Susan Thomas: Nenávidím a miluji

DEN PRVNÍ

Co všechno se skrývá ve stínech? Každé dítě si tu otázku klade, a pak se schovává pod peřinou před imaginárními bubáky. I já se v dětství bála tmy. Teď už se jí ale nebojím, protože vím, co se v ní skrývá. Bohužel.

Zbystřím, když zaslechnu šramot. Hlava se mi automaticky stočí doleva.

Tiché našlapování. Že by konec mého čekání?

Bez dechu zírám do temné uličky.

Nic.

Protáhnu obličej zklamáním, když se mi o pár vteřin později otře o lýtko chundelatá kulička. Zvednu ji do náruče. „Tak to ty jsi mě vyděsila, rošťačko?“ zamumlám pobaveně a pošimrám ji na bříšku. Mourovatá kočka spokojeně zapřede.

S povzdychem ji postavím na zem. Proto tu nejsem.

Číča po mně hodí dlouhý tázavý pohled.

Zavrtím hlavou a opřu se zády o chladnou cihlovou zeď.

Tulačka popuzeně zaprská a ztratí se ve tmě.

Zhluboka dýchám. Pára vycházející z mých úst tvoří ve vzduchu šedavé obláčky, které z nudy rozháním prokřehlou dlaní. Nesnáším čekání, i když od-měna bývá velkolepá. A já miluji ten pocit nabuzení, když se mi v krevním řečišti prohání extrémní dávka adrenalinu.

Jsem totiž na lovu. Na lovu na to nejnebezpečnější stvoření vůbec, což mimochodem vysvětluje, proč se už tři hodiny schovávám přikrčená za popelnicí u vyhlášeného baru Nocturno. Dřív jsem také věřila pohádce, že lidé stojí na pomyslném vrcholu potravního řetězce, než jsem se bolestně přesvědčila o opaku.

Už pár let vím, že mezi námi vegetují krvelačné bestie. A teď vážně nemám na mysli příběh o ufounech a podobných kreatůrkách, kterými nás krmi režizéři hororů. Tenhle živočišný druh je dravější a mnohem nebezpečnější. Příroda ho vybavila mimikrami tak dokonalými, že jej odhalíte, až když vám zbývá pouhá minuta života. Někdy ani ta ne.

Proč se o tom ve večerních zprávách moderátor nikdy nezmínil? Proč nejsou noviny zahlceny články o sadomasochistických vraždách, u kterých je poznávacím znamením nalezení oběti bez kapky krve?

K mé hluboké lítosti musím uznat, že jsou krvežíznivci velmi inteligentní bytosti a umí své činy perfektně zamaskovat. Krom toho si asi ani nechci představit, jaká by mezi lidmi zavládla panika, kdyby pravda vyšla najevo. Lidé jsou biologicky předurčeni k nedůvěře a mohlo by se stát, že by se jednotlivci mezi sebou začali vraždit pro jediný křivý pohled. Světem by se jako mor plížily vlny podezření, které by končily smrtí nevinných – a to my nesmíme dopustit.

Nikdo se o existenci proklatců nesmí dozvědět. Musí v podvědomí lidí zůstat pouhými mytickými postavami.

Možná i proto příroda nadělila lidstvu solidní obranný mechanismus proti jejich přemnožení. A tak se už od úsvitů času pohybovali po zemi lidé, kteří byli předurčení chránit obyčejné smrtelníky před nepříjemnou návštěvou bledého hosta s podivně vyvinutými špičáky. Časem si tito muži začali říkat Lovci a v současnosti jsou potomci tohoto klanu rozptýleni po všech kontinentech.

A kdo jsem já?

Jmenuji se Alyson Colemanová. Jsem Lovkyně a jsem jediná svého druhu. Hříčka přírody, dalo by se říct. Až do mých čtrnáctých narozenin se po tisíciletí dědil status Lovce pouze z otce na syna. Můj osud se tak zpečetil teprve před necelými pěti lety. Odpusťte, detaily vynechám. Je pro mě příliš bolestivé o té události hovořit. Zkrátka stát se Lovkyní pro mě byla jasná volba, protože jinou jsem neměla.

