iLeGaLiT MaG

Básník Ticho: Neuroromance (X., XI.)

X.
Daleko od Pastýře září spálená hvězda Otherside.
Je to tam. Je to v něm. Je to doma.
Let´s roll, ready to go. Čas přesype vykostřenou osnovu, stříbrný vítr se nesnesitelnou lehkostí bytí zvedne přímo z něj do tlakové tíže povinnované schuldigatmosféry, a bytost, cvičená v duchapřítomnosti meditací osobnosti, vnímá inspirativní sílu programu kosmického vítěze z psychoaktivní látky.
Vědomí se odpoutává od těla i povinných reflexí a osvobozuje se, je nad věcí jak realitní kancelář. Mozek začne vydávat řádkové příkazy klávesnicí srdce. Oči se promění v analyzující detektory a aktivní miody. Ruce vklouznou fascinujícím joystickým pohybem do čtvrtého rozměru prostoru a podobně jako v krajině ticha se mohou dotknout lidské duše.
V rozsochách stromů se rozsvěcují podivuhodné erby. Hvězdy padají do očí a do vlasů s ambientní tichou melodií, která duši jednou vrací bezstarostné mládí, podruhé jí vdýchne radost a smutek budoucích pokolení; jsou to hvězdy, kdo klade otázky, kdo vynáší ortely, a kdo v nich viděl diamanty, nikdy nezemřel; řekly by vám samy, kdo je Insider, kdo byly jeho lásky na lávkách a na zahradním pařízku.
Z paže a čela padají k zemi krůpěje krve z otrněných ran, když vstupuje odosobněným duchem na okraj nesmrtelnosti a vnímá, jak se zastavuje čas. V té chvíli ožívají věci a jakoby pořád začínala poslední večeře. Vzdálené chodníky se bez hnutí brvou dlažební kostky mění v nenadálé klaviatury. Není čas na malou poradu se skromným pohoštěním z nešťastných mušlí a zamotaných chobotniček. Vnímá jen jediné. Princip stvoření a souvztažnost všeho v definitivní blízkosti vzývaných jsoucen – cenově nedostupných kategorií epické reality.
Po časovém intervalu, jehož určení je z hlediska možných příčin evidentně problematické, se hladina nesmrtelných expanzí stabilizuje. Experimentální bioneuročip vzniklý ze spojení virtuálních vlastností Stříbrné síly a gamapolárního neuronu instruuje svoje první anone.
Začíná ruleta osudu a to, čemu se někdy říká mikádo, nebezpečné uchopení vláken živých sil, kdy zároveň – podobně jako tma, jež se do něj dívá – si sám jejich mýtus vezme na věčnost cosi přímo z něj svým dovnitř pronikajícím nezřetelnem a něco dalšího se sesype na hromádku jako věčné prokletí; vnitřní svět se privatizuje v odvrácené straně drogové expanze Stříbrné síly, modality smrti se začínají vyhraňovat.
Vybírání z možností života a smrti je jako tahání slánky z velmi nebezpečné hromádky. Čímsi neznámým uchvácený dech je přerývavě protrhaný jako mraky, srdce se téměř zastaví. Váhy na jihovýchodním obzoru pohltí černá mračna. Dobře to dopadne a pak se to rozjede ve spirálách světla. Absolutno – fantasy, kdy on sám je vyřčená řeka paprsků. Řeka mezi světly. Je světelnou vlnou letící od pramínku prozření k moři vědomí a od paprsku zpátky ke hvězdám. Pak přes nebe a zem s mnoha hloubavými kořeny znovu zpátky k sobě. Spojený bezděčně s tím vším, jako by to celé bylo jím samým.
Větrem, ohněm, vodou, zemí a papírem. Rozsekanej po kosmický bitvě s termitama, mravenečník pořád v akci, setnutou hlavu v procesu totální perspektivy, s popraskanýma strunama v hlavě. Je dokonalým vědomím, které, políbeno volbou svobody, proniká nezadržitelně vpřed paprskem fotonových částic v myšlených světech. Přetváří realitu, a jsa nadán talentem věčné lásky a uměním milovat, jmenuje žití i tajemný život v tisíci inspiracích.
