Básne: Mircea Dan Duta

Dotek možná i ruky

Po nehodě jsem zůstal téměř ochrnutý.
Ovšem ne úplně.
Třeba dýchat a slyšet jsem ještě schopen
a hýbat očima také.
Manželka chodí po nemocničním pokoji,
kde ležím,
jako lvice v kleci jiného zvířete.
Je hrozně nasraná.
Drží totiž v ruce závěť, v níž je uvedeno,
že dědičkou mého veškerého majetku bude ona,
nikoli bývalá manželka a její bastardi
(ne že by toho bylo kdo ví kolik, ale přece jen),
a kterou jsem dosud nestihnul podepsat
a kvůli ochrnutí nejspíš také jen tak nepodepíšu.
Manželka tou závětí nervozně mává,
vyčítá mi, že jsem spoustu věcí
začal, avšak nikdy nic nedokončil.
Třeba dokud jsem ještě byl schopen se hýbat,
horko těžko jsem sice závěť sepsal,
avšak nestačil jsem ji podepsat.
Dokonce ani nehoda se mi pořádně nezdařila:
jsem sice skoro celý ochrnutý,
ale přece jen naživu.
Každý skutečný muž by za takových podmínek
určitě
laskavě
a hlavně definitivně
chcípnul.
Na manželčino žvanění pochopitelně nereaguju.
Mimochodem jsem moc nereagoval,
ani když jsem byl toho
formálně,
zdravotně,
a právně
schopen.
Jen jsem ze sebe tu a tam vydal nějaké
slůvko, pořádnou větu však žádnou.
(No jo, moje lásko, máš pravdu,
to je další věc, kterou jsem
začal a nikdy nedokončil.)
A tak co bych reagoval teď?
Totiž to mrzák vůbec nemá v popisu práce.
Ovšem Max von Sydow měl v tom filmu pravdu:
jako paralytik se přece jen těším i určitým výhodám:
smím se posrat jako malé dítě
a stejně jako malému dítěti mi potom musejí
umýt prdel.
Jsou skoro čtyři hodiny odpoledne.
Brzy přijde sestra.
Každý den o půl páté mi umývá celé tělo.
Mám ještě 35 minut na to,
abych vykakal všechno, co do mě
od božího rána cpali různými
hadičkami a infuzemi.
Jako každý den
mi sestra bude nadávat do hnusných hajzlů
a do smradlavých mrtvol.
Tak ať. Koneckonců
je mladá a moc pěkná.
Umýváním mrtvých a umírajících
se tato zajímavá postavička,
v minulosti tanečnice a prostitutka
a současně studentka mediciny,
totiž živí.
Pokaždé, když mě otáčí na břicho,
aby mi mohla vyčistit zadnici od celodenních sraček,
chtě nechtě se mě dotýká
svými pevnými kulatými ňadry
a já se pokaždé mezi ty její kozy
ihned a s chutí udělám.
(Jak jsem už uvedl, některé malé části
mého paralyzovaného těla
úplně ochrnuté nejsou.)
Tím samozřejmě sestřin bujný výstřih,
bílý plášť a černou podprsenku
ušpiním svou odpornou
lepkavou šťávou,
ale při veškeré špině,
s kterou si musí umývačka mrtvol poradit,
se to už ani nepočítá.
Nikdy v životě
na to moje tlusté, smrduté a hnusné tělo
tak dlouho a intimně taková kočka nesahala.
A z toho se budu těšit až do samého,
podle lékařů ne tak brzkého
(a pro všechny ostatní zoufale vzdáleného)
konce svého zasraného a zbytečného života.
Najednou cítím určitý tlak v břiše,
soustředím se,
ze všech skrovných sil, co mrzákovi zbývají,
zatlačím – no a sláva!
Všechno jsem ze sebe vykakal!
Tedy milá manželko,
jednou v životě jsem
něco dotáhl do dobrého konce,
jaks mě tolikrát poučovala.
Polepšil jsem se, viď?
Už se na svou svůdnou umývačku mrtvol
nadšeně těším!
S ní budu totiž každý den
všechno
dotahovat do dobrého
konce svého života.


