Rozhovor: Pře přesnosti

Rozhovor Luboše Vlacha s Jiřím Kačurem.

–  –  –

Jiří Kačur o sebe: „Narodil jsem se r. 1965 v Bruntále – z otcovy strany jsem Rusín – z matčiny snad Moravák – pradědeček přibyl do Kyjova z Polska – babička z otcovy strany porodila snad deset dětí. O sobě – budižkničemovi, jen toliko, nikdy jsem moc nepracoval, až poslední dobou, hrůza, zbytečná existence, která ani neví, jestli má či nemá věřit v Boha. Poslední dobou věřím a ani sám pořádně nevím proč. Dnes pobývám v Praze, která mi připadá stále tak cizí, jako když jsem do ní přibyl. Proč a kdy není podstatné. Mám tam antikvariát.“

–  –  –

L. V.: Začneme PŘESNĚ tam, kde jsme minule skončili?
J. K.: JEDNO PŘESNÉ TVRZENÍ TVRDÍ, ŽE MUSÍ EXISTOVAT NĚJAKÝ NEPŘESNĚ URČITELNÝ NEJMENŠÍ ROZMĚR – ALE POUZE V PŘÍPADĚ, JE-LI TÍM URČOVATELEM LIDSKÝ DIVÁK.

Úúú – a tady hned zakopávám o ZA kopaného psa “bezrozměrného bodu”; ani se tomu kopanci za nedivím, jakožto divák mám totiž rozměrnou zornici a ta se kolem a kolem vyznačuje tím, že má nějaké před a nějaké za, mezi kterým se koulí či z něhož se vykuluje. Nejsme, drahý pane Kačure, s vyloučením věčnosti a neveřejnosti, pořád ještě (ne-li už, či opět) nezměrní? Zákonitě?
Přesnost je přesnost, jenomže nikdo pořádně neví, co to je – NAD ABSOLUTNÍ PŘESNOSTÍ – TEDY PŘESNOSTÍ JAKO TAKOVOU – TOU NEJPŘESNĚJŠÍ ZA VŠECH PŘESNOSTÍ – TEDY NAD TÍM, JESTLI JE ČI NENÍ SOUČÁSTÍ OBJEKTIVNA, PAKLIŽE NĚJAKÉ JE, pokusím se zjistit jaké…

Přesnost vnáší řád. (Ovšemže do něčeho, co je i bez tohoto – čerstvě nastoleného – řádu už beztak nějak organizováno). My se snad toho měření a poměřování v životě nezbavíme, jsme přesně tam, kde jsme už byli… Teď jde o to, zda přesnost jako taková je vůbec představitelná, natožpak reálná. Zde je PŘÍSNOST nezbytná a použití měřítka vyloučeno. A záměr té instance?
Rád piji instantní kávu, ale nikoli v různých institucích, jejichž přesný chod připomíná přesnost guillotiny, jste-li do ní ovšem správněuložen a je-li její břit nabroušem s nejvyšší možnou dosažitelnou přesností kontrolovanou přísným okem starého dobrého známého pařížského kata Samsona, o jehož přesnosti v provádění popravčích úkonů nemůže být nejmenších pochyb, kdežto o přesnosti jako takové může vzniknout pochyba nejedna, protože přenost rozebíráme jako pojem či konstrukt našeho – kdoví jak přesného rozumu – ale pokud bych měl stále přihlížet k pochybným mohutnostem tohoto rozumu, což je příklad instance svrchovaný. Ač je to mnohdy instance více než pochybná, jen díky ní a v ní je jakékoli uvažování teprve možné.

Instance svrchovaná? Ve jménu přesnosti? Termín přesnost je uvozen předponou pře (=skrz, přes, k); v “přesnosti” je skryta jakási nadsázka, v krásné literatuře se této nadává “básnická licence”, tzn. že veškerá “proměnná” se anuluje tzv. společným jmenovatelem, ale jelikož jde o metaforu, přesný význam slova “přesnost” je čerstvý; tj. platný SITUAČNĚ AKČNĚ, dle etymologického slovníku přesný: přesnice – nezkvašený, čerstvý, mladý, svěží (= čistý, nezkažený); dnešní význam (vlivem kontaminace slovem přísný) je správný, souhlasný se skutečností.
Přesnost jako taková byla zdánlivě smetena ze stolu kvantově mechanickým smetáčkem a jistě oprávněně, neboť náš fyzikální svět musí bezpochyby mít nějaký nejmenší prostorový a časový konec, k němuž dohlédnout prostřednictvím běžných optických aparátů není možné, leč dohlédat tam lze takříkajíc spiritisticky – a samozřejmě zjistíme, že při tak malých rozměrech je dosažení nějaké přesnosti – absolutní – vskutku nemožné. Ale nicmi přesto nebrání tvrdit, že absolutní přesnost je – samozřejně nikoli pouze v podobě nějakého nezpochybnitelného matematického tvrzení jako třeba, že k tomu, abychom mohli vyslovit nějakoumatematicky platnou větu, musíme být schopni vytvořit tvrzení, že z A plyne B – pokud bychom toho nebyli mocni, končíme s matematikou. Jen si zkuste dohlédnout až na konec prostoru. Stačí k tomu velice málo, protože ten přeci máte všude kolem sebe – bude lépe dáme-li si instantní kávu – vaše kroužení kolem přesnosti, míry a měřítek mne opět ponouká k soustředění a nutí mne opustit lajdácké myšlenkové poletování.

