Básne: Michal Šanda

pitbull
přised jsem si k nim. zajímalo mě co musí mít za náturu
když dokáže v kurevsky přesně vypočítaným
pomalým rytmu soust řezat psa přes čenich
a cpát se při tom gulášem.
to-se-dě-lá-že-brat?
blondska v květovaných šatech natáhla ruku po obojku.
pěstí ji zatlouk zpátky do židle.
„čau kámo“ řek jsem
na uvítanou. „můžu tě zvěčnit do básně?“
„no jasan! o čem bude?“
„o parchantovi.“

kdyby aspoň nějak zareagovala
stála by ta rvačka za to.
místo toho po mně šlehla nenávistným pohledem.
některý chlapy nepochopím.
a jejich ženský mě.


inspirace
slíbil jsem jednomu literárnímu magazínu báseň.
sraz s redaktorem jsme měli jsme ve Spálený
že mu to dám na disketě.
vystoupil z tramvaje. koukám jak po refýži
míří naproti mně.
báseň jsem neměl.
rum přestal zabírat inspirace je fuč
proto jsem redaktora předběhnul a povídám:
„máte na botě bláto.“
jak se sehnul
aby si botu otřel
nabral jsem ho kolenem do koulí.
sám nevím proč.

prostě inspirace.

najednou tu byla.

a s ní i báseň.


toaletní stolek je její oltář
klipsou si sepne neposedný pramínky vlasů z čela
a než obřadně vyroluje rtěnku
přesvědčí se letmo pohledem do zrcadla
že nejsem nablízku. tehdy je plachá
a zranitelná jako žirafa u vádí.
pudr. řasenka. stíny. tužka na obočí. svatá relikvie
flakón od Channelu
dávno už naplněnej obyčejným parfémem.
jen kadidelnice a kasička na milodary schází.
„už budu. zatím si vyber kravatu. košili
máš vyžehlenou na ramínku
na klice!“ volá skrz přivřený dveře.
běda kdybych vstoupil.
tvrdí že líčení
je pro ni intimnější než rozcapit stehna na gyndě
nebo duši u zpovědi.


Šmíd
„chlap co šrouboval máti byl taky Šmíd.“
„já jezdil u pekáren s nějakým Šmídem.“
„a nebyl v pohodě?“
„byl.“
„a bachař na Mírově —“
„Šmíd.“
„v pohodě.“
„jo.“
„říkám.“
„Šmídové musej bejt v pohodě.“


hladový oko na dálnici o půl třetí k ránu
zlověstně osvětlovalo palubní desku.
„zastav mi u pumpy
kdyby měli Budvar v plechovce.
a bagetu.
ty nemáš chuť na bagetu?“
„sklapni už.“
„tak na to dupni.“
zatímco motor poškytával
vytáčela mě Hedvika k nepříčetnosti
a že jsme se vůbec ještě kodrcali bylo nejspíš
magnetickou silou měsíce.
zrovna byl úplněk.
červen.
po dešti.
ideální čas na úhoře.
„jestli nevíš levej pedálje plyn.“
a nedá si pohov.
někdy bych jí vážně jednu sek.


kufr s remingtonem jsem pohřbil mezi chuchvalce
vlasů a pavučin pod kredenc
a místo poezie recitoval diktáty
Dana baletila u sporáku
v zástěře kalhotek. otevřela troubu
a horkej vzduch zástěrou zavlnil.
taky si toho všim
a začervenal se.
pořád ještě měla exkluzivní nohy
ale křečový žíly z roků strávenejch na place
nesmazatelně jako cejch vypálenej značkovacím železem
prozradily servírku.
„pomalu končete s tím vaším učením.“
„a kořen druhej rovnice?“ řek jsem.
„už ho netrap a ty zlatíčko připrav prostírání.“
„cože?“
„prostírání.“
„učim se.“
vyndala kuře z pekáče na prkýnko.
„řekni mu něco jednou ty.“
„cože?“
„ach jo.“
„neřečni a běž pro ty příbory.“
„prostírání!“
neochotně se zved a čirou náhodou zakopnul
a rukama se opřel o moji židli
a jak byl nade mnou nakloněnej
zašeptal:
„a z toho pitomýho slohu mám čtverec.“
a plivnul mi do ucha.

vykládejte ale žárlivýmu puberťákovi
že jste pro jeho mámu
možná už poslední zvonění.


smrdíš chlastem
říká Magda
zatímco se morduju
s knoflíkama její noční košile.
obrátila se na bok.
přitisknul jsem se
sevřel ji okolo ramen
a druhou rukou rozevřel půlky.
„tam ne!“
křičí
pláče.
vstávám
a jdu do kuchyně.
zapálím si.
přijde.
čekám.
však ona přijede.
na oko s prosíkem ale pak začne:
„když se naleješ nevíš co děláš.“
v těhle okamžikách se mi zdá
že právě vím
ale řeknu:
„nevím.“
a zase bude na koni. (?)


želva
„představ si že ta nová čůza v kantýně bydlí v maringotce.“
„cirkusačka?“
„kdepak. kočuje po zahrádkářskejch koloniích!“
„a má tu maringotku podle tebe zaparkovat na Staromáku?“
„O.K.“
„tak vidíš.“
„jenomže ona to dělá kvůli želvě aby se mohla pást na trávě.“
„dojemný.“
„dojemný? mně zajímá aby měla čerstvej vlašák
a ne kde jsou čerstvý pampelišky“
rozdurdila se Magda.
místo abych se zasmál začal jsem kuckat
tím palčivým kuřáckým kašlem
vystřelujícím až z hrotů plic.
zase má recht.
7:1
bodík na mý straně je za
umytý nádobí.


před poločasem Sparta prohrávala 0:2
na penaltu šel Berger. švihnul levačkou
a rotovanej míč míří nad břevno
a nad tribuny
a ven z obrazovky. porazí anténu
kaktus na parapetu rozbije okno poskakuje po
chodníku dolů na Lidickou
a dál
směrem k Andělu
kde ho nakopne skotačící cikánek
a trefí do čepice kominíka.

a právě kvůli těmhle momentům
se vyplatí občas zkejsnout
u televize.


Michal Šanda

Michal Šanda (*1965, Praha) vyštudoval Gymnázium Jána Nerudu. Za normalizácie vystriedal mnoho manuálnych zamestnaní, od roku 1991 je zamestnaný v Inštitúte umenia – Divadelnom ústave ako archivár. Je autorom množstva básnických a prozaických kníh, napr. Blues 1890-1940 (2000), Sudamerická romance (2003), Dopisy (2009), MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová: Kazuistika pacientů Michala Šandy a Jakuba Šofara – literární anamnéza (2014) alebo Oskarovy rybářské trofeje (2014). V minulom roku vydal spoločne s Ivanom Wernischom žánrovo obtiažne zaraditeľnú knihu zloženú zo spomienok, čŕt, krátkych poviedok a historiek nazvanú Jakápak prdel (2015). Vydal aj básnickú zbierku Rabování samozvaného generála Rona Zacapy v hostinci U Hrocha a novelu Autorské poznámky k divadelní grotesce Sráči, ktorú poskytol čitateľom na svojej stránke host.divadlo.cz/sanda/ zadarmo na stiahnutie.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s