Němý citát na břehu
                                       Bětce

Stojím na břehu,
koukám na ryby.
Možná, že jedna z nich jsi ty.
Třeba jsi spadla
z mého akvaria loni,
když jsem ho vyhodil.
Ovšem co si pamatuju,
bylo snad prázdné,
určitě v ní už žádné rybičky nebyly,
alespoň žádné živé.
Všechny jsem totiž
zabil předem.
Něžně jsem je vzal do ruky,
trpělivě a soucitně čekal,
než se na moji dláni udusily,
a pak jsem se nad jejích smrtí
upřímně rozplákal.
Pokud jsi to přežila,
tak jsem tě v rukou
nedržel já.


Krátký citát o zabíjení

                                       Památce Nichity Staneska a Krzysztofa Kieszlowského

Básník tvrdí, že v člověku
lze zabít pouze slova
jemu známá.

Mám v sobě tolik slov,
avšak kolik z nich
skutečně znám?

Dále píše, že v broskvoni
je možné zabít
na nejvíc několik broskví.

Ovšem v broskvoních
na mojí zahradě
už dlouho žádné broskve
nerostou.

A co kamen?
V něj
prý není co zabít.

Třeba se nám známá slova
a broskve na naších zahradách
stávají kameny
a tak pomalu
už nebude co zabít
dokonce ani mimo nás.

Básníku,
zabij nás něžně.


Očištění – Citát z parkového řádu

Každý večer piju pivo sám
na lavičce v Parukářce.
Pomáhá mi to:
zapomínám na tebe,
na tvoji krásu,
na svoji osamělost,
na to, že nikdy nebudeme spolu,
a do půlnoci
se dokonce smířím se svým osudem
a dospívám k závěru,
že můj zatracený promarněný život
by se možná dal i přežít.
Dnes večer jsem však pil
víc než obvykle,
asi proto jsem si teprve
při odchodu uvědomil,
že jsem se nedíval
na barevnou fontánu
na Vrchu Svatého Kříže.
A tak jsem otočil hlavu tím směrem,
byla by totiž škoda
neprovést i dnes večer
tento každovečerní opilecký rituál.
Ovšem na Vrchu Svatého Kříže
žádná fontána nebyla.


Stav počasí – (pod)městský citát

V mém zatraceném městě
není nikdy chladno.
Za to máme milion druhů
vedra, tepla a kanikuly
a každý z nich
je v něčem podobný
určitým aspektům
kurvení.
Máme teplo
dlouhodobé a intenzivní
jako celonoční mechanické šukání
s odolnou zkušenou děvkou
v místnosti bez oken,
vedro smradlavé a vlhké
jako štětka,
která se udělala sama
právě před příchodem klienta
a neměla čas,
anebo se nechtěla osprchovat,
celoletní kanikulu připomínající
stálý provoz bordelu
na Vítězném náměstí,
kde nikdy nemají dovolenou,
bouřky silné a přitom horké
jako nepřetržité prdnutí
staré tlusté opilé Velké Mamá
ráno při účtování služeb
před odchodem zákazníků,
dennonoční vysoké teploty,
jaké měla Jarmila,
nejkrásnější, nejmladší
a díky nízkým tarifům
také nejoblíbenější šlapka
na Národní třídě,
a zároveň jediná,
která až do své loňské smrti
na tuberkulózu
neústupně odmítala
pracovat pro Velkou Mamá,
podzimní vroucí kyselé
deště páchnoucí
jako staré použité
gumové kondomy
a zimní sníh
vlažný jako čaj na měkký vřed,
špinavě rudobílý
jako tampóny používané prostitutkami,
které makají během svých dnů.
Takhle už to nemůže
moc dlouho pokračovat.
Něco se přece jen
musí změnit.
A také se to změnilo.
V práci nás kvůli úsporám
odpojili od ústředního vytápění
a Velká Mamá nechala svůj podnik
vybavit klimatizací.
V našem zatraceném městě
není nikdy teplo.
Za to máme milion druhů
chladu, zimy, mrazu
a studena
a každý z nich
je v něčem podobný
určitým aspektům
kurvení se.


