Poviedka: Jiří Kačur

Vědro

Občas mi sem dolů odkudsi shůry dopadne vědro a shůry zaslechnu dutý, vzdálený hlas. Mám dokonce podezření, že ke mně ten hlas nepřichází shůry, nýbrž z nitra. Nikoli z onoho otlučeného vědra. Patrně z mého nitra, anebo vůbec z nějakého nitra. Já jsem tady uvnitř a vně je pouhá touha. Asi moje touha zjistit, odkud to vědro dopadá a komu do něj nakládám ty knihy. Ano, knihy. Jsem tady obklopen spoustou knih a dokonce jsem si je četl, ale poslední dobou jsem strašně unaven a zvažuji, že to tady celé podpálím, musím však opravdu dobře zvážit všechna pro a proti.
Tak dnes jsem do vědra naložil Psohlavce od Jiráska a Nezbedného bakaláře od Wintra. Proč jsem musel najít dnes právě tyto knihy a nikoli třeba Kybernetiku od Wienera nevím a již si nad tím ani příliš nelámu hlavu, jak jsem si ji lámal ještě nedávno. Spíše by mne zajímalo, jak je ta studna hluboká. Je-li to tedy studna. Ale pokud by jí nebyla, nemusel bych přeci knihy nakládat do nějakého staromódního vědra, ale třeba do malé zdviže. Avšak ani se zdviží neunikl bych zoufalému přemítání nad tím, kam ta zdviž vlastně jede a kam dojede. Jsem uvnitř – o tom nemůže být pochyb a také o tom opravdu nepochybuji, ale pořád si nejsem jistý, uvnitř čeho se nalézám či nacházím. Ano, ano, já se zde nějak nacházím, ale stále nepřícházím na vysvětlení mého uvnitř, které je několikeré. Na první uvnitř odkazuje já, na druhé to nacházení se a na třetí odkazuje to vědro, které mi sem opět dopadlo. Zase budou chtít nějakou knihu a měl jsem pravdu. Zatracená práce a slyším opět ten dutý, přímo strašidelný hlas, o němž stále nevím,jestli pochází shůry anebo pouze z mého já.
Dobrá, dobrá, hned to bude – nemám tady na práci pouze hledání nějakých knih, ale už jdu, už jdu a vidím na dně vědra seznam knih, které bych měl najít pokud možno co nejrychleji a které musím pečlivě naskládat dovnitř vědra. Potom jednou silně škubnu provazem, na němž je vědro uvázáno jako znamení pro kohosi tam někde nahoře, že jsou knihy připraveny. Když škubnu dvakrát, znamená to, že se mi do vědra všechny knihy nevešly a že bude zapotřebí ten okov spustit znovu. Nad některými seznamy se nestačím divit a také se občas musím podivit nad tím, že tady dole požadované tituly také opravdu mám.
Tak copak to tady máme na tom dlouhém seznamu. Ale to snad ne, to je mi ale náhodička. Jedna filosofická kniha za druhou. Zdá se, že tam nahoře má někdo nebezpečné filosofické spády, ale to už je jeho věc a podle té pestrosti usuzuji,že si tento seznam vypsala nějaká horlivá mladá duše a s největší pravděpodobností duše mužská, ovšemže máš pravdu – to ještě není mužská duše, ale spíše duše jinošská. Hle Filosofické sešity – LENIN a hle Nevolnost od Sartra a tady máme hned několik Platonových dialogů a zde Řešené středoškolské příklady z fyziky. Jaká to různorodá společnost a mám tušení,že tyto knihy na svých regálech budu mít, ale nemyslete si, že hledat knihy tady dole, je nějaký med. Tady jste totiž skoro skutečně v dole plném knižního prachu, sem tam tady také potkáte nějakého mola, ale nikoli knihomola, protože tím já už dávno nejsem, ba dokonce už ty knihy vyloženě nenávidím a mám k tomu nejeden dobrý důvod a také o to se s vámi podělím, ale nic naplat musím připravit ty knihy. Pro toho Lenina budu muset jít nejméně půl kilometru, ale zbytek naštěstí najdu na zpáteční cestě, i když se nevyhnu šplhání po těch vysokých žebřících. Takže než se tam dostanu, mám dost času ke svým úvahám.