Tedy skoro.

Ale na tom teď nezáleží.

Čtyři roky jsem tvrdě dřela, abych dohnala ztracený čas – a mé úsilí se vyplatilo. Každým dnem jsem sílila a mé tělo se stávalo pružnějším, mrštnějším. A teď jsem dokonale vycvičena, abych dala těm zubatým zmetkům na frak. Proto se poslední dobou spolu s Jamesem, mým opatrovníkem, a Sethem, jeho synem, starám o to, aby se obyvatelé New Yorku nestali obětí nočních kreatur. A rozhodně si nemůžeme stěžovat na nedostatek práce.

Bývalo nás víc. Kdysi. Nechci to rozebírat.

Přijmout poslání Lovkyně nebylo snadné, ale nikdy jsem si nestěžovala. Boj s pijavicemi se stal smyslem mého života. I to je důvod, proč dřepím ve špatně osvětlené uličce za oblíbeným barem zdejší mládeže místo toho, abych se na alkoholem potřísněném parketu tanečního sálu sama vrhala do víru života.

U baru Nocturno hlídkuji ráda, protože obvykle tu nakopu nenasytnému upírovi jeho zadní partie. Za branami hřbitova mezi studenými žulovými náhrobky se krvežíznivci už dávno neukrývají, protože si bohužel uvědomili, že větší šanci na úlovek mají v barech a na diskotékách, kde se to jen hemží svolnými kořistmi. Proto bych vypadala směšně, kdybych se proháněla po místu posledního odpočinku s dřevěným kolíkem v ruce. Tedy, ne že by na upíry nezabíral. Kolík z dubu, tisu či osiky je vážně prvotřídní pomocník; zatímco umakart vážně nefunguje. Osobní zkušenost.

Strach z nich nemám. Ani ze smrti. Kdysi dávno jsem se možná i bála, ale nyní podobné emoce přebíjí pocit zadostiučinění, když nějakého upíra zlikviduji.

Popravdě největší strach mám z toho, že se James dozví o mém tajném hlídkování. Nejspíš by mi dal domácí vězení až do konce života. Možná bych mu to neměla za zlé. James té osudné noci slíbil mému otci, že se o mě postará, a já mu to rozhodně neulehčuji. Chápu, že chce pro mě normální život, ale některé věci se prostě změnit nedají. Přesto mi pořád nejde na rozum, proč mě v noci, když „spím“, nechodí kontrolovat namátkově, ale vždy jen v určitou hodinu. Copak si neuvědomuje, jakou mi tím dává volnost? Teda, ne že bych si stěžovala. Naopak. V duchu mu za jeho naivitu blahořečím.

James taky není zrovna dvakrát nadšený, že kašlu na školu, ale doposud jsem jeho výtky přecházela s odevzdaným úsměvem mučedníka. Proto mi není jasné, čím jsem ho přesvědčila, aby mi dovolil se Sethem po večerech trénovat.

Klika? Osud? Nebo se za mě Rebeka, jeho manželka a má macecha, přimluvila?

Pravděpodobně to poslední.

S Jamesem je totiž občas opravdu těžké nalézt společnou řeč. Pořád mě má za malé škvrně, které si samo nedokáže ani zavázat tkaničky u bot, takže je ho nutné mít pořád na očích. Takové podceňování!

Koutkem oka pohlédnu na hodinky a obrátím oči v sloup. Dneska si ty pijavice dávají pěkně načas, ještě se kvůli nim nachladím. V tuhle dobu už jsem měla mít na posteli několik pomyslných zářezů. Ale aby nedošlo k omylu, nejsem, jak to říct slušně, dobrodružka na poli milostném. To fakt ne. Jen jsem se rozhodla tenhle ryze šovinistický zvyk využít jako přehled o počtu zlikvidovaných upírů. A jsem si jistá, že by mi za tu inovaci každá bojovnice za práva něžnějšího pohlaví zatleskala.