Citát z týdenního jídelního listu

V pondělí mě Jarmila
pozvala k sobě na oběd,
prý vařila výbornou šaormu.
Byl jsem z toho nádšený,
Jarmila je totiž výborná holka,
téměř stejně jako její šaorma,
chtěl jsem jí tedy napsat,
že pozvání rád a vděčně přijímám,
ovšem pak jsem si vzpomněl
na její poznávací cestu doTurecka
a řekl si, že bych nerád dojedl to,
co zbylo po Ahmetovi.
V úterý mě Růžena
pozvala k sobě na oběd
prý pekla vynikající pizzu.
Růžena je totiž také vynikající slečna,
skoro jako její pizza,
chtěl jsem tedy její pozvání
radostně akceptovat,
pak jsem si ovšem vzpomněl
na její badatelskou stáž v Italii,
a uvědomil jsem si,
že bych nerád dojedl to,
co zbylo po Giorgiovi.
Ve středu mě Daniela
pozvala k sobě na oběd,
prý připravila dobrý sauerkraut –
neboli v mateřštině kyselé zelí.
Ačkoli Daniela je sáma občas
trochu sauerkraut
ovšem jindy zas mňamko k sežrání,
napadlo mě, že bych tento týden
přece jen pro jednou
na oběd zajít mohl,
pak jsem si však vzpomněl
na její studijní výlet do Německa,
a řekl si, že bych nerád dojedl to,
co zbylo po Franzovi.
Ve čtvrtek mě Veronika zvala
na prima domácí sekanou,
naštěstí jsem si však včas vzpomněl
na její dobročinný zájezd do Somálska,
tak jsem si řekl, že bych nerád dojedl to,
co zbylo z Ahmeta, Giorgia a Franze.
V pátek mě k sobě zvala sáma manželka,
abych hlídal naše děti,
dokud ona bude v opeře
se svým milencem,
a tak jsem si k večeři s chutí dal to,
co zbylo po naši Lence a našem Honzíkovi,
a teď se těším, že si na víkend
opatrně a starostlivě dám to,
co zbude z kolegyně Alenky
po její pondělní poznávací cestě
na chatu ředitele Machra,
úterní badatelské stáži
v letním bytě vedoucího,
středečním studijním výletě
v účetního hodinovém hotelu,
dobročinném čtvrtečním a pátečním zájezdě
na půdu s kuchářem
a do sklepu s vrátným.
Co se dá dělat?
Dnešní holky
se chtejí skutečně vzdělávat.


Citát na nedostatečném papíře – němý citát z Honzíka (1)

Vždycky když nás koupe,
krmí, dává spát
učí mluvit, číst,
počítat a psát,
maminka nám každou chvíli říká,
že musíme být vděčný, že ji máme,
a že se o nás stará,
protože tatínek stejně nic neumí,
jen máká jako vůl
na tom nakladatelství
a přitom je jeho plat stejně na prdel.
Tak mě napadlo, že asi proto
nemáme nikdy v koupelně
dost toaletního papíru
a maminka nám utírá zadky
starými tatínkovými košilemi.


O ošklivých slovech – němý citát z Honzíka (2)

