Básník Ticho: Neuroromance (IX.)

IX.
Divadlo do zdi: Na procesuálních pařezech za Mánesem Insider ztvárnil v selfdivadelní hře Tajemství badbintonového košíku zásadní dvojroli bojovníka s jadernými mlýny a paní Hororové. Odhalil nejhlubší podstatu člověka v nejatraktivnějších kulisách nejpomíjivější reality; odhalil ji zcela sám – a v jeho bezvýchodně bezsmyslné významnosti. Na začátku nebo na konci světla, pro svět, který nikdy neexistoval, upřen svou myslí k obrovské hvězdě uprostřed vesmíru, ke hvězdě čím dál tím relativně menší.
Jak moc se smí malovat paralelní světy barvitě a výpravně, tak málo se smí o nejpřísnějším tabu společnosti introspektivně psát. Jen za kolik miliard, ten který boháč koupil obraz paralelního světa do luxusní rezidence v Tatrách na Planetě opic, se smí napsat, když někdo něco napíše.
Obraz, na kterém paralelní svět podpráskává podprahovými vzorci do nevyzpytatelných modrorudě binárních vnitřních struktur pod zpěčující se do bronzova opálenou lidskou kůží časoplodce, a pod ní podezlatými spirálami spojenými se vzdáleným váhajícím stříbřitým médiem rozlamuje a někdy drtí zářivou pečeť molekulárních elektrochemických institucí daných metafyzických vazeb a dědičných buněčných instancí, zformovaných jen na krátko vizuální pamětí přenášenou z otců na syny obvykle pomocí atomových rybářských třpytek nebo vzácnými chvílemi porozumění.
Okamžik, kdy se celá bytost soustředí do doteku rtů jehly a kdy se i chalupa mění v ghetto. Já budu žít v tobě a ty ve mně; já budu vaším popelem a vy mým; pojedem spolu v opelu ArcelorMittal jako uhranutí oceloti na hranu popeleční středy na prahu kabrioletu třetího tisíciletí s životním statusem i ztotožněni s románovým podnikatelem vpodstatě furt.
Zkraťme to: jeho planeta stvořená ze stardustu nemá jméno a je asi tak velká jako planeta Malýho prince. Nedá se na ni pozorovat slunce, jen ticho, a to se neustále proměňuje. Je posvátný, hluboký, hrobový, zlověstný, výhružný, barvitý, uklidňující (velmi jemné na dotek), akademický, pravdivý, klamný, výmluvný, slibující, mnohokrát jiný, když vstupuje do syrinxu srdce dýcháním duše.
Malý narkoman – náš nespokojený Insider, někdy netrpělivě poposedává, aby to ve fenomenálním poli planety všechno stihl. Ne nadarmo se říká: Malá planeta, rychlá židle. Tak, jak se planeta otáčí k fenomenálním polím, a tím se probouzejí dotyčné čakry, drží se za klíční kost, jak by držel togu, nebo se drží za hlavu v nevyfotografovatelné póze komplexní bezhlavosti, prázdný jak mušle.
Kromě ticha je na planetě už jen magická růže, bez které by vůbec nemohl na planetě být. S ní to ale není jednoduchý, a tak čtěte, mes amis, jak to s ní je.
Všechno se odehrává ve dvou dimenzích zároveň. Společně, v jedné souběžné mnohochvíli, přichází na Zemi večer a na malou planetu paralelního vesmíru ráno. Insider je zároveň na svojí planetě a zároveň je korelován akceptovatelnou hladinou jsoucna na konkrétním místě Země, v jejím jarním ostrovním parku: fialky připomínají hoblíky a sasanky se lesknou jak reklamy na zednické lžíce, kompromitované kosatci rozčtvrcenými stínem pohádkové čemeřice.
Duende bytí způsobuje, že jej náhodní chodci mohou pozorovat jen z části. Jeho obličej vypadá jako designovaný monitor a oči z něho matně svítí jako keramické procesorové moduly, nohy a ruce se nápadně pohybují zrychlenou rychlostí, takže jeho postava vypadá jako figurka z grotesky, kromě toho tělo pod mikinou v pravé polovině prosvítá skrz naskrz; brzy se však ztrácí z dohledu světa za pomyslnou hranici existence, za pascalovský totem zlomkového myslitelna, za wittgensteinovský pól konkrétního funkčního srozumitelna, do začarovaných míst lomené virtuality, kam nikdy nepáchne ani několikanásobný vrah. Aby nebyl ve chvílích galaktického mezipřistání odlapen agenty Mulderem a Scullyovou.
