Básník Ticho: Neuroromance (XIV.)

XIV.
Vytříbená závrať v doteku nirtry. Na další virtuální planetě žije starej pankáč.
“Nasrát! Fakov ve spolek!” Huláká vesele, když ho zblejskne. “Je to jasný, kámo, dem se vožrat. Hlavně prej se z toho nemáš hned věšet. Tady na týhle zatracený planetě je všechno zasraně v hajzlu, proto je tu taky někdy děsná prdel!”
Brzy lítali po celý planetě jak vyhoukaný sovy a dělali pěknej bordel. Pokud se dá něco takovýho říct o virtuální planetce, kde ze skoro každého místečka bylo vidět pankáčovo přepychový číro nebo aspoň flusanec.
“Dřív jsem nebyl sám,” řekne zamyšleně pankáč: “Měl jsem kámoše.
Když jsem ho viděl naposled, tak jsem se ho ptal: Musíš bejt furt sjetej na sračky?
A von řek, že jo!”
Těžko říct, jak to pokračovalo, protože z tohohle setkání si Narcoticfield, náš orbitální štvanec a otrok tichých vášní, nic nepamatuje.
Statisticky: Virtuálních planet je moc a vždycky je na nich někdo sám. Jenže planety jsou pro Malýho prince a píšou o nich jiní. Chytřejší, jasnozřivější, něžnější. A píší o nich hezky a bez cbyb a zeb přeblepů. Takže já s tím skoro hned přestanu.
Je také planeta lásky. A byla to přesně ona. Láska. L. Zasekinová, do níž se zasek. Každou školní přestávku dokázala proměnit v šlechtický večírek. Někdy se ji dvořili všichni dohromady. “Co je… :-)? – někdy to dovolila jen jemu, aby jí šeptal, že To se může chtít nechtěné a jevit ve všech podobách malých přání a že To navždy zůstane v jeho srdci jako smysl života.
Na planetě lásky se ukáže vakuum uprostřed krvováhy a Insider planetu neopustí, ona opustí jeho. Je taky planeta, na které zůstane. Čtěte tedy ještě o týhle virtuální planetě!
Hejbněte kůží, vyslyšte dotek růží!
Oblékněte se do čtenářského oděvu a záložku rozstříhejte na filtříky: teď už čtěte do konce, jak to bylo, nebo jak to nebylo vůbec.
Planeta zahrady zefýrových růží. Ledových, inteligentních a krásných mohérových růží. V kosmickém sklíčku se tady spojí krev básníků a šamanů nad psí miskou vah.
Transfúze vesmíru. Transplantace času.
Nikdy to tak není a vždycky to tak je. Zvláštní a tajemné vize tu září z očí a hemží se ve slovech. O překot na palubách blízkých kosmických lodí v bdělém stavu beztělí žijou takoví, co si v panelákových dírách navzájem myli nohy, kdo věřili v bezelstnost věštce a snídali z jednoho papiňáku připálenou rýži, když na ně zamrkal drak spacáku.
A v každém z nich žije vtělení, ve která věřil v jarním ostrovním parku, kde začínal svět, když ke břehu připlouvali kapři ve smyčkách předpočátku a dávali mu jasně na srozuměnou své ticho; ostatně to není tak dávno, kdy se to stalo, ve skutečnosti je to kalendářně jen několik dní, které trvaly několik virtuálních let, během nichž navštívil sám sebe v dobách, kdy byl ještě studentem.
Buněčná blízkost doteků na planetě zahrady zefýrových růží zakrývá pichlavý okamžik společné introspekce nekonečnou něhou. Pramínek krve nejbližší a zároveň nejvzdálenější bytosti ti stéká na kotník. Srdce se otvírají až na bazální spoluchvíli zrození. Comme ça poklepání na krabičku od filmu.
Někdo na chvíli prožívá marginální úzkost z porodu nebo z přechodu do života po smrti. Omamná vůně trávy ale spolehlivě všechny přenese k posvátným bránám vesmíru. Tady už se nepřemýšlí ani nepoznává. Tady se vnímá a cítí neuchopitelná ociťování dasein. Na trnech vnitřních růží se zachycují cárky mládí, kamzičí kůže opuštěných vteřin.