Bezva odezva – právě jste mi prozradil, že přesnost je v dohledu. Lajdat, původně landat, značí potulku. Ovšem v rozměrech a poměrech je nutně každý tulákem (land/streicher), také já těkám, odněkud nikam… mířím, tj. měřím (odměřuji kroky, okamžiky a roky…) Teď už jen zbývá doběhnout horizont… zvolit vhodný optický vercajk, nebo-li nářadí, tedy přesněji pořadí (tj. posloupnost kroků, postup, metoda) a za/míříme rovnou k ní. Ano, znovu míříte dvouhlavňovkourovnou na míru (mířit a měřit jsou dvojčata.) Analogicky je přesnost spjata s přísností (bez disciplíny to asi nepůjde)- vidění stává se věděním. Přitom jde o různice. Synonyma to nejsou.Podmínkou přesnosti je rozlišení. To mi však neříkejte dvakrát… neboť ty různice jsou sešněrovány právě tou provázaností opaků. Rafika vždy ukáže, kam se narafičí. Poletování má výzkumnou roli, což mnohdy bolí.Nepopírám, že metrologie je frajeřina, hlavně když je účelně akpikována, např. takový bezpilotní (nejlépe”neviditelný”) bombardér umí zaměřovat jedna báseň, to fakt nezůstane kámen na kameni, hopsa hejsa úrááá avant/garda…
Jistěže můžeme a zajisté musíme dojít ke zjištění mnoha odlišností a také mnoha shod z nichž ta nejpřesnější patrně bude, že metr je metr a žemetr, jakožto délková jednotka je vždy do sebe zavinutá identičnost a identické cosi je se sebou vždy přesně, naprosto přesně, totožné. Jaké míry a jaké metro mám ale použít? Ohlédnu-li se dozadu,vidím řetězce slov a vět a ohlédnu-li se vpřed vidím zase slova a na přesnosti slov a jejich použití záleží správný výsledek mého měření. Není přesnost také slovem a nestojí v mém vědomí před samou přesností? Přesnost jako slovo je tímnejpřenějším, co si snad mohu představit – napíši přesnost a mám opět přesnost, ale pokusím-li se to slova obdařit nějakým významem, začínám panikařit.Význam přesnosti by se měl skrývat za nějakou přesnou definicí – bude-li nepřesná, bude nepřesný význam přesnosti a mé usilování bude nepřesné a marné. Jsem ale vůbec sto podat jednu naprosto vyčerpávající defici přesnosti? Kam mám jít hledat tu svoji přesnost? Patrně bych se měl jít ptát matematiků a patrně by se mi od nich nějaké definice dostalo. Pokud by mi nepodali definici, jistě by mi podali několik poučných příkladů, ale sotva bych se od nich dozvěděl, zda byl vesmírvyměřen podle těch nejpřesnějších měr. Pro začátek se musím spokojit s intuitivním chápáním slova přesnost. ŘEKNĚME TEDY, ŽE JAKSI VÍME, CO TO JE.

Jaksi tomu věříme – že měříme. Třeba věřím na důvod a nechápu původ. V čem se liší to, co vím, od toho, čemu věřím? Vím, že jsem se narodil, zbytek je pověra? Co víte?
Vím, že musím umřít – zbytek je víra.

Vím, že musím, nebo musím, protože vím? Aby to vzalo konec, musí to mít začátek. Pokud víte, tak víte co? Vemte pásmo a odměřte startovní čáru, kde to počalo. Ne početí, ale počínání početní. Snad bude přiměřenější začít u té instantní kávy a důkladně prošetřit INSTANCI. Je to nákyp, náplň (pleróma)? Nebo lučavka (effervescens)?
Zkoumejme důsledky následujícího tvrzení: Vesmír byl vyměřen s největší možnou přesností. Znamená takové tvrzení vůbec něco a pokud ano, neposouvá nás tam, kam bychom se nikdy nechtěli dostat – totiž k tupé předurčenosti – předurčené ovšem naprosto přesně? Myslím si, že přesnost a svoboda nejdou proti sobě, ale že se podmiňují. Ohlížím se dozadu a vidím slova – pohlédnu dopředu a opět slova – hrůza…

Naprostá přesnost rozhodně nesmí být tupá a pokud už má být, tak nutně (!) naprosto přesně. Afirmativní psychodynamika předsudku je příšerná! Zachraň se kdo… uteč!?
Ovšem kam? Do minulosti – do budoucnosti – do filosofických fantasmat či tajuplných příslibů?

