Básne: Jaroslav Erik Frič

Leonardovská chvíle

Soumrak rozhoduje
ta chvíle odpolední
kdy v polích klid
rozvážno na lukách
leonardovská chvíle
kdy slunce traviny rozjiskřuje
co víme o životě
dávivá přítomnost a slzy vzpomínek
zeleň bledá a modř dozelena
ta chvíle kdy žár dne se do večera vlamuje
a všude blízko i daleko
jaterní byliny jdou koníkům k duhu
kdy spravedlnost jako by člověka opomněla
a život vždy hybridní
vždy málo k vyhrání i k prohrám
jde dál jako rodinný pohřeb bez mrtvého
jak rodinný lékař bez rodiny
čekáme kdy život se vrátí
ale on už se vrátil
stálý a stejný
ta chvíle uhrančivě letní
kdy každá konečnost je uprositelná
a smůla pryskyřičná nám uvízla v podrážkách
takové časy se nevrací
a taky jako by nebyly
jen tulák na brčálu koberce vstupních dveří
než osadili mříž
skrz cestovní kancelář spravující cestu nikam
tyrkysové oříšky
a kolčava výčitek
spiklenci stesku
zátiší s pouští a cigaretou
tulák jde nebo umírá
pod nápisem Květiny – Tabák
jako by život ještě fungoval
a ozvučná deska svítání
jen jednou jsme se viděli
jen jednou a provždy
to už tak bývá
když tma je zásadní
a tiše hoří sníh
dětství na zúžené zahradě zoufalství
jen jednou jsem tě potkal
a bylo to provždy
už nikdy nenajde se čas
a teplo pro tvé oči
a vzdálenost jen několika metrů loupeživá
život není krátký
jen prolíná do jiných světů
a časy prolínají do časů jiných
jediná vteřinka nechybí
kůň a jeho jezdec
grošák blaženosti
obrácený trychtýř pokory
krasohled vzpomínek
život nefiltrovaný
právě tys byl můj anděl
pod velebou podzimních mraků
když vítr listí zvedal v poryvech
a v leonardovské chvíli odešli všichni
a já se nevzdal svého romantismu
jen anděl uvnitř zůstal
a hryzající kolčava výčitek
milenci nemožného
spřeženci stesku
ještě nepřišel čas
ve chvíli kdy hoří sníh a louky zpívají
ptactvo nebeské se vznáší chápavě
ve chvíli leonardovské
kdy padajíce stojíme
nad průrvou
brázdou nedokončenou
stále na stejném místě
stále teď i v matu vzpomínek
za mléčným sklem
v horách velkolepých
i v prachu periferním
stále uvnitř
a stále vně

Můžu ti říct svůj sen?