Myslím si, že jsem před chvílí uvažoval o nějakém uvnitř a snad jsem dokonce sebejistě pronesl, že nejnezpochybnitelnější jistotou je jistota vnitřku a alespoň chvíli o něčem takovém skutečně nemusíme pochybovat, zejména uvažujeme-li zevnitř svého já. Nakonec přece musíme zjistit, že uvnitř sebe sama žádné já není. Jistě se ovšem začnete rozčilovat, když vám někdo řekne,že nemáte žádné já a začnete se rozčilovat oprávněně, neboť sami sebe jsme si přeci nejvíce vědomi a i já se pomalu začínám rozčilovat nad tím, že by mi snad někdo mohl tvrdit, že já nemám já. Ale nechme já já, protože na tom, co to já je, bychom se asi stejně nikdy neshodli. Ovšem na vnitřku vnitřností se shodneme zcela určitě a jistém zvnitřnění sebevědomí také. Je to zkrátka kurva někde uvnitř. Ludwigu, ptáte se proč. Protože jsem tady sám a proto si musím své partnery vymýšlet a já si je dokonce ani nevymýšlím. Já si je tady jenom jaksi zpřítomňuji. Nedávno jsem tady vedl zajímavý rozhovor s Teilhardtem de Chardin a nedávno jsem tady potkal Ludwiga. Zní to učeně, ovšem nezapomínejte na to, že nerozprávím se skutečnými lidmi či skutečnými filosofy, ale pouze se svými výtvory a to je podstatný rozdíl a podle toho to taky vypadá. Tak tady je ten Lenin a nyní se musíme obrátit zpět a musím dohledat zbytek těch knih.
Zajímavé je, že jsem zpočátku ani nechtěl mluvit o žádných filosofech, ale o podstatě uvnitř a nějak jsem se do toho zamotal a zamotal jsem se důvodně, neboť o tom, co je a co není uvnitř, mohou být rozličné názory. Jsem-li vně, nejsem uvnitř a jsem-li uvnitř, nejsem venku, ale co je vně a co uvnitř? Vždyť já přeci také nejsem zavřen v nějakých hlubinách, v nějaké bláznivé knihovně, ačkoli by to tak snad na někoho mohlo působit. Jistěže přes den skutečně vyhledávám skutečné knihy pro skutečné zákazníky v jednom naprosto skutečném antikvariátu a dokonce odtamtud večer odcházím a ráno tam zase odkudsi zvnějšku přicházím, ale také to nemusí být úplná pravda. Třeba si to jenom namlouvám a jsem tady skutečně zavřen od ráno do noci a dokonce tady i přespávám. Ale vždyť je to jedno. Jsem stále uvnitř a tady všude kolem je jenom vnitřek a mám obavu, že odtud není úniku.
Jak to ten chlap myslí? Není úniku – vnitřek – jaký vnitřek a proč se nevyjadřuje srozumitelněji?Protože já to jinak neumím a nevím, jak se mám vyjadřovat srozumitelně o tom, s čím nejsem srozumněn. Chytráci, kteří si myslí, že když si přečtou dvě sta filosofických knih, že nabudou ten správný rozhled. Slabším povahám bych takovou kratochvíli vůbec nedoporučoval, protože pokud nedostanou ránu bleskem, zůstanou patrně již do konce života zakleti ve světonázorech a z některých se stanou idealisté a z některých dokonce materialisté a z některých dokonce marxisté či postmodernisté – udělalo se mi špatně od žaludku – hrůza to slovo – postmodernismus – jako by snad někdy někde byla nějaká modernita. Moderní je snad móda, ale jinak kolem sebe nic moderního nevidím. Zároveň ani nic starobylého – že by zrovna tohle bylo moderní? Ovšemže bychom si měli ujasnit, co je to moderní atd. – na to nemám čas, protože tady mám další seznam. Dnes se asi jen tak brzy nezastavím a zase se budu šplhat po těch vysokých žebřících, abych pro někoho našel třeba Mlhy na blatech, ale přesto mi nevadí to stálé pobíhání mezi knihami. Mám čas na přemýšlení a tak přemyšlím o tom, proč jsem tady uvnitř a ne tam venku, kde bych si určitě našel čas také na čtení, protože tady na knihy prostě nemám čas. Nejdříve jsem trpěl tím, že si ty knihy nemohu v klidu přečít, ale už jsem se s tím, jak to tady je, smířil.
