Martin Koláček: Sezení Anonymních Kanibalů

Sezení Anonymních kanibalů mělo probíhat v obecním kulturním centru, což byla ještě předapokalyptická národní opera, jejíž zašlou slávu se snažili noví obyvatelé města obnovit pořádáním kulturních akcí. Ty ovšem neměly velkou návštěvnost, a to od té doby, kdy se v průběhu představení pro děti „Honza a výpustní ventil“ propadl strop a zavalil celý herecký ansámbl. Děti přežily, ale ani reklamy „naši herci jsou postradatelní, vaše děti nikoliv“ nepřesvědčily veřejnost, že nad hledištěm by se něco takového nemohlo stát.
Ve výsledku se tak začalo kulturní centrum využívat pro terapie různých asociálních živlů. Nejspíš proto, že pokud na ně spadne strop, nikomu to vlastně nebude vadit. Kromě nich samotných, samozřejmě.
Terapie obvykle vedl kněz, který ten daný rok zastával funkci kaplana. V místní církvi se totiž každý rok měnily pozice podle toho, kdo v průběhu roku uplynulého nejlépe zastával svoji funkci. Ten, kdo dostal v hodnocení nejvíc bodů, se stal pro rok příští papežem a mohl si užít terorizování svých bratří. Z pozice kaplana byla cesta na vrchol nejjednodušší. Za smrt při evangelizační činnosti bylo celých 1200 bodů.
„Á, buď zdráv, chlapče,“ usmál se na Bagra kaplan, „pojď dál, už na tebe s kolegou anonymním kanibalem čekáme.“
„Já nejsem žádnej kanibal, sakra!“ ozvalo se zevnitř naštvaným hlasem.
Bagr hodil na kaplana tázavý pohled.
„To nic,“ mávnul rukou kněz, „občas mají problémy si to přiznat.“

BAGR_Pribeh_mutanta

V místnosti seděl velmi hubený muž, zahalený v černém plášti.
Bagr vytřeštil oči: „Strejdo Kostroune? Ty jsi kanibal?“
Muž na něj upřel své vpadlé oči, pak se otočil na kaplana a z klidového stavu přešel plynule do křiku: „No to si děláte srandu, ne?! Proč jste mi neřekl, že tady bude malej Bagr? Co to je za anonymní kroužek, když sem přijde pomalu člen rodiny?“
„Ale no tak, Kostroune, nerozčilujte se,“ snažil se ho uklidnit kněz, „vždyť víte, že vše, co se zde řekne a odehraje, je důvěrné.“
„No to určitě! Tenhle malej práskač to okamžitě bonzne svejm rodičům!“
„Já nejsem žádnej práskač!“ ohradil se Bagr.
„Že ne? A kdo tenkrát prozradil Grunt, kam zmizela její kosmetika, co?“
„Ale to nebylo žádný práskání. Já měl strach, že umřeš, když jsi mámě sežral rtěnku a vypil šampon na vlasy.“
„Vy jste vypil šampon na vlasy?“ optal se kaplan.
„Jo,“ zabručel Kostroun, „jsme se s Gruntem trochu zhulili, no. A ten šampon hezky voněl.“
„Vidíte, to je zajímavé. Vy jste měl rád Grunt, že?“
„No… jako… jo, je fajn.“
„Ale byla vám sympatická, že?“
„Kam tím míříte, kaplane?“
„Ten šampon přece používala ona. A často jím voněla. Možná pro vás byl ten šampon tak trochu fetiš…“
„Tak to ne!“ rozčílil se Kostroun, „tohle mi nevnutíte! Já rozhodně nikdy nechtěl sežrat Grunt. Ani nikoho jinýho! Nejsem kanibal, jenom autokanibal!“
„Autokanibal?“ zeptal se Bagr, „to jako že jíš auta?“
„Ne,“ zakroutil hlavou Kostroun, „to znamená, že jsem samožer.“
„Co?“
„Mám touhu sežrat sám sebe, no.“
To bylo pro Bagra trochu moc. Dokázal pochopit cokoliv, obzvláště pokud se to týkalo chuti k jídlu. Žrát lidi má logiku. Žrát zvířata má logiku. Žrát cement má logiku. Ale žrát sám sebe?
„Strejdo, táta vždycky říkal, že seš magor. Ale tohle je megadebilní. Proč bys žral sám sebe?“
„Jak proč? Proč ty žereš… no… všechno?“
„Buď mám hlad, nebo jsem rozčílenej. Ale v životě by mě nenapadlo se začít žrát sám. To se jako hryžeš do rukou?“
„Jenom když mám depku. Ale ono to bolí.“
„No to si myslím, že to musí bolet!“
„Jenže ten pocit, že se sám žeru, je děsně sladkej. Nikdy se necítím tak šťastně, jako když si tohle představuju. Ale když to zkusím, nedokážu víc, než jedno kousnutí. Mám z toho děsný deprese. Proto jsem se celý ty léta snažil spáchat sebevraždu. Tak, a teď to víš, a jestli to řekneš svým rodičům, tak tě hryznu.“
„Strejdo Kostroune,“ vycenil na něj Bagr zuby, „rád bych ti připomněl, že jsem krosin. A vyhrožovat krosinovi kousnutím je asi jako vyhrožovat raketometu upálením.“
„Tak,“ přerušil jejich rozhovor kaplan, „dostali jsme se do situace, kdy si naši kanibalové začali vzájemně vyhrožovat pozřením. Proto myslím, že je ten správný čas na nějakou přátelskou písničku. Text je následující: ‚Nejím lidi, nejím lidi, odolám svým touhám…‘“
„Sakra, já žádný touhy žrát lidi nemám!“ obořil se na něj Kostroun.
„No tak, Kostroune, spolupracujte. Jen tak vám společnost odpustí váš přestupek.“
„Jakej přestupek, strejdo?“
„Ále,“ zvedl Kostroun oči v sloup, „odhalování se na veřejnosti.“
„A okusování,“ doplnil kněz.

