Básník Ticho: Neuroromance (I., II.)

I.
Měsíční dharma, Noční revoluce, Nacht Drang. To všechno byly kódy pro tajnou misi Fénixova bratrstva. Stupňovaný režim utajení byl natolik přísný, že nikdo z bratrstva nevěděl, kdo je mezi členy mise, a sami misionáři nikdy neměli jistotu, zda je jejich tušená účast v misi skutečná a není jen fingovaná.V každém případě museli realitu tajit i před vlastními idoru.
Historie Fénixova bratrstva byla předmětem zamlčovaných dohad a utajovaných virtuálních smečí. O tom, kdo stojí v jeho pozadí, se nemluvilo ani mezi fotonovými spiklenci. Nebudu vás napínat, není na to čas a nejsou na to v krabici raťáky, nemám na to náboje – v pozadí Fénixova bratrstva stál odjakživa Číča. Přesně tak to bylo, nebo to bylo úplně jinak. Než začne reklama na meziušní vývar, chci o něm sdělit víc. Byl to nejlepší týpek, jakého jsem kdy poznal, a i Kladivo Gregor by si raději zlomil ruku, než aby mu skřivil implantát, a sám google dobře ví, co je Kladivo Gregor za mosazné hovädo, a že na rentgenovém snímku jeho mozku se s pravidelností reklamní pauzy objevuje bacanovský biceps.
Než to znovu pustím od začátku – Číča opravdu nebyl polonahý vládce orchestru bukaček ani magnátní oligarcha, ani si nehrál s plyšáčkem ušáčkem v televizní superstar – to bych vám prostě nevysvětlil, ale bylo na něm něco neposkvrněného. Věci kolem něj se dávaly samy do pohybu a běžné události získávaly v jeho blízkosti zásadní význam osudových momentů. Slogany, skeče a hlášky, když prozradí, že to býval anděl národního sportu, hokejovej panelákovej king, vládce všech gangů města a král ještěrů a ještěrek, ani tak nikdy nepochopíte čarodějnou podstatu jeho čistý, dobrý duše, vděčně milující svět a odpouštějící svým soukmenovcům ošklivost.
Korunovaná kocourkatě sametovou tváří a modelovou hlavou, která se neztrácela v temenu, ale kterou by jste si v temnu antického oddělení Louvru spletli s každou druhou sochou, mohla si to jeho omračující fyzická krása dovolit bez laciných komentářů virtuálních farizejů. Měl oči vysoký srnčí hnědi a víc nedám a vydobřevíteproč, protože mám svý odevzdaný a trochu křečovitý ruce zapikovaný v zafrakovaných poutech, který nejsou virtuální, ale vyrobený z pravýho kosmickýho titanu, a to fakticky není alpaka. Jakmile se vám jednou zaříznou, a ten pocit asi důvěrně znáte, zůstane vám po nich věčná památka. Po pár dnech připomínajících staletí si na ně možná zvyknete jak na kamenný zuby, který vám jednou zůstanou jako památka na rvačky pierotů s amantama.
Okovy se stanou součástí těla, a kdyby vám je někdy sundal Jack Rozhazovač, aby vás trochu poladil, aby vám to nandal, cítili byste se bez nich tak trochu jako neřád nebo vysídlenec, a pocítili jistou, dejme tomu, úlevu, až by se zacvakly zpátky do krvavý rýhy na zápěstí.
Ale vysílat s titanovýma poutama na rukou z telegenerátoru ukrytého ve falešném tumoru do subatomárního paměťového zdroje šifrovanou zprávu není příliš uvolňující, ani to není jungiánsky úplně košer, nebo jak to naznačit, aby jste mě pochopili, nijak zvlášť zvěrsky. Kromě toho musím dávat pozor, aby zpráva nepřekročila maximální počet znaků včetně mezer, protože v tom případě by ji subatomární paměťový zdroj uložil stopro jako zkolomenou, a co to znamená pro operace s daty, vím jako nitroastronaut moc dobře, nebyl by to lichotivý výsledek. Nerad bych, aby jste mě na druhé straně galaxie posílali s pěnou v uších do kosmu, do tmy nebo do ticha, a proto budu stručnej jako virokat. Protože, když si budu myslet, že režim ve vězení nikoho nepřekvapí, bude to procesorová pravda: ráno megavopruz buzerace, džastpruda a sepsouvačka, podsouvání pohnutek, podřezávání keporkaků a další hity. Nekonečné hodiny nezticha, v rádiu rachot v srdci. Potom tradiční deletizace – lepení obálek, krutá lekce z dějin vězeňství a věznitelství. Mezitím akce kuřárna. Dvě hodiny, kdy je 84 vězňů spolu v jedné místnosti o velikosti asi 2×3 metry. Popsat, co se tu děje, by mě mimoděk rozplakalo, a to by zrušilo signál telegenerátoru. Je fakt, že obvykle nás z kuřárny vychází v doprovodu ozbrojených deprivátorů o několik míň, s čímž se v normě na lepení obálek vytřískaně počítá. Večer obligátní mučení chemikáliemi a elektrickým proudem a potom virtuální bičování. Pro ty, kdo úplně nezešíleli, se pět minut před večerkou otevřou cely uzamčené celý den šejnokem. Ti štastnější si mohou vzít do pelechu propašovanou tabletu unicodu nebo hypnopointu, ale tím bych vám na druhém konci galaxie jen zbytečně motal hlavu. Tady, na obávaném čísle 14, před kterým se krčí bolestí všichni psanci vesmíru, je všechno jinak.