Zároveň odděluje ticho od mlčení a vyslovuje slovo do ticha. Slovo znovuvytváří v prázdnotě: vše, o čem se až dodnes mluvilo, může být považováno za minulost. Vnitřním zrakem vidí zázrak soumračných stvoření a lidem vzdálenou ektoplazmu ve chvíli tvoření – obklopenou věštícími spirálami kybernetických temnot.
Je tady U-turn. Je tady trainspotting, stardustbreak, toner srdce. Insider povstává sám v sobě jako to, co sám ničí a co znovu naplňuje. Začíná dlouhá kosmická cesta. Věčný let do nekonečna.
Při něm se někdy zobrazují představy a postavy mýtu, které spolu zápasí o možnosti svébytné existence. Jen několik z nich přetrvá až do rána, kdy se začnou stávat myšleným aspektem viditelného světového úzu skvěle vyasfaltovaných dálnic: Tři manažerky a s nimi Matuna, Socka a Gilotina. Jejich legendy a existenciálie přicházejí do stavu fenomenálních početí. Jejich historie se tříbí, zůstanou v ní jen hlavní světelné klíče budoucí struktury mýtu, opírající se o čtyři zvolání gospelu. Obrazová transkripce setrvává ve spirálním bodu společného myšlení, z něhož se rodí budoucí souznění. Co je psáno, to je dáno. Nejdřív vize, potom psací stoly a rýsovací prkna. Je ráno. Je po boji. Penťák. Lajner. Kosmickej balík to ustál.
Ve znovuchvíli zpřítomnění něco z něj sedí na břehu náplavky a mluví na sebe tichem. Nezáleží na tom, co si chce povědět. Jeho němná slova přilákají kapry. Plácají se u břehu a výmluvně se obracejí bílým břichem k hladině jak žraloci. Jsou ticho, jako je ticho na jeho planetě. Něco žádají. Snad kouř slov je vábí. Tančí. Je slyšet jen šplouchání ploutví. Hladina se zavlní a zase je ohlušující ticho. Vše se odehrává v naprostém míru. Kdyby šli kolem Petr s Pavlem, mohl by jim říct, ať si vybalí pruty a rovnou vzývají boha k ochraně věřících.
Ale místo toho v slzách promluví ke kaprům: “Co chcete? Srdnatí kabaretiéři hlubin. Vždyť já jsem vrah vaší královny. Já jsem ten, kdo zabil Zlatou rybku. Nedokázal jsem si nic přát, když jsem ji držel v ruce. To ta strašná bolest, že jsem všechno navždy ztratil, mi zakázala něco si přát. Co teď chcete? Proč mi odevzdáváte hlubinu svých nejtišších měchýřů? Chcete snad mě mít za posla svého výsostného mlčení? Mne, vraha Zlaté rybky?”
Sáhne znovu po Stříbrný síle, aby mu řekla, a v té chvíli zaslechne netopýřími smysly zcela zřetelně v kosmických přístrojích, ke kterým je stále připojen, jednoznačný povel: “Srdeční embolie jako u všech!” Někde trochu vpravo nahoře vidí na dálku ty, kteří to chtějí takhle zastavit. Sedí u computerů matrixu budoucnosti, kde to mají líp spočítaný, kde ovládli niterní přenosy dat v čase a kritickou alokaci v naddimenzionálním kmitočtu předběžného zániku spotřebitelského optimismu, kde udělali z oprávněných a opravdových pocitů virtuální peklo, kde zavedli odposlechy i do minulosti.
