iLeGaLiT MaG

Básník Ticho: Neuroromance (III., IV.)

III.
Jedním z nitroastronautů jsem kdysi býval i já, F 23, Ef Dvacettrojka. Říkalo se, že naším hlavním posláním bylo odhalit tajemství vzniku Vesmíru a jeho smyslu a významu a cestou za poznáním získávat z časoprostorových smyček data z brány času, instalovat permutační vnitřní kódy na rozhraní lokace budoucnosti nebo eliminovat v čase nějaký ten boson, hadron nebo nanomem. Říkalo se, že chceme zachránit svět a obnovit krystalicky čisté Království, říkalo se to proto, že ti, kdo dokázali odpilotovat svoje vědomí do kosmu nesmíru, probírali se z posvátných stavů nabiti překvapujícími informacemi o tajemstvích vesmíru, bible, společenských instinktů a mládí. Ve skutečnosti bylo ale všechno trochu jinak, a musím se přiznat, že mi trvalo dlouho, než mi to došlo.
Podstatný jsme v misi nebyli my, insideři a lajneři, ale naše modré skříňky, jejichž cílová data Noc vyhodnocovala v programech, které byly ještě tajnější než celá naše mise. Programy zpracovávaly data o vesmíru duše a jeho dimenzích za klinickou smrtí, data z aplikací mikrotubulů na implantáty podobné formám mikrokospických vinylových desek. Říkalo se jim modré skříňky. Z informací modrých skříněk a z rentgenových snímků noci se generovaly skutečné vzpomínky na budoucnost. Aby mohli mít nitroargonauti modré skříňky, muselo být jejich vědomí knihou života. Ale to bych předbíhal Morfea ve frontě na připojení.
Po osmi letech náročných studií na Neviditelné univerzitě jsem se stal z obyčejného teoretika empirií a kvantového analytika nitroastronautem, který měl svůj vlastní procesorový modul a jenž uskutečňoval tajnou misi pro Fénixovo bratrstvo, ve všech jejích statisících a milionech podrobných mustrových módů.
Než jsem nastoupil do továrny na ticho, sloužil jsem u perutě Friedrich Schiller, která programovala budoucnost, a pokud si pamatuju dobře, naše transférická jednotka nikdy neudělala ve Fénixově bratrstvu žádný větší než vychytatelný provar, za což byly mimořádné bonusy: západy slunce, východy měsíce, opuštěné rukavičky v kolejištích dávno zrušených železničních drah, kopřivy v zapomenutých dvorech, nepojmenovatelně žádoucí proluky mezi rozestavěnými domy – možná zavrženými architektonickými plány, světla mezi prkny ukazující jako kosmické lasery jednou na podivuhodnou berličku v tlapce mrtvé myšky, jindy probuzení na staré půdě opuštěného domu, příště zas v polorozpadlé zahradní boudě na starý sešit s tvrdými, inkoustově moudrými deskami, ležící na stole, z něhož se lakovaná deska odlupuje jako borka, a ještě jednou přímo do psího oka, které mění v nepochopitelný fluid skutečného poznání.
