Básník Ticho: Neuroromance (V., VI.)

V.
Ano. Dostat Stříbrnou sílu Fénixovy krve mezi ně. Mezi „Voni!!“.
Jednoduše změnit svět! Vzít tu starou touhu v pondělí ráno do nebe aspoň na exkurzi… Odstranit z planety strach a zoufalství! Jednoduchou aplikací absolutní síly…
Nadefinovat Stříbrnou mezi privilegované a protektorované vrstvy společnosti. Do lobby oligarchie, podnikatelské mafie, politiky a nájemných bojovníků skinheads. Inspirovat Waspy, upíry lidských dějin, k nemožnému: změnit názor a pohled na věc, posunout tak hranici the posibility a osvobodit kosmickýho rytíře z jeho temnýho zajetí.
Ten nápad ho pobavil v borovicích soumraku, když mu v soubojích o Lucii vyrazili zub a rozžhavili ret: rozjet velkou kosmickou akci Měsíční dharmy. Ponořit jejich desetitisícovou kariéru do nekompromisní noetiky stříbrných a zlatých věd vesmíru. Ani ho nenapadlo, co tomu řekne fotr, až přijde servanej z Michelinky a bude chtít jít na ryby, až matka bude křičet, že nenaleštil lavórový šuplíčky a že je na všechno sama a co si to vymejšlí.
Myslel na tu střelenou věc i u soudu: Změnit peněženkovitost jejich hlav, vytečkovatelnost vědomí a perfidnost identity, strhávající je samotné do pekla nečasu i s kilem biogurtu v pozlacený samopojízdný ledničce, který by si samozřejmě luxusně vychutnali dřív než postříbřený toaletní papír, sami pro sebe jako vždycky, nebýt pozdě! – Krtečkům uplavali kapříci a gorily už řídí vodní děla.
Myslel na to vždycky, ale napadlo ho to teprve včera: Představit jim ducha Vesmíru, matku Zem, Nebeskou pastýřku a tajemství stvoření. Anebo se na to vykašlat, vypít sedmnáct piv s vesmírem a věčně zhulenym žabím Touchwoodem. Jít spokojeně spát až do smrti s elfkybernetickými vlastnostmi a s holkou, co je tak opilá, že nemá ani na taxik a intervenci U. F. O., a co ti dá svou mladičkou lásku v prvním pondělním výklenku a nebude ani vědět, jak se jmenuješ, až jí začnou vnitřní stahy a stisky na konci nebo na začátku těla, když za rohem zavoní noční tramvaj a pak dveře od snídaně.
Až budou řikat to svoje: vo co ti de? ukázat, jak z brány mysterií vystupují obě mysteria zároveň, byť se to zdá fyzikálně i patafyzicky nemožné. První, v němž zříme svou vlastní reklamu, a druhé, v němž se skrze nás naplňuje poslání života v nesmrtelném cyklu jedinečných vloh schopných něco dokázat a překročit stín pokolení. Protože tu novou ulítlou reklamu na ty bezva šílený fousatý kalhotky už viděl během další finský přesilovky na youtube skoro každej z našeho senza ujetýho kanclu, kdo má ty správný akcie, héč, ale bránu mysterií zatím skoro nikdo – z generací lidstva, které se tu na planetě vystřídaly mezi epidemiemi moru, hitlerů a eboly, zatímco nikdo spolehlivě nevěděl, proč se jeden konkrétní paprsek světla odrazí od skla a druhý, navlas stejný, jím spolehlivě proletí jako záchvat hladu příčně pruhovaným bezdomovcem – nějaký kaz? Světla?
Insider, který to matně tušil po čtyřech skelných bermudských vodkách, doufal, že se zásahem vyšší moci Stříbrné síly konečně něco změní! Že se triumf zištné zlomyslnosti promění v rafinovanou a podnikavou položku na nesnadném portfoliu vstřícné planety. Mamon a organizované násilí profánního světa se pod dohledem kategorického vesmíru promění ve smyslupné činy přesvědčivé síly vybavené vnitřním programem a interním kódem. Síly, která dokáže víc, než zvedat na burze do zblbnutí činku nad pozvraceným kobercem. Prostě, že svět bude aspoň trochu v pohodě. To jediný chtěl, aniž by přesně věděl proč. Něco mu chybělo ke štěstí, to bylo celý.
Ne! Ozval se v něm přísně comp: Co lidská přirozenost až zjistí, že je lidská duše nahá?
