Básne: Martin Reiner

PÁSMO: NOČNÍ VYDÁNÍ

Kunštát

Teď ještě nemluv, když venku lije.
Rýč zůstal opřený v zahradě u plotu.

Večer někdy sen, v noci embolie,
tiše se suneme po svahu níž.

Déšť dělá důlky v mazlavé hlíně…
nad ránem vyplaví pohřbenou veverku.

Někdy jen smutně celé dny uklízíš,
hodiny skřípou… kola na štěrku.

(Pohled z kavárny v Bath)

Proud

Janovu sochu odstavili
na balkón, v ruce jí
hoří cigareta.

Různé dny míjejí.
Světlé i temnější, teď
koncem léta.

(Staré a jiné časy)

Poslední zápas za Lužánkami

Vyjít z domu v pět.
Přelézt vratký plot.
Strhnout náplast,
strupy města,
rudá jizva nad Lesnou.

Stoupnout si
do středového kruhu.
(Kolem těla rotují
zapomenuté, splasklé míče…)
Heliocentrické stání.

Zánik všeho,
koroze jmen, rez tváří,
ročních dob.

V malém vápně hopsá kos,
sítnice se napjala
a praskla…

(Hubená stehna Twiggy)

U Brichtů

Nad hlavou
Tichého klauna
levitují galalitové koule…

Hledím do 20. století
skrze prasklý lavor:
v průjezdu stojí
Nezval v plášti.

Pod pláštěm Prsy
Tiresiovy, tiskne je
brněnský Jícha.

Prší na vchod
Barvy laky.

(Hubená stehna Twiggy)

Ztracené rytmy

Courati se prázdným domem,
jehož čas se naplňuje.
Podali mu prst a zmizel
jeden krásný, dlouhý věk.

Možná ještě přijde bouřka,
možná, že se zvednou vody.
Hmm… to řka, jsem poposedl,
uvolnil tak místo jiným.

(Hubená stehna Twiggy)

srpen je měsíc létavic
více léta už nemožno si přát

stín na vlhké zdi
noční květina odpařená žárem
hasnoucího dne

za garáží bliká lampa

(Hubená stehna Twiggy)

Noční hovory

Dopil jsem vavřince, polkl sliny sladké.
Měsíc plul pomalu ve tvém vlhkém žlábku.
Spatřil jsem v tobě hvězdu jako v jabku.
Byla jsi rozpitvaná. Četl se Handke.
Ráno jsem v posteli našel čísi lebku.

To u nás ve vsi zastřelili koně.
Noc, miliony hvězd, stromy třásly se vonět,
a to byl čas, kdy Potěrbjanské Selo,
propouštělo do nebes. (Tenkrát se ještě smělo
zakopávat pod jabloně.)

(Decimy)

. . .

Světla vozu, hučivé tření pneumatik o asfalt.
Nade mnou hrad Bítov, tisíce let rozpuštěných v půdě,
anděl zachyt´ faráře Tallhoffera, právě vyrážíme
v maringotce citů a nálad na nějaké nové místo,
pneumatiky vzdychají temně jako vzdálený splav.

Probuzen, ráno scházím stezkou dolů k vodě,
rybáři hledí na kolébání splávků, lhostejní
k tajemství říční hladiny, již nikdy zcela neprostoupíme.
Neprostoupilo ji zcela ani nahé bílé tělo jisté Ireny,
tělo z kříšťálového studu, ale jen zpočátku…

(Decimy)

Noční báseň

V zrcadle se odráží kus protější stěny,
mrtvá dívka z aktu nesvede být tichá.
Bývám tolik sám, až kvetou ve mně steny,
pomalu otevrou mne do kalicha.

Slast pučí, chlípí se něžný plátek břicha…
Výstava houstne, matní rám obrazu,
nad hřbety knih mih´ karabáč se světa.
Jsem hloupý holub, který neodlétá,

na římse času zobu města kosé útvary.
Čtvrti lásky z lat, rozvaliny chmýří,
jsem hloupý holub, který míří
k cíli poslepu. Vede mne pud starý

nejméně tisíce, spíše však milióny let:
na vlastním zániku mlčky se podílet.
Zatímco vyžínáš chodníček k rakvím,
já sotva brvou hnu, ale i tak vím,

že černou pohromu nezničím ničím,
že mrtvý anděl nám nikdy nerozsvítí.
Navzdory skepsi té ve spárách klíčím…

Navzdory vědomí oddávám se žití.

(Tání chůze)

Na okenním rámu

Na okenním rámu ještě dodoutnává prach,
chladný proud omývá staré pavlače;
tvůj poslední záchvěv, poslední stah –
a na zdi proti posteli stín sedícího apače.

Nahý mladý apač zpívá, nebo pláče,
další ráno v Římě na via Chiapucci.
Nedovřeným oknem vstoupí lysé ptáče:
spi, na malou lásku stačí malý sup.

(Tání chůze)

Hřbitov v Marině

Jak rozlišit ty dvě: chvíli cennou, chvíli bezcennou?
Tancují v reji plošně obsáhlém…
Hodiny zírám na gekona, čekaje,
                                            kdy se nohy lezce hnou,
je vedro… a kdesi v hloubi pod sálem

leží řady těch, již strnule civí před sebe.
Společně hledáme nevěstu bez věna.
Průvan proudí dutinami lebek, nebe
rudkou maluje svoje tahy; sen-noha dřevěná.

Gekon se asi pohne, až mě odsud vyženou;
já nedočkám tu chvíli kýženou,
a mizernou mi bude útěchou,
                                            že věděl jsem už za života:
Chvíle jako taková je neúprosná kóta,

o niž se dá bojovat jen bez pohybu, v tkvění.
Jen totální nečinností umořit lze čas.
Proč ledva zrozeno embryo hloupé pění,
nožičkou ťukajíc na mrtvého v nás?

(Tání chůze)

–  –  –

Martin Reiner, autor fotografie: Petr Novák, Wikipedie

Martin Reiner, autor fotografie: Petr Novák, Wikipedie

Martin Reiner (*1964, Brno) je básnik, prozaik a nakladateľ. Vydal zbierky básní Relata refero (1991), Poslední rok (1995), Decimy (1997), Tání chůze (1998), Staré a jiné časy (2002), Pohled z kavárny v Bath (2007), novelu Lázně (1998), výber fejtónov Plachý milionář přichází (2008) a román Lucka, Maceška a já (2009). Bol zaradený do niekoľkých antológií českej poézie. V edícii Backwoods Broadsides Chaplet Series (Ellsworth, USA) vyšiel výber textov zo zbierky Staré a jiné časy pod názvom Where is the urn? (2005) a v edícii Art Bureau (San Francisco, USA) výber textov zo zbierky Pohled z kavárny v Bath pod názvom No Through Road (2007). Viac o autorovi na jeho webovej stránke: martinreiner.cz.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s