Jde o elektronický proces řízený vládnoucí inteligencí budoucnosti a Insider ví moc dobře, co to je, dostat od ní kvarkem do oka, být jí na dosah myši. Ale nemá z kauzální entropie transkripce kvantových dat strach. Nezáleží na ní, jako na tom, co je a není. Neboť to nebude! Nikdy to tu nezůstane! Jen vzduch bude pořád převážně z kyslíku. Jen oheň bude stále převážně pálit. Jen voda poteče anebo nepoteče. Jen v zemi bude nebo nebude spočinutí.
Ale on a celá dobová společnost se svými poršáčky, videohrami, světovým komunismem a finančními tunely nadvlády spotřebitelů tady nebude. Nezbude z ní ani mastná skvrna na nebi. Nezbude z ní ani zrcátko v ruce Belliniho Venuše. Jen pár zažloutlých knižních produktů značky Babička nebo Obchodník s nocí. Max. pár zavirovaných elektronických statusů, kterým nebude nikdo rozumět a možná nepůjdou otevřít ani v technickém muzeu se zaprášenou plazmovou televizí a rozpadajícím se raketoplánem Discovery.
Sešrotovaně. Mezi prvníma zásekama. Natáhne píst procesorového modulu injekční stříkačky, ale krvavá růže tentokrát nevyroste. Krevní zkouška je negativní, vesmír se sám uzavřel. Po chvíli cynického, hloupého a zbytečného zápolení s kosmosem vnikne do magického tubusu krevní sraženina a ta ucpe jehlu orbitu. Nemůže tak dostat Stříbrnou do žíly. Do srdeční spojnice. Zemřít tak na embolii. K svému velkému údivu zjistí, že má v ruce krvováhu. V ruce, do níž se bolestivě zařezávají neviděná pouta, zatímco v dračí tváři je patrný otisk pavučiny z ocelových strun. Bože, Bože, králi nad nebesy.

XI.
Hlavu jak rozložený puzzle, srdce jak rozhozenou rubikovu kostku, v ruce má první a jedinou, jedinečnou krvováhu ve vesmíru. Má neomylnou cenu. Vakuum v mystické směsi Stříbrné síly a krve na způsob kompasu pro vnitřní cesty z pátku dělá z krvováhy téměř biblický předmět. To by zabilo i Rachota Hukota!
Jenže pilulka Insider chce zpátky utajovanou personální raketku pro atraktivní odlištěné vjemy. Chce cítit! Nechce se plazit odosobněným životem po svý vlastní zdi v podivných solitérních úsměvech a úsměšcích zenu adresovaných stínovým nádechům připomínajícím tváře zjevení a jen hvězdy a světlo mu mohou tvořit společnost pro dialog s vesmírem.
Chce ještě na okamžik oddálit popelavou chvíli zhasínání, kdy v těle tuhne krev jak po ránu tuha v tužce a celá osobnost se ponoří do hřbitovního kalabastru, kdy mysl zachvátí plameny.
Jen tak trochu si pístnout. Píst, ale podtlak v pikantním tubusu jehlu neupiluje. Detonizace – detonace křeče trhají tělo, každý parciální pohyb se opakuje dvakrát třikrát v ozvěnách tušeného výsměchu. Doktrinální zkamenění indoktrinačního záseku, jako kdyby do něj uhodil blesk, a sakra, tohle se určitě provalí…
Krátký bleskový výpadek paměti zašmátrá po kapsách a po okolním světě. Insider ale nehledá, ví, že by nenašel, že v této chvíli je si sám sobě nejnebezpečnějším protivníkem, který po sobě jde, který po sobě přímo pase; zbičoval by se jak intoše, vykopal by z postele sám sebe. Astrální skok skončil, dopad je tvrdý. The bottom is not cotton.