Proprocesor, co jsem to za hada? Uvědomil si Insider s místopřísežnou hrůzou, ale bylo pozdě: zvítězí poznání, pravda, právo a svoboda. Stříbrná revoluce noci!
Hosana, ztracený ráji, neposkvrněnost frekvencí tvých věčných vůní buď nám vším. Plán, jehož se začal okamžitě sám bát, zaujal Anděla prozření a ten s ním seznámil dva cheruby, Asmodela a Nikana. Kdo ví, jak anděl dokáže kolosálně zahořet pro věc, pro niž se nadchne, ví, že už nešlo couvnout. Hloh a had, Rubikon byl překročen. Všechno sice skončilo v posteli, ale jinak se to moc nepovedlo. Miserére prozření mělo dokonalý úspěch: tajemství létajících mysterií vešlo ve všeobecnou známost přímo dominovým efektem a první část plánu dopadla až podezřele dobře. Stříbrnou sílu se podařilo seznámit s příslušnými mozky, pardon, s charaktery potencionálně snesitelných osobností, jež by mohly podniknout cosi na záchranu F23, Ef Dvacettrojky, což by mohlo objasnit, jak pokračovala jeho tajná šifrovaná zpráva vysílaná z klínového telegenerátoru ukrytém ve falešném tumoru do subatomárního paměťového zdroje, pokud vůbec pokračovala, a jaký měla vlastně smysl a cíl; mohli třeba založit na Floridě pod banánovníkem fanklub F23, Ef Dvacettrojky, a napsat o něm do Bravíčka…
Jenže dál už to byl provar takového rozměru, že si Malý narkoman pro jistotu vygoogloval příznaky alzheimerovy choroby; prostě katastrofa. Umět číst mezi zrnky rýže, mezi lístky růže, říkával si kdysi. Teď si myslel: to jsem tomu vycvrnkal ďůlek, to jsem tomu vytřel guláš; a: Nikdy zas!
Byl nejvyšší čas po sobě ztlumit tužku. Zkrátka: na ty, jichž se týkala myšlenka zasvěcení jiným prostředkem než vlídnou přímluvou a co dosud věděli jen jedinou věc na světě, totiž, jak jsou Voni!! sami jediný ty dobrý, a který ale dlouhý prsty maj, delší než my, moc dlouhý prsty, který by mohly pomoc F23, Ef Dvacettrojce, z galaktického vězení, pokud někdo takový vůbec existuje… tak na ty působí Stříbrná síla Fénixovy krve úplně jinak…
Mafiáni zešílej a začnou být ještě víc hustý při krmení pštrosů. V obyčejným panelákovým bytě jedný holky, kde to vypadá celkem skromně: vlevo 250.000, vpravo 500.000, jeden kmotr vyskočí z okna během jednání o nebudoucnosti uhelných dolů a koho by sestřelila jaká kachna, se stejným temperamentem, jako kdyby kotlem oka zahlédl liščí ocas.
Doteď buldočí temeno, bezohledné čelo. Studený jak traktor zetor, uhlazený jako špička z Madety, křivý jako svodidla. Jenže nevinná úroková sazba se promění v neexistující paranoidní blud, který, ač neviditelný, čapne kmotra za flígr, a po hodinách strávených ve fitku ho pohodlně vyšoupne z bytelného ergodynamického rámu z recyklovaného materiálu do mluvícího světla svěžího vzduchu, který má skoro stejnou chemickou skladbu jako před miliardami let – kdo to bude platit?
Stalo se, že mafián kouří Ku-klux-klanky a jeho plíce, očerněný jak otrok ze Samoy, jsou plný nenávisti a nerozuměj tomu. Přesně tak to je nebo úplně jinak, bije se v něm černá s černou. Na jeho flígru zanechává otisk prstu věčné tajemství. Možná, že ten bleděmodrý den se stříbrnými rukávy nemaj jeho obchodní partneři defenestraci v rozpočtu, ale co maj v plánu: jak si ho omotat kolem prstu a pak kolem něj usoukat vytěsňující smyčku. Všechny dialogy, co v posledních dnech proběhly asertivní řečí vyškolených osob, se teď odpařují z podpaží společně s kolínskou značky Dobývání Kokštejna.