Nebuďte na omylu, není to tady zas takové peklo a vůbec to tady nepřipomíná nějaké knižní bludiště, natož nějakou bábelskou knihovnu, která přece byla nekonečná, kdežto tady je vše omezené a konečné. Tramvaje sem jezdí z konečné na konečnou vždy určitý počet kilometrů a řeka protékající městem má sice proměnlivou šíři řečiště, ale pokaždé se ta šíře dá vyjádřit konečným číslem a stejně tak tady máme dny skládající se s určitého počtu hodin a ty se skládájí s určitého počtu minut a ty se skládají z určitého počtu vteřin, které se skládají z menších a menších časových úseků, které sice lze dělit donekonečna, ale podle mne i toto dělení musí mít, alespoň zde uvnitř, svůj konec, za který mohu sice jít ve svých myšlenkách, ale nic to nemění na určité konečnosti času směrem k nejmenším časovým úsekům. Také já vykonám za den pouze určitý počet kroků a pohybů, jejichž dosah a rozsah je cele vymezen vlastnostmi okolního protoru, kterému já neříkám prostor ale vnitřek, ale mám těch vnitřků několik – to je pravda a také z toho někdy vznikají jisté zmatky.
Takže jak vidíte, nejsem trestanec ani vězeň zavřený na doživotí v nevlídné cele. Ráno vycházím ven za svého bytu, o který ovšem brzy přijdu, protože nejsem schopen vydělat dost pěnez, abych splácel tu hypotéku. Chodím po ulicích a dokonce mám možnost chodit po lese, ale stále mám pocit, i když jsem v lese, což není tak často, že chodím mezi regály s knihami a že musím hledat další a další knihy, které si nikdy nepřečtu, tudíž jsem vězeň i trestanec a možná, že celý život je pouhý trest a smrt je vysvobozením. Život si musím odpykat, ale pořádně odpykat, abych byl skutečně vysvobozen. Tak tedy pykám a od rána do večera lozím po žebřících a hledám pro kohosi knihy. Teď tady táhnu nějaký diferenciální počet a na něm mám položen vysoký sloupec dalších odborných knih. Asi to bude pro nějakého vědce. Někdy si představuji, co se děje s těmi knihami, které s takovým úsilím a takovou námahou naložím do toho vědra. Někdo je musí vytáhnou nahoru a někdo je patrně také bude číst, jak to asi učiní i tady ten vědec, pro kterého táhnu tu těžkou zaprášenou hromadu knih. Ve dveřích zarachotil klíč. Josef Veverka se vrátil domů po celodenní svědomité práci v ústavu anorganické chemie akademie věd. Kdo to je Josef Veverka, není podstatné a dokonce není podstatné, že má ženu, která je mu nevěrná a že má pubertální dceru, s níž si moc nerozumí a dokonce není podstatné, že Josef Veverka není dobrý vědec a dokonce ani dobrý otec. Podstatné je, že ve volných chvílích chce Veverka pochopit, proč existuje vesmír a proč je vesmír právě takový, jaký je. Proto si také pravidelně kupuje nejenom po knihkupectvích, ale také po antikvariátech různé poučné knihy, které by mu měly pomoci pohnout s tím vesmírným nesmírným problémem. Nu, Josefe Veverko, děkuji pěkně za váš zájem. Musel jsem se kvůli tomu nadýchat prachu jako na šachtě a ještě jsem si narazil koleno. Přeji vám ve vašem počínání mnoho zdaru a buďte ujištěn, že ani pokud by jste jenom četl a nedělal již nic jiného, stejně se nepohnete se svým problémem ani o píď kupředu. Ale nevzdávejte se, každopádně vaše četba může být i prospěšná, to ano, ale buďte si vědom toho, že skoro každé čtení je dost nebezpečný podnik – existují vyjímky – to jen tak pro upřesnění.
