Jan Sviták: Lucie dole chutná jako žába

Pokud by vám Lucie měla svěřit svoji nejtajnější tužbu, měla by v tom absolutní jasno. Lucie si přála být políbena.

Lucie stála před obrovským zrcadlem v koupelně své krásné sestry a pozorovala své nahé tělo. Ramena měla hranatá a příliš široká, krk měla krátký a tvář zbytečně buclatou. Prsy měla malé a břicho nějaké nafouklé. Boky, stejně jako stehna, jí připadaly oplácané, neatraktivní. Nohy příliš krátké s hrubě tesanými koleny. Postava jako celek jí připadala spíš mužská, než ženská, tvář všední, přehlédnutelná, a vlasy řídké a zplihlé.
Lucie si připadala hnusná. V ruce držela manikúrní nůžky a v očích měla slzy vzteku. Znovu přičichla ke kalhotkám své sestry a rozbrečela se nadobro. Svět byl stejně pokřivený jako zrcadlo, ve kterém se pozorovala.

Ve svém životě měla Lucie dva muže.
Ten první s ní spal jen jednou. Byl opilý, neopatrný a vulgární. Potkala ho na maturitním večírku. Přišel sám a koukal po Luciině krásné sestře, asi tak jako každý. Vyspal se s Lucií.
Celý akt trval snad jen tři minuty, odehrál se v parku v šílené zimě a Lucie si z něj odnesla jen pocit trapnosti, bolest a zničené šaty. Když se pak druhý den ráno prozvracela z opilosti, začala se nenávidět. Po čase to otupělo, ale nezmizelo dočista.
Druhý muž s ní byl půl roku. Ze začátku byl milý, pozorný, nosil jí květiny a oslovoval ji těmi všemi pitomými zdrobnělinkami. Netlačil na pilu a Lucie se začala otevírat jako květina, na kterou po chladné noci zasvítí slunce.
I druhý muž toužil víc po sestře od chvíle, kdy ji poprvé uviděl, ale tento měl příliš nízké sebevědomí, než aby to otevřeně vybalil. V podstatě to byl ubožáček, který neměl cíle, práci, domov, koníčky, ani přátele. Hodilo se mu bydlet v Luciině bytě a vzpomínat na všechny ty kluky z vojny a na ty husarské kousky, o kterých tam slyšel, do kterých se situoval a kterými nyní žil. Byl to hlupák, který pil, kopal do psů a nadával úplně na všechno. Ale jak říkám, chvíli byl pozorný. A ta pozornost probouzela lásku uvnitř Luciina srdce a ta láska byla slepá.
Ten muž s Lucií souložil natolik intenzivně, že ji téměř pokaždé přivedl k orgasmu. Nejčastěji jí to dělal zezadu, později už ani jinou polohu nepřipouštěl. Ptala se ho proč, odpovídal vždy stejně: „Zezadu jsi nejhezčí.“ Byl to idiot, více méně.
Jednou Lucii lízal a jí se to moc líbilo. Křičela, když se to blížilo, a on to udělal až do konce. Víckrát to nezopakoval.
Navrhovala to, dožadovala se, prosila, ale nedočkala se. Ptala se proč a on jí řekl odpověď, snad ve své hlouposti a prostořekosti: „Protože je to jako olizovat žábu. Chutnáš hrozně.“
Lucie prozřela a poslala ho pryč. Nyní prosil on, ale dovolená skončila. Odešel, ale jeho zloba a ješitnost jí rozbila okno, urvala poštovní schránku a podpálila popelnici.
Lucie zůstala sama. Se svojí postavou, která je nejhezčí zezadu, a se svojí vagínou, která chutná jako žába.
A protože sugesce funguje na sto procent, od té chvíle cítila svoji žábu, ať byla kdekoliv. Často přičichávala ke svému spodnímu prádlu a cítila jen ten žabí puch, který v sobě nesl něco hnilobného. Lucie přičichávala i k prádlu své krásné sestry, když měla příležitost. A to ji přivádělo k šílenství.
Sestřino prádlo vonělo jako čerstvě posečená louka, jako právě oloupaný pomeranč, jako letní noc po dešti. Andreiny kalhotky voněly tak moc božsky, že to bylo k zešílení.
Lucie chtěla vonět taky tak. Chtěla z celého srdce, a tak si každý den dělala výplachy přírodními i chemickými preparáty, zaváděla si čípky pro správné pH, měnila si prádlo dvakrát denně, ale kdykoliv si přičichla k tomu, co ze sebe svlékla, ucítila žábu.
Lucie měla ve svém životě dva muže, kteří nestáli za řeč, její krásná sestra jich měla minimálně osm za poslední dva roky, od jejího veleúspěšného rozvodu.
A tak Lucie odložila sestřiny kalhotky do prádelního koše, utřela si slzy a pozvedla nůžky ke svému obličeji.
Začala se dělat krásnou.