Od té doby, co k nám chodí strejda Luke, je maminka veselejší,víc se směje a je méně doma. Zato je doma víc tatínek, ale on stejně nic neumí, jen maká jako vůl v tom nakladatelství, a tak nás teď koupe, krmí, dává spát, učí mluvit, číst, počítat a psát slečna Alenka. Maminka je se slečnou Alenkou moc spokojená. Oslovuje ji „hany“ a občas se díví, jak si jen takový měkkýš mohl najít takovou žhavou kočku, ale že jí je to úplně jedno, pokud jsme my děti, teda já s Lenkou v pořádku. Moc nechápu, co tím maminka chtěla říct. Jednak vím, že kočky máme dvě, u babičky Victorici, ale žádnou doma, že prý pro nás nejsou zdravé, a jednak, že kočky si najdou kocouři, nikoli nějací měkkýši. Až se konečně rozmluvím, jak říká maminka, zeptám se slečny Alenky, kde v domě máme tu žhavou kočku, že já o ní vůbec nevím a taky nevím, proč má být žhavá, když kočky babičky Victorici jsou sice pěkně teploučké, ale rozhodně ne žhavé. A také se musím zeptat, co je to měkkýš. Nejspíš to musí být něco jako ušlechtilý kocour, jak říká maminka o strejdovi Lukovi, ale nevím to jistě. Strejda Luke na nás moc nemluví, jen mumlá něco, čemu ani já, ani Lenka nerozumíme. Maminka nám pokaždé vysvětluje, že strejda Luke je Kanaďan a mluví jenom anglicky. To také nevím, co znamená, ale myslím, že snad trochu přece jen anglicky rozumím. Včera jsem totiž z jejich ložnice slyšel, jak se strejda Luke maminky ptal, jestli ví, jak čápi a vrány přinášejí malé děti. Maminka nevěděla, a tak jí řekl, že prý čáp a vrána děti na svět nejdřív přinášejí, a pak je posílají do píči. Maminka se strašně smála, a prý ať jí to strejda Luke prakticky ukáže. A potom jsem už od nich slyšel akorát jakési nesmyslné hekání. Nejspíš to bylo anglicky. Ovšem zaskočilo mě, že maminka nevěděla, jak se to má s čápy a vránami a musela se to dozvědět až teprve od strejdy Luka. Vždyť mně a Lence o tom tolikrát vypravovala. Ale kam vlastně ty děti posílají? Já sice už několik slov jakž takž potichu a pomalu vyslovuju, ale to slovo od strejdy Luka jsem dosud vážně neslyšel. Nejspíš to bylo také anglicky. Avšak napadlo mě, že i když to sice ještě neumím vyslovit, tak zato dokážu docela slušně rozpoznat písmena. Tudíž hned v pondělí, když maminka a strejda Luke šli pracovat do banky a tatínek šel do nakladatelství makat jako vůl, slečna Alenka zůstala doma, aby nás, teda mě a Lenku hlídala, sebral jsem z abecedy, s kterou jsme si hráli, písmena P, Í, Č a A, položil jsem je před slečnu Alenku a zadíval se jí pozorně do očí tak, jako to dělám pokaždé, když chci, aby mi něco vysvětlila. Jenže ona kupodivu zčervenala, písmena ihned zakryla rukama a rychle mi zašeptala, že je to špinavé, smradlavé slovo, ať už ho nikdy neříkám a ať si běžím ihned umýt pusu, jinak mi bude smrdět těma sračkama až do soudného dne. Poslechl jsem ji, ačkoli jsem nevěděl, co to je soudný den a stejně mi to nešlo do hlavy: copak by strejda Luke řekl mámě špinavá slova, aby mu pak smrděla pusa sračkama? Později zvonil telefon. Já ho obvykle nezvedám, jak to dělá Lenka, protože ještě nemluvím, tak co bych komu povídal? Ovšem kolem telefonu zrovna nikdo nebyl, tak jsem ho nakonec přece jen zvedl. Ze sluchátka se ozval nervozní pán, a že prý ať ta blonďatá píča ráčí dorazit do práce, jinak že bude zle. Když se se mnou učí, tak slečna Alenka vždycky říká, ať se pěkně soustředím na slovo nebo výraz, které mám vyslovit a pak, až ucítím, že jsem připraven, ať to všechno ze sebe dostanu, aniž bych se čehokoli bál. A právě takový moment nastal během onoho telefonátu. Ten pán ze sluchátka použil ošklivé slovo. Zhluboka jsem se nadechl a řekl mu, že se to špinavé smradlavé slovo neříká, a ať si ihned běží umýt pusu, jinak mu bude smrdět sračkami, až do soudného