II.
Logem tajné mise Fénixova bratrstva byla Sunstar Sluncehvězda a její tajnou zbraní byla Stříbrná síla. Dobrý námět na román. Posvátná technošamanská droga, jejíž absolutní účinky na svět myšlení a vnímání znal každý stejně jako trestní odpovědnost za její zneužívání. Neobyčejnému lidskému mozku za velmi neobvyklých a přitom celkem jednoduchých okolností propůjčovala kosmické vědomí. Umožňovala mu nastavit optiku vnitřního zraku na přesnější místa v centrálním nekonečnu. Dovolovala mu orientovat se v čtyřrozměrném nesmíru, projít bránou času, zapomenout na cejch konvergence, porozumět si s měkčí tužkou, s legendární 8 HB. Byl to název písma. Byl to bojovník uprostřed těla. Druhá krev. Třetí oko. Čtvrtý ucho. Pátá ruka. Šestý smysl dějin. Sedmý život. Osmá věc. Devítina času. Cena vesmírné krve převyšovala cenu zlata na černém trhu v Černý labuti nejmíň dvakrát. Cesta, jak Stříbrnou sílu získat, byla obvykle nesnadná i pro nitroastronauty. Byla začarovaná a prozrazovat ji nebudu ani teď, kdy mi každou vteřinou hrozí smrt a násilná koroze bronzu.
Misionáři Fénixova bratrstva pracovali v ministerském utajení a v podloudných cosmoshopech – které byly plné barakúdů a existovaly již mimo relativní prostor prakticky jen v zobrazených světech – se scházeli s fastfoodovou bohémou a s delfíními ochodníky s hvězdnou tříští, jíž někdy říkali nukleární výměna dat nebo instantní děd vševěd i nitroastronauti s pověstí nedotknutelných androidů cestujících nekonečnem; cosmoshopy byly svědky nejednoho klasického kasovního trháku s námětem obchodní výměny. Nitroargonauti brali Stříbrnou od poslů z tajných laboratoří alchymistických dílen, které recept na vzkříšení kamene mudrců ukrývaly od XIII. století, století tyglíku.
Někdy se zdálo, že získávání perleti je součástí časoprostorových smyček řetězce nevyzpytatelného protofilamentu, obsaženého v nestabilním pojmu vnějšího světa definujícím rozkazem: musíš to dokázat! – cesta připomínala velmi postmoderní putování za puklinou osudu; vstupy se měnily v entery a levely, pozdravy a hlášky v passwordy slovních víz. Ale každý nitroastronaut na to musel mít, musel umět podnikat napínavé cesty do nebezpečných hlubin džungle velkoměsta, musel mít na to, aby mohl zaplatit poslům, riskujícím denodenně život. Musel popelečně dokázat držet píst. Ostatně, alchymistické dílny tu byly dřív než Fénixovo bratrstvo a že jeho příchod byl předpovězen vědmou, znamenalo jen to, že alchymisté měli dopředu připraveny podmínky, za jakých byli ochotni kámen mudrců vzkřísit, množit a prodávat; pod obchodní značkou Stříbrná síla, ovšem.
Konkurovali kriminálním gangsterům, jejichž cílem byla kořist a zisk, a kteří kolem sebe nesnesli nikoho, komu nemohli poručit úplně všechno. Pro kosmickou sílu, pro kouzlo obchodního ruchu, ale ani pro pronikavý životní styl fastfoodové bohémy neměli příliš porozumění. Kdybyste se jich zeptali, co je to kosmická síla, byla by to vaše poslední slova v životě. „Jebu tvojí kosmickou sílu,“ zahlásili by hustě jako v televízi s Bohdalkou a vystříleli by do vás zásobník ze škorpionu. Ani životu zřejmě moc nerozuměli, protože jejich satanský způsob bytí měl obvykle jen jeden rozměr jsoucna: postřílet všechno živé kolem sebe a pak si ustřelit palici.
Pokud se to bude v procesoru lámat, musím dodat, že každý nitroastronaut obvykle přesně věděl hodnotu, kterou měl na potenciometru s destičkovým zdrojem nonius konfirmace. A taková informace měla pro každého, kdo znal perleť, cenu života. Protože Stříbrná síla měla oči, dýchala, byla to absolutní Věc. Mít ji v rukou bylo jako mít v rukou zrcadlo světa. Ale neznat nonius konfirmace mohlo Stříbrnou sílu rozhodit, rozbít její nevyzpytatelné účinky, ušít na sebe kosmický bič. Proto byli nitroargonauti celkem v bezpečí. Protože dokázali z vůně a třpytu krystalů jednoznačně určit prstenečnost a další vlastnosti kamene mudrců a jak s ním za daných a nejiných okolností zacházet, aby někoho nezabil nebo nezničil, jako čarující svět velmi zvláštního druhu. Zcela jiného slovního druhu byl fakt, že dost nitroargonautů pocházelo ze Zámku, kam se mohli kdykoliv vrátit, a který, jak by bylo dobře vidět na zabetonovaných mrtvolách, měl rovněž svoje možnosti jak regulovat trh. To působilo jak uštknutí hadů na gangstery, kteří byli fascinováni jedinou věcí na světě: nepřekonatelnou mocí Zámku. Ta je dokonale hypnotizovala v kterékoliv roční době kteréhokoliv režimu a to z nich spolehlivě dělalo žužu punťánky, neschopné jakékoliv stranickonomenklaturní střelby, byť za obvyklé okolostejnosti. Tím byli nitroastronauti v relativním bezpečí, mohli se koneckonců v případě potřeby „domluvit”. Poslové perleti na tom byli mnohem hůř, ti kouzlo Zámku zuřivě postrádali i s nesmrtelným odhodláním survivalu. Kluci ze Zámku si zapínali kalhoty úplně jinak než ostatní z kosmický rachoty a vůbec na nich bylo hodně zvláštního. Měli zvláštní duende a bylo na nich něco nespoutaného.