Kam? Prostě dál v dál. Do světa tzv. objektivity těžko. To byste musel odseparovat subjekt od objektu, na to je však i věda krátká. Tedy do světa fantazie? Jen v případku korelace s tzv. reálnou situací. Která to je? Freudův “princip reality” vede k pudové gratifikaci (gratifikace = uspokojení z provedené činnosti). Když však dotyčná není po ruce, tedy babo raď…
Koho se mám zeptat na cestu a směr?

Pořád dokola – kdo tomu odolá? Spol/léhat na kognici je jak slova se zříci. Snad je i dobře, že člobrd neví kam, jinak by měl (dříve či později) tendenci otočit to jinam. A jelikož lidočiny nejsou řízeny kognitivně, nýbrž nereflektovanými emočními stimuly, je človík navigován činy osob blízkých, ty jsou naopak a synchronně ovlivňovány tím subjektem, který ovlivňují. To je ta výšejmenovaná provázanost/spjatost.
Zde zůstávám stát v rozpacích – kdo že to tady vlastně stojí -já- mé vědomí – a tady se asi musím ptát na to rozpouštědlo. Dobré rozpouštědlo rozpustí téměř cokoli – dá se nějak rozpustit ona (kosmická) jablečná náplň?

No samo, žaludek a střevní systém si s tím už nějak poradí. Ale rozpustit subjekt, abych se dostal na kobylku objektu, je samozřejmě pseudořešením. Takže rychle k mikroskopu, ten je taky rozpouštěčem, teoreticky by se měl nacházet v něčem…
Stojím nad propastí minulosti a utěšuji se slovem věčnost – ale udělal jsem chybu, začal jsem tu věčnost rozebírat a přestala mi dávat smysl, protože jsem v ní nenašel možnost – možnost jako takovou – a rychle jsem od ní odvrátil zrak, ale stále nevím, kam mám utéci. Zůstávám tedy raději na místě a říkám si, že všechna místa jsou nakonec stejně špatná, takže proč bych měl někam chodit – leda tak za svým mikroskopem, abych se s ním pobavil o zázraku zvětšování – nahlédl jsem do něj a zahlédl DNA – ale tuším bezedno.

Vyhodil jste metafyziku ze dveří a ona se vám vrátila oknem se sedmi ještě horšími. Zvěst zvětšení: “Nezůstane kámen, který by nebyl rozmetán.” Ať už je to omyl, nebo nepřesnost, či dokonce ultrapřesnost, vztahy MEZI jevy neanalyzuje fyzika ani metafyzika, nýbrž METAPSYCHIKA.
Myslím si, že na pravdivost všech opravdových matematických tvrzení a vět se můžete přesně spolehnout a v jejich případě si také můžete skutečně říci, že něco víte – ale takových záležitostí je bezpočet – víte, že jste – nepochybujete přece o svém vědomí a víte toho skutečně hodně – celý smyslový svět leží před vámi ve své evidentnosti a neskrytosti – víte o něm, ačkoli ho mnohdy nezcela přesně vnímáte – ale horší to začíná být u všelijakých vysvětlování smyslově vnímaného světa – tady sice mnohdy myslíte, že víte, ale kdoví, jak to opravdu je…

Opravdu kdoví, ale je to souhlas s tím, co si myslím, že myslím, což je základem identity; identity určitého měřítka, které pokud je pod namířeným mikroskopem/teleskopem nepřiměřeně zvětšeno odhalí ne/patrné diference, které v teoriích fraktálových pak nabudou rozměrů obludných. A tzv. zanedbatelná nepřesnost může nadělat paseku, ne? Viz vysmívaný “efekt motýlího křídla” či ignorovaný “Ashův efekt”.
Jistě víte, že někde u Paříže je uložen etalon metru, vycházející z jisté přesné definice. Myslím si, že to místo se jmenuje Sevres, ale již vůbecnevím, zda-li se v tom slově Sevres píše nějaká čárka a kterým směrem by měla mířit. Mám totižmatný dojem, že francouzi používají těch čárek několik, přinejmenším dvě, ale ani tím si nejsem vůbec jist. Přímo tady na těchto čárkách je vidět,jak dobrým a spolehlivým nástrojem je lidská paměť a tak, po rozpačitém úvodu, začínám pochybovat, zda-li to vůbec byl dobrý nápad hovořit o přesnosti.

Jediná odpovídající přesnost, která mne napadá, je tzv. správná míra, tedy míra nešizená, žádná ošidnost pidiskopu, žádné Hubellovo tele.
Začal jsem tedy s hořekováním nad nespolehlivostí naší paměti a mohl bych v té lamentaci dále pokračovat a obrátit pozornost k mezím a schopnostem lidského rozumu, ale pochopitelně tak neučiním, neboť rozum, zkoumající rozum míří leda tak k nějakým tautologiím. Ani ta pěkně znějící věta není nic přesného, jak je vám jistě jasné – je to pouze příklad dalšího – určitě nepřesného tvrzení o povaze lidského rozumu, který určitě není dokonalý. V této souvislosti mne napadla představa naprosto dokonalého rozumu – ale vůči čemu bych měl onu dokonalost poměřovat?