Pokládá Stříbrnou na posvátné místo, kam svítí paprsek měsíčních hodin. Hledá bod, kde se obě planety, oba 4D časoprostory protínají – provádí to měřením ve vteřinách opuštěných svou dobou, ve vybydlených sférách ztraceného času. Stříbrná síla říká sama, co potřebuje. Naviguje. Mezitím probíhá tonizace těla i duše; andělé strážní klopí oči, za jejich mocnými křídly se zlomyslně pošklebují andělé zatracení, marnost píská jako vždycky kudlu, neznámá touha září do noci jak roztavená slonovina a z jejích pohádkových očí vylétavají ohýnky hvězd jak bubliny z bublifuku.
Celý algoritmus, kdy se ze Stříbrné síly stane krystalicky živá nebo mrtvá voda v procesorovém modulu, musí být dokonalý, jinak by zkušenost poznání a zakusení sama sebe ve vesmíru a v myšlených světech skončila bleskovou anebo i zdlouhavou smrtí.
Do hry vstupují voda a oheň, dokonalý vánek ze značkového butiku pravé povětrnosti, a poslední podběl, mezi který položí na zem stříbrnou hororovou lžičku ze starožitnictví. Látka se koncentruje, láska se vrací ve vzpomínkách. Na hladině lžičky se vytváří čistý fluid elementárních částic, ve kterém se zrcadlí hvězdy a odehrává kosmický příběh.
V něm vystupují tváře v obrazech jak na digitálním orloji, ta tam je zevrubná strohost překapávaných dat. Malý narkoman je zároveň připojován pomocnými silama radikálního moudra k elementárním kosmickým strojům, ale těmto zvláštním efektům nikdy zcela neporozumí. Jen vnímá spacifický arzenál a jeho technologickou úroveň, jež je vyspělá tak, že ji neumí popsat. Potenciometr, senzory, analyzátory, dekodéry, montovadla, implikátory a boardy, comme ça mediátory, imerzní kantnýře, tichosoft newware, serverolotory, prvotní prostředky porozumění mezi mezilidmi a umělou inteligencí.
Někdy to trvá dlouho, než ho vesmír připojí ke všem přístrojům módního 4D cestovatele. Stříbrná síla voní jako absolutní žena, jako bezvadná kosmická hlubina, jako spásný sluneční paprsek. Někdy se mu stává, že ulítne na předčasný šleh, na nástřel na Vary, na nástřel v tovární hale. Mívá to katastrofální následky podobné smrtící otravě. Ne, ještě se nemíchá višňák, ještě chvíli nejpevnější vůle. Konečně. Metropřesná chvíle. Biorytmy odpovídají kosmické alokaci. Krev si jde pro svůj druhý život. Je čas na odpal.
Stříbrná síla vydává pokyn ke kosmické registraci. Probíhá krevní zkouška. Ruka: úsměv – vývěva: monáda. Oči kůže – dvířka vesmíru. Dechberoucí chvíle absolutní nepřítomnosti. Jedinečný a neznámý pocit dokonalého štěstí. Ano. V kosmickém tubusu vyrůstá ohnivá růže krve; ruka je přitom útlá jako ruka opravdového kněze, srdce ve stavu beztíže. V příští chvíli bezděčných závratí srůstá Stříbrná síla s tělem, které ještě před chvílí bylo tělem člověka. Začíná v něm krystalizovat druhá bytost. Velká bílá nesmrtelná bytost s křídly. Brzy se dostaví zásadní chvíle, kdy se rozhodne, jestli si ti dva budou vůbec rozumět. Kdyby ne, mozek by se během několika hodin nebo dní roztrhal na kusy.

–  –  –

Prečítajte si aj predchádzajúce časti:
Básník Ticho: Neuroromance (I., II.)
Básník Ticho: Neuroromance (III., IV.)
Básník Ticho: Neuroromance (V., VI.)
Básník Ticho: Neuroromance (VII., VIII.)

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s