Kmotr se sidericky nadechne uprostřed dne z nadpřítomna hvězd, díky Stříbrné síle porozumí náhle zcela všemu a jaksi mimoděk předběhne děj, zatímco jeho podpis stále ještě chybí na mnoha budoucnostních fakturách a výplatních listinách. Zatím co letí, dělá dobře sám pro sebe, protože dýchá prudký čerstvý vzduch a protože tím, že zrychlí časovou smyčku, zpomalí hydroprocesor božích mlýnů.
Zatímco telefon vyklouzne z kalhot nijakého ale dobrého vkusu a dole na zemi se tříští na kusy, tělo se zpomalí a zastaví v mrtvém bodě a kmotr přemýšlí: no jo, je to dneska nějaký mrtvý, říká si.
Kam a ke komu jsem si vlastně ulil prachy? myslí si takový ty věci, co si kmotři myslí, když se blíží konečná: mrazák, pec a hlína.
Poslední dobou přemýšlel hlavně o teorii velkého zisku a o tom, co bude dělat s vlivem na vedení státu, až vymlátí z N. všechny prachy za zboží, jak laškovně říkal dýchající Věci – a o penzijním připojištění. Ještě tak o tom, že bude muset namlátit N. nejmíň ještě tak třikrát nebo pětkrát, protože se bude šíleně nudit. Bude se nudit tak, že bude mlátit hlavou do zdi, možná si i rozfláká televizi. I teď ho to napadne: dokud z tý socky nebude stříkat krev jako z prasete, dokud nebude kvičet jako prase… volný pád, zem se ale neblíží konstantní rychlostí, vykvikne z něj děs…
Pak. Jako když mu začíná svítat – pocit, co nezná. Vzpomene si, že ho Stříbrná síla naučila číst myšlenky, a tak je čte z hlav supermarketovým zahradníkům v oranžových vestách, kteří mají ve městě na starost supermarketovou zeleň a sesbírají trosky mobilního telefonu pod jeho tělem plandajícím v časoprázdnu v nebeské zastavárně. Zasázejí v těch památných místech krásné a silné zdravé keře.
Čte z jejich hlav: Proč jsi tady vůbec smrděl s tim cigárem, ty vole? Proč ti máma dala duši, ty lacinej vodojeme? Pochopil jsi aspoň někdy, co je to svět, ty kolmá šikmá srágoro? Pochopil jsi vůbec někdy zázrak fenomenálního pole? Napadlo tě někdy, že to tady může zaplatit kdokoliv po tobě?
Keře rostou v jinym čase. A sakra – uvědomí si už ne kmotr ale chlap – něco na tom je, a už letí dolů jak ticho od přijímacích zkoušek. Tělo dopadne na buxus, jen noha už to nedá. Ta padne přímo na beton a je jasný, že je pryč. Šlápli jste do sraček? – Uřízněte si nohu a začněte žít s čistou duší! Přečte si pak v Bibli svatý slova Ježíšova, než ho vyhodí z nemocnice.
Darmožroute! Zakřičí doktorosestra na rozloučenou: Radši zhebni, než abys politickým stranám odčerpával peníze daňových poplatníků!
Jezdí potom na čtyřkolce kolem Šancí za městem, který kdysi koupil za seriozní vzhled kmotra ještě s kasárnama se cvičnýma protichemickýma krytama, kde mezi vojáky v maskách házeli lampasáci ostrej plyn v konzervách, aby z nich udělali chlapy, který se postarají o rodinu a zvednou pajdající stát na nohy – démonický předpoklad.
Co teď s tím? Dívá se dlouho do noci ze svý čtyřkolky na dodávky s reprákama, který Na Šancích za městem vjely mezi strmý topoly, ostrý šípky a akordy klokočí. Přemýšlí. Jak se to tady ve skutečnosti jmenuje. O hudbě, která mu připomíná něco zároveň z daleký minulosti i daleký budoucnosti. O lidech, co jsou v pohodě, tak jak on sám nikdy nebyl.
Najednou pocit, že může vstát. A taky že jo. Vstane. Berlí jen o té jedné noze kolem svojí vlastní cedule: S..kromný .ozemek – je už trochu přešlá jako on sám. Trochu to vypadá, že poskakuje. Ve skutečnosti jde. Z jedné strany ho podepírá indiánský náčelník a z druhé strany posvátná technošamanská droga: Stříbrná síla. Chtěl by bejt hustej jako dřív. Na ty kluky a holky, o kterých si vždycky myslel, že mu nesahají po kotníky. Jenže teď už je nemá. Kotníky. Má už jen jeden. Kotník. Jedna se mu líbí. Má oči jako Loreta a zadek jako pitbull.