Opatrně protáhnu ztuhlé končetiny, ale noha mi na mazlavém blátě podklouzne a já mám co dělat, abych nezahučela do odporně hnědavé kaše pode mnou. Kdyby mi teď někdo začal vykládat o krásách podzimu, skončí v nemocnici s frakturou lebky.

Asfaltovou cestu rozduní několik párů lidských nohou.

Upír by takový hluk nenadělal.

„Héj, koč-čičko, nech-nechtělá bys mě v noci… néch-těla tróšič-čku zahřát?“ ozve se za mnou zastřený hlas alkoholem posilněného mladíka. Jeho výrok doprovází bujarý chechot jeho podnapilých kámošů.

Tos uhodl, pomyslím si kysele a otočím se ke skupince čelem tak prudce, až mé kaštanové vlasy obkrouží ve vzduchu půvabný oblouk. Zhnuseně povytáhnu obočí. Ti týpci se sotva drží na nohou a celkově působí jako trojka retardovaných orangutanů.

Ostře se zadívám do očí zrzounovi, který měl tu drzost dávat mi neslušné návrhy. Tváří mu proběhne oplzlá radost, když spatří můj obličej v celé jeho kráse.

„Polib si,“ zavrčím směrem k němu. Na taková individua fakt nemám náladu.

Zrzek pootevře ústa a zase je zavře. V očích mu zahlédnu záblesk ublížení, až je mi ho málem líto. A ke všemu mu ani nemůžu vyčítat, že si o mně myslel, že jsem snadno k mání.

Pro dnešek jsem nechala své pytlovité oblečení viset ve skříni – a myslím, že už to nikdy neudělám – a oblékla jsem si temně rudý top na jedno rameno, černé šortky do půli stehen, síťované punčochy a vysoké kozačky rovněž černé barvy. Rty jsem si před odchodem popaměti obkroužila rudou rtěnkou. Přímo zoufale jsem si říkala o sbalení. V horším případě by si mě leckdo mohl splést s horizontální pracovnicí. Ale co bych neudělala, abych se stala terčem zájmu krvelačné pijavice?

„Slé-slépko, mohli,“ hek, „mohli jsme si to sp-spolu nád-herně užíít,“ zasyčí zklamaně a otočí se ke svým kumpánům. „Deme,“ zavelí.

„Jo správně, kámo, kašli na ni, taková netyk-kavka, podobn-ných jsou uvnitř stov-ky,“ poplácá ho konejšivě po zádech jeho zavalitý kámoš a znovu v jejich hrudích zabublá hurónský smích.

Když trojice slintajících mladíků konečně zapadne za roh, vydechnu úlevou. Byla jsem ráda, že to proběhlo tak hladce. Dokonce natolik ráda, že jsem byla ochotna spolknout opilcovu urážku. Opravdu bych mu nechtěla kvůli případným důvěrnostem udělat z ciferníku digitálky.

Tik. Tak. Čas běží.

Nervózně si ukusuji nehet na malíčku. Mám tu zůstat, nebo odejít?

Tik tak.

Minuty ubíhají a mě pomalu, ale jistě rozechvívají studené poryvy vzduchu. Proč jsem jen podlehla nutkání hrát si na hrdinu a nechala bundu doma? Stejně je to dneska zabité. Široko daleko ani živáčka, natožpak nemrtváčka.

Z rozjímání mě vytrhne vysoký afektovaný dívčí smích. Spíš řehot.

Jen to ne! Přeci nebudu přihlížet, jak se tu nějaký šťastný páreček muchluje?

Fuj!

Opatrně vykouknu zpoza rohu, ale pak okamžitě zapluji zpátky mezi popelnice. Srdce mi poskakuje radostí. Upíra většinou poznám na první pohled. Se zatajeným dechem se přimáčknu ke zdi, kde celou mou postavu zahalí neprostupná tma, a vyčkávám.

