiny mého dechu.

Mé tělo je světadíl nekrózy.

Je deset. Jsem sám. Válka začne co nevidět.
Zmije ke mně pozvolna otáčí hlavu a pláče.

Jen o samotě

Jen o samotě si mohu pochlebovat
a beze studu se dotýkat těla
jako by to byl pytel
plný mokré hlíny
pomaloučku se nořím
pod kůži
zavrtávám se do svalů vnikám
do tkání
ocitám se v tuku mastném jak jíl
jako Eskymák radující se
po lovu na tuleně
a to všechno jen pro uklidnění
tohoto těla
nešťastného a děsícího se smrti
pro něž ani jídlo ani sex
ani bolest
nic mu nikdy není dost

Básně o tatínkovi (6)

Kdo seká kolem sebe víc než ty?
Kdo trpí,
kdo se pořád rozčiluje,
kdo je zaslepenější než ty, ješitnější a bláznivější?
Neduhy ti pronikly až do kostí a nikdo na světě
ti nemůže pomoci.

Když tě přejde kašel, s chutí říháš a prdíš, protože
si myslíš, že si tím tvrdíš zdraví a tak
od sebe zapuzuješ smrt.
Kdo má rád sám sebe víc než ty, tatínku, ty co ses měl rád
odjakživa?
Naše zoufalství tě drží při životě.

Tenkrát když jsi nebyl k nalezení, jsem tě miloval. Šest dní
tě hledali ve Făleşti, Glinceni a Jegorovce
až tě pak našli někde v příkopu.
Sedmého dne tě přivedli, skoro střízlivého. Všem jsi nám vynadal
a zbils Olgu, která za tvé eskapády měla čtvrté narozeniny –
všechna moje láska se rozbila na padrť a spláchla do kanálu.

Už teď cítíš jak se ti přízrak smrti prohání plícemi
a přesto tě najdu jak klidně bafáš z cigarety
a nahořklý pach trávení, hnisu a dehtu
který ti neustále vzlíná z kůže
je pro mne vůní smutku
a pozvolného rozkladu.

Můry

Usadí se mi na klíně jako malinká gymnastka
s gumovými kostmi.
Hned jak se zešeří, Daria mi skočí do náruče
a strká čumáček mezi nedbale zapnuté knoflíky košile.
A já dál hledím z okna jak
má oblíbená sousedka jde venčit svého setra

(onehdy její vysoké podpatky klapaly po asfaltu,
teď skoro cítím, jak se boří
do rozbředlé země) –
a hned mě přepadají ty nejčistší myšlenky
jako když se hejno vrabců vrhne na pytel prosa.

Marně mi strká nos až k uchu, lísá se ke mně
a pokouší se upoutat pozornost, ale já
jsem myšlenkami jinde, vyskočím z křesla a podupávám
za rozčileného mňoukání. Krev mi hučí ve spáncích
a pár kapek potu padá na koberec
jako mince vhozené do vody.

Jen se podívej: v slabém světle lampy
jsou má slova jak můry
narážející do záclon.

Panenka

já jsem ten co nemá žádné řemeslo a i kdybych je měl tak bych je nesnášel
a dával bych to všem najevo
protože z výše psacích stolů převrácených vzhůru nohama
na nichž bych se bezstarostně utábořil
bych nedělal nic jiného než že bych se díval na své ruce
po celý den
jako na nějaká divná zvířátka
od nichž bych se mohl kdykoli odloučit

já jsem ten co pořád říkal že jednou provždy zavře svou poezii
do papouščí klece
ale co říkám poezii tuhle hadrovou panenku s jediným okem
rozedranou smutnou a na nic

a říkal jsem publiku které už dávno usnulo
anebo strnulo očekáváním
ano ano bude to tak krásné
a ještě jsem do sebe hodil panáka jako minci
do takřka vyschlé studny
křičel jsem budou z nás lítat jiskry (a položil jsem krk na ostrý předmět
který ve mně budil silné emoce)
cha cha budem se fakt dobře bavit uvidíte