On: Víte, že je to tu moje? – Co jako? Hvězdy? Planety? Létající talíře, co létají mezi nima? Vítr, co tu sviští z repráku? Skládka, co tu není, protože jsme ji ráno odvezli? Hukot, co nám hučí v hlavě? Kundice, ve který mi kručí už od včerejška? – Ani nemrk, když to ze sebe takhle vypálila. V té chvíli mu to přišlo jako evangelium. Najednou je to jako ve filmu, začne to. Někdo mu podává otevřenou láhev kořalky: Tady se na všechno vyser, vole, tady si ve vesmíru. Pije jako nikdo. Otevřeným hrdlem proplouvá plachetnice.

VI.
S dalšími dnešními kmotry a oligarchy je to čím dál tím víc stejně. Jsou úplně mimo. Postřílí návštěvy, které podezřívají z toho, že jejich oblek nemá vystříbřený vkus a předepsanou cenovku. Většinou švagrové a jejich kočky, co k nim přijedou na novoroční přípitek – s gorilama na Kanárech.
Ostatní makrokosmický šok přivede do atraktivně nezajímavých ubytoven, kde se koncentrují lidi určený ke koncentraci. K velké potěše velkého koncentrátora dějin většinou strašný klaustrofobové. Jejich střelený roštěnky jim mezitím střelej jejich toyoty, suzuky a yamahy, protože to potřebujou trochu rozjet: Tři hruštičky nebo bonustřešnička, computerový mlýny se musí točit pořád do kola.
Říká se, že Vesmír ti promluví do duše… Pokračování vědecko-fantastické revoluce? Fiasko. Náckové a Fénixova krev? Blbost. Tady se alzheimerská katastrofa plánu projevila nejvíc. Z nápadu se stal úlet. Cosmopol se mnou zamete… to pomyšlení trýznilo Insidera dnem i nocí. Trochu víc cool? Trochu víc pohody, jak by si Insider přál vidět na lžičce, jak by si možná přála staniolová poezie? Snad leda v Hollywoodským trháku.
Zpočátku, ještě když v nich může vzniknout bytost osobnosti, mluví náckové sice o Stříbrné síle jako o Vůdci v prášku, ale po pár dojezdech se dokážou tak akorát prohajlovat u videa přímo do pekla. Ještě tak nechat se vyfotit s kanystrem pod erbem Lidic – byly to opravdový hajzlové, kterým nikdy neměla přijít Fénixova krev do ruky. Jestliže je nezměnila Stříbrná síla, pak tedy co?
Dobře: sem tam jeden dva z nich nepodcenní poznání kosmického vědomí, boží dar.
Dojde jim, že na druhém konci galaxie se hledá národní identita jinak než v hospodě. Ale že někde za orbitem je fingovaný vězení a v něm F23, Ef Dvacettrojka, nitroastronaut tajné mise Fénixova bratrstva, které zaniklo, ale mělo nějaký smysl v hledání a nacházení podstaty toho všeho, co se neustále jeví jako nepřekonatelný bordel úplně ve všem? – Že totiž oni to věděli! To je oč tu běží: věděli proč to tak je a jak to má být! Nebořili mosty a nestavěli hranice. Poznali nejdůležitější věci člověka. I ty, o nichž člověk sám neví vůbec nic. A dobře věděli, proč hledají jejich definitivu. Protože jedině v ní se skrývá recept na nesmrtelnost generací i na věčný potíže a bolesti pronásledující lidstvo od začátku do konce jeho sice krátkodobé, zato pozoruhodně samostatné existence.
Vcelku: něco se změní. Bojový pálky oligarchů, ministra školství a důstojníků prezenční armády se spojí s hrdýma příslušníkama národa Romů. Černý bílý spojme síly. Na tom je něco barvitého. Hrajou spolu na koncertech. Podnikají spolu v pohostinství. Kradou spolu auta. Pojď, něco ti ukážu – tehdy to ještě šlo, rybářským háčkem otevřít zevnitř auto. Klasika. Nastartovat a jet. Jako králové, jako rezidenti. Autem, na který neměl nikdo z nich. Skinheadskocikánská easy rider. Stromy a v jejich magistrátech skály. Vypadněte odsud, vy jste skíni! – My jsme romáci, pani, z Maďarska, naše máma byla plešatá čarodějka. Chvíli je baví ukradnout starý mercedes, na který by nikdy nedosáhli ani po patnácti letech výkopových prací na Klondicku. Jedou s ním do Českého ráje a vezmou s sebou Jolanku. Jednou tě celýho pomiluju, až ti z toho narostou vlasy – řekne Jolanka – takovýhleho tě nechci, a do jejích vlasů svítí Stříbrná síla.