Obálka knihy: Jan Sviták - Stará bolest

Našla ji její přenádherná sestra. Lucie ležela v nedůstojné pozici v louži vlastní krve a kousků tkání a svaloviny. Andrea pištěla, zvedala ruce nad hlavu a celá se třásla.
Myslela si, že je Lucie mrtvá, naštěstí zvládla přivolat sanitku. Doktor ji překvapil, když jí řekl, že je naživu. Její sestra vypadala, jako by si ji vzal do parády nějaký řezník. Krásná sestra přemýšlela, jaký život bude Lucii teď čekat, s těmi všemi jizvami, které se v žádném případě nezhojí.
Policie věc vyšetřovala jako ublížení na zdraví, lidé se zamykali ze strachu, že v jejich rajónu řádí sadistický psychopat, ale jen co Lucie přišla k sobě natolik, aby to mohla udělat, řekla, kde je pravda.
Zavřeli ji na psychiatrii. Víc jí to tam otupili, než vymýtili.
Ať následovalo cokoliv, byla v tom jen bolest a samota. Lucie toužila po muži, který by ji políbil. Víc od života nechtěla, teď už ne.

Když mě Luciina horká ruka vedla temnotou, cítil jsem, že dnes to bude jiné, necítil jsem však, že to bude naposledy, více méně…
„Jsi temný,“ řekla mi a já jsem se rozesmál. Když tak vzpomínám s vědomím všeho, co přišlo potom, nebylo k smíchu vůbec nic.
„Ty jsi temná,“ řekl jsem tehdy, ale příšerně mě pletlo okolí. Pletlo mě tak, že ovlivnilo můj úsudek.
Posadili jsme se na svá místa.
„Jak to vypadá s tebou a Andreou?“ zeptala se.
„Jako kdy bude svatba?“ Tentokrát se smála ona. Znala svou sestru víc než kdokoliv jiný na světě. Mohla si to dovolit.
„Zítra odjíždíme, v pátek se vracíme,“ řekl jsem.
Pak bylo dlouho ticho. A když sedíte v tichu a temnotě, cítíte leccos. A když tam s vámi sedí ještě někdo jiný, cítíte dokonce i to, co cítí on. Lucie byla nervózní. Měla na srdci „něco“, ale cítila obavu vynést to ven. Cítila strach, zřejmě.
„Lucie, jak jste přišla k těm jizvám?“ prolomil jsem ticho. Bylo mi jasné, že tohle téma pohne situací.
„Mám pořád tu pušku,“ řekla.
„Leda tak kulový. Žádnou pušku nemáš,“ řekl jsem a v hlase jsem měl mnohem víc jistoty než před chvílí ona.
„Ale mám.“
„Jestli ji máš, tak mě střel,“ řekl jsem jí.
„A kam to chceš?“
„Do ramene, třeba.“
„Právě ti mířím na hlavu.“
„Tak pal!“ řekl jsem.
„Syčáku!“ odpověděla.
„Chci to,“ řekl jsem. Věděl jsem, o čem mluvím, a ona to věděla taky. Penis jsem měl v pozoru. Nevím, asi všechno to tajemno, Luciin hlas, co já vím, vše bylo tak divné. Chtěl jsem ji, ne pro své nebo její uspokojení, ale proto, abych k ní neodvratitelně patřil, abych s ní měl něco, co nás bude pojit už navěky.
„Střelit do hlavy?“ zeptala se.
„Ty víš, co mám na mysli, jen se o tom bojíš promluvit.“
