iLeGaLiT MaG

Básne: Adam Borzič

MŮJ NOVÝ MILENEC

Mým novým milencem je říjen.
Je to definitivní. Vzal mě do náruče
a odnesl do postele. Skořicovým potem potřel mi rty.
Kolébaly nás u toho kosmické větry. Šeptal mi přesně ty věty,
které jsem měl slyšet, odvazoval mě a svazoval, přesně tak, jak
jsem potřeboval. Každé mé chci proudilo jeho tělem do mého,
až jsem se třásl v bájném rytmu červených listů, najednou měly
mé vlasy všechny barvy světa a i s oholenou lebkou jsem polykal
teplý šum větví, abych nasral nácky.

Můj milenec říjen
zná moje říje. Mé slabůstky a kůstky. Spočítal je.
Vzal si sbíječku a provrtal se na druhou stranu očistce,
odkud přiběhli bílí jeleni a bylo jich skoro 12.
Můj milenec říjen ví, že jsem chtěl být popovou hvězdou,
proto natočil video, jak vybírám popelnici.
Můj milenec říjen ovládá všechny revoluční techniky sexu,
antikomunistům navzdory.

Vystavený jeho dechu, vydaný jeho tělu,
měním se mu pod rukama, už nejsem jen vychrtlá koza
zranitelnosti. Už nejsem jen lovná. K čertu s myslivci a jejich mší!
Napínám se. Prohýbám. Otvírám. Ještě jeden dotek a budu čistá exploze:
roztříští se porcelánové panny, vybuchnou tlusté paláce
a ze starého světa zbydou jen tenké rohože.

ROZVOD: SPOR SKORO O UMĚNÍ

I.
Naše nepovedené manželství zaniklo
Mezi tolika manžely byl jsem jen dalším špatným manželem

II.
Co vidíš?
Ozářenou scénu, na které stojím, jeviště se otáčí, rotuje jako sluneční koule. Stojím a každého smetu, kdo špatně nasvítí scénu.

Tak mě vidíš?!
Jsem lstivý teolog, mám se snad vydat po prašných dominikánských stezkách argumentace…

(Představ si mé nadšení, když jsem se v Paříži poprvé ocitnul na náměstí sv. Tomáše Akvinského a sál ráno, milenecky nasával paprsky náměstí, které jistě sálaly ze světcovy hlavy, z jeho jasného slunného intelektu.)

Dobrá.
Zkusím ti dát za pravdu.
Postavím se doprostřed otáčejícího se jeviště a nechám se oslnit sám sebou. Protože tak to chceš.

Pochopitelně tam budu stát sám. Na vrcholcích vane, jak věděl náš milovaný N, jen ledový vítr…
Nemnozí ho pocítí přímo na kůži, svědí.

III.
Slyším, jak říkáš, smetiště je velké téma moderního umění. Zřejmě si to řekla jinak. Mlčel jsem, ostatně, neřekla si to mně, ale muži vedle. Jako ostatně v těch černých dnech tolikrát.

Zkoušel jsem si představit smetiště. Ale můj odpor rostl s každou pocintanou plechovkou, s každou shnilou slupkou banánu narůstala moje závrať.

IV.
Protože tvůj svět byl vždycky nemocnice. Byť jen stažená a ukrytá v brašně venkovského lékaře. Byly tam – všechny ty přístroje, jejichž jména neznám, pilulky, recepty…

Vždycky jsem se bál lékařů. Chladu kachlí, kovu, skla. Děsila mě chirgugická přesnost, z kleští nebylo kam.
Žádná útecha. Nemoc je nemoc je nemoc.

V.
Pozoruhodné. Bolest tak jednoznačně vytyčuje hranici. (Kárnou? Jako v táboře? A kdo se v něm nenalézá?)

Náhle zapomínám na všechny úlevy – pauzy v ostrém světle léta.
Na vůni vína, citrónů, oliv, modře řasených snů, průhledů, když ve zdi otevře se otvor a vnikne jím obzor plný moře.