Poměřovat dokonalost? Tu není třeba poměřovat, neboť dokonáno jest.
Nejasnost a nepřesnost. O jednom přeci jen příliš nepochybuji – chci-li se vůbec k něčemu vyjádřit, vyslovit, nezbývá mi nic jiného než začít řečnit anebo začít sepisovat či smolit své myšlenkové pochody a výsledek je zřejmý – řada slov a řada vět a snad právě tady je nutno začít pátrat po přesnosti — cožpak se o to již mnohokráte nepokoušeli onačejší hlavy než je ta má? Jen zvažte ty různé linguisty, gramatiky, logiky a také filosofy rozebírající a pitvající řeč ze všech možných stran. Úplně jsem se z toho roztřásl hrůzou, až mi můj pitevní perořízek vypadl na vykachlíkovanou podlahu privátní laboratoře – co už bych tady chtěl dalšího pitvat? Spolehnu se na své předchůdce a v klidu se pustím do volného přemýšlení – tak kampak mne dnes dovedou mé potulky – to snad ne – ale ano, ano – dovedly mne až… až k objektivní realitě – tedy ke světu, který jsem si určitě nevymyslel. Tedy ke mně samotnému – vždyť já jsem se přeci nemohl vymyslet vím, vím to sacra, že jsem co-objekt?

Určitě? Jistě jste si všiml, že slovo “určitě” určuje směr vnímání (čití) toho původního VNĚ. Tak mi tedy řekněte, nějak nemám chapadla, nechápu: jak se z anorganického stalo organické? Nebo – je ryba ve vodě, nebo mimo (vedle) vody? Co je URČITĚ, mělo by být přesně tak, ale v častých větách typu “V určitém případu…” slovo “určitě” označuje naopak to, co jisté není. To samé se děje se slovem “jistě”. Když je něco jisté, tak je zástupcem přesného. Ale když řeknu: “Jistým způsobem je to tak (či onak)…, tak ten způsob není znám, není uveden, je nejistý. Spíše než nějaká objektivita, je při/měřenější AMBIVALENCE.
Také objekt vedle mnoha jiných, ale to není až tak podstatné.

Jakpak ne? Co už jiného je tu k vidění? Nám se to oční pozadí bezohledně dere do popředí. Na to, co je vně, je však nějaký etalon houbelec platný, páč je to zkrátka nelida.
Po jaké přesnosti pátrám? Po přesnosti jako takové – nu to asi není dobrý nápad. Přesnost by měla být přesností něčeho, mezi něčím a především je důležité, kdo tu přesnost posuzuje, kdo po ní pátrá, pro koho je tak důležitá. Proto ji musím také hledat u sebe.

Přesně tak. I tak je to pří/měr vztahového rozměru plus metafora hranice, ani netušíte, z jakých pochází rodinných poměrů, za/měřujete se na rozměr, ale z metriky (matriky) nutně vyleze průměr… snaha byla.
Od jisté doby mne takové půvaby identity fascinovaly – foton je foton a ať to přeměřuji jak to přeměřuji, vždy vyměřím a změřím foton.

Přesnost je svůdná. Říkáte měřím, ale měří udělátko, čočka, neviditelný optický kabel, mašinka. Aparát měří separát, kukátko zapadá samo do sebe, nebo vykukuje (zoom). Bezohlednost dalekohledu je známa, ať je to za náma, k tomu názorně viz G. Didi-Hubermanovo povídání (“Před časem”) o tzv. transfigurátoru (česky se mu říká krasohled). Ten figuroval v 19. stol. v katalozích optiky “přesných přístrojů”. Teleskop (telescopage = prolínání, překrývání, srážka) proniká a násobí; mikroskop prochází mezerou, dělí, vnímá “hmotu jako rozptýlenost”. Tyto pří/stroje ó/všem zpochybňují přesnost lidského oka, bez kterého jsou k ničemu. Pak se však nedivte, že človík chmátne raději po takové starožitnosti, jakou je Písmo a tam si přečte: “Jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.” (Mar 4, 24) – a je po vtákách.
V čem se jeden metr odlišuje od druhého nespočívá v jejich identitě, ale v tom či onom pozorovateli. Jenom některý z nich přistoupí k oněm metrům a k měření metro metrem jako k sebepotvrzení existence absolutní přesnosti. Najde se mezi nimi jistě pochybovač pochybující o absolutních a přesných mírách a jistě bychom se od takového mohli dozvědět ledacos podstatného o subjektivitě veškerého poznání a tudíž také cosi o fundamentální nepřesnosti tkvící v samotném nástroji, totiž rozumu měřícího metr metrem.