Dvojice se zastaví pod neduživým světlem pouliční lampy, přesto všechny detaily, počínaje rozepnutým knoflíčkem na dívčině halence a konče bělostnou nitkou na upírových tmavých džínech, vidím jasně a čistě, jako když se zaostří čočka fotoaparátu.

„Bella, Bellisima, tvé oči jsou jako hvězdy na noční obloze. Úplně jsi mě pobláznila, Sueño mio,“ zaslechnu chraptivý hlas upírského svůdníka. Dusím smích. Kam na ta pitomá vyznání chodí?

Vraž mu, vraž mu! Snažím se dívku telepaticky přimět k jedinému možnému rozumnému chování, ale ta se namísto toho zvonivě rozesměje a upírá na proklatce prosebný pohled, kterým žadoní o přídavek sladkých slůvek.

„Tvé rty jsou jako plátky růže, na kterých se sbíhají krůpěje rosy,“ pokračuje upír poslušně dráždivým tónem.

Znuděně protočím panenky. Copak nemůže aspoň jedna z těch nočních kreatur přijít s něčím originálnějším? Musím pořád poslouchat to samé? To toho chci opravdu až tak moc, když žádám alespoň o jednu maličkou nepatrnou změnu repertoáru?! Fakt nechápu, jak někdo může naletět na takovou snůšku keců. Copak je ta holka mentál?

„Polib mě,“ zašeptá blondýnka svůdně a jazykem si navlhčí spodní ret.

Jen zavrtím hlavou. Kdyby nešlo o její život, asi bych se rozesmála.

„Ehm, ehm,“ hlasitě si odkašlu a odlepím se od stěny, aniž bych vystoupila ze stínu. Nechci poskytnout plavovlásce indicie pro mou pozdější identifikaci.

Upírovy temné oči rýsující se i přes sklíčka tmavých slunečních brýlí se neochotně odpoutají od dívčiny krční tepny a šlehnou po mně naštvaným pohledem. Evidentně si mé přítomnosti doposud nevšiml. Bod pro mě.

Dívka ke mně omámeně natočí tvář.

Musím uznat, že ten upírský nádiva má vážně dobrý vkus. K večeři si vybral opravdu půvabné a jistě i chutné sousto. Na kráse dívce neubírá ani fakt, že mě nepřestává probodávat pronikavě modrýma očima.

Huso, právě ti zachraňuji život!

„Balíš holky na španělský přízvuk? To je celkem ubohý trik, nemyslíš?“ schválně protahuji každou slabiku a nakonec hodím po Španělovi, jak jsem si ho překřtila, vyzývavým pohledem.

Nakloní hlavu na stranu. Chytil se.

Zkoumám jeho rysy a jednu věc mu doopravdy nemohu upřít – vypadá jako model z reklamy na gel na vlasy. Může mu být tak dvacet pět let, ale u pijavic je těžké odhadnout jejich skutečný věk. Pyšní se delšími černými vlasy, lehce ulíznutými po stranách, a jiskrnýma očima, jejichž vizuální dojem by byl, nebýt tmavých brýlí, děsivý. Pokožku má tmavší, opálenou, se zvláštním zelenavým podtónem, čímž se malinko vymyká rozšířené představě o upírech. Na sobě má jen tmavé džíny a bílý nátělník.

Zelenáč!

Chápu, že když nevnímá teplotu, tak je mu celkem jedno, co si obleče, ale trocha maskování by ho snad nezabila. Co by dělal v zimě? Proháněl se závějemi v šortkách?

Pohledem se nakonec zastavím na jeho svalnatých pažích a málem hvízdnu. Tak tenhle upír se opravdu povedl. Tečka.

Pak si všimnu mikrokapičky krve na jeho džínech. Zabíjel.

Španěl zvedne koutky úst do úsměvu a uvolní postoj. Nedělám si iluze, že mou subtilní postavu v té tmě přehlédl. Oči upíra jsou mnohem citlivější na světlo než oči Lovce, ovšem ne tak citlivé jako ty mé. A zjevně pro něj kvůli své vizáži porcelánové panenky oblečené do vyzývavého oblečku go-go tanečnice nepředstavuji hrozbu.