Byl to právě Číča, kdo si kdysi ostentativně pomyslel, že bych se mohl na tajných misích Fénixova bratrstva podílet, když mu byli androidi zčerstva protivní svou bezohlednou fatalitou. Čerstvá, ale tráva – už na Neviditelné univerzitě si všiml, že ve svém odcizení umím programovat cestu nekonečnem podle trajektorií spirálních bodů. Už tehdy mi říkal Rorýs nebo Vlaštovka. Jednou nahoře a hned dole; Vlaštovka – člověk, který letí do nekonečna, člověk, který žije mimo svoje já. Během studií jsme spolu často raftovali, což si vysloužilo neuvěřitelné pohledy všech ostatních, a těmi jsem se mohl v člunu hýčkat, kdybych se nesoustředil na hukot děravý vody. Důležitější bylo, že má hlava byla po ztišení prizmat klasických případem knihy života a to, že Číča poznal moje tajemství. Totiž, že v dlouhých a zdlouhavých hodinách samoty se mi v hlavě odehrává něco jako příběh nebo program, ve kterém jsem někým jako byli Gándhí, Luther King nebo Mandela. Příběh nebo program, v němž se ponořuji do způsobu jejich vědomí a řeším životní scénáře, které by mě mohly jako Gándhího, Luthera Kinga nebo Mandelu potkat na konečný v Hostivaři. Vím, sám o sobě jsem dokázal být jen sám sebou, a kdybyste mě znali, těžko byste si uvědomili, že ve svých úvahách o metafyzice jsem jako student Neviditelné univerzity zacházel takhle daleko, když o tom nikdo nevěděl, ale Číča se mnou mou samotářskou hru někdy hrával jako slovní tenis, protože věděl, že život není dobrý skutek a po všech zradách, které musel vykonat, miloval osamění, a tak mě nepřekvapilo, když za mnou jedné věčné noci přiletěl měsíční racek a silou kosmické vůle mě navigoval do astrální perutě Friedrich Schiller. Foibův prst mě jako modrý laser měsíčních hodin dovedl za jednoho úplňku do zálivu, kde jsem byl, hmotně zcela sám, zato doprovázen neviditelnými stříbrnými trubači, představen nejčistší esenci, posvátné Stříbrné síle. Čekalo mě něco nadpozemského a povznášejícího, absolutního. Nebylo to vidět, bylo to jen znát. Stříbrná síla přišla v doprovodu Euforie, šťastnější sestry Naděje. Vnímal jsem to velmi čistě vnitřním zrakem a cítil jsem se tehdy poprvé a naposled v životě dokonale šťastný. Stříbrná se krátce zhmotnila v jedné ze svých netušených podob, vyzkoušela si můj software of love, aniž by mě při tom zbavila života, tak jako některé ostatní adepty ze studentů Neviditelné univerzity, kteří jí byli představeni za stejných nebo ještě podivnějších okolností. Bylo to zřejmě jen proto, jak mám ten pocit, že znala mou tribální hodnotu, již jsem si tehdy ještě nebyl zcela vědom. Přísahám, že v té chvíli jsem si velmi přesně uvědomoval důvody toho všeho – byly skutečně velkolepé – ale teď, v situaci, v níž se nacházím, bych je objasnit nedokázal, myšlenky spoutané pouty jsou řídké jak bramborová voda. Tehdy jsem byl ve skutečnosti jen obyčejným zasvěcencem nirvány. Jediné, co jsem znal, bylo tajemství psané na víně; a byl jsem než vzdáleným svědkem převratných událostí. Nic víc, nic míň – čus, buď rád!
Touto zvláštní nevolbou začaly cesty neviditelnem, o nichž se zmíním jen krátce, neboť by příjemci zprávy připadaly příliš fantastické. Možná byste si mohli myslet, že si chci přidat k neuvěřitelně emotivním výpovědím, které se v subatomárních paměťových zdrojích umělé inteligence objevily po pádu Fénixova bratrstva, společně s tím, co lidé říkají o svých světech. Obzvlášť potom, co se za dotek hvězdných řas platí nevygooglovatelnou kapacitou, když ho kolega Microsoft ocejchoval číslem 404; čtyři sta fór. Ale říkám to znova: není na to alokace a já musím odeslat předepsaný počet znaků včetně mezer. Intervence vize. Marie v akci. Lunární stráž. Oči orbitu. Zmuchlaný plechovky. Zmlácený petlahve v. sykot vody. Přiznám jen to, že cesty neviditelnem se často odehrávaly v paralelních světech, jejichž skutečné, byť původně neviditelné prostředí, bylo v něčem podobné prostředí virtuálnímu. Orientoval jsem se velmi nesnadným hologramním viděním a protože moje cesty začínaly obvykle v bazálním prostředí fantazie, jež bylo plné fantomů a entropie, znamenalo to pro mě hlavně pochopit šalebnost gotických roklí, akceptovat nejkrutější pravidlo jednou a dost a umět dobře šermovat.