Já si tady dole také lámu hlavu nad různými otázkami a pochopitelně, že jsem také hledal své odpovědi v knihách. Sem tam si přece jen nějaký čas na četbu vyšetřím. Prolistoval jsem si tady dole mnoho knih a stále nevím, jestli jsem vně nebo uvnitř a jestli vůbec má nějaký smysl mluvit o vnitřku a vnějšku, mám však dost času, abych na to přišel.
Ó, ano, ano, přímo kaluž, moře, oceán času mám. Mám dokonce dost času, abych si také plně uvědomil, že tady dole nejsem jako nějaký čirý duch, ale že také mám tělo, které si žije svým podivným tichým životem a jenom tu a tam mi o sobě dá vědět. Lozím po vratkých žebřících a natahuji ruce po knihách. Musím také tu a tam nadzvednout nějaký těžký sloup knih, abych právě z jeho spodku vytáhl třeba Děti kapitána Granta a s tím svazkem také musím sešplhat dolů do úzké chodby, jejíž stěny tvoří vysoké dřevěné regály plné sloupů knih různých velikostí. Dětské knihy, poezie, odborná literatura. Mám tady na co si vzpomenete a najdou se tady také třeba knihy v perštině nebo arabštině. Mám tady při své práci dost času, abych pocítil bolesti svého těžce namáhaného těla. Občas mne děsivě bolí paty a vůbec netuším, kde se ta bolest bere, proč mne bolí právě paty a ne právě třeba hlava, která by mne vzhledem k okolnostem přeci měla bolet od rána do večera, ale ta mne bolí vyjímečně a ještě si za to mohu většinou sám, když večer vypiji více červeného vína, než je zdrávo. Občas mne také bolí kolena a záda, ale snažím se to překonat a nemyslet na bolest a navzdory ní pracuji o to více, až si někdy připadám jako nějaký Herakles. Stojím tady mezi regály oděn v tu starou zbroj. Prsa mi kryje bronzový zašlý pancíř, na němž je vytepán Sysifos valíci vzhůru svůj balvan. Ramena mi kryje lví kožešina a v ruce třímám těžký kyj. Celé mé tělo pulzuje vroucí krví a za mým čelem se skrývá odhodlání porazit hydru tělesnosti a probít se svým tělem ven – ale kam?, zeptal se sám sebe potem zbrocený Sysifos valící vzhůru těžký balvan svých minulých vin. Kam ven se dostanu, Herakle? Je to směšné, celá ta mýtická řecká veteš, ale stále a stále se vtírá na mysl a poskytuje mi obrazy pro vyjádření mého „sysifovského údělu“ a nejsem určitě sám, kdo se tu a tam vnímá jako Nusikáa či jako Télemachos či Penelopé. Mám tady dost času, abych si jednou provždy ujasnil marnost své touhy uniknout tomuto zmučenému tělu, bez něhož nebyl bych ani Sysifem ani zoufalým knihovníkem či unaveným vetešníkem obchodujícím s použitými knihami.
Když jsem pokládal ty Děti kapitána Granta do onoho proklatého vědra přišla ke mně potichu matná vzpomínka z dětsví.To se mi tady stává dost často a mnoho knih, které zde připravuji a nosím do dna té hluboké studnice, mi připomíná šťastnější okamžiky mého života, což mi jenom připomíná, že jsem nežil vždy tady dole mezi těmi tisíci ba statisíci knih. Já jsem si své peklo vybudoval sám, takže si nemám na co stěžovat a nic mi přeci nebrání v tom prásknout dveřmi a vyjít ven před ten starý činžovní dům, v jehož přízemí mám svůj obchod. To mohu učinit kdykoli a kdykoli se mohu sebrat a jít a nasednout do jedné z mnoha tramvají, které projíždějí rušnou městskou křižovatkou poblíž náměstí tvořící jistý střed této městské části, která mi svým způsobem přirostla k srdci,ačkoli s ní mé vzpomínky z dětsví nemájí nic společného. Ty nemají nic společného s tímto velikým městem, ačkoli již v mém dětsví mne přivolávalo a lákalo právě prostřednictvím knih, které jsem si tehdy tak rád čítával. Mé vzpomínky se mi tiše prolínají mezi jinými myšlenkami a pouze tu a tam se mi letmo připomenou nějakým matným obrazem či slovem. Mé dětsví – to jsou hory a je to barevný podzim a především knihy, které tady dole po letech opět potkávám a které již pomalu nemohu pro svůj smutek ani otevřít a tak většin jenom rychle sklouznu pohledem po titulní stránce a jenom málokdy se odvážím nahlédnout dovnitř.
