iLeGaLiT MaG

Básne: Lucie Schindlerová

kukuřičné děti/ a…

příběh začal ve chvíli, kdy malý chlapec
chytal řeky proud na háček
vytáhl z vody pstruha
skoro bys mu záviděl, na opačném břehu
prsty jí přikládáš kolem krku

vniká to tady,
pod hrdlem, rozhoupe se, kyvadlovým pohybem, neboť to vytažené je
podivně stejné
všem těm neviděným věcem na říčním dně;
                           veškerá přítomnost spočívá uvnitř
někdy máš chuť ji odtrhnout, odhodit
do všech jasných koutů
              v zahradě, v kukuřičném poli:

bosýma nohama tiskli jste do půdy stránky
dětství, ztracené nebo zapomenuté kroky?,
                                 které se propadávají
o jeden stupeň hlouběji, aby ses masochisticky přidržel
zítřka, v síťovaných punčochách:

ona se na něj dívá, ve tváři podobná poli,
teď dechem kapitoly je
                                               skládaná z kukuřic
přístupná ze všech stran, bez masa a pokožky
nic, co by udrželo prostor pro plíce

zrání a opadávání, vychází ze zad v podobě páry
nad jezem
– ovíjí se kol tajemného hrdiny
                                             srdce: vnitřní úlovek tohoto příběhu
už nikdy neopustí tato místa
a navždy bude v nich plavat, vzkaz v duté láhvi
něco vzpřímeného je v tom, samojediného
žádná zranění

Jen, tak, barevnost

Oblačno až polojasno, místy lidé
uvolnění a spěch
slušivě uvázaných kravat, jen občas neoznačená
lavička a mokré dlažební kostky. Tělo bez domova
pozvedává klobouk a pot jak číši
                                                                 k úrovni rtů,
naplň jej po okraj a jeden řekne: to je ráj,
to je Masarykovo náměstí.
Muzejní hodiny právě odbíjejí
rituál – nakojit
právě vzbuzený dětský křik, růžolící
bradavka, výstřik a za zády šplouch:
to vodotrysk jak postižený prostatou,
                                        v pravidelných intervalech
láká – koupací gala show může začít!
S romským dialektem, je to tu pro ně?, je to naše!,
tomu my nerozumíme… až na to pihovaté děvče,
vše vyměřuje mírou
vykasaných nohavic, důležitý prvek.

Pohledy šacují tě,
                                 mezi pravým a levým prsem
rozvěšené kapesníky, s otisky nosních dírek, vzpomínek
na to, jak chvatně po tvém boku usíná. Samec
spojuje se, lze to občas vidět i v zoo.
Ohrnutý nos, rozčlenění, jako ta zvířata,
z toho se nevyvlečeš… jaký je, roste v tobě nová
hlava. Šeptne: muži a
vycpaná zvířata neměla by být příjemná na omak.

Tak trochu se všichni míjejí
se všema, uvážlivě i na kolenou, i taková jsou pravidla
hry. Chytám se teplé ručky, unikám,
                                                      až nepřiměřeně rychle
odpoledne se rozestoupilo. Beze slov,
vietnamská žena nabízí mazanec,
její i tvoje dítě přitahují zraky i
nálety holubích letek: rozpustilost a drobky,
skvělé pro povznesení ducha, věří,
že se smí volně pohybovat. S rodnou vlajkou,

dětská náruč, jak maják uprostřed města.

Limity, příběh, slova

Teprve srpen, osvětlený stín předbíhá pohyb,
jenom asfalt si zachovává tvar.
Stromy, skládka, ještě včera potřebné krámy a
napůl shnilá rajčata – mlčenliví druhové
nečinně přihlížejí. V tom je svíravý postoj
jeho očí, v autobuse ti přišly k zešílení
krásné, teď halí tě do promítacího plátna. Adriano,
skutečná ve své paralýze (vidíš se v tříslech načínat na mizernou story),
vychládající jak střecha za soumraku,
přitom ještě po poledni rozpálená žárem léta.