Mlčela. Trápilo ji to, já vím že ano. „Máš mou sestru. Nemůžeš chtít víc, protože víc dostat nemůžeš.“
Pletla se. To mi bylo jasné už tehdy. Její sestra byla nafukovací panna. Je fajn ve všech polohách, jen jí chybí ventilek, nedala se složit, schovat do skříně, a kdyby se o to člověk pokusil, spustila by děsný kravál. Luciina sestra byla jen kus masa. A stejně nakonec nakyne, pak uschne a s každým dalším dnem bude její cena nižší a nižší, až nakonec nebude nic, co by mohla komukoliv přidat.
„Kdyby mi bylo dvanáct, věřil bych ti to,“ řekl jsem. „Chci tebe.“
Rozbrečela se. „A já chci tebe,“ řekla mezi slzami. „Prosila jsem o tebe, tisíckrát. Volala jsem k nebi prosby, čekala jsem, až přijdeš. Tak dlouho jsem čekala a ty jsi teď tady. Jsi, že ano?“
Natáhl jsem se a letmo jsem se jí dotkl. Bude to znít zvláštně, ale ucukl jsem, když si moje tělo uvědomilo, co se vlastně děje. Dostal jsem v tu chvíli strach, že bych jí mohl ublížit. Dostal jsem strach z toho, že bych ji mohl milovat, a z reakce, kterou by to mohlo způsobit. Bylo však již příliš pozdě.
„Ne!“ řekla. „Dotýkej se mě.“ Zavřel jsem oči a sál jsem tu atmosféru. Kdybych v té chvíli zemřel, zemřel bych čistý a šťastný. Držel jsem ji a palcem jsem ji hladil po ruce. Věděl jsem co přijde, nevěřil jsem tomu, ale zároveň jsem s tím byl smířený.
Byli jsme na tom oba podobně.
„Je to kouzlo?“ zeptala se.
„Ano, je,“ řekl jsem. Bylo to kouzlo, temné a silné. Mezi námi nebylo nic. Seděla v křesle. Mohl jsem kdykoliv k ní, nebo ona ke mně, ale jen jsme seděli, drželi se za ruce a čekali, až se k nám navrátí to, co jsme již zapomněli.
„Nebude to snadné,“ řekla a mě mrzelo, že to musela říct. Bylo mi jasné, že ji to bolí. Občas jsou věci totiž děsně zvláštní, třeba jako v tu chvíli, kdy jsem Lucii držel za ruku. V tu chvíli ke mně plynulo všechno. Cítil jsem její bolest, všechnu, co za ty roky samoty cítila, a i když jsem ji nedokázal pojmenovat, cítil jsem její velikost. Zároveň jsem však cítil tu touhu, která všechno převyšovala. Touhu, díky které jsem seděl na gauči v tomto temném pokoji.
„Musíš mě vidět,“ řekla a hlas jí spíš chrčel, než zněl.
„Já vím.“ Věděl jsem všechno, v tu chvíli.
Chtěl jsem ji vidět, ale zároveň jsem cítil strach. Nevěděl jsem totiž, zda unesu všechno, co to s sebou ponese.
Zvedla se a zatáhla za mou ruku. Chtěla mě zvednout a odvést někam, kde je světlo, kde se s ní pomiluji, nebo kde zemře. Byla mi jasná velikost toho okamžiku. Přitáhl jsem ji k sobě a dlouze ji políbil. V jejích ústech byla cítit vášeň i strach.