Já odtud ovšem také každý den odcházím, ale stále si v sobě vezu kalné obrazy svého údělu a také tu a tam nějakou novou oživenou vzpomínku. Takže jsem sice venku, ale stále, stále uvnitř a to nejenom ve svém těle, které se mi tu a tam připomene nějakou nepříjemnou bolestí. Což třeba ten obrázek, ilustrace z pohádek Boženy Němcové. Vezu si jej sebou touto tramvají. Přejíždím přes řeku, jejíž tmavý listopadový proud si odnáší spadané listí a na němž se rozplývavě mihotá spousta světěl. Jedu tramvají přes řeku a nalevo tyčí se masiv národní hrdosti a minulosti, který sice přes den žije tisícerou zahraniční zvídavostí, ale teď připomíná mi spíše mohutnou, mrtvou a prázdnou hrobku – není to však on, kdo je mrtvý. Jsou to ti, kteří chodí kolem či jedou tak jako já touto tranvají, která mi brzy zastaví na jednom náměstí téměř v centru tohoto snového města. Co jiného je toto starobylé město než dennodenně oživovaný sen a dennodenně oživovaná vzpomínka.
Vystoupil jsem z tramvaje a jsem na tom náměstí a celá jeho atmosféra je již vánoční, ačkoli do vánoc to máme skoro ještě dva měsíce. Stojím poblíž zastávky a kouřím cigaretu, přesně tak jako jsem tady stál včera, předevčírem a před rokem. Dívám se směrem k velkému obchodnímu domu – dnes se tomu říká nákupní galérie či obchodní centrum. Před jeho vchodem již stojí po obou stranách makety vánočních stromů a v jasném světle vchodu míhají se mi lidské siluety. Mám sebou kdesi celou svoji minulost a také jednu ilustraci z jedné dětské knihy a také tady mám pocit, že jsem stále tam dole mezi svými knihami a pořád mám také pocit, jako bych odtamtud neodešel a stále pokračoval ve vyhledávání dalších a dalších knih, takže se mi v hlavě mísí hned několik „myšlenkových polí“ a ještě mne k tomu pobolívá levá pata. Záda mne dnes naštěstí nebolí tolik jako před týdnem. Pár utišujících pilulek a pár cigaret a několik sedmiček červeného vína proměnilo se v zázračný všelék, jehož užívání doporučuji pouze zoufalcům a odepsancům, kteří si myslí, že již došli až na samotný konec své cesty. Zapálil jsem si tedy ještě jednu cigaretu a přivřel jsem jedno oko a vněm osvětleného průčelí nedalekého obchodního centa se pozměnil. Opět jsem otevřel své oko a znovu vnímal krásy vůkolního světa rovnou oběma očima a opět jsem to vnímal jinak a stále a stále mi připadalo, jako bych stál na dně hluboké studně se zakloněnou hlavou a snažil se zahlédnout bílý kroužek světla. Jsem uvnitř a nejsem vně, ne to vážně nejsem, ačkoli i z náměstí mohu odejít různými směry a dojít na další křižovatky, odkud lze zase jít mnoha jinými ulicemi.