Neurotransmittery v zpětných proměnách vypalují předpopelem do kůže hieroglyfy azbestových chvil – rychle se nasměruje do panelákovýho terminálu a cestou pěšky a minulými životy mu v lekci z netboxu Custerovi vojáci se žlutými šátky na krku vystřílí skoro všechny děti osmihranými karabinami s lesklou hlavní temné karabiniérské modři. Tělem a myslí sviští jedna kulka za druhou, obvyklá nástraha každé adventury. Nepravděpodobnost konečně klesá pod deset tisíc na nekonečno. Brainstorming banalit: Fixa přejetá autem na benzínce u Campogaliana do něj vepíše své posmrtné jméno nekonečnou inkoustovou bolestí cartrige výkřiku: Campogaliano; rozkopaná popelnice jeho hlavy se plní vyhozenými růžemi a naušnicemi. Vlak zlomenýho piráta, experimentální diktát, telepatická žákovská knížka, co naděláš, z hrášku v mikrovlnce cirkusácký pop-corn neuděláš.
Den trhá všechno na kusy, rvačka na opuštěném nádraží se zpustlými venkovany, s nimiž má nevyřízené účty a kteří se živí tím, že kradou za bílého dne letištní kufry a mufly a bez jakéhokoliv povšimnutí spěchajících davů je vozí dopoledními tramvajemi do svých doupat, ta rvačka zapadá do celkového ladění atmosféry, v níž podléhá virtuální palbě generála Custera a přesile delikventů, ale vědomí ztrácí až v tramvaji, vynesen řidičem na konečný a pohozen se zakrvácenou hlavou za křovím do malé, ale dostatečující rokle, kam si pro něj přišel pes, v té chvíli velmi zklamaný životem.
Přestože má zraněnou především hlavu, musí jít bokem jako krab, neboť se mu zdá, že se každým krokem musí zřítit na zeď. Bolest trhá hlavu až do panelákový díry, kterou dokázal proměnit v terminál, do nějž se hvězdy neukládají k spánku. Řekne směrovou zprávu a kód.
Objeví se před ním sklenice ananasový šťávy. Prvních několik kilobajtů ananasový šťávy spolehlivě vyzvrací společně s datovou pěnou. Začíná restartovat. Místnost se rychle naplní reliktní vůní vesmíru. To mu dělá dobře, pokud vám na tom záleží, je mu fajn, když dýchá vesmír sám ze sebe.
Krvováhu uloží na posvátné místo, otevře bibli, pronese rituál, konečně mu dochází, co je to vůbec za věc – brzy to bude právě ona, kdo bude provádět navigaci, až znovu otevře dvířka do těla a ve světě za zrcadlem opět vyroste krvavá zefýrová růže, růže jeho krve, a v té chvíli dojde k translokaci. Insider i se svým psem Lordem Pacičkou, co byl jedním slovem boží, se nejdřív promění v pulsující spirálu a ta ve vlnový paprsek. Pejskův paprsek je o něco hezčí, drápkatý. V časové diletaci spolu letí do naprostého neznáma virtuálních planet. Tam, kde ještě nikdo nikdy před nimi nebyl.
Jak chcete. Takhle to je, nebo nějak jinak. Jsou to věci, o kterých nikdo nic neví a nikdo o nich nikdy nic nečetl. Takže čtěte, a možná, že se písmena před vámi promění ve fosforový rastr kokpitu, možná, že přímo mezi řádky před svýma očima objevíte potenciometr skrytý v hologramu.
Na první virtuální planetě je bar, místní engine. Prostředí planety je asi tak velký, že z každého místa je vidět kousek střechy nad barem nebo aspoň pixely jejího stínu. V baru je barman, docela živý, a nalévá si pití, docela slušně. Má vlídné, ale pronikavé oči, velký jak panáky.
Pilulka Insider, malý virtuální narkoman stojí zdvořile před barem, na dveřích je totiž cedule “Žádní psi!”. Jenže on je tady s tichem a ticho je pes. Barman zapozorní: Zákazník! A ve sváteční mikině s vyobrazením největších scén telepatických válek mezi Fénixovým bratrstvem a Matrixem!
To tady ještě neviděl!
Vyjde před bar a přeměří si Insidera filmovým pohledem profesionálního dříče:
“To jsem tady ještě neviděl!