Na Neviditelné univerzitě jsem měl skvělého učitele šermu, který byl kromě jiného i geniálním věštcem. Naučil mě proto mnohem víc, než by se kdo odvážil pomyslet, a víc se o něm nikdo nikdy nedozví! Nejen proto, že mám ruce v neodkladných poutech. Vím, že máte bazénové souřadnice a na nebi vrtulník, ale tady za chvíli začne vytečkovatelnost vyhlodávat do přízračné lebky smrti blackfritový tetovací kříž a bude ho tetovat nejbolestivější bolestí žízně strachu, takovou, již si vůbec nikdo nedovede představit dokud ji sám nepozná – a už jen na takovou bolest pomyslet vyvolává u slabších povah v lepším případě zvracení. Pouta udolávala. Měla stisk. Trýznila ráno i večer, a nehnutě vydolovala z těla tolik potu jako stometrová trať. Pouta a v nich tři slzy svědomí. Pouta, která ti říkaj: procesorový rukojmí. Pouta jak pálí, o tom prý železniční advokáti nikdy nic nevědí. Pouta – tvýho zničenýho života jen další věčný prokletí. A jestli to nechápete, tak se jděte vysrovnat. Prosím vás, opravdu vysrovnat.

IV.
Možná znáte ten opojný pocit, když vám narostou křídla – byla to moje profese. Někdy to bylo napínavý – jak napínavý stroužky česneku. Někdy prostorem rezonovaly třemi rychlými dračími údery tamtamy srdce – byl čistej vzduch, proutná elegence, inkoustová strakapudnost zaťukala tajnou šifru na strom života. Střelkou na kompasu byla nesmrtelnost. Instrukce byly zřetelné a jasné a nikdy je nikdo nepředával. Instrukcí byla výzva a její pochopení v pravou chvíli, v momentu mise. Přehlédnout výzvu nebo ji nepochopit znamenalo nedodržet instrukce, což se mi sice stávalo často, ale protože jsem míval skutečné budoucnostní výstupy vytištěné z tiskárny, skončil jsem ve formaldehydu jen jednou nebo dvakrát.
Let neviditelnem se odehrával v nekonečné pravděpodobnosti paralelní subdimenze. Fenomenálním pásmu, jehož existence byla dostatečně popřena mediálními magnáty a policejními prezidenty. Dostatečně na to, aby nebožák, který po čtyřech miskách psí polívky prohlásil, že na těch myšlenkách o paralelní subdimenzi by přeci jen mohlo něco být, – aby skončil v černym tričku, moment, v obyčejnym černym tričku, tajně extradován ze všech virtuálních skupin včetně klubu sráčů.
U někoho vzbuzoval let neviditelnem údiv, u jiných pohrdání. Přísahám na procesor: byla to docela dost slušná jízda nekonečnem. Když jsme zjistili, že svět je plný krásných překvapení, a že když člověk chce, může činit zázraky, když jsme zjistili, že můžeme čarovat, začali jsme skutečně věřit v hlubší smysl nebezpečné Stříbrné síly. Tehdy jsme konečně pochopili, jaký má tajná mise Fénixova bratrstva vlastně význam. Nespočíval v nás, ale v ní – když na to přišlo, dělala si Stříbrná síla s námi, co chtěla, podobně jako to dokázal mistr Woland s literárními kryšpíny. Někdy jsme se báli jen pomyslet, co všechno se v ní skrývá.
