Básník Ticho: Neuroromance (VII., VIII.)

VII.
Hned je tady p. den. Jen má ještě zataženou ruční brzdu – noc je stále strmá. V. vůz rozhodně není ojetina: cesta jak za gotických časů. Déšť je v ustalovači, rtěnka bouře je značková a ze svatyní svítí grály, Insider i pes vidí v noci líp než ve dne. Nebezpečných situací je jen pár a oba je hravě překonají. Svět vnímají skrze jeho ticho: jen stromy se dávají do řeči; někde tady – mezi ozvěnami k. zvonů a gangsterských úkladů vyřizovacích sektorů posetých m. bílých koní – jsou hluboko pod časem fénixovy kosti – trashself a za svítání jim už na okraji města nad hlavama přistávají letadla a do srdce zámlčí letušek. O kus dál uvidí první nahromaděné přepravky made in China.
Je čas na psí věc, pak na Nádraží zvěstování a odtud rychle ke Zpěváčkům, poslednímu útočišti svobodného trhu, čarodějů a vyhoštěnců všeho druhu; je to místo, na kterém končí a začíná svět za sklem. Celá ulice vypadá jako z filmu s Belmondem. Pes se zvolna proměňuje v netopýra. Oči safírově zmodrají a sametová srst se leskne jako antracit.
Je jasný, kam vede jeho počínání. V sympatickém osobním nastavení ANO/NE projde zdí času do Města Nezapomnění, kde konečně spatří vejce ptáka Noha v k. akátu, a zároveň tak vstoupí do věže ze slonoviny na hranici společných vnitřních světů. Jde dál. Navenek i uvnitř. Mraky jak malovaný ve Springfieldu. Holýma očima vidí proměnu nebe: 1) blankyt 2) azur 3) pařížská modř a uvědomuje si celistvost životní touhy po nepomíjení. V okolí se poflakuje několik postav z regulérní fantasy. Jsou to víc draci než lidi. Muži, který jde proti nim, vrže už do soumraku taška nebo promoklá protéza.
Ještě ji slyší, když otvírá dveře U Zpěváčků. Klika v zapadajícím slunci září jako kdyby byla ze zlata, skoro se na ni nedá podívat. Ruka ucukne, protože každá zlatá klika pálí jako čert, ale dveře už jsou dokořán a rychle je tma. Opět noc. Nad ostřikovačem sklenic šumí konvice jen na jednu kávu a o trochu výš hudba v uzamčených lahvích a přímo proti němu stojí v mlze na stole nahý básník, národní klasik, a zpívá starou kosovskou baladu o chlapci, který se stal měsícem. Není jasný, odkdy se tu zapomněl, ale zpívá tak krásně, že barmani slzí zvláštní směsí smíchu, dojetí a absurdity, směsí slanýho smíchu, jíž rozumí jen dokonalý pražský barman – pražský mazel. Přesně tak: život je to, o čem mluví a mlčí básník, jak by prohlásil filozof.
Voní tu noc, kosmický drogy, slaný oříšky a vnitřní flétny.
V salonu velmi pochybné 4D dimenze najdou v reliktním záření několik zvláštních existencí zcela pohroužených do paralelního světa, jehož skutečnost potvrzují jen tonizační stopy, setrvalý paprsek měsíčních hodin a viditelné mžitky fluidu imerzního obrazoprostoru, které se jim dělají před nepřítomnýma očima. Optické kabely, jenž ke komixovým siluetám matrixu paralelního světa vedou, jsou jen tušené. Postříkány digitálním sprejem, okem orla se jeví jako pavoučí nitky. Ve skutečnosti jimi prochází kilobajty optických informací – těmito sotva neviditelnými útky technověčnosti, které by byly patrnější, kdyby ležely na černém polštáři, kde by se vyjímaly jako zlatovlásčiny vlasy po hříšné noci.
ON/OFF existencí, které otevřely dveře vnímání a obohatily svůj biohardware o nějaký ten procesor a o několik akčních druhů paměti a staly se tak interaktivní součástí globálního Nesmíru, je tady jen pár a je jim tak líp. Datová prostředí, která ovládají svou myšlenkou, sice nejsou uplácána z hlíny, betonu a přiblblýho monitoru přefiklýho managera, jsou ale o to skutečnější, protože jsou postavena na rozhodných rozhodovacích schopnostech, jejichž jedinou hranicí je poločas rozpadu.
Prazvláštní status jejich osobního nastavení může narušit růst národního domácího produktu jen v představách indoktrinovaných rumařů. V jedné z komixových siluet Insider pozná s němnou úctou, kterou v nás vzbuzují sympatie neznámého druhu, i tenisového trenéra Pedra Almodóvara, jediného pražského surfaře, kterému ukousl nohu opravdový žralok – tenhle vypadal na první pohled celkem bezbolestně, měřil sotva metr dvacet. Takhle to bylo: chalupy vyplavený na pobřeží, zaražený rámy.
Tenkarel je v boxu s holešovickou Trinity, s l´Aurou! Oba dva se zájmem sledují druhou akční složkou svojí osobnosti, kdo to přišel a jak se sem dostal, protože fin. sektor udělal z neškodné hry vnímání boj o život. Bullet-time: na tři vteřiny se zastaví celý vesmír.