Jistě! Kdo netouží po jistotě? Copak si pochybovač nedá za pravdu, tím že se zapře?
Tady vidím vrhací nůž – beru jej a s třesoucí se rukou jej vrhám k cíli, v jehož středu je napsáno slovo přesnost a opět jsem minul. Zkouším to podruhé a potřetí a zase vedle. Zkusil jsem se trefit pouze obrazně a můj nůž se chvěje přesně uprostřed přesnosti zabodnutý v písmenu s. Chtěl jsem tím říci, že přesný mohu být jenom v duchu? Že přesná může být jenom matematika? Anebo jsem tim chtěl říci, že zabývat se přesností je předem prohraná bitva a marné počínání? Měření je vždy subjektivní, protože ten, kdo měří, je vždy subjektem a subjekt je omylný a také jeho měření nejsou a snad ani nemohou být přesná.
Co jiného člověk má, než život? Proto také není většího hledače jistot nad člověka. Uvedu vám dva příklady mé prchavosti F = m. To – pro mne – znamená jistotu mé prchavosti. Proč právě toto vyjádření jistého přírodního zákona?
Potkal jsem na svých cestách také PŘÍRODNÍ ZÁKONY a vždy jsem jim uctivě ustoupil z cesty. Také naposledy jsem už už sestupoval z chodníku, abych jim uvolnil cestu. Střetli jsme se pohledem a zaslechl jsem – my jsme Pravda – a já jim vyrazil zuby a rozbil hlavu a nyní padám zbaven tíže. Padám již dlouho a jistě jednou dopadnu a lámu si přitom hlavu, jestli můj pád a můj dopad budou jenom prchavými okamžiky.

Zpropadeně pitné! Pád je odložen na pak. Každopádně může mít i zcela nečekaný dopad.
Můžu si přesto o přesnosti říkat téměř cokoli, třeba také to, že svět je přesně takový, jakým má být a dokonce se mohu ve svých představách o všehomíru vrátit k zastaralému obrazu všehomíra dobře a přesně jsoucích mechanických hodin a nemusím přitom vůbec být nějakým deterministou, neboť v samotném čase se skrývá mnohá možnost pro pošetilou nepřesnost…

Záludnosti zvolené perspektivy dělají divy. Za škraboškou značky IDEAL panika neví, jak dál. V různých částech kosmu se rafiky sunou ciferníkem různou rychlostí. Já také mohu být agnostikem, aniž bych rezignoval na zvídavost a k rozdílu mezi “věřím” a “vím” jen tolik, že dám přednost vlastnímu předsudku před sugescí okolí. Doufám, že se tomu ještě pořád říká integrita. Nepochybuji přece o svém vědomí…
Buď zcela přesně víte, že se jmenujete Vlach – a to já s takou určitostí jako vy určitě nevím, protože to přeci může být pouze nějaký záludný pseudonym nějak tajuplně souvisící s Vlachovkou, anebo v to pouze věříte a v obou případech máte pro svůj postoj nějaké důvody. Za prvé nějakýnezvratný důkaz a nemusí to ještě býtrovnou rodný list a za druhé to budou pouze nějaké matné stopyvedoucí k představě, že se jmenujete Vlach – může to být stopa vedoucí až k vlašským kořenům -samozřejmě, že za Vlacha si můžete dosadit Kačura a samozřejmě si můžete na chvíli požertovat s jeho příjmením a můžete si říci ještě něco jiného.Třeba – vím, že přírodní zákony platí s absolutní přesností, protože… věřím, že přírodní zákony…vím, že je Bůh, protože — věřím, že je Bůh,protože… Nu to je pár konkrétností, které nám vůbec nepomohly zjistit podstatu rozdílnosti mezi vím a věřím. Mám obavu, že čistě spekulativně se asi nikam nedostaneme a budeme si muset přiznat,že jsme lidé “z masa a kostí”, trpící a smrtelní a bohužel si toho ještě jsme vědomi, ačkoli mnohý z nás byl by raději jen čirým duchem a kdyby věděl co to je, již by jím s určitostí také byl, ale toby to musel nejprve přesně vědět. Co je z hlediska masa, krve a kostí věděním a vírou? Je jím snadveškerá suma doposud zaznamenaných vědomostí – ale kdo si ji bude vůbec schopen kdy přečíst. Napadá mne půvabný příklad a týká se slavného fenomenologa Husserla. Pozor, nejsem žádný fenomenolog a natož vůbec nějaký znalec fenomenologie – jsem pouze kost a krev, která by ráda věděla, jak to je s věděním, věřením –

– vědomím, měřením, zřením. To jo, akorát že i mistr tesař se utne…
E. Husserl byl muž, který rád psal a napsal toho hodně – nevím již přesně kolik, ale zaplnilo to celý archiv – patrně rozebíral tu svoji fenomenologi ze všech možných úhlů pohledu – zase ten úhel pohledu – až ji, podle mne, musel nakonec úplně ztratit z dohledu. Neplatí náhodou věta – čím více textu, tím méně vědění?

Kvantum šálí, neboť je JAKOBY (latinsky IN QUANTUM); také se říká, že více hlav míň ví… a rovněž, že “predikátový kalkul konstituční predispozice” (česky se tomu říká PŘEDSUDEK) je vždy o krok napřed.
Potom by musela platit další věta – žádný text – absolutní vědění.