„Vypadni,“ ucedí Španěl k blondýnce a propaluje mě pohledem.

„Ale proč,“ zakňourá dívka plačtivě, zatímco se snaží pochopit náhlou změnu v jeho chování. Je vážně dojemná.

Upír zaburácí: „Co jsem řekl? Táhni!“

„Dobře, tak mi pak zavolej, jo? Mé číslo máš,“ zamumlá dívka zklamaně a protáhne se okolo něj.

Posměšně si odfrknu. Je mi líto, děvče, ale až s ním skončím, nebude mít šanci ti zavolat. Promiň.

„Nemusíš se schovávat,“ zašeptá mazlivě, jakmile se ulička vyprázdní.

„Pravda, nač otálet. Vyřídíme to rychle,“ odvětím pobaveně a vystoupím ze stínu. Podobnou situaci jsem zažila už mockrát a tenhle namakaný frajírek bude prostě jen dalším z mnoha.

Překvapeně povytáhne obočí, když můj obličej ozáří matné světlo pouliční lampy. Obdaruje mě úsměvem tak zářivým, že by mohl na tanečním parketu suplovat disko kouli.

„Hmm, že by se na mě usmálo štěstí?“ zaševelí. „Připadáš mi jako lákavější alternativa než ta první dívka, andílku.“

Při tom oslovení mnou projede nečekaně ostrá bolest a v očích cítím sůl. Nasucho polknu. Jak dlouho mě tak nikdo neoslovil? Můžu se snažit zapomenout, jak chci, přesto některé vzpomínky v podvědomí zůstanou. Mám je zaryté pod kůži.

„Už mi tak neříkej,“ zavrčím a popadnu víko popelnice, pak ho po něm šlehnu.

Uhne a okrouhlý plát plechu s třískotem dopadne na beton jen malý kousek od jeho přikrčené postavy.

„Andílku, ty snad máš v sobě ukrytého malého ďáblíčka,“ podotkne blahosklonně. „To se mi líbí. Aspoň to nebude taková nuda jako vždycky.“

Andílku?! Zase? Ten zmetek mě chce opravdu vytočit!

Nahrbí se. Chystá se ke skoku.

Našponuji všechny svaly v těle a odhaduji, kam zaútočí nejdřív. Nezklame. Jde mi rovnou po krku. Stočím se do klubíčka a udělám pod jeho letícím tělem ladný kotoul.

Vyhoupnu se na nohy. Stojíme tváří v tvář jen pár desítek centimetrů od sebe. Ruka mi instinktivně vylétne do vzduchu a tvrdě přistane na jeho perfektně tvarované čelisti. Tím chvatem mu smetu brýle s očí.

Chytne se za bolavou tvář a měří si mě rozzuřeným pohledem. Špičáky mu o něco povyrostou. Takovou sílu v mé pravačce nečekal.

Okolo zornice mu plane červený proužek. Má hlad.

Jeho další výpad nečekám, a tak se ulicí rozlehne mlasknutí. Tíhou svého těla mě tlačí k rozbředlé hlíně. Ušklíbnu se. Tak na takovou skvrnu můj prášek na praní stačit nebude, ať si reklamy říkají, co chtějí.

Španělův pohledný obličej se vzápětí vznáší jen pár centimetrů nad mým a jeho ledové ruce neomylně nahmatají můj krk. Dusí mě v ocelovém sevření a ze všech pórů jeho těla tryská chlad. Ostrými špičáky se blíží k mé šíji.

Hrdlo se mi křečovitě svírá, jak touží nabrat do plic trochu drahocenného kyslíku.

Zesílí stisk.

Mozek mi začne pracovat na plné obrátky. Přece se nenechám zamordovat upírským zelenáčem!

Strhne mi z krku sametovou stužku a zarazí se. Pohledem se zastaví na dvou okrouhlých jizvičkách, pod kterými pulzuje po kyslíku lačnící krev.