Taková ostuda! Ostuda s Kuvajtem. Prohrát fotbal! S Kuvajtem! Sportovci! Olympionici! Feťáci to sou! A zkorumpovaný k tomu! Ne s Kuvajtem! Dokonce s Emirátama! Mám já to zapotřebí? Tohle je nejlepší podnik na týhle planetě! Vždycky jsem chtěl mít nejlepší podnik na týhle planetě. Aby to tady nikde nemohlo být lepší. A taky že jo!” Vítězně se rozhlédne po planetě a zní to poutavě jak příměří bez překlepů. Před barem leží dvě vlaštovky z novin. Jedna je stará jen pár zářijových minut. Druhá je z daleké budoucnosti. Z roku 2009.
V jedné je napsáno: Dvě tyče a zmařené šance znamenaly nečekanou prohru. A na rubu to, co vždycky za posledních dvacet let: Pohlavně zneužívaných dětí stále přibývá. Ještě nikdy se v dějinách lidstva nestalo, že by zněl titulek jinak.
Ve druhé vlaštovce píšou: Pokud někdo přece jen vystřelil, byli to domácí. Tým si nevěděl v ofenzivě rady, ale aspoň zvládal defenzivu a zápas spěl do penaltového rozuzlení. V něm měli více přesnosti na kopačkách domácí… (odtrhlina). Naši fotbalisté se netrefili třikrát z pěti.
“Jo, přesně tak. Třikrát z pěti,” zvolá barman staromalostranským hlasem prvorepublikového kamelota. “Nejlepší podnik na této planetě. Třikrát z pěti. Ještě tady nikdo nebyl. To by tak hrálo, aby mi sem taky chodil kde kdo, víšcomyslim. Tady to musí mít vysokou úroveň, víš co. Naprosto nejvyšší, výš jak… –
To není jen tak pro někoho, jo jako. Ne nějaký hogo-fogo, ale prostě úroveň. Tři z pěti, to je ono. Myslíš, že o to stojim, aby mi sem chodily nějaký socky, co nemají pomalu ani na doutník značky Padrón? Pardon, to ne! Můj podnik si musí zachovat jen tu nejskvělejší reputaci, výš-comyslim. Je to luxus, kamaráde, schválně se pojď podívat. Pojď dál. Dovnitř.”
Skutečně luxus. Dřevo, titan, wolfram. Decentní bílé linky. Vyšperkovaný interiér. Chladný a světový design.
“Jsem tady sám, řekne vydesignovaným hlasem skoro detektivním. Jdu totiž z pohřbu. Tak to teď u sebe zapíjím. Já jsem teda jako trošku tohle jako, to jo, ale pojď dál. Na chvíli, to víš, víš jak, tady to má úroveň. Co piješ, schválně. Co?”
“Protitankovej, ale malej, řekne pilulka Insider,” jako kdyby si právě oddechl do spirometru.
“Protitankovej,” protáhne zklamaně barman s velkým hereckým talentem od moc brzy do moc pozdě. Ale hned se hlasitě zasměje a předvede dokonalého pětihvězdičkového víznera: “Protitankovej fernet, no tys mi dal, to snad ani nemám, tady se pije jenom lepší pití, víš co, tohle je totiž nejlepší podnik na téhle planetě, víš jo jako, sem může jen vybraná klientela, sem jen tak někdo nesmí, víš jak, kdyby mi sem z celýho vesmíru každej chodil cmrndat celej večer jednu láhev koňaku Henri IV Dudognon Heritage, a pak pomalu neměl ani na dýška, to teda jako ne, jo jako?”

–  –  –

Prečítajte si aj predchádzajúce časti:
Básník Ticho: Neuroromance (I., II.)
Básník Ticho: Neuroromance (III., IV.)
Básník Ticho: Neuroromance (V., VI.)
Básník Ticho: Neuroromance (VII., VIII.)

Básník Ticho: Neuroromance (IX.)

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s