Ať už budete tajným letům do tmy věřit nebo ne, ať už jim budete přikládat nebo upírat význam a smysl, jednou začaly zlý časy a tajná mise Fénixova bratrstva skončila. Nejdřív přišli Muži v černém a ti zbalili Číču. Hned potom se dostavili agenti Matrixu. S tím, že na paralelní světy má copyright výhradně jejich reklamní agentura, která se snažila prodávat v zapadlých koutech sladkovodní Střední Evropy odpadotvorné pískací kačenky. Dřív, než bys stačil říct brko, začaly zdlouhavé a předvolebně kruté telepatické války, jejichž bojovníci a záhadníci, napojení v tajných jeskynních slujích na umělou výživu a monitory, bojovali neurokinetickými zbraněmi a prostředky magie. Určitě jste ale o telepatických válkách četli. Všechny ty knihy, z kterých běhá po zádech mráz a velmi ošklivý pocit, že po nich někdo šplhá do funkce. Pak taky z těch knih určitě dobře víte, kdo to byl F 23, Ef Dvacettrojka, jenž touto cestou snad bude moci jednou poděkovat svému učiteli šermu; a taky dobře víte, že jedinou cestou ven je obyčejná nirvána – totiž esence bytí, co z ní pramení: duch posvátné trávy, vůně chleba, rozkvétající sad, prameny potoků, cesta do skal nebývalých lesních hlubin, ticho v nich. Jenže co na tom – v poněkud nemístných poutech, na který si nakonec zvyknete tak, že je vnímáte jen pro nesnesitelnou bolest, s jakou vám zarůstají do kůže, můžete za A) … za B) … za C) …
REVOKACE
Myšlenka se přetrhla; zdroj se odmlčel. Malý narkoman se nezamyslel, jak měl ve zvyku; hlavu měl tak jako tak jak zlomenou tužku. O přenosech bezvědomí věděl. Jako konopisec se zamotákoval do kultovního sympozia vyznavačů zeleného písma a jazykofyziky a to opravdu nebyl paralelní svět z nutely, videa a sádrových čarodějů. Zpráva, již zachytil netopýřími smysly, jej tak dostala, že začal nepřemýšlet v ještěřím jazyce: skadz zvur rounla ky eskodarg tečr klikra prze prasam damm, nemyslel si. Tohle bylo něco, o čem si byl jist, že je skutečné a zároveň neuvěřitelné. Mohl se rozhodnout zcela sám, zda tohle bude skutečnost nebo ne. A rozhodl se hned, protože to nikdy nebyl reminiscent. Připomínalo to Bradburyho hru o útoku Marťanů, kompletní hoax, byla to pravda. Jedna z těch pravd, podle které se orientujeme a žijeme v noci a ráno ji vytěsníme, jakobychom o ní nikdy nevěděli. Mělo to prostě formát, a když se vrátil z tripový halucinace ilegálního koncertu jediný kapely, kterou bral a která se jmenovala Pracovní tábor nebo Průstřel pátku, začal si všechno skládat do sítotisku chatrných představ o logice.
Ještě když zkoušel computerový mlýny, naučil se pronikat do virtuální brány a čerpat data přímo z rolleru paměti. Jen tak bez brýlí, které by mu teď byly k ničemu. Měl v takových chvílích hlavu jako rošt, ale zvykl si a poznal Stříbrnou sílu, tajnou drogu zasvěcení, naučil se instinktivně vyhledávat na periferiích myšlení tajné schránky subatomárních paměťových zdrojů. Podobně jako když se za starodávných časů data posílala hovorovým telefonním kabelem, což poněkud odpíralo logice mechaniky, utvořila se určitá neuchopitelná analogie mezi optickými kabely a jednou žilkou jeho obyčejnýho mozku, ta, o níž se mluví jako o spojce s Vesmírem. Stal se z něj mutant. Lajner. Křemíkový vůl, kilobajťák, penťák, šupware. Evoluce jej proměnila ve vysílač, který uměl přesně pronikat záplavou jedniček a nul k stručnému, strohému, polopatickému obsahu, který pobavil po deseti lajnách kokainu leckterou kreaturu.
Protože poznal Stříbrnou, mysterium, jenž bylo nejpřísnějším tabu společnosti, nasadili mu psí hlavu a uvalili na něj wattfu.Vykláněli ho od sebe a hrozny z vinilu zaznamenaly ercividu. Štvali ho pryč a opuštěné vteřiny se staly dýmějovými remorkéry. Zrušili mu konta, aby nemohl přežít v džungli. Znárodnili mu firmu. Zůstával sám se zlověstným věstníkem v ruce a tím věstníkem bylo cokoliv, co mimoděk zvedl ze země. Zlověstný věstník pálil v prstech jako čert. Malý narkoman, náš malý insider, zůstával sám s věcí poslední vzpomínky a s poštovním rackem empirická tečka
„Salkopunk by mě přivedl na jiný myšlenky. Jako tenkrát na mejdanu, kde to všechno začalo. Na mejdanu, kde se mluvilo dokonce i česky, kde jsme kouřili hašiš v koupelně, když se mě zeptala, proč nenapíšu něco o jejím životě. Jo, kejv jsem, že jo, když se po mně nebude střílet a když to bude v pohodě, v pohodě si psát u psacího stolu moudrý a krásný věci o zajímavých lidech… Za tejden jsem měl na rameni vytetovanýho draka a řítil se na periferii Teplic v ukradeným žigulu s lidma, co neplatili alimenty a pašovali hašiš a peří přes čáru a vedle mě seděl vrah, který byl třetí den venku z vězení, a řidičův spolujezdec mi jej nadšeně představoval – bodejť by ne, vždyť ho viděl naposled, když mu byly dva roky…”
…zůstával sám s mysteriem Stříbrné síly. S jejím nesmírem plným neuvěřitelných překvapení. A se subatomárními paměťovými zdroji. Otevřít je vyžadovalo často jen druhoduchý binární kód.