Málem bych zapoměl na svůj pohádkový obrázek. Na břehu moře stojí princ a vzhlíží vzhůru k bleděmodré obloze, na níž se vznáší vzdušný zámek. Vzdušný zámek – jak přiléhavé, jak přilehavé a vystižné. Pohádky, básně, mýty a mé vzpomínky – jaký to nehlučný tichý šumivý příboj. Mohl bych tedy kdykoli odejít, ale nevím, kam bych měl jít a tak se tady dole motám mezi knihami a mám dokonce dost času na budování dalších vnitřků a dalších klecí, do nichž se dobrovolně uzavírám, ale opouštím pro změnu staré cely a zanechám za sebou jiná zamřižovaná okna, abych se nakonec díval „ven“ opět skrze stejné mříže. Čím vším už jsem byl. Dítětem, zasněným jinochem a nadšeným čtenářem, lhářem a špatným milencem a dokonce člověkem. Byl jsem někdy ženou? Vědcem? Myslitelem? Sotva. Myšlenky mi proklouzávají mezi prsty jako voda. Také jsem nikdy nebyl náboženským prorokem a úspěšným obchodníkem. Byl jsem kýmsi, kdo se stále jmenuje tak jako kdysi, ale co mě s ním, kromě vzpomínek a těla, spojuje?
Mívám tady dole různé nápady a jednou mne, bůhvíproč, napadlo vlézt do vědra místo knih. Zatoužil jsem dostat se ven z té své „platónovy jeskyně“ vědra, že si tak mohu zbortit po léta pracně budovanou celu. Však jsem se také nikam nedostal. Trvalo to dlouho, předlouho a tam nahoře u rumpálu muselo se ozývat hlučné klení. Kurva, kurva, už mám toho tahání plné zuby. Za pár grošů tady makám od rána do večera jako čurák a tahám nahoru pořád ty zasraný knihy. Proč? Na co? Aby se někdo večer u lampy přenesl do nějakého fiktivního světa? Aby prožil příběh, který nikdy ve skutečnosti neprožije? Či aby si podráždil svoji chorobnou zvídavost nahlížením do fiktivního světa elementárních částic? Ach, o těch bych vám mohl něco říci, o těch vašich elementárních částicích. O těch elementech z nichž prý je zroben, sklouben svět. Točím tady tím rumpálem již roky a již roky překládám ty zatracené knihy z toho vědra do těch zatracených beden, které v noci mého snění, zmizí, abych je vždy ráno našel prázdné a připravené pojmout další a další knihy. Nejsem úplný tupec a přemýšlím nad svým údělem. Kurva, ale dnes je ten náklad zatraceně těžký.
Zaslechl jsem cosi o Sysifovi a jeho trestu a mám si proto myslet, že můj život je trest za minulost, s níž ale nemám nic společného? Mám si snad myslet, že jsem tady pouze od toho, abych jako blázen od rána do večera točil tím vrzajícím rumpálem a vytahoval z toho kbelíku další a další knihy? Má minulost se stala vrzající rumpálovou přítomností, ale přesto si nemyslím, že bych byl navěky odsouzen být soumarem přivázaným k mlýnskému kameni meloucímu zrna jsoucna. Co mne ale opravňuje k tak nemístému veselí, když každodenní trápení očividně odporuje jakémukoli úsměvu. Tady se může smát už jenom nějaký blázen, ale já se směji a vím, že nejsem žádný blázen, ačkoli tady do úmoru dřu jak ten soumar a to bych klidně mohl kdykoli odejít a nechat to vědro i s těmi knihami padnout dolů na dno. Možná to někdy i dělám a možná to bude právě dnes, ale stejně se sem musím vrátit, protože já už nemám kam jinam jít. Já bych vám mohl říci mnoho o základech světa, protože už nepřemýšlím o ničm jiném. Mnohokráte jsem si říkal, když tonul jsem v tom nejchmurnějším smutku – skoč dolů do studny, skoč do té studnice vědění. Co už se ti může stát horšího, než jenom to, že se tam dole roztečeš na krvavou kaši? Ale pořád mám strach. Mám odhodlání, ale stále se bojím a tak stále melu dokola