Preklad Libuše Valentová


Claudiu Komartin

Claudiu Komartin (*1983, Bukurešť) je rumunský básnik, prekladateľ a vydavateľ. Publikuje články, eseje a preklady v časopisoch Vatra,  Adevărul literar şi artistic, Ziarul de duminică, Luceafărul, Tribuna, Steaua, Tomis atď. Vydal manifest Generácia 2000 – Krátky úvod (2005). Výbery jeho básní boli preložené a publikované v angličtine (Long Poem Magazine, antológia The Vanishing Point that Whistles, 2011), francúzštine (Confluences poétiques), nemčine (Wespennest, Die Hören), španielčine (Quimera), švédčine (Lyrikvännen, antológia Om jag inte får tala med någon nu, 2011), holandčine (antológia Voor de Prijs van mijn mond, 2013), slovinčine (antológia Medana dnevi poezije in vina, 2005), maďarčine (antológia Szabadulás z gettóból, 2008 a Egy zacskó cseresznye, 2009), srbčine (Gradina, Zlatna Greda a antológia Iz novije rumunske poezije, 2009; Časopis za književnost Treči Trg, 2010; Kada izađeš nie je zaleđene ulice, 2013 ), ruštine (antológia Instrucţiia dlea pobega, 2015), bulharčine (Balkan, Literaturen Vestnik), poľštine (Lampa), taliančine (Sogglie), češtine (Psí víno), turečine (Patika), arabčine (Electron libre), japončine (Beagle) a kórejčine (Munhak). Spoločne s Mitosom Micleuşanom,  Razvanom Tupou a Adinou Zorzinovou napísali hru Deformácie, ktorá bola naštudovaná v roku 2008 v Bukurešti. Je tiež autorom scenára Ako podvádzať život, ktorý vznikol po trojdňovom workshope s s väzňami vo väznice Bistrita v Rumunsku, a bol naštudovaný v roku 2010. Spoločne s Radom Vankom je autorom  antológií Najkrajšie básne roku 2010 (ed. Tracus ARTE, 2011), Najkrajšie básne roku 2011 (ed. Tracus ARTE, 2012) a Najkrajšie básne roku roku 2012 (ed. Tracus ARTE, 2013). Figuruje tiež  v antológii Spoločnosť mladých básnikov – 100 vybraných titulov, ktorej autorimi sú  Dan  Coman a Petru Romoşan (nakladateľstvo  Compania, 2011). V roku 2010 záložil časopis Poesis internaţional a prestížne vydavateľstvo Casa de Editura Max Blecher. Vydané diela: Bábkar a ďalšie nespavosti (Vinea nakladateľstvo, Bukurešť, 2003, 2007), za ktorú obdržal prestížnu Cenu Mihaie Eminesca za debut a tiež cenu za debut časopisu Literárne Rumunsko, a vďaka ktorej sa stal jedným z výrazných predstaviteľov tzv. novej vlny poézie; Domáci Cirkus (nakladateľstvo Cartea Romaneasca, Bukurešť, 2005), za ktorú obdržal Cenu rumunskej akadémie pre poéziu; Ročné obdobie v bukurešťkej okrajovej štvrti (nakladateľstvo Cartier, Chisinau, 2009, 2010); Krvácanie slnka (33 básní Claudia Komartina a 22 rytín Any Tomovej, 2009); Und wir werden die Maschinen für uns weinen lassen, Edition Korrespondenzen, Viena, 2012 (dvojjazyčná antológia, do nemčiny preložil Georg Aescht); Kobalt (vydavateľstvo Casa de Editura Max Blecher, 2013; Vrpce potaman za balu mesa, Treći Trg, 2015 Belehrad, 2015 (do srbčiny preložila  Ljubinka Stankov Perinák); Bir Garip Roman, Yitik Ülke Yayınları, Istanbul, 2015 (do turečtiny preložil Gökçenur Ç). Do rumunčiny preložili tieto knihy: Šedé duše (Philippe Claudel – Polirom 2007); Správa Brodecka (Philippe Claudel – Polirom 2008); Zlatá ryba (Jean-Marie Gustave Le Clézio – nakladateľstvo Art, 2009); Táto oslepujúca absencia svetla (Tahar Ben Jelloun – nakladateľstvo Art, 2012); Hazard. Angoli Mala (Jean-Marie Gustave Le Clézio – nakladateľstvo Art, 2013). Autor prekladá prevažne francúzsku literatúru 20. storočia (Philippe Claudel, René Daumal, skupina Oulipo).

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s