Žádné dění – žádné vědění – žádné vně dění?
Pro někoho je svět text – nejúplnější vědění o tomto textu je právě celý tento text, ale v případě světa asi nepřipadá v úvahu jeho úplný přepis, je-li ovšem textem. Možná tak trochu (to opět záleží na úhlu pohledu.) Ať se na to dívám, jak se na to dívám – vědění se mi rozplývá ve víru, že mohu vědět, ale musím mít silnou víru, abych tomu uvěřil.

Aby to vzalo konec, musí to mít začátek. Začal bych u té kávy a důkladně prošetřil onu INSTANCI. Je to náplň (pleróma) nebo lučavka (effervescens)?
Vy si, pane, rád hrajete se slovy.

Těsně vedle. Nemáte ponětí, jak dalece jsem v postavení mimo hru. Nehraji si. Slova mnou doslova zmítají. Na předehry nemám kdy. Jsem doslova slovem. Vy taky, i ta ostatní těla, to je pravda celá. Slova brečí, jsou v křeči, ona si ustavičně protiřečí. Ale SLOVO není vězeňská cela!
Pokusím si tedy také pohrát a učiním něco, na co bych v normálním rozhovoru vůbec neměl čas. Otevřu si totiž na chvíli Akademický slovník cizích slov, který se nalézá v mé zaprášené knihovně a také jsem se při jeho vytahování ušpinil, neboť prachovka není v mé komoře k nalezení již několik let, ačkoli jsem při jejím hledání nalezl všechno možné, ale instanci určitě ne. Ta vynořila se překvapivě mému zraku na stránce třistatřicátéšesté a to mezi slůvky instalovat ainstant, kterážto dvě slůvka byla zarámována dalšími slovci – a to svrchu instalovaným a odspodu instantním a zde jsem pocítil hřejivé teplo známého instatního, tudíž rozpustného nápoje, totiž kakaa, a dobře vím, že jste čekal nikoli kakao, nýbrž kávu, kterou ovšem pijipravidelně, kdežto kakao jsem měl naposledy hodně dávno – snad jako dítě. U instance mne ovšem zamrazilo, alespoň zpočátku – posuďte to se mnou a pečlivě studujete své pocity:
1. úřad určitého stupně – práv. soud urč. stupně, stolice; 2.orgán kompetentní k provádění něčeho, rozhodující činitel; 3 – a tady je to konečně troche zajímavé – log. zvláštní případ k něj. obecnému tvrzení – tedy vesmír – je-li tvrzením jako zvláštní případek Boha – je-li tvrzením, ale pozor na tvrzení, abyste ze samých tvrzení neztvrdl na kámen či vyšší instance — a pozor! — instanční – cesta postup zachovávající pořadí od nejnižšího k nejvyššímu orgánu.
Tady je ovšem jasně vidět užitečnost takových slovníků, protože při jejich listování člověka potká nejeden zajimavý poznatek a takový poznatekmůže být dále plodně rozvíjen či alespoň může zavdat podnět k plodnému přemýšlení – v našem případě třeba o třetím významu našeho slova, který bych rád uvedl tvrzením inspirovaným z pojmu instanční jakožto postupu zachovávajícího pořadí od nejnižšího k nejvyššímu (orgánu) – tedy tvrzením, že vesmír je instanční instituce. To je obecné tvrzení – na vás bude vyvodit pár instancí plynoucích z něj jako jeho zvláštní instance.

Dobře, nyní mám (instancí delegované) poslání, tedy popořadě – poslání je též (nenápadným) následkem pořadí, tj. sledu, posloupnosti. Po/užiji tedy Váš návod a čapnu do hledáčku slovníky – v latinsko-českém zvím, že INSTANTIA je přítomnost, vytrvalost, závažnost; v anglicko-českém INSTANT = okamžitý, což je vyloženo jako ihned použitelný; ve výkladovém slovníku jazyka českého je instance pořadí (úřadní postup); instanční = pořad, postup — takže pořád jde tomu úřadu o řád a pořadí, buď rád, vezmi pořadník a vytrvej, závažnost zvaž sám — bude to v mžiku… Tady ovšem pozor (!): instant = OKAMŽIK = průchod světla. (To vím díky kamarádovi Milanu H.)
Říkáte, že vždy změříte a vy/měříte foton? Foton je právě ten mžik, clona, spoušť, zřetel zřítelnice, přesnost oka (od oka!). Slovo MŽIK (= migat = míhat = mizet = mlha), div = uvidět bez okolků…
Mne více než instance zaujala ta vaše náplň neboli pleróma. Náplň souvisí s naplněním a splněním a také s prázdnotou.

Pochopitelně. Podmínkou naplnění je prázdnota. Aby se slovo naplnilo?
Mám-li naplnit heideggerovský džbán – a pochopitelně i kačurovský – tady jakýkoli normální džbán, hrnec, kotel, hrníček a talíř, přesvědčím se asi nejdříve, není-li již něčím naplněn – a zjistím-li, že je prázdný, teprve potom jej naplním – třeba instantní kávou – ale tady bych spíše volil šálek či hrníček, popřípadě skleničku z varného skla – náplň ovšem evokuje také plnost – porozhlédněme se po největší možné nádobě, jakou si vůbec dokážeme představit – to ovšem znamená, že mohou být ještě nějaké větší nádoby, nádobí přesahující svou velikostí meze naší lidské představivosti – není obtížné dojít ke slovu vesmír či universum – ale je to skutečně taková nádoba, o níž si můžeme být jisti, že z ní nic nevyteče?

