iLeGaLiT MaG

Básne: Simona Racková

U PŘEVLÉKACÍCH KABINEK


Ještě

24. 10. 2015

Ještě jsme nepřišli, a vše je připravené:
Místa u stolu, ubrus dosud mlčí, čistý
uhladím rukou, co je už tak hladké dost
pohladit, hebce otevřít, pak jemné tahy
všechno, co následuje, vše, co se musí stát
Galerie, tak plná prostoru, předpoklad završení
Pokud jsou hřeby zaoblené, jsou to ještě hřeby?
Plátno a šrafování, písmo, v němž se bezradná ztrácím
jdu od písmene k písmenu, země se nechvěje
ovšemže ne: to jsou jen tramvaje
ujisti mě, že to jsou tramvaje, kov kolejí
přehledná hlavní třída, centrum v kostce
masox anebo cukr, slastné střídání chutí
plánek města pro usnadnění orientace
Pak přihrnovat zeminu k růžím, co nečekají
v záhonu, co tam prostě jenom jsou

Silvestr
14. 11. 2015

Co vím o kompaktnosti? Co o jejím čase?
Lijeme olovo: prolomit horní, křehkou vrstvu sněhu
pak se probořit měkkostí, ten úžas, že to jde. Hladím a hledám
první tvář, kterou nastavíš, honem ji pojmenovat
vnucovat smysl tomu, co je jen náhodný tvar.
Teď, než nám vychladne, oblost i hroty, okraje budoucnosti.
Volné si povlávají, lampiony štěstí
těsně před zhroucením, a ovšemže děti
poběží po planině jako ve filmech
najít zborcenou konstrukci a vyhořelý líh
trosky a fábory, útržky rozhovorů
Krutá čistota objevitelů: dlouze zkoumat zaklesnutí
drátů, principy vzletu a příčiny ztroskotání, zatímco
chytáš se nočních scén i přehlednosti pláně.
Jenže je sotva poledne a vše teprve začne.

Stonky, kořeny
14. 11. 2015

Stonky strnuly mrazem, přesto kořeny
mohou být živé, všechno je pod krustou
Rozrušit povrch? Takhle v půlce listopadu?
Raději pohladit ji na dálku, víčka, splavnost řas
náhlá podoba synů, nejhlubší možný řez
Honem ho sešít, překrýt úkoly, jistěže splněnými
podpisem, denní sebekontrolou. Do zahrady uniknu
nic nepřerovnám, nezavrším. Svobodná, neboť prosta užitku.
Jak tne, požitek z jahod, symbol zmizelého plodu
zmrazený, porce zvážené jak novorozenec.
Žížaly obtáčejí kořen pampelišky, prokřehlé
a vláčné. Poprvé se dotknout a s překvapením zjistit
že už to nevadí. Nikdy to nevadilo, jak jsem to mohla
zjistit až teď? Odsunout ostrým nástrojem
neublížit a nepřekážet. Přesný rozpis dní.
Kořeny rozplétat, nepřetnout křehké. Vlhkostí
sycena do jara. Prosáklá půda, gáza, vzkaz.

Arnika, lípa
12. 12. 2015

Jsem tak šťastná, říkáš
nad námi javory, platany
větve a ramena, rozdírá pomyšlení
na plod, listy jsou srdčité, čepel pilovitá
obcházet řeči, raději dáme si u stánku
vodku, nenápadně si vezmu
kalíšek, ve kterém je jí víc
Arnika jméno tvé, zatímco zrady
zradičky sypou se, odvažme je
pečlivě, přiklonit pravdu, lež, lípy a platany
pohladit přes vlasy
Náhodně, z devítky, zahlédla jsem dnes
tvého muže s tou černovláskou
dvé plodů chvějících se za záhybem listu
semeno zpravidla jedno, zřídka dvě
květy ve vrcholících, stopka květenství
a ty, roztržitá až k žilnatině listů
dopíjíš, říkáš, prožívám teď takové štěstí
kdybych ti ho tak mohla trochu dát!

Jako zlaté brnění
26. 12. 2015

Dnešní sen: vcházím do babiččina sklepa
smrad z koček, šerosvit jak od Dürera
necky plné písku se zanořenou mrkví.
Najednou pohyb v hromadě starých hadrů:
rozježená žena, tisknou se k ní dvě dcery
starší je dvanáct, mladší tak pět, možná šest
Honem jim nesu jablka, lavor a oblečení
té menší masku orientální tanečnice
vypadá jako zlaté brnění. Tady vás hledat
nebudou, zítra už něco vymyslíme, uklidňuju je
sama udivena, že válka už došla až sem.
Ráno tam najdu jen rozbité okýnko.

U převlékacích kabinek
27. 12. 2015

Ve snu jsem tě viděla, z auta jsi vystoupil
jak živý. Bylo to na benzínce, zabouchl jsi dveře
a šel si pro bagetu. Majonéza vsáklá do pečiva
otřásla jsem se, jak může tohle jíst?
Betonový plac, stála jsem ve větru
toužila přitáhnout si pléd, měla jsem však
jen šaty bez rukávů. Připadalo mi
samozřejmé, že vyjdeš z obchodu
zamíříš ke mně a obejmeš mě.
Tys mě však těsně minul, utrousil „ahoj“
nastoupil do auta, stačila jsem si všimnout
že je narvané lidmi. Rychlé směrovky.
Ale co, stejně musím do práce:
u převlékacích kabinek plovárny na Střížkově
předvádět plavky, prádlo, starou pelerínu
zatímco všechny ty dřevěné dveře
se prolamují sem a tam
sem a tam, jenom skřípot v průvanu.


Simona Racková

Simona Racková (*1976) je poetka, redaktorka, editorka a literárna kritička. Recenzie a kritiky publikuje pod svojim celým menom Simona Martínková Racková. Vyštudovala český jazyk a literatúru na Filozofickej fakulte UK, od roku 2013 vedie recenznú rubriku literárneho časopisu Tvar. Bola editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 (Host 2012) či dvojdielnej Antologie české poezie (dybbuk 2007 a 2009). V roku 2007 debutovala zbierkou Přítelkyně (Literární salon), roku 2009 jej vyšiel súbor dvanástich básní o Benátkach Město, které není, bibliofília s linorytmi Pavla Piekara. V októbri 2015 publikovala zbierku Tance (Dauphin). Básne publikovala napríklad v časopisoch Host, Tvar či Respekt; jej poézia bola preložená do angličtiny, portugalčiny, taliančiny a srbčiny. Nami publikovaný výber je ukážkami z jej novej tvorby.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s