Přesně tak, kousl mě upír. Měla jsem snad dopředu podat přiznání na hedvábném papíře?

Nevěřícně se mi zahledí do očí a pak se zachechtá: „Máš památku po setkání s upírem a zjevně si na to kousnutí i pamatuješ, a přesto pokoušíš osud?“

„Už to tak vypadá,“ zavrčím. „Ale může být pro tebe poctou, že zemřeš mojí rukou.“

„Takový prcek! Co myslíš, že zmůžeš? Rozdrtím tě jedinou ranou,“ holedbá se upíří krasavec.

„Nikdy jsi neslyšel, že nejhorší chybou umírajícího je podcenění protivníka?“ podotknu kysele. Nesnáším, když se někdo naváží do mojí výšky. No a co? Tak nepatřím k nejvyšším. Upalte mě za to.

Čelo se mu zkrabatí. „Možná, ale – “

Nenechám dokončit větu a nemilosrdně ho ze sebe smetu. Dopadnu tvrdě na záda. Využiji jeho bezmocnosti a obkročmo se na něj posadím. Ubalím mu pěstí, až bolestí zaskučí. A najednou mám chuť si s ním pořádně pohrát. No, co? Jen jeden upír za noc! Je mé svaté právo si ho vychutnat.

Vyskočím na nohy, čímž mu dát prostor k útěku. Nevyužije toho. Vykopne nohu před sebe a hrubě se mi pokusí podtrhnout nohy.

Neuspěje.

Praštím ho do nosu, až mu v něm zakřupe. Zářivě se na něj usměju.

Vycení zuby. Kypí v něm vztek. Jeho ruka mi bleskově vylétne k obličeji a já ji jediným pohybem zablokuji. Zkroutím mu paže za zády a přechytím je, takže mu svírám zápěstí jen pravačkou. Trochu povolím stisk, aby mohl opět vyklouznout.

Za několik vteřin se mu to konečně podaří.

Stojí dva metry ode mě a jeho výraz nabývá na nepříčetnosti. Přestává se ovládat a k jeho smůle to působí spíše legračně než děsivě. Rty má ohrnuté přes zuby a sevřené pěsti se mu třesou.

Odhrnu si s čela neposlušný pramen vlasů a znuděně se zadívám na nalakovaný malíček, a pak s předstíraným pohoršením vykřiknu: „Sakra, zlomil jsi mi nehet. Tak to mi zaplatíš, ty upírský nádivo!“

Znovu se na mě vrhne. Využiji jeho síly a přehodím ho přes sebe do popelnic, které se s rámusem rozletí na všechny strany. A než se stačí zvednout, stojím vedle něj, čapnu ho za vlasy a praštím s ním o plechovou nádobu na odpadky.

„Víš, prásk, „opravdu bys,“ prásk, „neměl ubližovat,“ prásk, „bezbranným,“ prásk, prásk, „ženám. Prásk.

Pustím ho. Vyčerpaně se odkulí stranou.

„Abys věděl, žádná z nás netouží skončit s prokousnutým hrdlem,“ prohodím k jeho bezvládnému tělu.

Stále se nezvedá.

(…)

_ _ _

Publikovaná ukážka je z knihy Nenávidím a miluji, ktorá vyšla v nakladateľstve Alfa-Omega.

_ _ _

Susan Thomas je mladá autorka, ktorá píše pod pseudonymom. Študuje na univerzite a je celoživotnou nadšenou čitateľkou fantasy, sci-fi, historických a romantických príbehov. Má nekonečný zoznam kníh, ktoré by chcela prečítať, a miest, ktoré by chcela navštíviť. Rada popíja nápoje plné kofeínu, aj keď vie, že je to nezdravé. Miluje dlhé prechádzky, rozhovory s priateľmi a snivé leňošenie. Okrem literatúry a písania ju zaujíma aj oblasť psychológie a vzdelávania. Viac o autorke na jej webovej stránke: nenavidimamiluji.cz.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s