Zůstat v Benátkách
odjet do Španěl
jen vynucených úniků pánem
a umírat vstoje
na oběd v Irsku
Irkutským trojúhelníkem zapřažen
na ondřejském kříži
ale tvoje jméno je Pán
tvé jméno je smíření
tvé jméno je procházka urousaným parkem
tvé jméno je prohra
tvé jméno je jiný druh šílenství
můžu ti říct svůj sen?
kámen vitrínou policejní služebny
smějící se plakátové plochy
co chceš od života
místo úst měla cáry
a tvé jméno je útěcha
tvé jméno je sen
a touha po svatosti
jen stále o něčem jiném mluvíme
vytrženi kamsi kde není návratů
odjet do Španěl
posnídat na Maltě
a na koho to slovo padne
snad že víc už jsme ani neřekli
abychom vůbec někde byli
musíme tam nebýt
ty důvody překvapují zevnitř
adentro
na kamenech věčnosti
náměstí svatého Marka
pomíjiví holubi do dlaně
když cestovat se rozhodneš v padesáti
a tvé jméno je uhranutí
telefonní sluchátko zvedám
a všechny urážím úplně zbytečně
včerejšek měl skončit o několik hodin dřív
aspoň o dvacet
jenom tak tiše budem se mít rádi
a odjet do Španěl
usnout na baru
do ticha břišního sametu
příměstskými břehy mučivého odevzdání
ale mohu si ještě ponechat rezervní skafandr
chtěl jsem říct skalpel
ale na věrnost už se nepřísahá
jen tiše dodoutnávající doutník
a interní zprávy komusi nepravému
můžu ti říct svůj sen?
smiřováno bezelstně
s předstíraným majetkem v přívěsném vozíku
co chceš od života
hážu dny do kontejnerů marnosti
ale tvé jméno je láska
tvé jméno je setrvání
už bez veršů a bez rýmů
jen melodicky ohlodané kosti
které k ničemu nepatří
v tunelech poztrácené identity
černých jízd soumračnými vlakovými soupravami
nočního bdění a putování pod viadukty
které nikam nevedou
spočinout a noční něha a nehasnoucí smír
ale tvé jméno je potměšilost
a ustavičný průvan lodních dálav
a bezmezný chlad konečnosti
která nemá konce
rozprávky na dlouhé bílé noci
v chladivých sklepeních příměstských zelinářských krámků
budím se zbrocený tak trochu krví
můžu ti říct svůj sen?
o bílém psu velkém jako brouček
tahal z lesa sépiové kosti paroží
bakelitové spínače a slzy v igelitovém sáčku
a cinkání lahví vracených do Budoucnosti
ještě z nespavosti vystřízlivět
bílý pes a růžová prasátka
jen tak tiše budem se mít rádi
život se nemění
jen setrvání v únorových mezičasech
jen v mezidobí bez času který není
vzlykající řeka putující k vlastnímu prameni
definitiva odstavených vagónů
chvílemi se míjíme o celé etáže
o celý kontinent
ještě zbytky jídla v opuštěném bytě
ale tvé jméno je zákon a pořádek
tvé jméno je zapomnění
po vyhaslých skráních paměti
chvílemi usínám v malinových keřích
už není co stěhovat
a není kam
tvé jméno je promarnění a odřená metla času
tak blízko do nevydlážděných příkopů
kupé se starými vojenskými hadry v kufrech
ponožky onuce spodní prádlo
velrybí tuk a šúvixové leštidlo
večery pod lampou na hráškově zelené židli
hodiny už druhý den nejdou
a křižníky vzpomínek jako dětské hračky ve vaně
není něco v pořádku se životem
není něco v pořádku se mnou
vídám tě konec konců tak málo
přes všecky rozbité hračky noci
vysílání dávno skončilo
s pohřební stuhou na krku
kterou beránka na hrdle obvazují
jediný program je glycerin pod jazykem
jako další způsob trvání
španělská hospoda nepravého způsobu pokory
jizva zůstane jizvou
ale rána nemusí být ranou
klíče od motelu jsme odevzdali
daleko od dálničních sjezdů a objezdů
daleko mimo hvězdy a pruhy
k některým nádobám už nedohledávám víčka
když se připozdívá
toulaví psi na chodníku
olizují bércové vředy
taky tak může vypadat věrnost
na Popeleční Středu
šípkový keř leží břichem vzhůru
koncem října v trolejbuse létá vosa
poslední ještě z letního stvoření
světluška stesku
nedopalek léta
taky tak může vypadat věrnost
starou adresu neznám
a novou zapomínám
když se připozdívá
jen málo
jen maličko
mašérové snů psi vám odešli
k jiným spřežením
mašérové snů
spoutaných fantazií a jisker zběsilostí
chodím po místnosti abych dohnal čas
čas který je opakem rytmu
čas který je uvnitř tohoto rytmu
čas který sám je rytmem
rytmem který není

_ _ _

Jaroslav Erik Frič, autor foto: Ben Skála, zdroj foto: wikimedia.org

Jaroslav Erik Frič (*1949, Horní Libina) v totalitných dobách bol čašník, krčmár, vydavateľ samizdatov, jeden zo zakladateľov bytového divadla Šlépěj v okně, po roku 1989 iniciuje vznik niekoľkých nakladateľstiev (od r. 1993 vedie doposiaľ existujúce nakladateľstvo Vetus Via), výtvarných, poetických a hudobných projektov. Od roku 1998 organizuje festivaly poézie, ktoré sú prepojené s hudbou a výtvarným umením, benefície na podporu postihnutých najrôznejšieho druhu. Nejaký čas vydáva vlastný časopis Potulný dělník, s priateľmi potom dlhodobo revue BOX, od r. 2003 pracuje na projekte Potulné akademie a múzických večerů („Uši a Vítr“ – je redaktorom mesačníka rovnakého mena, od r. 2013 so samizdatovým názvom „Napříč“), pre ktorého prevádzkovanie v tom istom roku zakladá občianske združenie Proximus. V roku 2006 založil všeobecne prospešnú spoločnosť Christiania (pre podporu kultúry, národnej pamäti a menšín), pre ktorú dodnes pracuje. Od toho istého roku vystupuje ako pouličný hráč, od roku 2007 publikuje blogové zápisy a recenzné a esejistické texty na internete. V roku 2011 začína pod egidou spoločnosti Christiania vydávanie pútnických novín Provodov. Doposiaľ vydal tri knihy básní, blogové texty z roku 2007 a tri CD čítania s rôznymi hudobníkmi. Vytvoril tri scenáre pre rozhlas, žije v Brne.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s