Sezení skončilo. Mělo efekt. Jestli předtím vnímal Bagr lidské maso jako průměrnou pochoutku, přibližně na úrovni dobře živeného živce, po opakovaném zpěvu „Bůh je můj řezník“ a „nejím lidi, nejím lidi, odolám svým touhám“ měl na lidské maso takovou chuť, že by vyžral snad i leprárium. Jako ve snách se dokutálel domů a jen vysoké soustředění bylo příčinou toho, že po cestě snědl jen tři krysy a asfaltku. A také pomohlo, že když ho viděli brousit silnici, všichni lidé zdrhli.
Rodiče naštěstí ještě nebyli doma, a tak mohl podniknout některá ozkoušená cvičení na snížení chuti k jídlu. Například pořádně se nažrat.

Byl ve svém pokoji a okusoval své krosiní kousadlo, když dovnitř vstoupil táta. Jeho boky sice po porodu ztratily na svém původním tvaru a prsa po pokusu kojit čerstvě narozeného krosina na objemu, ale pořád byl děsná roštěnka.
Bagr se pořádně zahryznul do svého kousadla. „Je to tvůj táta, je to tvůj táta!“ opakoval si v duchu a snažil se nemyslet na vůni masa.
„Bagře?“ oslovil jej táta, „mohl bych se tě na něco zeptat?“
Bagr zůstal zahryznutý a neodpovídal.
„Mohl bys mi říct, kam zmizela lednička?“
A jéje, prasklo to. Bagr se rozhodl převést řeč jinam: „Hahoj hahi,“ řekl a došlo mu, že by mohl pustit kousadlo, když chce mluvit, „normálně, neuvěříš, co se mi dneska stalo!“
„No, nejdřív bych chtěl slyšet, co se stalo ledničce.“
„Byl jsem na tom sezení anonymních kanibalů,“ ignoroval otázku Bagr, „a víš, kdo tam byl se mnou? Strejda Kostroun!“
„Cože?“ vytřeštil na něj oči táta. Fungovalo to.
„Jo, přesně tak!“
„Kostroun je kanibal?“
„On tvrdí, že je autokanibal. Že žere jenom sám sebe.“
„Co?“
„No jo, prý se celej život touží sežrat, ale nejde mu to, protože ho to bolí. Proto se furt pokoušel spáchat sebevraždu.“
„Proč si nepořídí lokální anestetika?“
Tohle dělal Bagrův otec každou chvíli. Řekněte mu, že na náměstí spadl strom a zabil tři lidi, a on začne uvažovat o tom, jak často se taková věc děje v divoké přírodě a zda jsou veverky nějak geneticky připravené na možnost úpadku jejich stromu. Následně ho samotného zaujme slovo, které nepřesně použil, a začne přemýšlet, jestli slovo „úpadek“ má něco společného se slovem „odpadek“, protože strom, který upadne, je vlastně od té chvíle odpadkem.
Naštěstí tu byla jeho žena, obrovská osvalená bestie, která jej vždy dokázala přivést k původnímu tématu. Když to nešlo jinak, i násilím.
„Tak co, už ti řekl, co se stalo s lednicí?“ ozvala se máma hlubokým hlasem a její mohutná ramena se objevila mezi futry za otcovými zády.
„Co myslíš?“ otočil se na ni táta, „jak asi fungujou lokální anestetika? Vždyť je to blbost, ne? Když něco pustíš do krevního oběhu, jde to přece přes srdce do celýho těla, ne? Tak jak to může fungovat lokálně?“
„Co je s tou ledničkou?“ nenechala se odvést od tématu máma.
„Čau mami,“ usmál se na ni nervózně Bagr, „věděla jsi, že je Kostroun autokanibal?“
Jenže máma byla přesným opakem otce. Když se chytla jedné myšlenky, držela se jí, i kdyby ji ta myšlenka vláčela ve stokilometrové rychlosti za autem.