Vy se domníváte, že mezera je tekutina? Pokud ano, tak si cestu určitě najde. Meze lidské představivosti bych rozhodně nepodceňoval a schopnosti sapiēns nepřeceňoval. Hrnečku vař!
S hrníčkem to mám jednodušší – otočím si ho před očima ze všech stran, nahlédnu dovnitř a neuvidím -li prasklinu, nalévám v klidu svému hostu z Brna svoji instantní břečku, ale u vesmíru si ničím takovým nejsem vůbec jist. Kdyby v něm byla nějaká trhlina, patrně by z něj již dávno všechno odteklo. Tato poněkud nadměrná nádoba je bez trhlin.

V tom případu je nahoře bez deklu. Kudy jinudy by utekla pára? Vždyť by to bouchlo! Ale než tomu naditému hrnku ucho utrhnu, tak vám ještě šeptnu čím je živa ta namyšlená sapientia. Latinské slovo sapiõ znamená za prvé  mít chuť, za druhé  mít vůni (tedy smrdět) a teprve za třetí – mít rozum; to jen tak pro nepořádek či pořadí, jak uznáte za vhodné.
Dokonce to vypadá, že je ta nádoba nějak zaplněná – je v tomto vesmírném kotli ještě vůbec nějaké volné, neřku-li prázdné, místo? Existuje v něm nějaká prázdnota?

O tom není pochyb. Kudy jinudy by duch vanul, než mezerou, průduchem, prasklinou? Zcela kompaktní neprůchodností ne.
Náplň nutně nemusí připomínat pouze dětství – viz náplň plnícího pera či náplň kynutých knedlíků ze školní jídelny. Obvykle byla ze švestek či povidel. Nejsou ta povidla opravdu všude?

Použiji-li přiměřenou zvětšovací optiku, tak “uvidím” mezeru všude! Ale zoom je nerozum. Při při/blížení vidíme věci jinak; jinak řečeno vidíme “věci nevídané” (tzn. “kde nic tu nic”) – můžeme zvětšovat až do naprostého vymizení; event. zmlátíme metriku nějakou fraktálovou fantazií, které ale říkáme teorie, nic proti, ale v praxi prach jsi… a ty povidlo koukej mazat!
Já osobně beru předešlá tvrzení jako tvrzení o lučavkovitosti instantnosti.

Správně! Mikroskop totiž je… rozpouštěč… zachraň se kdo – uteč?!
Ale to je zbytečná panika. Naopak dopručuji chvíli postát a vyměnit školní nástroje za mohutnou aparaturu elektronového zmenšovače. Nic se nerozpouští – pouze se mění meřítko a věřte mi, že sebelepším mikroskopen nikdy nic nerozpustíte leda tak své pochybnosti o existenci virů. Je ovšem v tom zmenšování, samozřejmě, jisté rozpouštění přítomno a to rozpouštění přímo ontologické atakové rozpouštění bytelnosti světa vám může být dopřáno i při opačném postupu, totiž zvětšování – tady ovšem již nepoužíváte tzv. ideální mikroskop, ale ideální makroskop. V obou případech se vám nad tím zvětšováním a zmenšováním zatočí hlava, protože jakákoli hutnost neřkuli bytnost vám zmizí přímo před – nikoli očima – ale duchovním zrakem – takže máte nakonec pravdu – odhazuji mikroskop i makroskop a pádím za vámi do nejbližší kavárny.

To je ideál. Ideál je, herdek filek, rovněž měřítkem, mírou morální. “KDO DOSÁHL MÍRU, ŽIJE ŠŤASTNĚ.” Mírou dobových poměrů jsme však utopenci v nálevu měřítkových metafor podřadné kafetérie. Fór je pak v tom, že i aplikace těchto (po-)etických (a obdobně i matematicko-geometrických) fabulí “fungují” –
…což jen potvrzuje moje přesvědčení o idealitě všeho. Musím se ovšem přiznat, že téměř vše kolem mne se mi snaží mé přesvědčení vyvrátit a moje záda mají k nějaké idealitě hodně daleko.