Byla nahá, to mi bylo jasné. Věděl jsem to, protože nahá byla poprvé, když mi otevřela dveře, nahá byla pokaždé.
Dotkla se mě prsy. Byl to nevšední dotek, nikoliv nepříjemný. Její ruka mi šmátrala v rozkroku.
„Stojí mi celou dobu.“
Měla strach. Strach o svůj život, o svoji důstojnost, kterou znovunacházela.
Dala se do pohybu a vedla mě za světlem.
I když si dodnes nejsem schopen představit tu odvahu, kterou k tomu musela někde v sobě posbírat, nikdy ji za to nepřestanu obdivovat.

Byla to koupelna.
Malá místnost s malou vanou a malým umyvadlem. Spíš než kosmetika tady vládly lahvičky a tuby z lékárny. Místnost zvětšovalo množství zrcadel, ve kterých jsem víc než sebe viděl Lucii.
Světlo tady sice bylo, ale připadalo mi jaksi mrtvé. Bylo namodralé, slabé, téměř jako světlo ve fotokomoře nebo ve voliéře pro netopýry, jen bylo modré. Každopádně stačilo k tomu, abych se v něm seznámil s tělem ženy, která se mi právě chystala darovat vše, co měla.
Třásla se, ale co z toho, já jsem se třásl taky. To, co se právě dělo, totiž převyšovalo cokoliv jiného. Bylo to neuvěřitelné, pro mě i pro Lucii.
Neměla jednu nohu. To jsem ani netušil. Protéza jí končila pár centimetrů pod kolenem, s nímž byla spojena koženými pásky. Tělo a obličej měla plné jizev. Některé byly hluboké a dokonale bílé. Jiné byly mělké, ve srovnání s ostatními téměř zanedbatelné.Vlasy měla tmavé, nakrátko střižené, ale neupravené, takže tvořily něco, čemu se říká hnízdo. Na kousku hlavy chyběly vlasy úplně. Neměla oční víčka a oči si musela vlhčit houbou namočenou v kdovíčem. Hrudník měla propadlý, jedno ňadro menší a jaksi podivně zdeformované.
Nebyla ani pěkná, natož sexuálně přitažlivá. Vypadala jako stvůra, ale penis mi pořád stál a cítil jsem neskutečnou chuť se s ní pomilovat.
Co mi však vyráželo dech, byly její oči. Byly veliké a odrážely všechny ty světy, které se skrývaly za zrcadly. Byly hluboké a přitažlivé, jako oceán, před kterým si sundáte plavky a odevzdaně se do něj ponoříte… navěky.
Přistoupil jsem k ní a ona se usmála.
Políbil jsem ji a její svět a zákonitě i další světy se daly do pohybu.