Byl to slavný proces, ale společenské následky neměl, pravda, nejlepší. A politici? Stříbrná síla nemá sílu měnit jejich naučený standardy pevně zakotvený v tloušťce obálky. Utvrdí je v dobře placených nikamvedoucích banalitách. Jinak to v zemi policejních prezidentů asi ani nejde. Poprvé se to projeví ve slavné bitvě o název země. Hádka trvá měsíce. Nové a nové dávky znamenají nové a nové argumenty pro spojku, čárku nebo hradítko. Prečo – bychom měli brát úplatky, když můžeme brát – seriózne bakšiš? Prečo – bychom měli mít v naší klientelistické zemi korupci, když,
hromy bijú, můžeme mít – naši krásnu korupciu? Nakonec se jedna z politických frakcí dostane díky hnusnýmu politickýmu komplotu do hnusnýho absťáku a země, která se mohla jmenovat Lípa, se rozpadne. Jen někteří z elitářů opustí korytnatce a jejich koryta a založí republiku Lípa tajně.
Její parlament se skládá z cestujících v tramvaji a její občané se nikdy o nic neprosí. Svou národní identitu si potvrzují reprezentativním hologramem, na němž jsou oblečeni v značkových hadrech žižkovskýho pepíka. Ať si kdo jsi, ať si chudej nebo bohatej, tvůj hologram má národní kroj žižkovskýho pepíka. To je taky to jediné, co od své země dostali zadarmo. Originální stvrzenku do virtuálního obchodu na nákup virtuálního značkového oblečení žižkovskýho pepíka.
Všechno, co máš v tuhle chvíli na sobě, s tebou vstoupí do historie. Ne, nesvlíkej se, je pozdě. Možná se jenom trošku shodíš, tak jako já, ale jak říká apoštol týhle země: každej máme nějakou chybu, protože jinak bychom byli stejní. Stejně dokonalí. Ale v tom případě by nás mohla pálit kůže a mohly by nás svědět podpatky. Ale co jsme byli, co jsme a co jednou budeme a co by z nás mohlo být a co by z nás být mělo, to věděli občané Lípy velmi dobře, na rozdíl od těch, co uměli tak akorát zapnout počítač a věřit jen v úplatky, lidské zdroje a stříbrný servis a v to, že koloběh peněz a prospěchu se nikdy nezmění: jediné dějiny světa jsou naše konta, tak to je a bude a ostatní ať třeba pojdou na ulici. V kapse s nejkrásnější básní naděje světa, s dopisem lásky a vyznání, s ústavou milované, ale nikdy neexistující země.
Možná by se Insider stal jednou občanem Lípy. Až by dospěl a pořídil si tramvajenku, vlídní časoprostoroví lidé by si řekli, že má málo dost a že dostal od posvátný Stříbrný síly už co proto. Poštovní racek by mu potom přinesl stvrzenku na nákup virtuálního oděvu národního kroje žižkovskýho pepíka. Protože náš malý Insider byl ve skutečnosti vzdělaný mladý muž, který se po světě procházel s neviditelnou kráskou z ninive.
Potkal ji na stanici metra Luka a v jejích celkem neviditelných očích jednou zahlédl celý vesmír. Liány na zdech byly její boky, větve její dlaně; často si do nich skrývala obličej, když šeptala čarodějná slova. Často jej napadalo, jestli ji někdy potká v praktičtějším než 5D rozlišení, když pařil v noci se sice viditelnějšími, zato rozhodně méně filozoficky zaměřenými dámami.
Jeden čas nosil špičkovou uniformu a respektovanou hodnost ve službách svý zemi, teď by přišel do půjčovny mobilních empatizátorů a požádal by o občanství Lípy. Ale třeba by se obyvatelem Lípy vůbec nikdy nestal. Měl totiž neklamnou paměť. Proto jej vůle táhla k nemožným věcem, zatímco to, že se jednou po tom všem stane s životem smířeným a harmonickým budhou země Lípa, bylo docela dost dobře možný.
