(C) Marian Palla
iLeGaLiT MaG

Marian Palla: Normálně si jen tak zbytečně postát

Normálně si jen tak zbytečně postát

Jenom fronta dodá postávání smyslu.

Seděl jsem v křesle a přemýšlel o větě, kterou jsem si včera poznamenal: Lidé jsou opatrní, většinou dají na to, co si myslí ostatní, ale když to tak uděláme všichni, co si potom budeme myslet?
Potom mě napadlo, že bych si mohl stoupnout a jen zbytečně postát chvíli vedle křesla. Nápad mě potěšil, ale zůstával jsem raději sedět. Nacházel jsem se sice doma sám, takže bych si to mohl klidně dovolit, ale nechtěl jsem vypadat sám před sebou jako blbec. Tahle obava mě totiž provází již od dětství.
Ovšem najednou jsem po tom tak silně zatoužil, že mé obavy šly stranou a já se zvedl z křesla a postavil se rychle vedle něho.
Kdybych měl nějaké ponětí o psychologii, pravděpodobně bych si vysvětlil, že za to může mé potlačované hrdinství během puberty a následně sedavá existence. Při letmém pohledu do minulosti jsem objevil zajímavý fakt – skoro všechny peníze jsem vydělal při sezení na židli, v křesle či na gauči. Jistě, během některých performancí, hře na kontrabas nebo malbě obrazů jsem třeba i stál, ale stejně jsem je vymyslel v sedě. Odtud pramenila již rychlá úvaha, že bez svého zadku bych byl ztracený.
A jak jsem tak stál vedle křesla a sem tam rozpačitě přešlápl, uvědomil jsem si, že je to sice výborné, ale něco tomu chybí. A potom to přišlo jako satori:
– Chybí mi fronta! Docela obyčejná fronta! Jenom fronta totiž dodá postávání smyslu.
Chvíli jsem přemýšlel o frontě, samozřejmě zase hluboce zabořen v křesle, a překvapeně jsem konstatoval, že o frontě jako takové skoro nic nevím. Na internetu jsem našel slovo fronta pocházející z latinského frons, frontis a znamenající čelo, ale o zbytečném postávání tam nebylo nic. Pro jistotu jsem ještě zadal slovo zátylek a první odkaz mě docela ohromil. Místo abych se dozvěděl něco o konci fronty, jak jsem očekával, obdržel jsem od Googlu popis jakéhosi ptáka, v tomto případě Zobouna amerického.
Bylo mi hned jasné, že internet mi nepomůže. Proto jsem se, tak jako obvykle, obrátil na svůj mozek a pokorně ho poprosil, jestli by se neuráčil poskytnout mi v této oblasti své služby. Odpověď přišla téměř okamžitě: Běž si, blbče, stoupnout do fronty a hned zjistíš, co to ta fronta je!
– Asi se urazil a žárlí na internet, napadlo mě.
Než jsem se však zvedl z křesla, rozhodl jsem se, že si přece jen napřed trošku nestranně zapřemýšlím, abych svůj mozek uchlácholil, mívá to totiž rád:
– Je mylné se domnívat, že lidé stojí ve frontě pouze kvůli tomu, aby na ně přišla řada. Jistě, najdou se jedinci, pro které se stává stání ve frontě otravným zdržením, ale mohou si za to sami. Kdyby se ve frontě nad sebou trošku zamysleli a přestali chvíli zuřit, zjistili by, že jsou vlastně šťastni.
Nebo:
– Jak rychle se může pohybovat fronta, než se promění v běžící dav?
Či:
– První vlaštovka jaro nedělá, stejně tak první člověk frontu. Fronta vzniká teprve od druhého jedince, protože ten první se třeba jen zastavil u semaforu.

(C) Marian Palla

V tom okamžiku jsem si uvědomil, že tlachám a že si potřebuji opravdu stoupnout do fronty, abych ji mohl intenzivně prožít, podobně jako Kerouac svou cestu.
– Zítra mají přivést na naší náves v 10.00 hod. vajíčka!
Vzpomněl jsem si na mail, který jsem obdržel z obce, a hned se začal normálně těšit, i když jsem žádná vajíčka nepotřeboval, protože jsem je koupil před týdnem.
Poznámka – to bylo ještě před slepicemi, stejně jako první usednutí na nočník.
Zarazil jsem se. Když mě žena minulý týden požádala, abych zašel na náves pro vajíčka, vůbec mě nezaplavil nedočkavý pocit. Fronta na domácí vajíčka totiž čítala někdy i přes dvacet obyvatel. Ale tentokrát budu stát ve frontě jen tak a užívat si to, protože žádná vajíčka nepotřebuji.
V 10 hodin jsem zašel na náves a chvíli si postál ve frontě.
V okamžiku, kdy jsem byl téměř na řadě, otočil jsem se a vrátil se domů.
Pravděpodobně jste zvědaví na mé pocity, ale nic vám neprozradím, zkuste si to sami, mohu Vás však ubezpečit, že to stojí za to.

–  –  –

Publikovaná ukážka je z pripravovanej knihy Naivní konceptualista a slepice, ktorá by mala vyjsť budúci rok v nakladateľstve Dokořán.

–  –  –

Marian Palla (*1953) je výtvarník a spisovateľ. Sedemnásť rokov pôsobil na Fakulte výtvarných umení v Brne. Má za sebou niekoľko úspešných výstav doma aj v zahraničí. V roku 1993 sa predstavil retrospektívnou tvorbou zo 70-tych a 80-tych rokov. Jeho druhá veľká výstava sa konala v roku 2006, pripravil ju Dom umenia v Opave a sprevádzala ju publikácia dovtedajšej tvorby s názvom Katalog. Okrem iných, na jar 2008 prebehla v jednej pražskej galérii výstava Obrazy malované hlínou, ktorá bola inšpirovaná korešpondenciou so známym esejistom Václavom Cílkom. Palla vydal deväť čitateľsky úspešných kníh poézie a prózy, napísal štyri divadelné hry a vydal sedem CD, vrátane najprovokatívnejšej nahrávky Brno-Opava a zpět. V druhej polovici deväťdesiatych rokov patrili niektoré verše z jeho prvých básnických kníh k najčítanejšej súčasnej českej poézii. Priebežne mu vychádzajú fejtóny a kresby v Salonu, literárnej a kultúrnej prílohe Práva a ďalších časopisoch. V roku 2011 mu nakladateľstvo Druhé město vydalo nečitateľnú knihu Njkpůúp kkléedc. Žije v obci Střelice pri Brne.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s