Líbal jsem ji dlouho, oči jsem měl převážně zavřené a mé ruce se seznamovaly s jejím tělem.
Cítil jsem pod prsty každou její jizvu a můj mozek věděl, že jsem jediný, kromě ní, kdo ty jizvy cítí, kdo ty jizvy vidí. Bylo to to nejintimnější, co jsem kdy s kým zažil, a neměl jsem jí to jak oplatit.
Její zadek neměl chybu. Masíroval jsem ho v dlaních a na krku jsem cítil horkost jejího dechu. Přiváděla mě na okraj šílenství. Doslova.
Vzdychal jsem a jí to nevadilo. Třel jsem se o ni a každý dotek působil jako malá nukleární bomba, která mi svou explozí ježila chlupy po celém těle. Byla jiná než ženy, které jsem doposud poznal. Nebyla nevinná, nebyla to moje manželka, nebyla ani nevyzrálá a nebyla to štětka.
Byla to Lucie, která pro mě dala do hry všechno. A já ji líbal, cítil na jazyku, jak se chvěje, a mířil jsem níž. Jizvu za jizvou.
V rozkroku hřála, jako by tam uvěznila malé slunce. A i když po ničem jiném netoužila, její ruce se mi stavěly na odpor. Dostal jsem se obličejem mezi její nohy a ona opět spolupracovala.
Byla mokrá. Šťáva z ní tekla jako z přezrálé, nakrojené broskve.
„Jak chutnám?“ zeptala se a hlas měla úplně jiný než kdykoliv předtím. Nesl se v něm strach z toho, jak odpovím.
Chutnala strašně. Z její vagíny se nesl jakýsi zápach, který mi připomínal rybinu.
„Úplně normálně,“ řekl jsem. „Jako každá jiná žena, kterou jsem ochutnal.“
Lucie se rozplakala a já jsem ji lízal tak dlouho, dokud se neudělala. Potom se uvolnila. Tělo měla svižné a pohotové. Souložili jsme spolu. Vystřídali jsme několik poloh, které nám malá nepohodlná koupelna umožnila, a musím říct, že to bylo fantastické.
Zatímco já jsem se podíval do zrcadel snad jen dvakrát, Lucie z nich neodtrhla oči. Žila právě svůj sen, vrývala si do paměti vše, co měla v dosahu smyslů. Stříkal jsem přímo do ní.
Když jsme skončili a rovnali jsme si těla z nepohodlných poloh, oba jsme se usmívali a úsměv nám slušel.

„Celá realita je pokroucená,“ řekla Lucie, když jsme seděli na svých místech v temnotě.
„Jak jsi přišla k těm jizvám?“ zeptal jsem se opět a Lucie odpověděla.
A mě bolelo srdce.

Částečně v tom byla touha, částečně bolest.
Chtěla se vyrovnat svému dvojčeti, ale neustále měla tvář nečistou, kolena strupatá a vlasy zplihlé. Zatímco sestře rostlo poprsí a rýsovaly se jí boky, Lucii se začalo spojovat obočí v jednu dlouhou vlnovku. A i když Lucie převyšovala Andreu téměř ve veškerých oblastech bytí, nic z toho se ve skutečném světě nepočítalo. Lucie zůstala na okraji a jak já, tak ona víme, že kdyby nebylo sestry, Lucie je na vrcholu. Od začátku do konce.
Andrea udávala krok, dostávala dárky, mluvila se spoustou kluků a nikdy neviděla, jak její sestra brečí v pátek večer do polštáře. Andrea měla dveře dokořán kamkoliv chtěla nebo potřebovala a mnohdy k tomu stačil jediný pohled. Andrea měla peníze a luxus, aniž by potřebovala vědět, jak se používá smeták. Andrea měla všechno. Tlačila před sebou obrovské zrcadlo a za sebou zástup. Andrea nikdy neviděla do duše své sestry. Andrea téměř zapomněla, že nějakou sestru má, až do toho dne, kdy se jí Lucie zkusila vyrovnat.
Měl to být konec, nebo nový začátek. Dodnes netuším, jakou roli v tom sehrálo zoufalství, ale vytrvalost, s jakou se Lucie dokázala „operovat“, ve mně vzbudila obdiv.
Manikúrní nůžky cvakaly a oddělovaly kusy svaloviny a kůže v obličeji i mimo něj. Lucie cítila bolest. Přiznala, že bolest byla neskutečná, ale ve srovnání s jejím smutkem zanedbatelná. Páchala další a další zkázu na božím výtvoru, ruce se jí třásly a slzy se mísily s krví a s hořkými slinami. Až později jsem si uvědomil, že celou tu dobu neviděla v zrcadle sebe, ale Andreu.
Zastavil ji až šok, do kterého upadla z důvodu přílišné ztráty krve. Andrea ji musela najít o chvíli později. Kdyby byla pomalejší, mohla mít Lucie navždy po problému.
Přišla k sobě o necelých dvacet hodin později. Ležela v nemocnici a vše kolem bylo andělsky bílé a světlé. U postele seděla Andrea, vypadala nádherně, i když měla nasazený ztrápený výraz a neupravené vlasy. Lucie ji mlčky pozorovala, vstřebávala bolest a žasla nad tou nádherou.
„Co teď budeš dělat?“ zeptala se Andrea a Lucie lehce zakroutila hlavou. Nevěděla, jak má odpovědět, ale na to Andrea nečekala. „Jak teď budeš žít, s tím, co ti zůstalo z obličeje?“
Lucie se rozbrečela.