Ošidnost morálních tonometrů s odstupem času bývá markantní.
Bohužel – idealita je jedna, ale lidských idejí mnoho a odtud to zmatení a ty světonázorové klece. To je taková útěšená a uklidňující hra na vědění, poskytující jistou úlevu. Úlevu a uklidnění – jak to všechno pěkně funguje – ale nezbavuje nás to stejně strachu ze smrti a bezedna – každopádně četba odborné literatury není zbytečná. Zde je již skutečně načase vyrukovat se svou identitou – svého času jsem se matematicko-geometrickými fabulemi něco natrápil, takže jsem od nich raději utekl, ale dobře vím, co to znamená žít ve světě klasické newtonovské mechaniky. Byly doby, kdy jsem o ní vůbec nepochyboval a žil jsem tedy v absolutním prostoru a absolutním čase a svět fungoval doslova jako natažené kukačky. Své přesvědčení jsem si ještě přiživoval četbou naivních materialistů à la Holbach či la Metrie. Také s Feuerbachem jsem navázal intimní styk a dobře vím, co to znamená zhroucení světonázorových jistot – momentálně si nejsem jistý, zda-li nejsem v zajetí nějakého jiného rafinovanějšího světového názoru. Pozor na světové názory!

Pozor především na okuláre okultizmu, pozor na indiferenci a obavu z vlastního názoru. Pozor na pohov apatie. Pozor na zpravodajské tužby. Pozor na rádobysuverenní vševědné a neomylné obory. Pozor na zmanipulované odbory. Pozor na státní dozor. Pozor na kejhák!
Mám jedno nepřesné měřítko pro rozlišení pravých fabulí od fabulí nepravých – čím více písmen je věnováno té či oné fabuli, tím méně bych jí věřil – existuje jakýsi intuitivní odhad pro správnou šíři fabulace – je-li překročena – nic se neděje – pouze jsme se ocitli v říši bajek. Vy máte nějakou míru či mucholapku, kterou odháníte tvůrce světonázorů?

Osvědčuje se mi jedna finta, která snad ani fintou není, protože je to tak. Tvůrce vítám, ale neautentickému póvlu rovnou sdělím, že nejsem doma. Věřím pochopitelně všem “světlonázorům”, které kdy na mě za/míří, jsem totiž světlofilní agnostik a anarchokřesťan římský, dietní disident a vegetarián. A kdyby něco, tak pro jistotu mám v rezervě ještě i “papíry na hlavu”. Falešný evangelizátor takový nápor neunese a pravého si změřím, tj. prolustruji emočním scanerem.
Tak to se Vás, vážený pane, zeptám: Je pro vás tento vesmír tím jediným hřištěm, na kterém se dá hrát minigolf?

Ptáte se, jako by jste nevěděl, že nevím, tak Vám znovu opakuji, že jsem agnostik. Hřiště není pohřebiště, ale když jinak nedáte… tedy nějaké ty jamky s pracovním názvem “černé díry” jsou prý již uchystány. Pohrobci však jsou v postavení mimo hru… tedy takříkajíc “mimo mísu” (tzn. v překladu ze slangu JINDE) a pokud mne jde nějaký ufon evangelizovat pro marťanskou partaj, tak mu říkám rovnou “Koukej padat…” (zda dlouze či krátce je jeho měřítkem) – “pozdravuj za plotem!” Dosti bylo konfesních hatmatilek, je na čase být osobní. Sériová výroba dětských báboviček zn. DIS/KURZ je desakralizovaný šunt a patří na pískoviště minulosti. DUCH JE BEZ MÍRY, tzn. že je nezměrný. Fičí si, kam se mu ZA/VANE.

Pane Kačure, já to pásmo srolluji; METR mi při/jde bezhlavý, nemá pohlaví, natož kubaturu, o identitě ani nemluvě, čí oči si vypůjčí, toho píseň zpívá, nic JINÉHO mu ne/zbývá, když zjevnost luští čočka, pak je to zákonitě luštěnina… Kauza “biliárové koule fyzického vesmíru” nemá koule, tohle kosmický vejce má zkrátka trhliny, ale co se z toho vylíhne, to už záleží na instanci DUCHA té líhně. (Vyjma jednovaječných dvojčat, nejsou žádné dva pohlavně se rozmnožující organismy geneticky identické.) Metrika je stará semetrika…

Zde by mohlo stát nějaké motto z úmrtního oznámení, např.:

Každá sranda jednou skončí
                Umřel po dlouhé a těžké nemoci
Smrtí nic nekončí…
                               NIKDY NEZAPOMENEME –

Počkat, počkat. Nikdy neříkej nikdy! Vždycky říkej vždycky! Hippy hippy shake…

PUKÁ SRCE BOLESTÍ
A KAMENY, KAMENY TY SLZY STVOŘENÍ
A CO JE VĚDOMÍ – VÝKŘIK, VÝČITKA SVĚDOMÍ
A CO DÁL – SMRTÍ NIC NEKONČÍ?
PRCHAJÍCÍ PLYN
ZÁBLESK SIRKY ŠKRTU
PRCHAJÍCÍ STÍN
PRCHAJÍCÍ PRCHLIVOST
VRAŽDA, KŘÍŽ
DO SRDCE VRAŽENÝ
PLÁČ A SMUTEK

Volné improvizace pro dnešek už bylo více než dost – ale přesto mám pocit, že jsem vám neřekl úplně přesně to, co jsem vám vlastně říci chtěl.

Až teď!

–  –  –

Prečítajte si aj ukážku z tvorby autora: Poviedka: Jiří Kačur.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s