Čas voní po čerstvých mandlích a konvice na kávu pozdě večer připomíná tučňáka. V zahradě zefýrových růží žije každý jako hvězda, která může být proměněna v osudový paprsek. Vnitřní světy tvoří invenční labyrint, který do sebe k velké radosti zúčastněných ideálně zapadá. Noetické procesy, obsahy a stavy rozeznávající děje se tu stávají skutečným společným orgánem, syrinxem kosmu, který v hodině vstřícnosti utichá v dálkových lasturách, a který se ve chvílích zasvěcených bohům prosazování a asertivity střídá s funkcionalismem okamžiku a důrazu na jednoduchost a funkci bez příkras: neviděl jsem tě celý dlouhý sen – tak si to dej – tak naval pichnu, bejby.
Jak skvěle se tu uplatní jeden kategorický předpoklad: Nemít volšový prsty a zkrácený žíly…, …přerývavě vydechují románový dech, když se blíží jejich společný the final countdown. Já ti to dám! Ne, já sám! Ty jsi srágo! To já rád! Jsem tvá růže! Jsem tvůj čaj! Raketka všednodennosti se naplní rudou růží krve. Oheň všehoštěstí vyšlehne do srdce a po spáncích se rozlije medově hořká přepychová krása. Narkotika zaplaví mozek zmučený cejchem dějin a konvergence a na hranicích vnitřních světů se na odvrácené straně galaxie ojedinělou jiskrou hvězd spojí vesmír a mikrokosmos. Tajná matrix se začne pozvolna dekódovat. Andělské stopky povážlivé adventury jsou zapnutý: něco si rychle vymysli nebo zemřeš v zápasech čarodějných sil!…
Insider ze zahrady zefýrových růží odchází, neomluvitelný bez kreditu. Závrať, úzkost z toho, aby něco nepokazil, jej odvádí pryč z kokpitu lodi, když zjistí, že nebyl jediným virtuálním ikarem. Je to v první chvíli zvláštní zjištění, v němž je něco neuchopitelně kafkovského. Neokopírovatelného. Vždyť příběh Stříbrné síly je jeho příběh, podiví se. Přesto mu za každou růži z planety růží vyroste piha. Všechny si nechá, i ty, které bolí. Až na jednu, co by se mstila. Tu vypálí. Plamínkem cigarety fortun.
Pak už není cesty zpět. Štědrorožec se zatoulává – každá zahrada růží žije jen věčně, jen jednou. Jen nesmrtelné houby umí přivolávat déšť, představy a propozice – město ale žije s experimentálními kapkami pontonového deště. Jedna jediná jeho kapka může ovlivnit strukturu DNA. Jedna jediná chyba, jeden omyl, jedna nedostatečná hodnota v implementaci představ o cestování mysli prostorem: nezvládnutý rozstřel a u-turn učiní z vnitřního bojovníka vetřelce ve vlastním těle.
Jak skvělé! Gang proti gangu. Divoký honičky v otřískaných, odbržděných, nebrždících autech, ve kterých to hrká jak ve starých pérovkách starýho Fryče. V jednom z těch fár se zabil Popelux Dirtyhead, nebyl to špatnej bourák.
Krvavý bitky v ložnicích roštěnek, se zlomenými žebry na divanu polobohyně z žurnálu a Micána od gangu k gangu. Lístky do silvestrovský tomboly pocákaný ve stroji času hradeckou krví úplně pozpátku. Nebesa v nichž zanechali svou podobu bozi.
S policií za chvostem v kterýkoliv roční době, po kterýchkoliv volbách. Zatýkání, kontroly, pouta v každý ulici každý čtvrti. Patnáct kulek z policejního samopalu pro Rodrigueze u botanický zahrady na Albertově. Patnáct let pro Michaela u Nejvyššího soudu.
Webkarate a netbox neustále a s kýmkoliv, kdo má bionickou ruku nebo stříbrnou rukavici. Neurodatadery vylamující paměť vědomí až na čip. Kus ledovýho válečnýho stínu.
Vzdálený cinkot neomylných kas v. podzimní Saint Leger v Legerově ulici: scrable dostihy v bytové galerii. O věčnost. Mezi ideální procesuální instalací, kterou se již nikdy nepodaří napodobit ani podle nový knihy ze starýho chleba. Jak jinak: zapřáhnout káru, naložit putnu, druhým tahem mat a nedělej kravál.