Ještě jednou se krátce vyspala a potom svojí výpovědí uzavřela složité vyšetřování. Jen co to bylo možné, převezli ji do psychiatrické léčebny.
Přestože se tomu spousta místních divila, nečinilo Lucii problém pohlédnout do zrcadla. Věděla, jak bude vypadat. Pamatovala si celý průběh zákroku. Se svíravými pocity téměř slyšela každé cvaknutí čepelek o sebe, každé zadrhnutí špiček o kost. Dívala se na sebe do zrcadla a připadalo jí, že sleduje člověka, kterého zná celý život.
Usmívala se, byla vyrovnaná, nevyváděla, na otázky odpovídala správně a zapojovala se do všeho, do čeho bylo potřeba. A tak netrvalo dlouho, než jí otevřeli dveře do světa a vypustili ji do něj.
Odešla po svých, bránu ústavu opustila chvíli před polednem pouze proto, aby ji polomrtvou za tři hodiny a padesát tři minut přivezli zpátky.

Měla v tom jasno od prvního okamžiku, kdy v nemocnici otevřela oči a spatřila svou sestru. Nemusela čekat, až Andrea promluví, na to ji znala moc dobře. Stačilo ji vidět.
Andrea ji navštěvovala často, snad každý druhý den. Nosila jí hromadu vitamínů a všelijakých zbytečností. Lucie se na ni vždy těšila, protože každé setkání s Andreou v sobě neslo něco kouzelného. To kouzlo Lucii uklidňovalo a přivádělo to její mozek zpátky na stezku, ze které bylo tak snadné sejít. Sestře může Lucie vděčit za svoji cílevědomost, protože vztah s Andreou dokáže provést slepého minovým polem, pokud to bude potřeba.
Lucie si to slíbila, tudíž se ani chvíli nerozmýšlela. Jen co dostala zpátky boty, vydala se s tváří odkrytou vstříc svému osudu, který měl číslo R379.

Lidé se na ni dívali, když kráčela ke svému cíli. Někteří na ni ukazovali, jiní se otáčeli. Dalo by se říct, že dosáhla toho, o co usilovala. Měla hlavu vztyčenou a mysl jasnou.
Když došla mezi kolejnice, nevěděla, co pojede, a bylo jí to jedno. Věděla jen, že ta zatáčka je nepřehledná, brzdná dráha vlaku dlouhá a kolem nikdo, kdo by dělal problémy. Netrvalo to dlouho.
S hlavou zakloněnou sledovala místa, ke kterým mířila.
„Jsi pizda, Andreo,“ řekla, než to obrovské, dunící, hučící, ocelové monstrum narazilo do té zrůdy, ve které byla uvězněná. Nepocítila strach ani na okamžik.