Nezbývá než
vyříznout ten předobraz,
nahmátnout svůj vlastní pulz, odnést si ho domů,
je ještě jedna možnost: – je zvláštní,
jak málo stačí… Nejde přece o to přežít za zvuku pukajících ňader,
ale podržet se ve své dlani, vzepřít se. V poslední chvíli
stačí, aby zaštěkal pes, náhoda coby vzácnost šafránu
rozsvítila, otevřela okno
a možná jen rychlonohá zvědavost:
Čí dívčin křik pleskající do tváří
                                                              dere se to dovnitř?
Hra strachu a milosrdného světla
nabývá na intenzitě, je vysvobozující a matoucí, co v poslední chvíli
slyšíš se říkat ze tmy: vezmu tě do úst…
Taky léčka, na pozadí lesa přimalovat rtěnkou moment
překvapení, otevírá dveře
k úniku, tvá smělost je triumf.

Adriano, ty jsi náhodný dotek u vedlejšího stolu a já jsem ty,
ale není žádné my;
mohu jenom naslouchat hlasu ze svého středu:
Zkušenost, ponaučení či jako by život teprve započal
                                                                            měnit téma,
stáváš se uměním,
někde mezi úsměvem a tváří určenou pro veřejnost.

Čím méně se o tom mluví, tím lépe, prý…

cestou k sobě, tedy k tobě

(+) babičce

v místnosti plné křížal
       moštujeme paralýzu
krejčovská panna
       – má matka
není připravená na nové šaty
má v sobě (zpola) leklou rybu
neustále vypráví
že mimo jiné byla taky dítě
a ruce měla samý mozol
                   od poklízení
po sedmi bratřích a sestrách
       – nejspíš zas jiné království
a v zimě na latríně jí omrzaly hýždě
mohla vzít na sebe cokoliv
ale holý zadek neuhlídala
nese si na něm otlaky
svaté trojice i kroky k domu

z druhé strany
       – otec
       střecha nad hlavou
nemá čas truchlit
udržuje pohromadě strop
neustále mění tvar
směr je jasný
vracet se s myšlenkou, že snad
zítra se zastaví, neholený
přečká v pozadí svých očí
s pivem
o němž by mohl říct, že mu jistí záda
ale nebe táhne dál
modrá krajnost, nebo jihozápad

ulehám do rukávů
                     babiččiných košil
a tak ji vzpomínám
slova sypou se jak pozice a za každým
porcelánové panenky
usmívají se mých ix let
poslední přítomnost
             škrt a pak přemístit do krabice

ale pro srdce, říkám mu ryba
       – pohybující se mezi živými věcmi
                                     to není v prach

Každodennost/ v kapse saka

Vřískot kresleného švába
z vedlejšího bytu nebo nuda z ulice?
Víš jak se jich zbavit:
svět je šatník, barevný a plný nálad
s kapkou petroleje (věří se v zážeh!),
zkrátka každodennost na papírku
zastrčená v levé kapse saka:
koupit vejce k večeři, – navštívit Boženku,
co každou noc usíná za jinými okny

a na dně skříně sedí bůh jak na jazyku
slovo, síla v čelistech a tvářích
pod mostním obloukem
obrušuje povzdech do vět;
dnes zkrátka nemáš svůj den, tudy už vlak
neprojede,
ale hluboko, kam nedosáhneš,
koleje
vjíždějí do polí, do zvlhlých chodeb
                                                          lesa
                                                          jak do úst
ženy karamela.
Uvádí
tím gestem do pohnutí podzim,
stromy, pražce i asfaltové kopřivy
jak armáda odložených myšlenek
podél tratě se blíží, vzdalují se,
jak symbol odloučení
na tebe hledí.
Tak snad někdy příště…
                     by zas před tebe stoupla,  

vlídná zdvořilost, horký říjnový horizont
ozářil ptákům jižní metu…
Řídí se pokyny
teplého proudění vzduchu,
odnášejí sebou monotónní odpoledne,
nenačaté rozhovory, čistý řez
vnitřní tváře, nebát se! umožňuje nádech
a pak je hojnost;
spočinou na odvrácené straně odloučení.

–  –  –

Lucie Schindlerová, autor foto: Pavel Kotrla

Lucia Schindlerová (*1973, Ostrava) pravidelne publikuje svoje texty na literárnych serveroch Písmák a Totem.cz pod prezývkou médea/medea. Básne publikovala v časopisoch iLeGaLiT, Host, Psí víno, Divoké víno, Tvar, Weles a Protimluv.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s