Básne: Viktor Špaček

Co vlastně člověk přesně dostane, když má děti?
A když něco dostane, nosí si to pořád sebou?

Sedím ve vlaku na nádraží a dívám se na mladou ženu,
která jde pomalu kolem vagónu.
Má dozadu nataženou ruku
/kterou ale vidím jen po loket/
a z jejího unaveného, rozmrzelého výrazu
nedokážu rozpoznat,
co v ní drží.

Může to být ruka dítěte.
Ale také těžká jezdící taška.

Obklopený

„Neser se mi do života?“

Stojíš ve svém pokoji obklopený věcmi,
z nichž jsem každou koupil a instaloval já.
Chodíš do školy, na kterou jsem tě přes známé
/abys o tom nevěděl/ protlačil také já.
Zatínáš šestnáctileté pěstičky,
o jejichž stáří jsem se s tvojí matkou dohodnul já,
vraštíš obočí, které máš po mně
a bezelstně a vážně mi tu říkáš

„neser se mi do života?“

Kdo všechno tady bydlí

Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane.

Tady, vedle koutu, ve které mě tolikrát nutila klečet,
hned vedle koberce, pod který jsem tolikrát schovávala vařečky,
když mě chtěla seřezat.

Až dnes v noci, když mě probudil výkřik
a já šla do její ložnice, kde jsem poprvé uviděla
to stvoření.

Leželo v její posteli schoulené do klubíčka,
bez těch obludných chůd rodičovství
bylo úplně malé,
ruce mělo bezbranně pohozené kolem hlavy
a šedesátiletými, buldočími ústy
mojí matky
dětsky kvílelo ze spaní.

Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane,
že tady budu mít s někým soucit.

Ale to jsem také ještě nevěděla,
kdo všechno tady
                   bydlí.

Podle hmatové mapy

Sousedé? Všechny ty zvuku od nich, všechen ten smích, pláč,
štěkání a nadávky většinou vnímám jenom jako rušení, drobné narušování
čehosi hlavního a velkého, čehosi, co se odehrává tady u mě v bytě.
Jenomže co když tyhlety zvuky nějakého silného, na mně nezávislého života
nejsou jen rušení? Protože – co když se to hlavní
neodehrává tady?

Ano, občas mě napadne, že – i když to podle hmatové mapy tak nevypadá –
svět nespočívá v tom, že by se kolem mého obrovského dvoupokojového bytu
rozkládal malý šestipatrový dům…

Akvárium

Nálada jako v Sušici v neděli odpoledne.
Všechno je prosáklé nudou a prázdnotou.
Spíše splývání než plavání, nejvíce malátné,
lhostejné visení.

Umíralo se tu na plísně.
Jedly se tu mrtvoly.
Žraly se tu matky a děti,
matky mrtvé, děti za živa.

Ale teď se tu jenom tak visí a splývá,
marně se tu poplavává po příliš známém prostoru
a mě vůbec nenapadá,
                      co by ty ryby mohly dělat jiného.

Událost

Před domem sanitka.
Modré světlo.
Nikdo nikde není vidět.

Všechny dveře domu otevřené
až do prvního patra,
kde je byt
s dveřmi dokořán.

Tak strašně, bolestně, bezbranně
byt nabízí všem
              svoje soukromí,

svůj zranitelný vnitřek.

–  –  –

Viktor Špaček, zdorj: kruhautoruliberecka.cz

Viktor Špaček, zdorj: kruhautoruliberecka.cz

Viktor Špaček (*1976, Praha) je výtvarník a básnik. Vyštudoval sochárstvo na VŠUP v Prahe, ateliér Kurta Gebauera. V roku 2007 publikoval zbierku básní Zmínky a případky (Literární salon) a v roku 2010 zbierku básní Co drží Nizozemí (Fra). Jednotlivé básne mu vyšli v angličtine, francúzštine a taliančine. Jeho básne vyšli aj v talianskej antológii mladej českej poézie Rapporti di errore (Petr Král, Mimesis 2010), v anglickej antológii From a terrace in Prague (Stephan Delbos, Litteraria Pragensia 2011) a tiež v antológii Nejlepší české básně 2011 (Petr Král – Jan Štolba, Host 2011). Viac o autorovi na jeho webovej  stránke: viktorspacek.cz.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s