Necítila zklamání ani smutek, když se probrala v nemocnici a první tvář, kterou viděla, byla sestřina. A než stihla Andrea promluvit, stanovila si Lucie další cíl. A ať už zněl jakkoliv, věděla, že ho jednou naplní.
Měla rozdrcenou pánev i hrudník, rozbitou hlavu, amputovanou pravou nohu a levou polámanou. Ruce měla rozlámané obě a spoustu menších poranění, která v její situaci téměř nestála za řeč.
Luciina zranění se hojila zázračně rychle. Aniž by to lékaři tušili, hojení způsobil plamen, který náhle vzplál v jejím těle. A i když to původně vypadalo tak, že brány psychiatrického oddělení jen tak neopustí, byla brzy venku.
Čtrnáct dní žila u své sestry, ale protože to nepřineslo potěšení ani jedné z nich, odešla do svého.
Andrea jí hodně pomohla, co se materiální stránky týče. Motivem byly pravděpodobně výčitky svědomí, což se zároveň vylučuje s mírou její motivace.
Lucie si stavěla své temné hnízdo.

Většinou měla světlo, ale byly chvíle, kdy chtěla tmu.
Nebyly to chvíle zoufalství, jak by se dalo předpokládat, nýbrž chvíle neuvěřitelné síly, která putovala širým vesmírem, aby vstoupila do nahého těla ukrytého v temnotě. Z Lucie se stal aligátor, který vydržel bez hnutí číhat nekonečné hodiny a dny na svoji příležitost. A k tomu, aby tu příležitost přitáhl, měl ten aligátor pouze svoji víru.
„Co to je za příležitost?“ zeptal jsem se. Lucie se smála. Cítil jsem to hlasitěji, než to zachytily mé uši.
„Ty,“ řekla Lucie. I když to bylo složité, chápal jsem ji. „Toužila jsem přebrat své sestře muže.“
Teď jsem se smál já. „Povedlo se.“
„Ano.“
Lucie se zvedla a sedla si vedle mě. Položila si hlavu na mé rameno. Cítil jsem ten cit ve svém srdci, ale bál jsem se ho pojmenovat.
„Nepojedu s tvojí sestrou na ten hloupý výlet. Ukončím to s ní,“ řekl jsem. Po pravdě, Andreu jsem začal nesnášet. Nikoliv na základě toho, co mi Lucie řekla. Její povahu jsem znal i předtím. Jde spíš o to, že mi Lucie ukázala cestu. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem byl ochoten uchopit kormidlo.
„Musíš jet,“ řekla Lucie.
„Nemusím.“
„Ale ano, musíš. Na té cestě totiž čeká tvůj osud.“
Věřil jsem jí. Kdybych tehdy věděl, co bude následovat, co bych udělal jinak? „Dobře, pojedu,“ řekl jsem a pak jsme oba mlčeli.

Když jsme stáli v temnotě chodby, cítil jsem se smutný. Nechtěl jsem tento svět opouštět, líbil se mi.
„Mohu přijít znovu?“ zeptal jsem se. Lucie dlouho mlčela, než odpověděla.
„Ano.“
„Přijdu hned, jen co se vrátíme.“
„Počítám s tím,“ řekla.
Odešel jsem, ale ještě předtím jsem ji políbil.
Naposledy v životě…

–  –  –

Publikovaná ukážka je z knihy Stará bolest, ktorú v roku 2011 vydalo nakladateľstvo KAVA-PECH. Kniha vyšla v tlačenej i elektronickej podobe.

–  –  –

Jan Sviták (*1983) je autor temných príbehov. Jeho prvotina sa volá Čertovo kopyto, na ktorú nadväzuje kniha Pekelný advent – dobrodružné príbehy pre deti. Stará bolest je prvá kniha pre dospelých čitateľov. V roku 2012 napísal knihu Jedním dechem, ktorá je unikátna spôsobom svojho vzniku. Celú ju napísal v priebehu 46 hodín nepretržitej práce v Mahenovej knižnici v Brne. V súčasnosti pripravuje k vydaniu novú knihu pre deti s názvom Dobré srdce a pre dospelých Překrásnou Verenu, múzu, ktorú nosí v hlave cez tridsať rokov. Viac o autorovi na jeho webovej stránke: jansvitak.cz.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s