–  –  –

Básník Ticho, autor foto: Ondřej Němec, Knihovna Václava Havla

Básník Ticho sa narodil 4. 1. 1973 v Slanom. Maturoval na Strednej poľnohospodárskej technickej škole v Rakovníku (odbor pestovateľ rastlín). Po rekvalifikácii na Masarykovej dopravnej škole pracoval ako signalista na železničnej stanici v Slanom (v železničnom zbore mal hodnosť výkonný technik) a mal mnoho ďalších zamestnaní. Cestoval po Európe, žil a tvoril v squate Milada, teraz v domácnosti. Od roku 1997 píše experimentálne a konceptuálne noviny poézie Noc, ktoré tiež vystavuje (v Prahe, Olomouci i v zahraničí). Pri verejných vystúpeniach sugestívne recituje svoje básne a spieva ukážky z opery Veselý Doškář. Jeho najväčším úspechom bolo 2. miesto na Slampoetry v Kladne (2012). Od roku 2000 je redaktorom časopisu Babylon. Štúdie a kritiky píše pre časopisy Babylon, A2 a Tvar. Publikoval tiež v Revolver Revue, Psom víne, Souvislostech. V roku 2004 napísal pre divadelný súbor Ježek a Čížek hru Pekarolla aneb divnohra. Napísal aj doslov ku knihe Stanislava Vávru Vzkazy na účtence (Biru 2012). Používa množstvo pseudonymov (oi. František Frances). Bibliografia: Básnik Ticho (básne, vlastný náklad s podporou M. B. 2000), Artcore (prózy, vlastný náklad s podporou M. B. 2003), Růže pro Miladu (básnický román, Squat 2004; Concordia 2008), Pramínek bajtů (technobáseň, 7edm 2006; Theo 2006), Obchodník s nocí, narcis a netopýr (básnický román, vlastný náklad s podporou M. B. 2011), Malá kniha Noci (básne, vlastný náklad 2012).

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s