iLeGaLiT MaG

Básne: Floarea Ţuţuianu

PROMĚNA

Jsem stále více zlá a ostřejší jak třídní boj
Chlupaté malé nožky podpírají oteklé tělo
a tělo končí šlachovitýma rukama
Pohybuji se ztěžka
Jsem obrovitý hmyz který se šplhá po stěnách
Výrazné barvy jako slepičí trus
zablokovaly dveře
Podlaha celá je halda
zmuchlaných papírů
„Zde je můj dopis světu
a svět mi nestihnul odpovědět”
Od stropu se zdá Franz být malý,
jak se tak sklání nad svým psacím stolem
Emily chodí stále drobnějšími krůčky
od lůžka k oknu
Dnešek je den kdy si škubu
vousy vyrostlé na bradě
Zrození verše vždy předem
zvěstuje puch

Vyrostla mi
spousta prsů místo zásuvek

NA PŘECHODU PŘES REALITU

Je pondělí, od stánku na rohu
s rohlíkem v ruce a novým básníkem v podpaží
vyrážím na svou dublinskou odyseu

Dnes zanechávám stopy v asfaltu

Je den kdy nechám procházet svou tvář
po výkladních skříních
(dívá se na mne roztřeseně)
Je den kdy já jen se mnou
společně obědváme ve městě (na stojačku)

Vleču si s sebou verš (zrodil se v metru)
Andělé nesoucí svatozář feťáků se za nás pomodlili
a já ho s pečlivostí sobě vlastní
přenáším na rtech přes ulici
Jedoucí auto zabrzdí v realitě
jen kousek od mých zasněných nohou

„Hej ty tam, ty náměsíčná básnířko,
s iluzí na zádech rozepnutou,
chodit na podpatcích je jako vznášet se na vodách”

ŽENA S PEŘÍM

Snažím se chovat normálně
vmísím se mezi lidi na ulici
mluvím nahlas, směju se,
honím se za módou,
poslušně stojím ve frontě,
platím své účty za telefon,
lepím se pohledem k výkladním skříním
„Má stopy po peří na těle,
mohla by vzlétnout!“
Ztrácím se v davu,
je hezky, je teplo, kolem je lidský pach
táhnu se s taškou s nákupem: květáky, kdoule, chryzantémy
(myslím na jedno holandské zátiší)
„Je průsvitná – a vede mrtvého”
A že jsem líná, unikne mi
verš: ten kdo se odlišuje prohrává
„Ihned i chyťte
nebo nás stopa smutku, kterou zanechává, zabije!”

ŽENA VE ZNAMENÍ RYB

U tebe všechno je naopak:
štíhlé kotníky podepírají příliš velké prsy
Sex –appeal stavěný na odiv je zabalen
do frigidity z betonu
Mám smysl pro humor
Mám spoustu mužů
které si držím od těla
Mnozí z nich vidí
těsné spojení
mezi mým krkem a telefonním drátem
Protože se mi líbí ženy
navykla jsem na ně i muže
(jim se líbí Gauguin)
Vyměňujeme si těla
Každá normální žena
by tak končila hezky
(ne rybím ocasem)

Mé šupiny zůstanou ještě dlouho
na jejich mozku přilepeny

LIFTING

Dám království za vyhlazenou pleť verše
s předčasně vrásčitou tváří
Někdy mě bledost, těžkopádnost
s jakou se píše nebo dýchá, děsí
Dávám mu dýchání z úst do úst
dokud se zrcátko nezamží rýmy

Myslí si, že jsem zralá básnířka
něco mi za zády se smíchem říká
Dávám mu znamení
a s kousnutím do ušního lalůčku opakuji:
Jsem ve věku, kdy pohlaví si žádá úctu

Říkají Dürer a něco jiného si myslí

LIBRESSE OBLIGE

Silou vůle jsem kráčela po vodách
ve stínu pohledu se vlekla na souši
byla jsem sirénou kotvící na břehu
Mé prsy v noci měly podobu měsíců v úplňku
a pod jejich důstojností začal tížit den
V přílivu a odlivu citů
jsem nepředvídatelně končila
(muže to přivádělo k šílenství)
Naneštěstí
jsem neměla však křídla
Přišli kritikové
bodali do mne zlatými perky a křičeli:
Teče barva – je ve svém růžovém období
Pak přišli jiní a sázeli na slabší pohlaví,
na krásné pohlaví a všechno popřeli: přece jen
teče inkoust – je ve svém modrém období
ti odvážnější si sáhli
na pestík – vždyť je celá jen pyl
jiní šli blíž a ušklíbli se:
i když je květina, je cítit rybou
Ano. Byla jsem sirénou
která si celý život lepí křidélka
a sní o tom že vzlétne, vlekouc se po suchu

SLIB JAKO JISTOTA

Jako obrovské slunce zářící lenost
a bezmocnost která se otáčí okolo své osy
nejsi už dávno příslibem
tak jako život
Stala ses stejnou jistotou tak jako smrt
řekl a prstem přejížděl
od srdce k důlku
pod klíčními kostmi,
jak hledal místo,
jímž uniká duše

Mezi prvním veršem, který mě připravil o panenství,
a posledním veršem opuštěným
všichni mí milenci strnuli
beze slov

Vše, čeho se dotknu, se mění v poezii
mám zlaté ruce
a mohly by mě pohřbít zaživa

JÁ A MÁ DRUHÁ ČÁST

Když moje pokorná část sbírá
jazykem ze země slova a rýmy
Ta druhá lehká a nahá
(tam vespod) přehodí nohu přes nohu
a nechá zahlédnout basic instinct

Zatímco večer co večer předmětná část
do postele vlézá jak do zdi
dušena polštářem snů
ta druhá část se zlehka skloní a nechá zahlédnout
linku mezi prsy
v podobě hadího jazyka

Má jedna část stárne nestydatě
v nemilosrdném světle dne
a nemůžu jí zabránit
kdežto ta druhá frivolní
po nočních barech bloumá a rozdává
vrásky na vysokých podpatcích

Když ráno já a můj anděl strážný
se probouzíme do života a znovu začínáme
má unavená část se chystá s odporem
k spánku na onom světě


Preklad Jitka Lukešová


Floarea Ţuţuianu

Floarea Ţuţuianu vyštudovala Vysokú školu výtvarných umení Nicolaeho Grigoreska v Bukurešti. Je členkou Zväzu výtvarných umelcov a spisovateľov v Rumunsku. Vydala knihy: Rybia žena (1998), Lev Marek (2000), Umenie zvádzania (2002) a Tvoja veľkorysosť (2010). Grafický dizajn a ilustrácie všetkých zväzkov patria tiež autorke. Jej básne boli preložené do angličtiny, francúzštiny, taliančiny, nemčiny, poľštiny a češtiny. V roku 2007 získala Cenu za poéziu v rámci Medzinárodného literárneho festivalu Luciana Blagy. V roku 2011 vydala zbierku My Dog – the Soul v novozélandskom nakladateľstve The Cold Hub Press a v roku 2012 publikovala v Taliansku antológiu Non voglio invecchiare nel Sonno. Jej tvorba má zastúpenie aj v antológiách Romanian Writers on Writing (2011) a The Vanishing Point That Whistles: An Anthology of Contemporary Romanian Poetry 2011 (USA).

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s