Zapomínám na rachocení sudů v lesním vlhku, na fauny a satyry a jejich hlučný smích plný polibků, vytrací se mi z hlavy ty víry a šlahouny, ta rostliná pouta.

Konečně si dovoluji tě nenávidět. Protože zapomínám. Protože ztrácím sny o tobě…

Práskej si bičem i kdyba ta devítiocasá kočka byla z obětních řemínků, napuštěných jedem zaručeného utrpení.

VI.
Zpět k umění.
Ke kvitesenci nejcitlivější skepse.
(Je strašné, jak můj polemický zápal pořád dokola naráží do stěn UMĚNÍ.)

Rytmus. Bože, rytmus.
Ale co to je? Jen tak si planeta krouží mrazivou propastí bez konce? A spermie spěchají zas být  mrtvolou? A hůl, pochopitelně stařecká (pokud není slepecká), vyťukává rovnou pohřební marš?

Tak?
Tak to je?
Záplava marnosti? Příboje nicoty? Kde nic není, ani smrt nebere?

Neděs mě.
To opravdu věříš, že jsme jen atomová tříšť, roj bezvládných jiker, kterým od kolebky po rakev zbývá samomluva? Jak ale potom vůbec poznat co je řeč? Když nikdo k nikomu nemluví… Protože slova jsou jen hlásky (vzlyky?)…

VII.
Nikdy jsi nepochopila proč. Ta divná směsice laskavosti k roztrhání a moci vědomé si sebe sama.

Naivně jsem věřil báchorkám o ženské intuici.

VIII.
Všechny mé florentské sny o harmonii nejzazších protiv se rozplynuly v téhle smradlavé zemi.

Že bych už jen vyrážel na moře s flotilou přežití?
Protože přežít je vše…

IX.
Takže ti dávám za pravdu. Už mi jde opravdu jen o moc. Nechci nic než ledové větry vrcholů.

Nechci než světla rotujícího jeviště. Nechci než samotu, protože jsem celý život sám.

X.
Mezi tolika manžely byl jsem jen dalším špatným manželem.

KUREVSKÁ LEKCE Z ESTETIKY

I.
Plochou dlaní epochy lze vytlouct slunce, řekl kdo? Z hygienické stanice stane se nevěstinec plný cizokrajných ptáků, když řeknu?
                    Tak…
                    (- ach ty záplavo karmínu s perletí, ty temná hluboká zeleni s nachem, který vše pohltí do svých ech, ty salamndří žluti s modří, která zná stáří jako cestu do bájného povětří, ty obscénní růže souložící výhradně s černou perlou)
                    Tak…?

A kterým výnosem se z děvky stane panna?
Jakub Böhme

II.
Je zakázané mluvit o kráse.
Mluvit krásou (projít zrcadlem spěšně i beze spěchu, do jiných, nových měst – budoucích ve-zdejších). Zakázány jsou velké výkřiky Touhy. Patos je obluda, polobůh, kterému armády mravenců srazily hlavu a teď ji pižlají v žlutém písku.

(Soucit je zcela zakázaný.
Soucitem se básník neposkvrní.
Humanita – šedivý mech v podpaždí.
Vize – slyším v zrcadlovém sále salvy smíchu.
Běž rychle, Adame, bože, člověka tu nehledej…)

III.
Vzal jsem si ta maxima k srdci.
Pečlivě je srovnal, v jedné z  chodeb labyrintu zařadil do šanonů, načechral si kštici a vyrazil:

vstříc lekci z nové estetiky.

IV.
Má drahá,
vaše záda dnes voní pomerančem zapadajícího slunce,
kloužu svým okem a ono vlhne dojetím.
Vím, že sebekrásnějsí smrt dne nesekunduje sdostatek lesku vaší siluety.

Mé zbožňované z-boží,
Vy rozkošné dítě, vážíte dnes 231 363 švýcarských franků,
Dom Perignon ročník 1971 vás omyje, a krúpěje černé a lesklé potřou vaše vlhké rtíky, a vy šlapete podlahy vyleštěné jako bankovní sklo pro vaše nožky ve štíhlých lodičkách s jediným kamínkem, černým pro prchavou radost
– duše, of course.