Insider byl sice mudrlant hororového formátu, ale měl i lepší stránky: po pár pivech byl pokládán za příjemného společníka a rozumného chlapce, který se dokáže uživit – došlo mu, že Stříbrná síla nepatří mezi lidi, přestože jim dává sílu podniknout to, co by se jinak nikdy neodvážili a magickou schopnost vystoupit ze zajetých kolejí tlustých obálek cesty do pekel. Trochu zvadl. Vystyd. Vyšuměl.
Biorytmy dostaly zásah. Byla to nebezpečná chvíle, kdy se mohou měnit vlastnosti a formy sublimace SuperEga a Idu. Místo nadhledu, pohotovosti a důvtipu se může na určitou dobu objevit vykašenost nebo sračkovitost; ze sracích démonů. To jsem celej já, houba namočená v octě, žoldnéř nekonečna, pirát měsíční samoty, pěkně si mě vesmírná síla omotala kolem paprsku… Tehdy se na tomto prubířském rohu světa, kde se rozhodně neprášilo v rohu pokoje na tiskárničku, objevil v jeho fenomenálním poli pan Aneknota.
„Co Beke?“ Zeptá se zdvořile.
„Vždyť víš, ten už si pivo na Lokotkách ani Uriáších nedá…“, odpoví po chvíli vyzývavého ticha Insider, když vystoupí ze zvukotěsného pásma.
Mr. Humor, Pan Aneknota, Smíchův kámoš pak bez řečí položí na stůl mlýnek na motýly a před něj papír s touhle kresbou:

Básník Ticho: Neuroromance (V., VI.)

Co to je?“ Zeptá se třikrát odborný znalec v oblasti hoblovacích věd. Dlouhé hrdé vlasy rozkličují jasmínovou, stručně zručnou tvář.
„Klíče a tři kříže. Kohout na roštu. Kristus ztratí po cestě na Golgotu paklíče,“ neuhádne Malý narkoman. Odpovídá velmi zběžně, zvadlý mezi řečí, po kupeckých rozepřích, za které by se nejraději vyklikal ze světa, bradu podepřenou kónickým palcem, aby hlava vůbec ustála nějakou otázku. Není právě ve formě. Tvář přeladily tropické rysy jinak klasického sameťáka velvetboye.
„Nesmysl! Ale ono ti to dojde. Oni ti to tam nahoře řeknou, až jim dojde jake si. Svatej Matouš a Svatej Pavel ti zavolají na mobil, přesně v tu chvíli, kdy ti v džungli samou chválou dojde kredit,“ zahlásí pan Aneknota a dojde si pro pivko.
Ne, že by se v prominentní společnosti biblických a stále živých postav necítil náš Insider dobře, ale celou kauzu vzápětí zapomene v zápěstí.
Když se vrací do své kosmické jeskyně, zákonitě mu dojde, co obrázek znamená a jak přesný je a výstižný, když vidí tři dřevěné kříže tyčit se na vrcholku hory do hlavy. Konečně si vzpomene na Malýho prince, na konev a štafle: „Ach mám to ale malou jeskyňku! Mně na nohy táhne! To je ale vopruz, Svatý Prokope i Lucifere!“ Na obrázku je on sám a čouhají mu nohy z jeskyňky! Vezme to okolo. Vezme to okolo půlnoci. Paňadří noci jsou průsvitný v f moll a skrze ně vzpomínky bloudí hypnotizovanou krajinou; začíná transplantace času.
Na cestě ho čeká zamračeno až současno, místy mírné, téměř knižní srážky, ojediněle zmokldéšť, teploty na ruce do kapsy, částečně i kosa, čerstvý severovýchodní vítr tři až sedm pytlů za sekundu. Otázky. Proč vítr začne foukat, kdykoliv se otočím? Proč psi začnou štěkat, kdykoliv si vzpomenu? Otázky pro pana Perouacka. Ba ne, na cestě ho čeká něco úplně jinýho.
Na cestě ho doprovází pes. Štěkman, mlsánek, hrdina dog-enda a komixu. Svítí na cestu briliantovými světly. Naroste mu čenich. Na stopě příštích dní.

–  –  –

Prečítajte si aj predchádzajúce časti:
Básník Ticho: Neuroromance (I., II.)
Básník Ticho: Neuroromance (III., IV.)

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s