Netopýří dech. Dračí zeď. Kontaktní error. Výdusy. Podlepáky. Stopy odstraňování zábran: Navrstvení periferie v Piccasu nad Manhattanem. Místo Žižkova v posteli získává špatný nastavení policových systémů!
Internet v hlavě v průchozím stavu; včerostroj. Vycvičená houska v. bedlivá bedla.
Bonus: Věc poslední vzpomínky na dětství deus ex vitrina v EKG výloze nádražního výčepu svítícího tmou mezi zatlučenými trámky; pulzující tma mezi prkny, pak tramvaj mezi světly.
Nejdůležitější je i tak za všech okolností pes. Ten upackaný létající nesmrtelník. Bere to jako psinu. Naštěstí! Ten věrný a geniální tvor odevzdaný pánu! Ta milující houževnatá plyš! Těch dvacet drápků od štěstí!
Ale honci na lešení. Kdyby jen kapky na prstech. Možná až rodina s prádelníkem. Ráno od neděle, stromeček od vánoc: to planeta kocourka Mourka je tak malá, že ji má kocourek Mourek schovanou pod drápkem při každém lunovratu.
Teploty klesnou pod nulu. Krev v krvováze goticky zkamení.
Pěkná polízanice: Krev a zkolomené úvahy. Prostor bolesti a průsečík strachu. V loketní jamce díra tak velká, že by jí mohla prolézt dost slušná krysa, senátor zřejmě zrovna tak. Doslova se z ní line zápach smrti. Smrt na kraji města. Kosmické stroje na rozbití. Ze Stříbrné síly s diamanty na nebi se pomalu stává moře smrti, do kterýho padáš i s podzemními prameny.
Je to přísná cena: být jak vypolstrovaný zevnitř a odposlouchávat se z kapek potu – co se uvnitř mne vlastně děje?
Ne. Naopak. Hluboko pod kůží je němá svalovina absolutna stvořená Bohem, a ta má hlubokou a dlouhá staletí znalou vnitřní předpaměť pro relativní poměr ideálně biblického spalování kyslíku v krvi životem. Sotva uvědomění, sotva už to na dosah ruky, už pouta; žádný chlebíčky na recepci, radši to ani nechtěj vědět, jen humej, chudinko.
Nikdy se mu nepodařilo zjistit nic o Fénixově bratrstvu. F 23, Ef Dvacettrojka, se už z telegenerátoru ukrytého ve falešném tumoru nikdy neozval. A pilulka Insider nikdy nevypátral, jak to s ním ve skutečnosti bylo, a jak to s ním nakonec nedopadlo. Ale přesto, že se na praštěný misi na jeho záchranu nic nepovedlo, přesto navždy cosi spojilo jejich osudy.
Pouta jak holomráz. Ještě dlouho pouta. Pouta až do korálové krve spoutání. Pouta až do zelené krve na pokraji zkamenění.
Zničený střmhlvý roky, který po sobě nezanechaly v paměti žádnou védoucí stopu, se proměnily ve zlé sny. Zničeným životem pro věčný návrat nesmrtelnosti lehce nabodne žílu. Levou rukou, protože pravá ruka oněměla. Ve stříkačce vyroste fialová růže smrti a vypadá jak atomovej hřib.
Opře jehlu o kůži. Ať neujede. Neprobodne dno. Musí se do toho pořádně opřít!
A pak se vydá na svym otřískanym skateboardu na poslední jízdu městem.
V Praze, nejkrásnějším městem Ameriky. Je to jízda králů.
Víři tiše. V českém znění. Sníh s titulky.
Abychom jednou našli sami sebe, musíme občas zapomenout, kým někdy jsme. Žijeme v Kristu nebo on v nás? Zůstává Stříbrná síla bohem v lidském srdci, nebo se v něm zakouší?
Jsme jablka anebo ptáci? Jsme to, co neustále zaniká, nebo to, co se před svítáním ustavičně vrací?

_ _ _

Prečítajte si aj predchádzajúce časti:
Básník Ticho: Neuroromance (I., II.)
Básník Ticho: Neuroromance (III., IV.)
Básník Ticho: Neuroromance (V., VI.)
Básník Ticho: Neuroromance (VII., VIII.)

Básník Ticho: Neuroromance (IX.)
Básník Ticho: Neuroromance (X., XI.)
Básník Ticho: Neuroromance (XII.)

Básník Ticho: Neuroromance (XIII.)

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s