iLeGaLiT MaG

Básne: Jelena M. Ćirić

DOBRÝ MŮJ

Ja jsem ti,
dobrý můj,
dala vše.

Oči –
ty už dávno nejsou moje,
protože místo, na kterém bydlíš,
je tvým domovem.
I když jsi jen
podnájemníkem.

Ruce
jsem ti dala,
aby ses jimi objal,
kdy si to budeš přát.
Abys mi do dlaní vtisknul osud,
abys mě zbožňoval víc než dosud.

Duši jsem ti dala a k ní listinu,
abys svým neklidům dopřál hostinu.

Lůno jsem ti,
dobrý můj, dala,
a svoji zem úrodnou.
Abys ji zasel,
abys ji zoral,
aby ses spokojen, ze stínu,
usmál,
kdy se na sklizeň podíváš bohatou.

Dala jsem ti úpatí své
a širokou bederní klenbu.

Po tobě nechci nic.
Jen vše posbírej,
at´ nezmokne,
at´ neuteče,
abys prodloužil rod svůj,
dobrý můj.

KDYSI JSME MOHLI VŠE

Kdysi jsme mohli kolik jsme chtěli,
dnes stěží sklenici… dvě.
Fandíme sobě, i když lež to je… (kurážíme sebe, ač slabost zebe)
Kdysi jsme mohli vše.

Kdysi jsme mohli třikrát do rána,
dnes – touha slabě povzdechne…
Živoříme od vzpomínek křehkých,
že kdysi jsme mohli vše.

Tehdy to byly jiné časy.
Jiní jsme byli my. Či ne?
Den co den, od té pravdy jsme dále.
No jo… kdysi jsme mohli vše.

Kdysi nám o tom povídali staří
mysleli jsme, rozum jim taje –
jak to vypadá, když boj se (k čertu!),
s časem prohraje.

MASKA

Můžu skrýt pohled,
dívat se na tebe bez mrknutí,
přímo do očí,
a předstírat, že se mě, chvějící se hlas tvůj,
nedotýká.

Můžu do svého hlasu přidat kostku ledu,
změnit mu barvu
z červené na šedou
a dívat se skrz kouř
znalecky vycvičené touhy.

Mohla bych dokonce utišit i srdce
ukazová
kem přes rty.
Je můj hráč a pochopí to.
Neprodá mě
za vyhladovělý sen.

Horší to bude se sopkou v bocích,
když nezkrocený pud se, jak voda v potocích,
stehny rozlije,
táhajíc dolů celé údolí
I ňadra, když bolí…
Zlé to bude, až Venuše vřískne,
ještě horší, mysl až pískne…
Těžce je hasit oheň
pod břehem co se blýskne.

STRACHUJI

Strachuji,
co mi řekne nutricionista
na mou špatnou výživu,
nešťastná rodina, když uprostřed pohřbu
náhle propuknu v smích.
Předem vykupuji hřích
kvůli špatné politické orientaci,
přísahám a proklínám všechny situace,
kde se narušuje srbská reputace.

Strachuji
před skener-pohledem prodavačky,
takzvané oprávněné posuzovatelky
mých kupních sil,
v drahém obchodu ještě dražších bot.
Umírám hanbou
a svědomí mnou cloumá,
že nic jsem nekoupila,
a ke všemu, jako výmluvu,
hloupost plácla.

Strachuji,
obávám se, že poznají,
že nejsem z hlavního města,
protože nevím kde je ta-a-ta veřejná garáž
i dnes si myslím, že je hrozná blamáž,
pokud se nezařadím do levého pruhu
ještě s předchozí ulice.

Strachuji
nad věčnou otázkou
jestli jsem dobrá máma
a stydím se, přiznávám,
za světlo na chodbě, když doma spím sama.
Trnu
kvůli kritice uznaných básníků
a samo-vyhlášené plejády hlasatelů
nové, moderní doby.

A celý život něco pro někoho,
klopýtání z důvodu pohledu přísného
a „je důležité vždy být slušný“,
ještě důležitější je být IN.
A co na to řeknou soused či přátele,
a zvládnu vůbec do příští neděle
splatit dluhy
a – ano – můžu toho hodně vypít;
přitom jsem žena
a nesluší se to.
Kdo ještě se tím chlubí?

Strachuji…
A nejraději bych si dala
facku.
Poskakujíc
po minovém poli cizích očekávání,
kolik mi času, skutečně, zbývá,
abych byla opravdová?

Z TOHOTO HLEDISKA

Vešel si mi pod kůži, stejně jako do vlastního domu.
Bogartovsky pověsil úsměv na věšák touhy,
hodíc ho z protějšího koutu pootevřených rtů.
Kabátem pokryl záda rozviklané sebeobrany,
sedl si proti mně, pohodlně a sebevědomě,
nalil do krve žár – bez ledu -,
rozepnul si košili, rozvázal tkaničky a …

… zvedl mi nohy na svá ramena,
nenechávajíc ani pouhou vteřinu, ani jediný atom síly,
abych odolala.
Mat jedním tahem.
Cigaretový kouř se míchal s laskavým svolením morálky.
Prst přes rty
blokoval verbální zhmotnění udýchané, upocené mysli.
Nějakou dobu jsem pokoušela zachránit své nitro
před ostřím nenasytného pohledu,
před ohněm širokých dlaní,
co bezcitně pálí měkkost bělavých stehen.

Z tohoto hlediska,
vypadala jsem asi jako pubert´ák v začátcích,
s kapsami plných plánů o podmanění života,
nemajíc ani za mák ponětí,
že život je zatraceně tvrdý oříšek
v podstatě.


Jelena M. ĆirićJelena M. Ćirić (*1973, Smederevo, Srbsko) vyštudovala Právnickú fakultu v Belehrade. Doterajšiu spisovateľskú prácu prezentovala prostredníctvom internetových stránok a literárnych portálov, taktiež má zastúpenie v mnohých časopisoch, zborníkoch a antológiách poézie. Píše v srbčine a jej básne boli preložené do češtiny, angličtiny,  nemčiny, slovinčiny, macedónčiny, chorvátčiny, arabčiny. Zastúpená je v Biografickom lexikóne srbských spisovateľov žijúcich v zahraničí od roku 1914 do 2014. Získala niekoľko národných a medzinárodných ocenení, pochvál a uznaní. Je autorkou dvoch nezávislých zväzkov poézie ŽÁR (2011) a Do poslední kapky (2013), spoluautorkou knihy poézie JÁ, TY, ON A ONA (2012). Píše erotickú poéziu a taktiež poéziu lásky, ktorá je väčšinou zastúpená v jej predchádzajúcich zbierkach, takisto píše aj iné formy poézie a krátkych poviedok. Je členkou umeleckej skupiny ARTE z Belehradu. Aktívne sa podieľa na organizovaní kultúrnych a humanitárnych akcií a aktivít Srbov a národov z bývalej Juhoslávie žijúcich v Prahe. Od roku 2013 je členkou Zväzu spisovateľov Srbska a nositeľkou Zlatého odznaku Kultúrneho a vzdelávacieho spoločenstva Srbska za rok 2014. S manželom a dvomi dcérami žije v Prahe.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s