Má vzácná,
netřeba veršů, ač několik důvěrných jich znám,
dnes jen vaše krása a finanční oceán – vzkřísí poezii.

V.
Postupme od krásy hmotného odlesku k samotné Ideji.
Ještě jinak lze hovořit o kráse Dolaru.
O jeho lesku. (Krásné jsou i Euro, Rubl či Jen…)
V podstatě neviditelná, platonská je krása této hry.
Mincí netřeba, jejich zvuk – jen šalba
pro potěchu pozdních uší.
Ani papír s jeho šustěním (snad jen ruční a hedvábný,
aby zabalil vyschlé ucho)…

Čirá krása abstrakce – porce čísel
k spotřebě – protože potřebě odzvonilo…
Jen čistý pohyb magneticky zelené linie, problikávání sloupců, ani provazy deště, ani přibližnost vodopádu,
jen přesnost nepředstavitelného, neexistujícího – bez ozdob.

VI.
Je to magie
Div divů – svět posedlý výlučně hmotou dospívá přes černé díry v obludě nekonečna k nekonečně se násobícím vzorcům,
k číslené ose bez míry————————————————————————

VII.
A manichejské přesypy –
Dlouhá stalení těla bez těla zplodí z těla čistou neexistenci

VIII.
Proto prostituce.
Nejstaší řemeslo světa – opěrné žebroví světového řádu.
(A tělo se stalo číslem.)

IX.
Vy kněžky lásky
posypané cudným listovím peněz
jako sprškou mužného jara
odpusťte vaše nahoty si zasluhují
ráj pohledu
a ne mrzouta Savanarolu
                          Ve výlohách barbarsky krásné královny
                            drží šelmy na uzdě

X.
Není kurva jako kurva

ČÍ JSOU TO DĚJINY?

Viděl jsem Mussoliniho v peleríně, tančil
a z jeho volánů prýštilo růžové rybí světlo.
Udiven leskem jeho homole chtěl jsem vykřiknout:
„Čí jsou tyhle dějiny?“ ale cosi jako černá ruka
přebývající ve strmých skalách mě zadrželo
a já zůstal sám v oboře tiché jako kruh.
Co jsem věděl se rozplynulo. Přimrazený k podlaze
(nebo to byl tmavý mech) pozoroval jsem spirálu tance,
lebku v zápavě pastelových tónů, kyvadlo vesmírného zániku.

Když jsem zavřel oči, můj přítel Jakub byl Vesuv.
Říkali jsme mu společně Slovo, ale nebylo pochyb,
že omyje Pompeje, broskvové ranní zdi skropí
rudou šedí, oba jsme totiž věděli, že muž u protějšího stolu
chce jedním tahem pera shodit slunce z oběžné dráhy
a pláče pro ten neúplný zločin, sopka je jen předehra
nikdy neukojené chvíle. Tak jsme skočili.

A vynořili se v sametové díře, do které padal
ze záhrobí oslnivý hlas Aleistra Crowleyho.
Ve smyčce utažené zdatným technařem
brousil egyptským broukům tykadla,
kupodivu z toho byla kupa skleněných vší
a můj přítel vzal motorovou pilu
a nařezal tolik růží, kolik se do nás vešlo,
až praskla smyčka a černý mág se rozplakal.

Tehdy jsme poznali.
A vrazili těm zpitvořeným dějinám do zad nůž.

–  –  –

Adam Borzič, zdroj: notanebe.cz
Adam Borzič, zdroj: notanebe.cz

Adam Borzič (*1978, Praha) je básnik, esejista, psychoterapeut a šéfredaktor literárneho časopisu Tvar. Spolu s Petrom Řehákom a Kamilom Bouškom založil básnickú skupinu Fantasía. Publikoval spoločnú knihu Fantasía (Dauphin, 2008), básnickou sbírku Rozevírání (Dauphin, 2011) a v minulom roku Počasi v Evropě (Malvern, 2013), za ktorú bol nominovaný na cenu Magnesia Litera 2014. Ukážky z jeho poézie boli preložené do angličtiny a chorváčtiny.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s