Poviedka: Lukáš Vavrečka

Popisovač
(Z cyklu Přípustné asymetrie)

Do ateliéru mě odtáhla svolně. Žádal jsem si soukromí, alespoň na těch pár vět a neměl jsem tušení, kdo z těch, kteří by na školní chodbě poslouchali, by mohl něco předávat. Měl jsem sto chutí se tázat, co je s Milanem. Co, proboha, je s Milanem! Už dva měsíce samé vytáčky. Přál jsem si z ní vymáčknout tu drobounkou nevinou a přitom tak významnou pravdu, jakou mi nezasvěcená mohla poskytnout: Že Milan má moc práce a že je, podržte se, pořád pryč. Hlavně po večerech! To už bych věděl, že mi chodí za Markétou. Nasadit chlapa na holku, která nemá rozum, co jsem si myslel. Jenže… ženským se taky věřit nedalo.
Tereza za námi zamkla, já si vybral místo na odřené pohovce s květovaným vzorem. Překážející stoh akvarelů jsem odložil na stolek po pravici a myslel jsem na Markétu a na to, jak je hodná, což v jejím podání neznamenalo míň než, že spí se všema, kromě mne. A pořád to byla ta lepší varianta oproti dobám, kdy jí zastiňoval mysl ten přízrak, ten idiot, ten…
Když jsem se obrátil na Terezu, rozepínala si podprsenku. A než jsem se stačil protestovat, vysvětlit se nebo vyjádřit, stála přede mnou jenom v ponožkách a teniskách. Za ní rozměrná police přeplněná nepoužitelným harampádím, které nejspíš výtvarnici potřebují, aby nedejbože nevytvářeli design. Z přihrádky se zeleným umělohmotným kojencem sebrala lihový popisovač a jeho hrotem si významně přejela od čela, přes kořen a špičku nosu po bradu a pokračovala až tam, kde se černá čára počala ztrácet v jemném kaštanovém chmýří. Obkročmo se na mne posadila a rozepla mi kalhoty.
„Chci, abys věděl, že jsi tak… tak blízko,“ řekla a já po dvou třech dalších setkáních v tomtéž ateliéru věděl, že takhle se její fantazie začínají, a že je pouze malá šance prožívat příběh, být jeho součástí, bez odvahy sebrat nahodilý předmět a rozpůlit se vedví tlustou čárou.
„Tahle moje polovina zůstane nedotčená,“ konstatovala a stvrdila velkým křížem přes pravé ňadro. Políbil jsem ji na levý koutek úst. Spokojená, že jsem pochopil, se usmála. Podala mi popisovač a vyžádala si podpis nad levé tříslo. Pak už jsme vždycky pouze realizovali.
Tu o dívce, která si nechává zhotovit obraz a žádá si od malíře, aby se nejprve důvěrně seznámil s jejím tělem – aniž by si užil, samozřejmě. Nebo tutéž premisu aplikovala na dvojici měkkým světlem zalitých modelů, pózujících před objektivem coby nazí milenci. Premisu, kterou jsme nikdy nedodrželi, která tu byla právě proto, aby se konečné porušení zákazu stalo slastnější než celá realizace představy.
To měl Milan za to.
Teprve napodruhé jsem to sdělení pochopil: Celé to jeho sledování Markéty, celé povzdálí, inkognito, by postrádalo smysl, kdyby se s Markétou nedostal do intimního kontaktu, kdyby se nenechal odvléci do jejího bytu v Nových Sadech. Za týchž podmínek by se stalo zbytečným také všechno moje nehmatání a peformace Terezčiných fantazií. Jistěže to udělal, copak neměl výchovu téhle trhlé sedmnáctky? Jakou cenu by měl odříkaný chleba, kdybychom si neuřízli největší krajíc a stejně tak i ostudu.
Sehrávali jsme opatrovníka a provinilou svěřenku nebo pár lapený za bouře ve stanu. Sehrávali jsme a já zapomínal s gustem na odříznuvší se Markétu, zaslepený tím velkolepým příběhem symetrické fikce, kterou Tereza Lerchová načrtla jistou rukou. Ukájel jsem se a revanšoval. Až později jsem pochopil, jak hloupě jsem se zmýlil.
Fakt, že všechny dílky do sebe zapadají, ještě neznamená, že jsme poskládali skutečnost. Zdaleka ne všechno, co se na první pohled jeví jako symetrické je i pravdivé. Naopak! Logika uspořádání je pohodlná, je největším alibismem odkouzleného světa.
Ženy se nikdy nedělí rovnoměrně, natož mezi muže, věrnost a nevěra se neodvíjí od nedotknutelnosti těla, vůbec všechno hmatatelné jde stranou v onom čistě iracionálním víření milostných pohnutek, kdy hmota ustupuje symbolu a pohlaví.
Poté, co Tereza naposledy vyšla z ateliéru v pořadí druhá, a přestali jsme si vynahrazovat bůhví vlastně co, šel jsem si smluvit další schůzku s redaktorem Hůvrem a doufal jsem, že upřednostní mne před mou neteří. Donesu mu rukopis, alespoň jeho další část. A budeme hledat. A nacházet a spojovat. Ovšem celé jméno tajemné T. mu zatím nejspíš neprozradím. Všechno má svůj poločas rozpadu. Dokonce i stud.

–  –  –

Lukáš Vavrečka, zdroj: twitter.com

Lukáš Vavrečka (*1987) je básnik, prozaik a šéfredaktor východočeského literárneho štvrťročníka Partonyma. Autor románu Revolucionáři (2005), zbierky experimentálnej poézie Vyhnanec s křídly (2008) a knihy viachlasných básnických skladieb Partitura (2011). Vyštudoval odbor Kultúrne dejiny na Univerzite Pardubice, v tom istom meste doposiaľ žije. Pôsobí ako doktorand v ústave historických vied na FF Upa a živí sa ako grafik, sádzač a jazzový pianista. Ďalej vydal esejisticky ladenú veršovanú novelu s názvom Idealistický román (2009). Od roku 2013 je predsedom Strediska východočeských spisovateľov.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s