jednu myšlenku za druhou, abych z nich vylisoval pravdu. Pravdu o čem? O té studnici? O sobě? Určitě ne o elementárních částicích? Přečetl jsem si mnoho knih právě o těch vašich částicích a připadal jsem si při tom jako náměsíčník. Přečetl jsem si mnoho knih o geometrii a stále nevím, proč má svět pouze tři rozměry. Kurva už toho mám pro dnešek dost a dnes ten rumpál pustím. Sednu si tady nahoře na tu práznou bednu a spustím se do sebe, neboť právě dnes jsem se rozhodl proskočit kruhem svého těla. Už jsem unavem z těch nespočetných hladkých zrnek bílého písku propádávajících monotóně úzkým hrdlem těch přesýpacích hodin a také jsem již unaven tím jednotvárným kroužením planet kolem tebe, slunce. Nebyli snad šťasnější prostoduší obyvatelé starověku, když tě nepovažovali za pouhou žhavou kouli, ale přímo za božstvo? Co si mám počít s nějakým vodíkem a nějakými termonukleárními reakcemi a vůbec s celým tvým smutným osudem ťy božská krasavice? Mám se snad spokojit s tvojí proměnou a tvým neradostným koncem? Že to bude až za mnoho, přemnoho let – co to mění na tvém i mém konci. Mám snad skákat nadšením při vědomí tvé početnosti, při vědomí sourozenecké podobnosti tvých hvězdných družek rozesetých marnotratně po temných pustinách všehomíra? Jsi buď krásnou bohyní anebo nejsi ničím – a všehomírno je buď pohádkovým ohňostrojem a jásavou slavností anebo ničím – neboť k čemu mi jsou, milá Astronomie, ty četné hvězdné shluky, jimž říkáš galaxie – ano, rád se napiji božího mléha z mléčné dráhy, ale jen s velkým přemáháním piji hořkost tvého poznání. Musí snad opravdu být matematika popravčím bohů? To si může myslet jenom suchárný tupec, který vůbec nepochopil, že i ona je bohyní – svéhlavou a tajuplnou jako všechny ženy – nikdy jsem nebyl ženou, ale závidím vám, ženy, vaše ženství – jsem vedle vás jen tupou hroudou masa a mohutných rukou a silných paží a věčně bych nořil svůj úd do vašeho věčného lůna -či čurák do píči- a co má být – také tato slova lze nalézt v knihách – pro dnešek končím a odcházím na tvé lože má milovaná matematiko – spolu se potěšíme a budeme si plně vědomi naší krásy, ale zároveň naší neúplnosti – jsme pouhými odrazy větší krásy. Toto vědro bych snad ale ještě mohl vytáhnout. Jakýpak stín to vystoupil ze tmy, jenž mne tady stále obklopuje. Kdo to přichází za starým studnařem? Co by mohl chtít nějaký stín ode mne starého rumpálníka? VĚDECKÁ PRAVDA TO JE, KTERÁ PŘIŠLA POTĚŠIT MOJI DUŠI. JENOM, PROSÍM TĚ, MLČ TY VĚDECKÁ PRAVDO-JSEM TVÝM PŘÍTELEM, ale mnohdy bych tě nejraději svrhl dolů tady do té studny, odkud jsem tě také kdysi vytáhl.
ALE NEDALA SI ŘÍCI – TA VĚDECKÁ PRAVDA A KU SVÉ ŠKODĚ I KU ŠKODĚ MÉ PRAVILA – JÁ JSEM PRAVDA – a dále to nedořekla, protože starý rumpálník jí vyrazil zuby a navrch rozbil hlavu, která také proletěla kolem mne, když jsem se již blížil ke stále se zvětšujícímu okruží mé studny. Nejdříve jsem záhledl vyděšený výraz té nerozvážné, sebevědomé hlavy a ještě před tím, než jsem se volným pádem začal vzdalovat od svého nerozvážného cíle, zahlédl jsem ve tmě tmoucí nad sebou padající lano a jakýsi vyděšený obličej kohosi sedícího v padajícím vědru – byl to snad pouhý sen – ale od té doby letím dolů ke dnu a pořád nedopadám – jako by se válec této staré studny mnohonásobně prodloužil. Padám a mám dost času, abych si ujasnil, jak to tedy je s tou vědeckou pravdou, jak to tudíž je s těmi knihami a mám také dost času na vzpomínky.