VIII.
V několika trilionech okamžitých ANO/NE jsou jen oni čtyři a spirála věčnosti kolem nich se pomalu otáčí v orbitálním čase. Má chvíle! To stačí pro kompletní restart. Neuvěřitelně elegantními pohyby šintó tanečnice l´Aura vystoupí z kosmoboxu. Po krátké výměně dat a energií pohladí psa a políbí pilulku Insidera do koutku rtů: Brzy mi budeš někoho připomínat. Vymění si černý brýle za brýle ještě černější. Vstoupí do telefonní budky v rohu hospody. Rozplyne se v šeru – takhle to chodí ve světě, ve kterém Insider časem najde svou vlastní planetu když si vzpomenu jak tenkrát – někdy v tý době, kdy mě centrální světelné zdroje přiměly nebo spíš donutily, abych v podobě Holoubka vytrpěl schůzku s Brigitte Bardot a programování pšenice stékalo jako whiskey po sklenici fotonových desek – jak jsem polekaně vyskočil zpátky z brány časoprostoru, kterou jsem mimoděk otevřel, protože jsem si uvědomil, že jsem bos, ale její povrch, podobný vynilu nebo zkamenělé krvi, cítím doteď na chodidlech. A tím to teprve opravdu začne. A tak začněte opravdu pořádně číst, mes amis. Parčíkovou trágu a lavičkovou storku záhadnou, nad níž není nic, co dá se více říct, a která není břečkou povadlou.
Nejdřív ale náš mutant a penťák, Insider pozná, že se mu porouchal život. Ne snad, že by zadřel jak Sysifos, nebo že by se z něho stala myš do každýho sýra, ale není to ono. Objektivně vzato: kreslený koberec pod jeho nohama není dvakrát červený a hvězdici v popraskaném asfaltu pod děravýma teniskama by za hvězdu slávy považoval jen hodně zhulený Baudelaire; pilulka Insider dřív o nepřesně skutečnou rorschachovu hvězdici stál a byla cílem lyry jeho života – v téhle ležela docela uprostřed malá modrá hvězdička ztracená z pobřeží neznámé kurtizány a rozhodně to nebyla náhoda ani panoramatická kulisa, ale jestli to mělo být všechno…
Krajina ticha, kterou vytvořil, shořela, mise na záchranu nitroastronauta F23, Ef Dvacettrojky, naprosto ztroskotala, jeskyni, která mu byla domovem, sestřelil neškodným ftipem Mr. Anekdota, a jeho představy o životě zrušila Salomé jménem Barbína. Tendr na uplynulou noc se nepovedl a za sebou nechal v životě jen zničený vztahy, nepovedenou revoluci Měsíční dharmy, drtivou tmu, nezformovaný fosforový polygony a zuřící finanční sektor. Vyhlídky tak snad akorát na arkády na půl vteřiny, čtvrť mezi nádražím a bazarem, jak na tom ale vystavět svět napínaný na listy trávy?
Nesej. V dešti ze softwarových jisker sedí za Mánesem na jednom z padesáti uměleckých pařezů, které tu porteagles nainstalovali s důmyslem téměř architektonickým. Dokumentární pařezy mají stejnou procesuální moc jako kameny mostu přes řeku Netvu: Jeden je pařezem zapomnění, druhý naděje, třetí věčných a neměnných rozhodnutí. Z jednoho z větších můžeš právem bolesti proklít pampeluky v očistci. Jsou tu i vyzývavě další. Pařezy – katalyzátory událostí. Malý narkoman Insider si sedne tam, kde je opravovna života.
Pes se ukraluje vedle na královském pařezu a hned začne vládnout svým prackatým kostěžzlem. Je na něm vidět, že ho pánův dobrodružněkosmický život zmáhá, ale když vyštěká svou psí bolest, s nesmírnou pokorou polobožského stvoření se posadí do nejdůstojnější pozice, jakou zná, pěkně na ocas do polopozoru, ale to je málo, prostě se rozvalí jako pes a je to. Tak společně opravují život a vládnou legendárním kalužím. Chvíli se tu neobjeví nikdo než věční čundrkarton boys, ale žádný z nich se neodváží Insidera poškemrat s podnikavým důmyslem lovce-sběrače. Jen jeden: Hele, ty s tim psíkem, můžeš mi dát nějaký to pade? Co?! – Můžu tě zabít a hodit do řeky – odpoví Insider pelášejícímu oldschoolovi. Pak:
– Ahoj. Co tady děláte, jste nějaký unavený, co je vám? – řekne náhle kluk, ještě dítě. Má snědou tvář vysněné palmové krásy s přiměřeně pohádkovými rysy, ale zároveň již úhradové nosné čelo.
– Opravujeme život, trochu se nám porouchal – řekne si pilulka Insider spíš sám pro sebe.
– Ale ten pes je z vesmíru, že ano? Viděl jsem ho v Matrixu.
– Ano, ano, ten pes je z vesmíru.
Oba na chvíli ožijí myšlenkou světa. Insider by v takové chvíli rád mlčel, ale znáte malé chlapce.
– A bude vám to trvat ještě dlouho?
– Co?
– No, než opravíte ten život…
– Jo tak. To asi ano. Jo, v podstatě velmi dlouho.
– A nakreslíš mi zatím webovou růži?
– Webovou růži?
– Ano, ještě ji nikdo nikdy nenakreslil. Ale já znám týpka, který mi za obrázek webové růže dobře zaplatí. Prosím… Jinak dostanu strašně nařezáno…
– Dobře. Tak dobře. Nakreslím ti webovou růži, když chceš.
A jak opravuje život, kápne mu z oka kapka stříbrného inkoustu a ta nakreslí webovou růži.
A pak, kápne mu z očí stříbrného inkoustu kapka druhá, a ta nakreslí jeho malou planetu-neplanetu.

Básník Ticho: Neuroromance (VII., VIII.)

–  –  –

Prečítajte si aj predchádzajúce časti:
Básník Ticho: Neuroromance (I., II.)
Básník Ticho: Neuroromance (III., IV.)
Básník Ticho: Neuroromance (V., VI.)

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s