Třeba tento: ./// /./// / / /./// ./// /// . ./// /. Uvnitř to bylo opravdu zajímavý. Někdy to ale bylo opravdové peklo. Přesněji: živoucí důkazy o něm. V SPZ byly uloženy vraždy, nevěry, opravdový hrůzy. Zdroje byly jako zkamenělé, promiňte, zkódované slzy andělů nebo taky mekka detektivních myslitelů. Zpocená těla se v nich hýbala ve chvílích usvědčujících křivd – marná pozvánka na virtuální sex – opravdový peklo smrti, hemžení a bezdůvodných, neodůvodnitelných krutostí. Všechno na jednu hromadu; neuvěřitelně to bolelo. …navíc ho rozbolely atomy ze zoufale tristního pocitu, že sám vyrostl z několika málo molekul, jejichž původ byl neskutečně mazlavý.
Ale v subatomárních paměťových zdrojích se dala objevit naštěstí i sušivější fakta, záslonky dokumentů, důkazy, partitury, rovnice a programy, schémata budoucnosti, společenské mapy. Ale nikdy na něj nic nezapůsobilo tak, jako nedokončená tajná výpověď člena Fénixova bratrstva, který principy existence subatomárních paměťových zdrojů zřejmě dobře znal. A vyznal se v jejich DOSu. Narozdíl od těch, jejichž hříchy v nich byly trvale a věčně zvěčněny.
TADY NĚCO NEHRAJE, uložil si klávesnicí srdce do mozku modálním způsobem Caps Lock a pomalu začal resetovat. Řekl směrovou zprávu a kód. Objevila se před ním sklenice pomerančové šťávy. Prvních několik kilobajtů pomerančové šťávy spolehlivě vyzvracel společně s paměťovou pěnou. Takhle to s ním šlo už od té doby, kdy se mu jednou místo andělů zásvětí zjevil Hvězdonoš. Potom si lehl do vany a nechal se zasypat menším než větším množstvím křišťálů a diamantů. Po chvíli už si ale na vysvěcenou kůži nechal pouštět proudky svěží vody. Voděnky Hádvěó. Své nejoblíbenější filmové hrdinky. Své celebrity mezi živly. Myslel na to, jak by vypadali jeho syn nebo dcera, kdyby se narodili, ale už tehdy se mu začal pod obrázkem důstojníka s ustřelenou nohou v hlavě rýsovat nápad, jak se pokusit F 23, Ef Dvacettrojku, zachránit, i když to byl pouhý nitroargonaut z jednotky I.N.F.O.F.O.R. Někdo, kdo měl ve společnosti ještě menší renomé než uklizečka, politik, vagabund, básník a zločinec dohromady. Přitom nitroastronauti bývali paradoxně ti nejvzdělanější lidé, teoretici empirií, kvantoví analytici, pěstitelé rostlin, pedantičtí mincíři a makrokosmičtí fyzikové, kteří denodenně noc co noc pracovali s nevyzpytatelností, jejíž oficiální kurz byl jedna k nekonečnu. Odvaha, s jakou jejich intelektuální intimita vykročila do tmy vstříct jisté smrti a jisté prohře sama se sebou, byla šílená. Šílená jako jeden z bodů tajného plánu Malýho narkomana. Rozpoutat stříbrnou vědecko-fantastickou revoluci, E.Tizaci. Trochu to rozpoutat! Dostat Stříbrnou mezi ně!

–  –  –

Prečítajte si aj predchádzajúce časti:
Básník Ticho: Neuroromance (I., II.)

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s