iLeGaLiT MaG

Texty: Radek Štěpánek

Dobrý den

 

Dobrý den

Nad mým životem tady rozevře střechatka svá křídla, zatímco ze mě vypadává nestravitelno včerejšího dne. Na práh kadibudky usedne babočka: dobrý den, říkám jí, něco napršelo v noci a teď už je zase nebe skoro bez mráčku, tak to má být; počasí nad mým životem je alespoň pro dnešek důležitější než počasí v Evropě, na Blízkém východě nebo v Rusku, bouřku rozehnala babočka před kadibudkou, koupel v potoce a sedlina kávy mezi zuby. Dobrý den: kamenem z brodu jsem si nabrousil nůž, v ohni opálil čtyři kůly k plotu, nic jsem nenapsal, ale na rukou mám smůlu a mozoly.

Optimista (Výkřik a jeho ozvěna)

Všechno začne děsným výkřikem denního ptáka, který poprvé spatřil noc. Nese se nad hladinou řeky a za letu se teprve učí létat. Každým pádem modeluje známý svět, z hradby černi vystupují stromy a břeh, úzký pás písku nad vodou, stezka vyšlapaná zvířaty a lidmi, proměněná nedostatkem světla v cákanec rozlité tuše mezi dvěma hradbami na dotyk kopřiv. Ale vstoupí i tam a rozhrne antracit větví. To už opěvuje krásu úplňku, klenbu nebe a jejich nekonečnou útěchu. Beztížně stoupá tónovou stupnicí a zaniká v sebou stvořeném prostoru.

Oka

Úhel na hodinkách naznačuje ráno, ale tma na nebi mlčí noc. Vyšeptáváme mezi sebou svůj prostor. Nikomu se nechce mlčet, aby nezůstal sám. V těch pár chalupách za námi pořád žijí lidé, ale kohouti už ne – a světlo v jednom z oken jen krouží tunel okolo svého mžourání. Zbyla z nás ústa a oka uší, připravena stáhnout se kolem každého pohybu, strachy třeba i rdousit.

Pokoj pokojíčku

Trnová koruna pryšce by už třikrát objala mou hlavu, ale nechám ji kvést. Běloba zdi překryla vzkazy chytané v povětří, oči plakátových hrdinů, potrhané tváře, pokřivené vzory.

Kdysi jsem si pokoj vymaloval krví, prstem čmáral na dlaždice a skládal zrcadla, aby vpily každý obraz. Na všechno jsem byl malý.

Teď vzdušné kořeny hmatají prázdno pokoje, otisk posledního probuzení zkameněl v peřinách. Ze stolu zmizela lampa, ale pod sklem pořád hoří osm svíček na dortu, oči ještě blonďatého bratra v hrdle Macochy a mladé tváře rodičů skryté za tvary brýlí, které už zase určují módní trendy. Zaplácnutá moucha pořád sedí na stropě.

Zmizet

Okolo chladnoucí vody v dřezu se usazuje mastnota. Lovím z ní talíře, hrnky a vařečky ulepené její glazurou, která odolává proudu, ve špinavé vodě hmatám vidličky a nože a drtič česneku, ucpaný mokvajícími zbytky stroužků. Prstem zvířím kal na sítku, odřezek žampionu tančí s kusem cibule tango v hvězdném prachu lógru z ranní kávy.

Když pomyje konečně odkapou, svíjí se v sítku ještě úhoří monté rozvařených špaget a mých vlastních vlasů, marně se soukající do ucpaných děr. S odporem vyklepu do koše všechny ty pomíchané zbytky jídla a mě, utřu dřez a kuchyňskou desku a prázdný kávovar odsunu na prázdnou plotnu. Právě jen prázdno zbývá, znovu jsem po sobě zahladil stopy celého dneška.

Ukolébavka

Nejdřív projde celé stádo šumavek, rohaté ovce k nerozeznání od beranů, berani, ovce bez rohů, letošní jehňata s nažloutlým rounem. Zvonky potom vystřídá příliv narážející na ticho, vybělené kosti, vlna na trní u stezek sotva znatelných v kamení a právě narozený hlas, který volá.

Jdu za ním, otevírám drátěnou branku, šlapu na paty svému stínu v pustině. Sníh a kamení. Nevede to nikam.

Všechno zastrčím do první zásuvky mého psacího stolu. Do další zásuvky zavřu psací stůl.

 

Obě ruce jsou mé

 

Ráno v pohybu

Stíny krabatí v kůře akátu
z kabátu na větvi
po masopustu ráno
šlukuje mastnotu
chlast a mour

babička sype zrní
prach z kostí
po dvoře honí vítr

Portrét babičky

Nikdy jsem neviděl její vlasy
a ani teď šátek nesundá
dopoví příběh a sklopí oči
V okně za ní noc venku
zrcadlí obraz sednice:
kočka smí už teď přes studené sklo
ponořit čumák do misky
s mlékem na plotně

Úžeh

Ani ne srpen a slunce nastojato
už váže ze všeho živého kytice slaměnek
Stíny chrastí svými kostmi
a každým deštěm zem jen víc puká

Odpolední nic trvá celý den:
jedna ruka pomáhá vose z vody v sudu
ta druhá trefila ováda na lýtku
obě samozřejmě – obě přiznávám – obě jsou mé

Vzpomínka

Ve vaně srna stržená rysem
roztržený trávník
a dvě hlavy nezrozeného
v úklonu z dutiny břicha

Slepé oči vyčítají
Před nimi člověk
nemá kam uhnout

Táta svlečený do půl těla
klečí nad tím vším

Úděl

Je třeba spláchnout celý den
olepené nože leží v dřezu
mlýnek po chrupavkách a drobech
chrchlá zbytky veky
ze sraženiny v sítu ukapává krev
a oči od plotny ke stolu
těkají čeho se chytit
co ještě zbývá
aby už nezbývalo


Prečítajte si aj: Básne: Radek Štěpánek.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s