dne. Pak jsem telefon položil, protože už jsem stejně neuměl, co říct dál a pak jsem si pomyslel, že přece jen musím tomu pánovi nechat alespoň trochu času, aby si pusu opravdu umyl a také aby zjistil, kdy bude ten soudný den. A tak jsem šel do dětského pokoje a bylo mi líto jenom toho, že mě nikdo neslyšel telefonovat. Později se vrátil domů tatínek. Vypadal smutně a slečně Alence něco zašeptal u ucha. Ta se rozbrečela, ačkoli jsem vůbec nechápal proč, a odešla. Potom jsme ji neviděli celý týden. Hlídal nás tatínek nebo maminka a jedenkrát nás nakrmil a dal spát sám strejda Luke. Jednoho rána jsem písmeny z abecedy vyskládal slovo A-L-E-N-K-A, a tak mi tatínek vysvětlil, že ona se musí postarat i o jiné děti. Lenka se zeptala, jak že se ty děti jmenují. Tatínek vyslovil několik zvláštních jmen. Byli mezi nimi nějaký Machr, Vedoucí, Účetní a Vrátný. Slečna Alenka se nám vrátila až příští neděli. Měla modřiny na tváři a moc nemluvila. Pak se u nás sešla na návštěvě celá rodina: maminka se strejdem Lukem, babička Viktorica s babičkou Dorkou, které se dlouho neviděly, a tak se bavily v ložnici, i děda Jiří. Slečna Alenka jenom krátce pozdravila a šla hned do kuchyně. Potom se vrátila do obýváku a oznámila, že večeře bude brzy hotová. Maminka se trochu zamračila a řekla tatínkovi, že by se měl tý chudák holkce více věnovat. Tatínek zuřil a prý že toho hajzla jednou stejně zabije, ovšem maminka mu odsekla, že na to nemá koule, a že se sama díví, že taková krásná a hodná holka s ním vůbec vydrží. Strejda Luke mumlal něco o porušení ženských práv, ale ani já, ani Lenka – ona však anglicky umí ještě hůř než já – jsme nevěděli, kdo je ten hajzl, ani co je to za koule, které tatínek nemá. Přece jen jsem však tušil, že by mohlo jít o špinavé slovo a váhal jsem, jestli mamince a tatínkovi nemám říct, že jim budou pusy smrdět sračkama až do soudného dne, protože oni u nějakého soudu už jednou byli, ovšem pak už tam nemohli, protože jak říká maminka, ti zasraní právníci stojí hrozně moc, a tak to nechali plavat. Já jsem sice nevěděl ani co jsou právníci, ani co museli máma s tátou nechat plavat, ale řekl bych, že šlo právě o ty sračky. A tak jsem raději mlčel. Brzy nás slečna Alenka svolávala k večeři. Všichni mlčeli a každý hleděl jen do svého talíře. Mě krmila babička Victorica a Lenku babička Dorka. Maminka něco zašeptala dědovi Jiřímu, ten však jen zavrtěl hlavou, nalil si skleničku červeného vína, pak ji naráz vypil a řekl: „Ta kyselá píčovina je přeci jen dobrá, vole!“ A to se při jídle nedělá, a právě proto říká babička Dorka o dědovi Jiřím, že je to takový tlustý venkovský balík. A tak jsem cítil znovu, jak se pěkně soustředím, a až jsem se cítil připraven, sebejistě mu řekl, že to špinavé, smradlavé slovo, se nemá nikdy říkat, a ať si běží hned umýt pusu, jinak mu bude smrdět sračkama až do soudného dne a to se mu líbit nebude, protože ti zasraní právníci stojí hrozně moc peněz. Děda Jiří nic neřekl, on vlastně skoro nikdy nic neříká, jen si nalil další skleničku a zase ji vypil. Zato mě všichni ostatní začali líbat, objímat a hladit, že prý velký den je konečně tady, maminka prohlásila, že si byla vždycky jistá, že její pedagogické metody budou mít dobré výsledky, tatínek stále opakoval „můj mňoukací kocourek“, čímž myslel nejspíš toho měkkýše, kterého jsem dodneška neviděl, a slečna Alenka mě vzala do náručí a rozbrečela se, ani nevím proč. Jen babičky Victorica a Dorka zůstaly sedět vedle sebe u stolu asi proto, že se dlouho neviděly a děda Jiří nenápadně zmizel s flaškou do ložnice asi proto, že je to takový tlustý venkovský balík.


Predchádzajúci príspevok od autora: Básne: Mircea Dan Duta.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s