„Ptám se, co je s lednicí.“
„Ale miláčku, to je přece zajímavé,“ řekl jí táta, „věřila bys tomu, že Kostroun se pokoušel zabít…“
„Ptám se, kde je lednice?!“
„…protože se vlastně touží sníst?“
„Lednice!“
„No jo, vidíš,“ zamyslel se znovu otec, „když o tom tak přemýšlím, v dané situaci je opravdu nejzajímavějším tématem ta ztracená lednice.“
Oba rodiče se tázavě podívali na Bagra.
Bude muset kápnout božskou.
No, možná ne úplně božskou. Ale aspoň andělskou určitě…
„Když já přišel z toho sezení a měl jsem strašnej hlad. No, a zapomněl jsem, jakej je kód zámku k lednici.“
„Zapomněl jsi kód k zámku?“ nejistě se zeptal táta.
„Jo.“
„Jeden by řekl, že tak zásadní věc, jako je kód k lednici, zapomenout nejde.“
„Taky jsem myslel. Ale stalo se.“
„Ježíš, Grunte,“ vmísila se do rozhovoru Grunt, „naše lednice přece neměla žádný zámek.“
„Ne?“
„No… ne. Lednice žádný zámky nemaj.“
„Tak třeba armádní lednice by mohly.“
„Ty mu taky všechno sežereš! Normálně kecá!“
„Táta kecá?“ zeptal se Bagr.
„Co?“
„Když mu všechno sežeru, tak pak kecá?“
„Ne ty… on… to je jedno, prostě mi řekni, cos udělal s tou lednicí?“
„No, sněd jsem ji. To je jasný, ne?“
„Ha! Přiznání!“ ukázala na něj matka prstem, „a teď proč. A neříkej, žes zapomněl nejakej kód, co neexistoval. Chci slyšet pravdu, mladíku!“
„No…“ Bagr by se byl býval červenal, kdyby neměl hustý černý kožich, „já to nedoběh.“
„Jak jako nedoběh?“
„Jakože jsem měl už strašnej hlad, chtěl jsem otevřít lednici a najít v ní něco k jídlu, ale… no… prostě jsem to nedoběh.“
„Tomu nerozumím. Evidentně jsi k lednici doběh, když jsi ji snědl.“
„No jo, ale víš, jak to s tou žravostí je. Prostě jsem nestačil otevřít lednici, než to propuklo.“
„Takže jsi měl zase záchvat žravosti?“
„No, snědl jsem lednici, tak asi jo…“
„A co dalšího jsi snědl?“
„Docela jsem se udržel. Jenom pár krys, asfaltku a tu lednici.“
„Chlapče,“ řekl otec a ignoroval matčiny výchovné pohledy, které posílala oběma směry, v nichž se nacházeli, „jsem na tebe hrdý.“
„Cože? Hrdý?“ vytřeštila na něj oči máma.
„Jistě. Náš syn má poruchu příjmu potravy, to není jednoduchá záležitost.“
„Poruchu NEpříjmu potravy!“
„Ale to je přece totéž. Jsou to dvě strany jedné mince. Když ho budeme trestat, ještě se u něj probudí bulimie.“
„Vzhledem k tomu, že snědl lednici, možná by se i bulimie hodila. Třeba by nám ji vyblil zpátky.“
„Jak tohle vůbec můžeš říct?!“ zhrozil se Grunt a začal Bagra drbat na kouli, „měla bys být ráda, že zdravě jí.“
„Zdravě?! Sežral lednici!“
„Lednice je určitě plná proteinů. A hlavně nesežral žádnýho člověka,“ zarazil se a podíval se tázavě na svého syna, „nesežral jsi žádnýho člověka, že ne?“
„Ne, jenom lednici,“ fňuknul Bagr.
„No tak to je skvělé, co nevidět budeš jíst jako normální člověk. A teď mi řekni, co bylo s tím strejdou Kostrounem.“

_ _ _

Publikovaná ukážka je z elektronickej knihy BAGR: Příběh mutanta, ktorá vyšla v roku 2015 v nakladateľstve E-knihy jedou.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s