Takže jsem se snad stal přímo symbolem lidského pádu? Či spíše vzestupu? Těžko říci, protože já si připadám, jako bych snad ani nikam nepadal, ačkoli dobře vím, že jednou na to dno prostě dopadnout musím. Prozatím letím či se vznáším řadu hodin.Již jsem se také přestal křečovitě držet toho točícího se vědra a dokonce jsem již vystoupil. Nehodlám smísit své zkrvavené ostatky s troskami nějakého vědra. Dokonce mám už za sebou průjem ze strachu a s nadhledem pozoruji ten roztříštěný, rozdrobený čas, který mi připomíná spršku bílých písečných zrnek. Vznáším se mezi nimi a ve svých myšlenkách se proměňuji v části času a rád bych se proměnil přímo v tu nejmenší z nejmenších částic času a vím, že má přání jsou nesplnitelná. Co všechno tady letí dolů? Zahlédl jsem také několik knih, které vypadly za mnou z toho nešťastného vědra a již přímo tuším, že můj pád skončí, jako vše ostatní v mém životě, pitomou fraškou, protože to blbé vědro mi zcela jistě přistane na hlavě, takže budu nalezen co rozbitá mršina zaražená jako špunt ve vědru. Ale to by ještě nebylo to nejhorší. Jsem jako Sysifos, kterému podklouzly na blátivém svahu nohy. Zbytek již zařídily ve slepé poslušnosti ty všetečné a neodbytné přírodní zákonitosti a za své tak směšné rolování dolů vděčím té věčné tíži táhnoucí vše dolů a tak se tady točím jako hadrový paňáca, jako rozbitá loutka, já Sysifos, který již úplně zapomněl proč valil balvan svých vin stále vzhůru. Jsem jenom jménem, do kterého si každý může dosadit svoji minulost stejně, jako si ji může dosadit do jiných jmen, která se kutálejí v podobě malých prstenců ze zablácených písmen. Jaká oslnivá a zvučná jména rotují v bystrém švihu podél mne. Ale to se mi jenom zdá – vznáším se a čekám na dopad a kolem se vznáší všechny knihy, které jsem kdy ve svém mizerném životě potkal a od nichž jsem čekal na své vysvobození a hle – stačilo jenom vlézt do vědra a dočkal jsem se. Prozatím sice v letu neletu, kdy se mé tělo stalo pouhým rotujícím ixionovským kolem, abych zůstal věren svým řeckým přirovnáním, které ke mně dopluly kdysi odkudsi a jejichž přesný význam jsem snad ani nikdy pořádně neznal. Jaké to změny obraznosti, vždyť mám pocit, jako bych se proměnil v jedno muší kulovité oko, které naráz vidí do všech směrů a kolem vidím tisíce rotujících knih a vidím je všechny najednou, ale asi obsažně jako někdo, kdo si večer rožnul stolní lempičku, aby se v polospánku napil a zahlédl přitom úplně celou bibli. Kolik času by mne to opět stálo, abych si znovu plně připomněl obsahy těch knih? Tak dlouho asi nepoletím a již to nepotřebuji a odpověď na svoji zásadní mučivou otázku, zda je nějaké uvnitř, se z nich stejně nedozvím.

–  –  –

Jiří Kačur, zdroj foto: denpoezie.cz

Jiří Kačur fajčí cigarety Davidoff, priemerne krabičku denne, tiež pije červené víno a rád sa prebehne po Zbraslavskom okolí. Svojho času krížom krážom prechádzal Gréckom ako turistický sprievodca pre cestovnú kanceláriu Adventura – za to mohla jeho posadnutosť modrou farbou. Keď sa rozpíše, vznikajú mu pod rukami nechcené efekty. Chronológia jeho literárnych prác za posledné tri roky: Ulrich, Titus, Timofej, Porceria tedesca, Bolzano a Goethe, TIMOFEJ, SPUTNIK, MEZIGALAKTICKÝ BOREC – medzitým nejaké poviedky, verše a DAVOS.

–  –  –

Prečítajte si aj rozhovor, v ktorom sa dozviete viac o autorovi: Pře přesnosti.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s